Úterý 25. března
Srbská vláda navrhla OSN etnické rozdělení Kosova. Neviděl jsem, jak návrh vypadá, ale k oddělení některých částí země (severozápadní cíp) asi nakonec dojde via facti. Premiér Topolánek oznámil, že návrh na uznání samostatnosti Kosova se odkládá (ministr Schwarzenberg ho chtěl předložit příští týden). Důvodem je nesouhlas lidovců a zjevně aspoň i části ministrů za ODS, Topolánek řekl, že za současné situace by neprošel. Všechny velké země EU kromě Španělska Kosovo uznaly, uznaly ho i Spojené státy, zatím se nepřidaly též Rumunsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Řecko, zásadně proti je Rusko. Poněkud nevábná společnost. Nicméně návrh na etnické rozdělení země (pokud je technicky možný) je sám o sobě rozumný.

Topolánkovi přibyl další problém, Tlustý a jeho dva kolegové chtějí zablokovat projednávání Lisabonské smlouvy v parlamentu, dokud o ní nerozhodne Ústavní soud. V téhle věci drží Klausovu linii „suverenity“ a fungují (zatím v rámci vládní koalice) jako potenciální melčákovci-pohankovci. Ty dirigoval (a diriguje) z pozadí Miloš Zeman, Klaus má na Hradu lepší pozici, a pokud dělá s Tlustým a spol. totéž, nepochybně to dělá o hodně šikovněji. Zeman nyní vydal v rozhovoru pro Právo několik veřejných instrukcí: za prvé, být proti radaru, protože radar je totéž jako kdysi Maginotova linie, Írán a podobně země jej mohou obejít. To je typická hraběcí rada: jednak si troufám odhadnout, že Zeman podobným věcem rozumí asi tak jako já, tj. dost málo, a jednak mi uniká logika tohoto argumentu: protože tento systém je zranitelný, nebudeme radši dělat nic. Pardon, uděláme referendum, aby se neřeklo, a abychom, až to bouchne, měli alibi. Kosovo prohlásil expředseda za teroristickou islámskou diktaturu, financovanou narkomafiemi (to je dikce normalizačního Rudého práva) a uznání Kosova by považoval za nevděk vůči Srbsku. V této situaci ovšem nejde o to, projevit někomu vděčnost, ale odhadnout, zda uznání Kosova vytvoří na Balkáně stabilnější a spravedlivější prostředí (obojí spolu souvisí), nebo ne.

K problému Kosova se vyjádřil v MfD Josef Zieleniec. Domnívá se, že by se ČR měla „s ohledem na svou historickou zkušenost stát hybnou silou procesu, který zbytek EU přesvědčí, že je ve stávající situaci klíčové dát Srbsku hmatatelnou evropskou perspektivu, jež srbským elitám umožní udržet orientaci na Západ“. Proč jen Srbsku? Proč ne i kosovským Albáncům? Ti jsou snad méněcenní? Naším úkolem není spasit Srbsko, ale podpořit či pomoci prosadit spravedlivé řešení. Přitom není nic špatného na tom, když vezmeme v úvahu naše možnosti, které jsou jiné než možnosti Francie nebo USA. Český mesianismus je sice legrační, ale může být i pěkně nebezpečný (po skončení druhé světové války přesvědčovali čeští národně socialističtí intelektuálové zpitomělou českou veřejnost, že naším posláním je smířit demokratický Západ se Stalinovou orientální despocií).

Rovněž Josef Zieleniec pokračuje v Právu v debatě o tom, mají-li poslanci nebo senátoři jezdit hromadnou dopravou nebo ne. Jeho starosti bych tak chtěl mít. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Martin Jan Stránský v bojovně laděném článku v dnešní MfD tvrdí, že v padesátých letech u nás byla občanská válka. Martin Jan Stránský se narodil v roce 1956 v New Yorku. V ten rok proběhla krátká, ale výrazná občanská válka v Maďarsku. Protože jsem tu dobu prožil tady a nebyl jsem už zase tak malý (jsem ročník 1940), a protože jsem se maďarskou revolucí trochu zabýval (viz česká příloha Událostí) mohu prohlásit, že tu v těch letech nic podobného jako v Maďarsku nebylo. Dále pan Stránský nazývá prezidenta Klause „produktem komunistických rodičů“ a nutí mne se toho člověka zastat (což mu hned tak nezapomenu). To označení je neuvěřitelná sprosťárna. Nikdo nemůže za své rodiče a nikdo nemá mít tu nehoráznou drzost vyčítat někomu jeho rodiče. Je to typický případ bolševického kádrování: a je zajímavé, že se dá pochytit i v USA, vede to k jistě nespravedlivému podezření, že ho Češi mají v genech (aspoň někteří).

V průzkumu agentury Median pro Lidové noviny se většina respondentů vyslovila pro zrušení poplatků u lékaře. Přirozeně, když jde o to něco neplatit, bude vždycky většina pro. Problém je prý v tom, že se úroveň lékařské péče zavedením poplatků nijak výrazně nezměnila. Jednak je otázka, co se může výrazně změnit za tři měsíce, a jednak smysl opatření, pokud tomu rozumím, nebyl zlepšit péči, ale aspoň zmírnit v této oblasti existenci na dluh, kterou provozujeme už od převratu. To je možné dvojím způsobem: buď tím, že si připlatíme, nebo že se nám za stejné peníze dostane rathovské péče typu „totáč“. Problém poplatků je spíš v tom, že jsou nízké a vyšší tato slabá vláda nedokáže politicky prosadit.

Středa 26. března
Do Bělehradu odlétá česká delegace v čele s vicepremiérem Vondrou, která tam má jednat se srbskou vládou o „evropské perspektivě této země“. Pak míří do Slovinska k jednání o předsednictví v EU. Koncem týdne letí do Slovinska i ministr Schwarzenberg. Těžko se zbavit dojmu, že máme dva ministry zahraničí. Který z nich je ten hlavní? A není to zbytečný luxus?

Sociálně demokratická delegace vyrazila do Ruska. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Exministr zahraničí Svoboda vysvětlil, jaké je lidovecké stanovisko ke Kosovu: „Máme zatím jen pozorovat vývoj a pečlivě zvažovat všechny podrobnosti a neměli bychom se nechat svázat nějakým datem, do kterého musíme rozhodnout.“ To odpovídá floskuli „streng behüten, beobachten“, známé z Haškova Švejka. Měli bychom se spíš snažit říci co nejdřív, že ano, a z jakých důvodů, nebo že ne, a z jakých důvodů. Jinak to bude vypadat jako alibismus, kterým to taky je. Předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Severa zase prohlásil, že by odtržení části Srbska obývané Albánci mohlo být negativním příkladem pro řadu menšin v dalších zemích. To je těžké, ponechání části Srbska, obývané Albánci, v Srbsku bude zase signálem pro různé více či méně čuňácké státy, že si se svými menšinami mohou dělat, co je napadne. A pokud jde o mezinárodní právo, na něž se lidovci odvolávají, jako každé právo může fungovat jen na základě určitého konsensu. Ten dosti často bohužel spočívá, obrazně řečeno, v tom, že vegetariáni a lidožrouti budou společně dohlížet na to, aby vegetariáni nejedli lidské maso. Což poznamenává kvalitu mezinárodního práva i jeho vymahatelnost.

Soudní čekatel dr. Langer znovu zažaloval prezidenta Klause, který ho s úporností hodnou lepších věcí neustále odmítá jmenovat soudcem. Ten člověk (Langer, ne Klaus) má výdrž, držím mu palce. A když už jsme u pana prezidenta, ten velmi specifickým způsobem oznámil, že nepojede do Číny na olympiádu, a tím opět uzrál pro naše nejvyšší ocenění.

Historik Petr Čornej poskytl rozhovor Právu. Rozhovor tam otitulkovali „Kořen současných sporů (o církevní majetek, bd) leží v době husitské“. Ačkoli se veliká množina čtenářů Práva s malinkou množinkou čtenářů Událostí asi příliš nepřekrývá, dovoluji si upozornit, že ač to z titulku vypadá jinak, církev nechce vrátit vše, o co přišla od husitství až po dnešek. Tato poznámka opatří do rubriky „Jak číst Právo“.

Skupina Ztohoven byla osvobozena v trestněprávní soudní při, v níž je státní zastupitelství obvinilo z šíření poplašné zprávy, protože podloudně vmontovali do záběru ČT z české krajiny jakousi atomovou miniexplozi. Jistě, o poplašnou zprávu nešlo, nikdo nebyl poplašen, a jak by taky mohl být, na ten pořad se nikdo nedívá, a kdyby se díval, asi by ani nepochopil, že má jít o atomový výbuch. Jinak si ale myslím, že takové jednání je protiprávní a mělo by být potrestáno. Je to stejné, jako kdyby se Vám někdo, aby prezentoval sebe a svůj nesouhlas s Vašimi názory, vydělal na Váš psací stůl. Vlastně horší, protože v tom případě ještě nebude mít jeho úkon to nejdůležitější na celé věci, totiž ukradenou publicitu. A to, že svůj výtvor na Vašem stole bude vydávat za artefakt, ho nijak neomlouvá – může za něj sice dostat Nobelovu cenu, ale zároveň by za něj měl nést tak říkajíc občanskou odpovědnost. Obojí je slučitelné.

Podle Milana Vodičky v MfD se na ministerstvu obrany hrají pozoruhodné strategické počítačové hry, při nichž několik dobrovolníků simuluje mezinárodní krize. Každý z nich představuje nějakou z našeho hlediska významnou zemi, Českou republiku hrál v uvedeném případě právě pan Vodička. Během hry nastala taková siutace, že Izrael požádal Českou republiku (tj. pana Vodičku) o spojenectví před íránskou hrozbou, a Česká republika musela s lítostí a zahanbením oznámit, že ani náhodou, protože má jiné problémy. Především doufám, že pan Vodička nikdy nebude provozovat českou politiku jinak než v počítačové simulaci (jejím tématem byl v tomto případě, jak se zdá, nácvik mnichovanského chování na počítačovém trenažéru). A za druhé, ta představa je nesmírně zábavná: při všem vědomí našich početných ctností v jiných oblastech to přece jenom trošku je tak, jako kdyby si někdo chtěl pořídit na ochranu svého pozemku před všehoschopnými lupiči hlídacího zajíce. Což ostatně pan Vodička svou reakcí ve hře názorně předvedl.

Tomáš Vystrčil se v LN úplně zbytečně rozčiluje nad článkem Martina Weisse o Tibetu. Problém je v tom, že na podobná témata jako nepokoje v Tibetu se váže spousta laciného kýčovitého sebeukájení, kdežto na problémy jako je Kosovo, které Weiss zmiňuje a Vystrčil nechává úplně stranou, jen různá nacionalistická veteš a hejslovanství. Rozdíl je přitom podstatný: v případě Kosova, které je blízko, se musíme chtě nechtě ptát, co s tím zatraceným problémem, zjišťovat, že to pořádně nevíme, a přitom bychom to vědět měli. Na Tibet se díváme z dálky, jakoby obráceným divadelním kukátkem, všechno je jasné a jednoduché: Číňané, go home. Tibeťanům to moc nepomůže a nám to ani trochu neublíží. Můžeme si to dovolit.

Taktéž v LN píše Zbyněk Petráček: „Zákaz politizace sportu v Pekingu? Fuj, zní spravedlivý hlas Evropy. Zákaz politizace sportu na evropském šampionátu? Jistě, vždyť pravidla platí spravedlivě pro každého, zní hlas téže Evropy.“ Problém je trochu v tom, nač se ptá potom: „Bude v Pekingu vyloučen sportovec, jehož tričko ponese nápis „Tibet je Čína“, respektive „Tibet není Čína“?“ Když někde v Evropě po ulici půjde nějaký (evropský) domorodec s tričkem “Tibet je Čína“, nebo s tričkem „Tibet není Čína“, nic se mu nestane. Když půjde čínský domorodec v tom druhém tričku po ulici v Pekingu, zavřou ho. Proto je politizace olympijských her v Pekingu řekněme přitažlivější.

Čtvrtek 27. března
Uvnitř Československé obce legionářské se rozhořel boj. Údajně v něm jde o jediný majetek organizace, pražský hotel Legie. Boj probíhá mezi starou a mladou generací a je to, soudě ze záběrů České televize, zároveň zápas mezi ruskojazyčnou a českojazyčnou sekcí Obce (do obce byly před časem přijati veteráni z bojových nasazení naší armády po roce 1989, čímž českojazyčná obec zjevně neobyčejně posílila). Jako čecháček každým coulem fandím našincům (bez ironie, prosím, mám totiž jistotu, že bojovali za naše zájmy), jsem pevně přesvědčen, že ti, co byli ve válce v zálivu jako pěšáci, nemají důvod vydávat se po prášilovsku za ljotčiky a doufám, že když vyhrajou, nezavře nám báťuška Putin, patron všech legionářů, kohoutky s ropou.

Senát zamítl hlasy senátorů z ODS návrh senátorů Mejstříka, Štětiny, Novotného a d. na novelu § 260 trestního zákona. Smysl úpravy byl zakázat podporu a propagaci komunismu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Vicepremiér Vondra je zjevně ve složité situaci. Šel do vlády s chvályhodným úmyslem usmířit Pravdu a Lásku s Neviditelnou rukou trhu a ocitl se, jak se zdá, mezi dvěma mlýnskými kameny. Nejprve si s ním nepříliš velkorysým způsobem vyřídil účty v jakémsi rozhovoru jeho někdejší guru Václav Havel. Teď vicepremiér váhá, zda má podpořit nebo nepodpořit přezkum eurosmlouvy (mně osobně přezkum připadá jako šaškárna a alibistické přehrávání politické zodpovědnosti na Ústavní soud) a jak se postavit k uznání či neuznání Kosova (to je věc složitá: ČR by Kosovo měla uznat, ale jeho etnické rozdělené – tam kde je možné – by bylo rozumné; proto jsem velmi rád, že nejsem vicepremiérem pro evropské otázky). Vondrova snaha, když ji vezmeme upřímně, je chvályhodná (Topolánkova ODS by neměla být násilím přistrkována k vejminkáři na Hradě a bez podpory někdejších stoupenců OH, ODA, US-DEU nemá občanský tábor ve střetnutí s rudým blokem šanci), ale zdá se, že neuskutečnitelná (aspoň do té doby, dokud ODS nebude schopná se od svého čestného předsedy a některých jeho divokých iniciativ distancovat zřetelněji než dosud).

Vondra to ovšem nemá lehké, na návštěvě v Bělehradě byl vystaven jakémusi citovému vydírání. „Česko je náš přítel. Doufáme proto, že Kosovo neuzná.“ Vicepremiér citlivě rezonoval: „Musíme skloubit politický realismus s přátelstvím.“ Nevím, proč by v této věci měly hrát roli nějaké pofidérní kmenové sympatie. Jde o to, napomoci v rámci našich možností politicky stabilnímu a zároveň spravedlivému uspořádání této oblasti, aby svými ohavnými křečemi neohrožovala celou Evropu. Přátelství sem, přátelství tam, nezaujatý pozorovatel musí konstatovat, že v nejnovějším balkánském konfliktu se všechny strany od Chorvatů přes Srby a Bosňáky až po Albánce chovaly jako dobytek a že v něm neexistovali „lepší“ a „horší“ nýbrž jen silnější a slabší.

Už sedm ústavních soudců kritizuje Ústav pro studium totalitních režimů, jásá Právo. Jedním z kamenů úrazu je, že byli „omezeni“ historici a potenciální členové rady a vedení Ústavu, kteří se ještě před rokem 1989 dokázali odpoutat od své minulosti (klasický příklad, podotýkám já: historik Pánek) a postavit se do opozice proti režimu. Problém je, že v rukou těchto lidí a jejich snaživého dorostu jsou prakticky všechny české historické instituce: proč by tu nemohla být jedna jediná, kam nebudou smět strkat své nenechavé pracky?

Možná už příští týden se bude v Národní radě SR hlasovat o neuvěřitelném návrhu tiskového zákona, který upravuje právo na odpověď takovým způsobem, že by to fakticky zlikvidovalo svobodu projevu. Ficovo Slovensko je teď tam, kam se velmi rychle dostane ČR, jakmile se zmocní vládního kormidla Jiří Paroubek. Už proto si Slovensko a slovenští novináři v tuto chvíli zaslouží naši solidaritu, která by neměla spočívat jen v tom, že tam náš nově zvolený prezident jezdí šaškovat jako na svou první zahraniční štaci. Nejde o parádní okázalé demonstrace špičkových politiků, ale nějakou praktickou formu pomoci a spolupráce, která se musí teprve vymyslet. Je jistě pěkné, že tolik českých intelektuálů soucítí s Tibetem, ale přímo za humny roste problém jako hrom, ten problém se jmenuje Robert Fico a zprostředkovaně se nás dotýká, protože může poznamenat i naši vnitropolitickou situaci.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.