Pátek 21. března
Usáma bin Ládin pohrozil Evropě zničující pomstou za opakované zveřejnění karikatur proroka Mohameda. V této souvislosti je pozoruhodné, že kdosi, neví se kdo, vylepil v Brně plakáty s jednou z karikatur. Radnice obvodu Brno-střed nechala karikatury odstranit, ministerstvo zahraničí je odsoudilo. To by bohužel na Usámu asi moc nezabralo. Policie a BIS podivný případ vyšetřuje, je dobře, že to nepodceňují.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zveřejnil na internetových stránkách ÚS své odlišné stanovisko ve věci sociálně demokratické stížnosti na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Rychetský byl pro zrušení zákona. Argumentuje mj. tím, že zákonodárce v něm buď „vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu“, nebo „se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty „vyvolené“, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli“. „Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti a měl být zrušen.“ Problém je v tom, že existující vědecká a pedagogická pracoviště v oboru historie si podle mého názoru nedůvěru a pohrdání zaslouží, že jsou do značné míry ovládána exkomunisty (ať už těmi s lidskou tváří, nebo těmi normalizačními) a že svoboda vědecké práce tam dostává pořádně zahulit. Kromě toho je velmi užitečné pokusit se vytvořit pracoviště, kde se určitým obdobím budou věnovat lidé, kteří je neprožili a nejsou na ně vázáni různými zájmovými, citovými a existenčními vazbami (nepotřebují např. za každou cenu sobě i jiným dokazovat, že svůj život neprožili nadarmo). Taková situace je ostatně v historické vědě standardní a je zárukou objektivity. A instituce tohoto druhu bohužel jakousi státní podporu potřebuje, protože jinak by ji všichni ti výše zmínění bojovníci za svobodu umlátili čepicemi. Nejde o to, aby se vytvořila nějaká státní norma, ta už v mnoha ohledech dávno vytvořená je, a to právě těmi „standardními“ vědeckými a pedagogickými institucemi. Norma bohužel stojí za (jedno slovo zabaveno). Teď jde o to ji v zájmu plurality myšlení trochu nabourat.

Agentura STEM provedla průzkum mezi veřejností. Jde o to, kdo si myslí, že po novém zdanění bere víc, případně míň. Jenže nejde o to, co si kdo myslí, ale kdo opravdu bere víc a kdo bere míň. To se dá docela dobře spočítat, a nemusí se do toho tahat „myšlení“.

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu se na jednání Bushovy administrativy jen potvrdilo, že řešit problémy silou se nevyplácí. To je čistá pravda: například v roce 1938 přinesli naopak Chamberlain s Daladierem za spolupráce Hitlera a Mussoliniho pěkný důkaz toho, že řešit problémy bez síly se vyplácí. Tenkrát se to vyplatilo dokonce na celých jedenáct měsíců.

Agentura Median provedla pro Lidové noviny průzkum ohledně toho, má-li být Velký pátek uznaným svátkem. Tématu se týká naše glosa.

Sobota 22. března
Ministr zahraničí Schwarzenberg navrhne vládě uznání Kosova na její přespříští schůzi (2. dubna). Bude zajímavé sledovat, jak si s tím vláda poradí, když prezident, kterého Topolánek přizval ke spoluutváření vládní politiky, má na věc jiný názor a schůze by se měl nejspíš podle obecné domluvy s premiérem zúčastnit (jde o zásadní věc). Srbsko okamžitě odvolává své velvyslance ze zemí, které nezávislost Kosova uznaly, což je dosti silný způsob nátlaku, kterému by se zrovna nemuselo podléhat. Navíc neexistuje nejmenší důvod, proč by Kosovo mělo patřit k Srbsku – a zároveň taky nejmenší důvod k tomu, proč by severozápadní cíp Kosova, který je obýván Srby a je snadno oddělitelný, měl patřit ke Kosovu (ostatně není vyloučeno, že si tamní obyvatelstvo oddělení via facti vynutí). Problém zásahu západních mocností do oblasti bývalé Jugoslávie nebyl, jak se zdá, neopatrný v tom smyslu, že Jugoslávie měla být zachována (to nešlo), ale že nebyl dost radikální. ČR nemá dost silný důvod samostatnost neuznat (a chovat se zrovna v této věci ke svým spojencům po hovorkovsku), měla by však dát najevo jakousi výhradu. Tenhle úkol ministru Schwarzenbergovi opravdu nezávidím.

Zatímco český voják, který padl v Afghánistánu, bude povýšen a vyznamenán, těžce zraněný si bude platit svůj pobyt v nemocnici. Samozřejmě mu to ministerstvo obrany následně uhradí. Ale stejně mi to připadá zábavné: co když bude válka?

V souvislosti s velikonocemi seznali ochránci přírody na Novém Zélandě zajíce nehodnými, aby byli symboly jara: poškozují totiž životní prostředí. Teď jsou na tahu naši zelení: odsouzení zajíců by mohla být výjimečná iniciativa, na níž by se dokázala shodnout Bursíkova i Stropnického sekce strany.

Do útoku proti Ústavu pro studium totalitních režimů vyrazili i Bojovníci za svobodu. Bylo by divné, kdyby organizace, která má tak blízko ke KSČM a k našim slovanským bratrům z východu, zůstala v této věci stranou. Mají obavy ze zpolitizování Ústavu (jistě, mohl by být použit jako nástroj reakce v boji proti všemu pokrokovému u nás, proti KSČ i našemu spojenectví se SSSR – nebo snad ne, nebo se něco v posledních pár letech změnilo? Bojovníci jen podle jména).

Komunistický svaz mládeže má jakési problémy s legalitou, protože hlásá revoluční cestu změny a odstranění soukromého vlastnictví. Jejich zkušení starší soudruzi z KSČM jim na základě vlastních dějinných zkušeností radí: vyjádřete respekt k rovnosti všech forem vlastnictví včetně soukromého! (a teprve po čase, až budeme zase mít všechno v rukou, se najednou ukáže, že všechny formy vlastnictví si jsou rovny, ale některé si jsou rovnější).

Titulek v dnešním Právu zní „První snímky zachycují nedávné lynčování Číňanů v Tibetu“ (a přinášejí jakési fotografie). Podobným způsobem Právo (tehdy Rudé) referovalo v roce 1956 o maďarské revoluci. I tam se objevily snímky o lynčování příslušníků ÁVH (maďarské StB), a ty snímky byly ovšem autentické. Potíž je v tom, že tento druh zpravodajství vychází z předpokladu, že právo na lynčování (dlouholeté, pečlivě maskované) má jen jedna strana. Druhá musí držet, trpět, jak pěkně napsal jakýsi výtečník rovněž v Právu v souvislosti s případem bratří Mašínů. Samozřejmě, lynčovat se nemá. Ale je rozdíl, když někdo někoho dlouhodobě, skrytě, rafinovaně utiskuje nadváhou jedné miliardy k několika málo milionům, a když to někdo nevydrží a živelně se proti tomu útlaku brání.

Jak se v politice s prof. Halíkem shodnu jen v máločem, to, co napsal ve velikonoční příloze MfD v souvislosti s tím, co je vlastně peklo, mi připadá tak pěkné a trefné, že neodolám a cituji: „Peklo je stav trvalé a totální odloučenosti od Boha; je to logický důsledek toho, že Bůh si nade vše váží lidské svobody. Chce-li někdo až do konce žít bez něho, pak Bůh toto jeho rozhodnutí respektuje a umožní mu to navěky. Jak takový stav naprostého odloučení vypadá, nikdo z žijících neví. Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy (jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: „Milostpane, nechaj se překvapit!““

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.