Pátek 28. března
Paroubek se Zaorálkem hlásí z Moskvy, že dohoda mezi Rusy a Američany je na spadnutí. Sociální demokraté ji odmítají, protože údajně nechtějí na našem území ani Američany, ani Rusy, kteří je budou kontrolovat. Zprávy mají nejspíš demonstrovat, jak důvěrné a přátelské jsou styky Paroubkova vedení ČSSD s věrchuškou v Kremlu, jsou z nich cítit malinké rozpaky (ČSSD možnost ruské vstřícnosti vůči americkému plánu asi přece jen zaskočila) a jako vždy úsilí naložit všechny vzniklé problémy na hřbet Topolánkovi. Celá věc není tak horká, jak na první pohled vypadá – už proto, že Rusové se jistě nebudou snažit nějakým netaktním chováním bezohledně zbavit tak významného spojence v „blízkém zahraničí“, jako je Jiří Paroubek. Je pro ně k nezaplacení.

Premiér Topolánek prohlásil, že chystané Dokumentační centrum k útěku a vyhnání (v Právu píšou „odsunu“) je německý projekt, kterého se ČR nezúčastní a ani v budoucnu o účasti neuvažuje. Bylo by hezké, kdyby to znamenalo přiznání, že do toho nemáme co mluvit (například diktovat si, kdo tam smí zastupovat vyhnané a kdo ne).

Na Slovensku se chystá přijetí neuvěřitelného tiskového zákona. Na protest proti němu vyšly včera skoro všechny slovenské deníky s vybílenou první stránkou (obsahovala jen výpočet sedmi hlavních hříchů nového zákona). Chystané reglementace tisku na Ficově Slovensku se týká naše dnešní glosa.

Slovinský ministr zahraničí Rupel vysvětlil, proč má být samostatné Kosovo (včetně srbských oblastí) a naopak nemá být samostatná Republika Srbská v Bosně. Kosovo mělo totiž autonomní status až za Tita, kdežto žádná Srbská republika v Bosně neexistovala. Ta úvaha pěkně demonstruje, že závazným východiskem pro nynější reorganizaci „jugoslávské“ části Balkánu je status quo vzniklý za komunistické diktatury. To je přece absurdní. Logické by bylo přizpůsobit státní uspořádání národnostnímu, a to lépe, než se to povedlo ve střední Evropě.

Když agentura STEM zrovna nespolupracuje s ČSSD, zabývá se zkoumáním stavu české duše. Posledně šlo o to, jak se kdo cítí být bohatým nebo chudým, dnes o to, jak český člověk odhaduje, kdy dosáhneme západoevropské úrovně. Miloš Zeman kdysi, ještě než se stal sociálním demokratem a populistou, na tuto otázku (myslím, že přesně byla tenkrát formulována náročněji, kdy dohoníme SRN) odpověděl realisticky „nikdy“. Totéž si o dohonění a předhonění Západu myslí i dnes u nás 31% respondentů. Myslím si to i já. Bylo by však dobré to doplnit o uznání, že i tak se máme celkem vzato jako prasata v žitě, naše situace se zlepšuje a když Pán Bůh dá, bude se i nadále zlepšovat. Po této stránce to je fajn.

Velký rozruch způsobil nizozemský politik Geert Wilders svým filmem o islámu. Všichni s napětím očekávají, vypuknou-li opět celosvětové muslimské bouře, a on má o reklamu postaráno. Podle toho, co si lze přečíst v tisku, má pan Wilders jistě právo říkat své názory veřejně a předpodělanost před reakcí islámských zemí by bylo dobré nějak překousnout, proč musí všichni vidět, jaký máme strach. Což nic nemění na tom, že soudě podle toho, co píší noviny, jsou některé názory pana Wilderse nehorázné. Tvrdí, že korán je hrůzná a fašistická kniha, podněcuje násilí a netoleranci a měl by být zakázán jako Mein Kampf. To srovnání je naprosto nekorektní, podobně by bylo možné vyřídit i Starý zákon. Panu Wildersovi ovšem nejde o věcnou analýzu, ale především o voličské hlasy.

Václav Klaus v rozhovoru pro rakouský list Der Standard prohlásil: „Skoro všichni jsme tehdy věřili tomu snu, že se podaří prosadit změny i proti vůli Moskvy. Doufali jsme, že sovětští ideologové si řeknou: Československo je už někde daleko. I já sám jsem byl intervencí překvapen, nečekal jsem ji.“ Nemohu to potvrdit, v mém okolí bylo dost lidí, kteří ji považovali za velmi pravděpodobnou, a ač se mi velmi nechtělo, ten lehký příslib svobody byl příjemný, musel jsem jim dát za pravdu. Lidé se vesměs ruské intervence velmi báli, jen si nechtěli připustit, že je vlastně nevyhnutelná, protože žádná autokratická metropole se dobrovolně nevzdá ani jedné ze svých kolonií. Taky mi připadá podivná Klausova výtka rakouskému prezidentu Fischerovi. Ten před časem prohlásil v souvislosti s Anschlussem Rakouska, že dnešní Rakousko usiluje o budování mostů. Klaus sice připustil, že na analogii s poměrem Rakušanů vůči nacismu v roce 1938 a Čechů vůči bolševismu v roce 1948 může něco být, ale že zatímco Fischer dnes mluví o budování mostů, pro něj je budování mostů ke komunistům nemyslitelné. To je jednak klausovsky nekorektní (Fischer nemluvil o budování mostů k nacistům) a jednak, pokud jde o vztah pana prezidenta a našich komunistů, na jeho místě bych mlčel jako pěna.

Aktivisté bojující proti komunismu přizdobili Žižkovu sochu jakýmsi protestním nápisem („trikem proti komunismu). Kromě Žižky, který tak učinil nedobrovolně, si triko dobrovolně navlékl exprezident Havel (škoda, že to neudělal před prezidentskou volbou). Žádný komunismus nám nehrozí, komunismus je mrtvý; hrozí nám to, že se díky všeho schopným politikům typu Jiřího Paroubka a mohutné proruské lobby dostaneme znovu do sféry vlivu autokratické ruské supervelmoci.

Miroslav Macek, jeden z největších příznivců politizování kladivem (naštěstí měl zatím minimální možnost vyzkoušet si to v praxi), se v LN přimlouvá za systém dvou silných politických stran a poukazuje mj. na vratkost dnešní koalice. Vratkost dnešní koalice spočívá v tom, že má minimální a problematickou podporu v Poslanecké sněmovně. Problémy Klausových koalic způsobovalo zase to, že na Hradě tehdy existoval jakýsi zárodek druhého mocenského centra (při zpětném pohledu se nabízí otázka, zda tahle brzda Klausovým koalicím spíš neprospěla). Systém dvou silných politických stran předpokládá mohutnou demokratickou tradici a vyspělou politickou kulturu, u nás by to bylo jen o fous lepší než systém jedné silné politické strany.

Sobota 29. března
Premiér Topolánek, jak se zdá, se ve stavu hladových duchů, jak praví náš národní klasik, vypravil na schůzi tripartity (kam údajně předseda vlády obvykle nechodí a která měla projednávat něco úplně jiného) a přítomné odboráře seřval kvůli stravenkám. Podobný přístup k partenrům na tripartitě neodpovídá jeho momentální silové pozici, nemá na ně vůbec žádné instrumenty. Přítomní odboroví bossové byli pochopitelně bez sebe radostí, že mohou dát předsedovi vlády, připomínajícímu v té chvíli příliš bezstarostného sviště, který vystrčil hlavu z nory a vší silou zapískal, aniž by si všiml, že kolem krouží krvežízniví předátoři, pořádně zahulit. S chutí se smrtelně urazili, opustili schůzi a vymýšlejí si pro delikventa co nejpotupnější omluvné úkony. Pokud už ničím dalším, tedy tímto zcela bezstarostným a bezelstným chováním vstoupí Mirek Topolánek bezesporu do dějin české politiky. Sledovat je s vyhlídkou, že se moci chopí Paroubek s dr. Rathem, je záležitost pro lidi ocelových nervů.

Povzbuzeni příkladem Podbrdí, žádají nyní starostové v obcích, poblíž nichž už stojí radary NATO, odškodnění za utrpení, které jim stavby způsobují. Je třeba jít dál! Elektromagnetické vlnění jsou v podstatě i radiové vlny, nebo ne? Jak inspirativní příklad pro obce, kde stojí televizní a rozhlasové vysílače, pro Prahu, Český Brod, Jílové, Liberec atp. atp. Všichni bychom měli být odškodněni. Vlastně odškodňováni, a to soustavně a za všechno. Praktický příklad, jak se u nás ujala teze, že stát je organizované násilí a je třeba s ním zacházet tvrdě. Nejlepší by bylo ho zbourat. Spontánním zbouráním relativně bezbranného státu však obyčejně vznikne jiný, který už se bránit dovede. Bývá daleko horší.

Reorganizovaný Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se začal zabývat „kontroverzním protiislámským“ (to zní skoro jako „protisocialistický“) filmem nizozemského politika Geerta Wilderse Rozvrat. Vycházejí tak zjevně vstříc žádosti Íránu o „zablokování“ filmu (o zablokování autora se postarají jiní). Zkoumají, zda není v rozporu s českými zákony. Policie ČR tak dělá reklamu odpudivé pidistraně „Národní strana“, která film na svých stránkách zveřejnila. Zásadní věc naťukl dnes v MfD Teodor Marjanovič: a co když má Wilders ve svém pojetí islámu pravdu? Je to prosím otázka, ne konstatování. K tématu se vrátíme.

Komentátor Práva Jiří Paroubek kritizuje (v podstatě právem) Topolánka za jeho protiamerickou invektivu s tím, že když mu to tak leží na srdci, měl to říci při své návštěvě USA z očí do očí prezidentu Bushovi, a ne v Praze na tiskové konferenci jako hysterickou reakci na to, že se mu nelíbil materiál amerického ministerstva zahraničí, věnovaný mj. stavu lidských práv v ČR. Zato vytýká Topolánkovi, že když navštívil Vietnam („jeden z nejtužších režimů Asie“), nemá co kritizovat předsedu ČSSD (shodou okolností taky Jiřího Paroubka) za „stranickou“ návštěvu Sýrie. Jenže je velký rozdíl mezi tím, když někam jede v rámci svého režimu státních návštěv předseda vlády, a když někam jede předseda opoziční strany ve snaze demonstrovat jakousi opoziční zahraniční politiku. Obávám se taky, že je jistý rozdíl mezi Sýrií a Vietnamem, odkud k nám přesídlilo spousta lidí vyznačujících se tím, že zatím ještě nezapomněli pracovat. Chápu ovšem, že naši odboráři (což je dnes vlastně jakási sekce ČSSD, podobně jako za komunistů bylo ROH převodovou pákou KSČ) je mohou brát jako notorické stávkokaze.

„Podle mne by otevřít Jiřímu Paroubkovi dveře k moci bylo mnohem větší chybou než za jasně definovaných podmínek umožnit návrat Jiřího Čunka do vlády,“ řekl v rozhovoru pro Právo předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř. Jednak není jasné, zda umožnit návrat Čunka do vlády neznamená minimálně pootevřít Paroubkovi dveře k moci, a jednak (což z toho plyne), není riziko přechodu do opozice bez Čunka lepší než neřízený pád vlády s Čunkem.

Prezident Bush si hodně slibuje od setkání s Putinem v Soči. Prý mezi ním funguje „určitá chemie“, která by mohla napomoci dorozumění. Na „určitou chemii“ ve vztahu tenkrát ke Stalinovi věřil i F.D. Roosevelt. „Myslím, že mne má rád,“ říkal. Ruští politici však byli a jsou zejména ve vztahu ke konkurentům spíše pragmatici.

V recenzi na film Rozvrat v LN zmiňuje Kateřina Hůlková „hudbu z Griegovy opery Peer Gynt“. Žádná taková opera neexistuje, Grieg napsal scénickou hudbu k Ibsenově hře.

Taktéž v LN vyšel rozhovor s museologem Zdeňkem Jehličkou, který pobýval v době nepokojů v Tibetu a dal tu čtenářům k dispozici své neuvěřitelné názory. U nás se prý k Tibetu přistupuje „z politických pozic“ (z jakých jiných pozic by se k Tibetu mělo přistupovat) a kdekdo vyvěšuje tibetskou vlajku, kdežto „palestinskou vlajku by si do okna nikdo nevyvěsil, protože to by se Američani zlobili“. Pan Jehlička spadl z višně, u nás se dokonce pálí americké vlajky a Američané nic nedělají, na rozdíl od Číňanů, Rusů a spol. jsou na to zvyklí. On sám by tibetskou vlajku vyvěsil, kdyby věděl, že to může reálně pomoci v jednání dalajlamy s čínskou stranou (a protože dobře ví, že nemůže, žádnou vlajku nevyvěsí; lidé dělají řadu věcí ze solidarity, i když to reálně v dané chvíli nepomůže, prostě kvůli sobě, svému svědomí a kvůli budoucnosti). Celý konflikt byl podle pana Jehličky „předem připravený lynč na Číňany a na muslimy“, „na Západě byly připravené výzvy Číňanům, aby se zdrželi násilí, a přitom žádné násilí se tam nekonalo“. Protesty byly načasované kvůli olympiádě. To, co viděl, vůbec nekoresponduje s naší představou mírumilovného buddhistického Tibetu, který je okupován zlým komunistickým Číňanem. Věřím tomu, že nepokoje neměly charakter pokojné demonstrace ochránců zvířat někde v Bernu, ale přesto si myslím, že pravé místo pro publikaci názorů pana Jehličky je propagační bulletin čínské ambasády v Praze.

Pondělí 31. března
Premiér Topolánek si to rozmyslil a chce, aby vláda uznala Kosovo už tento týden. Ministr Schwarzenberg návrh vládě předloží, jak avizoval, ale netrvá na tom, aby byl hned přijat. Vicepremiér Vondra bude hlasovat pro přijetí Kosova, ale „s těžkým srdcem“; neuznání Kosova by mohlo ohrozit postavení českých vojáků v zemi a oslabit pozici ČR v EU. Politikům rozhodování nezávidím, nepřipadá mi srozumitelné, proč nemá být Kosovo připojeno k Albánii (stejně jednou bude) a proč nemají být ty části Kosova, které obývají Srbové a které od Kosova oddělit lze, připojeny k Srbsku. Je pouze zjevné, že plést do problému nějaké slovanské sympatie a problematické pocity vděčnosti za to, že v meziválečném období se československé a jugoslávské (těžko se ty názvy dnes píší bez uvozovek) miniimpérium navzájem podporovalo, a to z důvodů, které byly víc než pragmatické. Je to nevěcné uvažování, které brání tomu, najít spravedlivé řešení.

Jiří Paroubek hájí svou cestu do Ruska, vyslovil souhlas s tím, že ruský velvyslanec při NATO prohlásil případné české a polské inspekce na ruských vojenských zařízeních za nejapný vtip, a na oslavy 130. výročí založení sociální demokracie (s níž má polistopadová ČSSD dost málo společného) si pozval známého rusofila v politickém důchodu Bernarda Schrödera. Alternativní zahraniční politice Jiřího Paroubka je věnována naše dnešní glosa.

Extremisté z Národního odporu uctili v Jihlavě památku německých vojáků padlých v druhé světové válce. Jde o nesmyslnou schválnost, můžeme vzpomínat buď našich padlých, nebo všech padlých (včetně německých), ale není nejmenších důvodů proč bychom uctívali zvlášť německé padlé (stejně jako není nejmenší důvod bránit Němcům, aby vzpomínali svých padlých a svých obětí). Všechny noviny připomínají, že akce se koná v den výročí zavraždění Anežky Hrůzové, tohle hledání souvislostí považuji za paranoidní, každý den je nějaké výročí. A vůbec, proč se věnuje taková mediální pozornost hrstce politicky absolutně nevýznamných excentriků? Jiří Paroubek je daleko nebezpečnější.

Jak vyplývá z toho, co dnes píší LN, jsou odpůrci amerického radaru velmi pestré společenství. Najdeme mezi nimi bývalé spolupracovníky StB, bývalé čelné politruky a bývalé lampasáky ČSLA, poradce předlistopadových papalášů, sympatizanty s arabskými teroristy, a pak samozřejmě spoustu ušlechtilých idealistů, kterým soudruh Lenin neprávem říkal užiteční idioti. Společné mají to, že jedni se Rusů nebojí, druzí se na ně vyloženě těší, vždyť se za nich měli tak fajn!

Ministři zahraničí zemí EU se usnesli, že Wildersův film je sice špatný, ale že má na něj právo, protože „svoboda projevu a vyznání jsou základními hodnotami, v nichž nelze dělat kompromisy“. Je velmi hezké, že ministři dospěli k tomu druhému poznání, je to vyslovený pokrok. Pokud jde o stanovení hodnoty filmů, je rozšíření ministerských kompetencí v rámci EU pozoruhodné: bude se vztahovat i na festivaly v Cannes a v Berlíně? Jako přízemní čecháček si myslím, že ministři zahraničí sice mají právo filmy hodnotit, ale jen úplně stejné jako my, obyčejní čecháčci, a že by to tak měli brát oni i veřejnost.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.