Úterý 18. března
Prezident Klaus se sešel s premiérem Topolánkem a dohodli se, jak budou dále spolupracovat. Dohoda nevěští nic dobrého pro Topolánka, vládu ani pro koaliční partnery. Týká se jí naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek zřejmě po delší meditaci zjistil, že dalajláma je „mužem reformně-socialistických názorů. Je to tedy muž názorů velmi blízkých sociální demokracii.“ Po tomto prozření poněkud zmírnil svou pročínskou rétoriku a prohlásil, že jeho věty, které citovalo Právo, byly vytrženy z kontextu. Jinak se nedá citovat, než že se něco vytrhne z kontextu. Je pozoruhodné, že kult dalajlámy je zjevně jakési pojítko mezi Paroubkem na jedné straně a Havlem a jeho příznivci na straně druhé. Nerodí se tu jakési nové státní náboženství?

Předseda zahraničního výboru Hamáček (ČSSD) prohlásil v souvislosti s nepokoji v Tibetu, že podle jeho názoru „historie patří historikům a neměli bychom se k ní jako politici příliš vyjadřovat“. Vida, jak rychle se některé události stávají historií. Jinak pojetí je ryze české: na nepříjemné záležitosti domácí i cizí jsou tu historici: něco jako v přírodě brouci hrobaříci. Likvidují nepohodlné mršiny. Aby to dělali dobře, musíme si je vydržovat. Je pozoruhodné, jak jsou čeští historici k tomuto pojetí vstřícní.

Ruské ministerstvo zahraničí k situaci v Tibetu uvedlo mj.: „Vyjadřujeme naději, že úřady Čínské lidové republiky podniknou nezbytné kroky, aby zamezily nezákonným akcím a zajistily rychlou normalizaci situace v její autonomní oblasti.“ To je pozoruhodné, Rusové Číňany úkolují, zřejmě mají strach, aby se nákaza nepřenesla k nim.

Středa 19. března
Ministr Schwarzenberg se podrobil operaci a rázem mu podle STEM vzrostla popularita o 10%. Je teď na druhém místě a dýchá Bémovi na záda. Populární jsou ti, kteří toho moc nedělají, a když toho moc nedělají proto, že jsou zrovna nemocní, tím lépe. Jinak ocenění prožluklého aristokrata s německým jménem je něco podobného, jako kdyby se v USA ve třicátých letech minulého století ocitl na vrcholku žebříčku popularity Afroameričan (česky řečeno černoch). Pak že se neměníme k lepšímu.

Klub ČSSD si předvolal ministra Julínka, aby mu vysvětlil, že je idiot. Sociální demokracie pod Paroubkovým vedením se stará o to, aby ty výše zmíněné změny k lepšímu nebyly zase až tak dramatické. Pokud tomu rozumím, poslanci dirigováni Paroubkem lovili úspěšně bobříka drzosti (kromě dr. Ratha, u toho je tento způsob chování přirozená životní funkce, dělá to stejně spontánně, jako když jiný koktá). Vrcholný výkon podal tentokrát předseda strany: prohlásil, že Julínek chce vrátit české zdravotnictví zpět. Přitom je zjevné, že koncepce zdravotnictví, tak jak ji prosazoval a prosazuje dr. Rath, je návrat k bolševickému monopolu a k tomu, aby byl pacient znovu vydán na milost a nemilost úředně přiděleným lékařům a zdravotnickým institucím (přitom, jak zkušenost z minulého režimu učí, ti, co si neúředně připlatí, budou moci doufat v Sonderbehandlung). Nevím, je-li to, co prosazuje ministr Julínek, to nejlepší, co se s českým zdravotnictvím dá dělat, ale na základě půlstoleté zkušenosti si jsem jist, že jeho postátnění (formou neformální privatizace do rukou dr. Ratha a jeho lobby) je docela jistě tím nejhorším.

Senát podává návrh zákona, podle něhož budou udělovány dekrety na odbojářství a účastenství v odporu proti komunismu. Dekrety česká společnost miluje. O nesmyslnosti zákona jsme už psali, byla jen podtržena senátním výborem pro lidská práva, který dále zpřísnil kritéria pro (bývalé) komunisty. Doufám že Ústav pro studium totalitních režimů, který bude rozhodovat o tom, kdo dostane právo nosit čestný odznak Odbojáře, resp. Účastníka odporu, a kdo ne, vydá seznamy všech, co o to požádali, a všech, kterým bylo vyhověno. Mohla by to být dost velká sranda.

Alexandr Mitrofanov si dělá starosti o Jiřího Paroubka: po volbách se prý možná octne v krajně svízelné situaci – bude si muset vybrat mezi vládnutím s podporou KSČM a koalicí s nespolehlivými malými stranami. Ve skutečnosti pan Paroubek po ničem jiném netouží, velmi se mu to osvědčilo už v letech 2005-6, je to neobyčejně šikovné (vydírání malých partnerů a komunistů zároveň s tím, že když nebudou zlobit, všichni si přijdou na své) a pan Mitrofanov to přece nemůže nevědět.

Spolková kancléřka Merkelová prohlásila v Knessetu, že se Němci stydí za holocaust. Stydí se za něco Češi?

Vlastně se naopak zdá, že máme zas o jeden důvod k hrdosti víc. Rakouská policie dopadla českého šikulu, kterému se podařilo vyloupit 13 rakouských bank. Dělal to formou jakýchsi spanilých jízd. Zaujímá prý v evropské statistice druhé místo (nějakému Italovi se ro povedlo v celé Evropě dvacetkrát). Toho Itala už asi bohužel netrumfne, leda že by se ukázalo, že toho má na svědomí víc.

Jinak mne těší, jak Právo dbá na rozvíjení svých revolučních tradic. Na stránce „ze zahraničí“ si dnes lze například přečíst, jak „po okupaci Iráku s ostudou splasklo Bushovo tvrzení, že Saddám vlastní zbraně hromadného ničení“, a dále, že „zhojit globální vztahy se světem po invazi do Iráku bez mandátu OSN potrvá USA celou generaci“ (jak prohlásil jakýsi americký idiot). Atypické zatím je, že si člověk může aspoň na internetu ulevit, to za totáče nešlo.

Mladá fronta Dnes opět věnovala pozornost Událostem a mé maličkosti. Stará se o to Tomáš Zahradníček. Je to pro mne vždycky trochu slavnostní okamžik, asi tak, jako když se mi v šedesátých letech věnovalo Rudé právo (tenkrát to nebývalo nijak často). A zase: oč je to dneska lepší, nevyhodí mne (ostatně není odkud, jsem důchodce), ani nezavřou. Naopak, mám svobodu remcat na internetu. Z článku pana Zahradníčka (nemohu na něj udělat odkaz kvůli archivu Newton, Jmenuje se „Masarykův dědic nejvěrnější“ - to je docela hezká poklona - a týká se mého článku Vyhraněné pravdy o minulosti) jsem se dozvěděl, že na Masaryka se člověk nesmí odvolávat, je to neslušné (tento názor nesdílím a nehodlám sdílet ani do budoucna). Taky nevěřím na střetnutí „dvou dobrých pravd, jež spolu nakonec mohou slušně vycházet“, buď se ukáže, že jedna je lepší, nebo se na jejich kritice podaří vystavět další, lepší než obě. Pravda je to, o co jde. Pan Zahradníček mluví o nesnesitelnosti monomaniaků, mne zase trápí nesnesitelnost cynických a vyčůraných konformistů. Panu Zahradníčkovi se budu soustavně věnovat i nadále, je to velmi vděčný objekt pro tříbení názorů.

Nevím, nechal-li se panem Zahradníčkem inspirovat Martin Komárek v komentáři na téže stránce MfD. Kritizuje tam (jistě právem) Jiřího Paroubka, který řekl, že to, co Čína dělá v Tibetu, je její vnitřní záležitostí. Zato věta „vyzývám proto obě strany sporu k nenásilnému řešení nastalé situace“, kterou dal předseda ČSSD k dispozici den nato, mu připadá už lepší. Dovoluji si upozornit, že přeložena do obecné češtiny zní: vyzývám kocoura a myš k nenásilnému řešení nastalé situace.

Václav Havel poskytl rozsáhlý rozhovor Lidovým novinám, zabývá se jím naše dnešní glosa. Nemohu si odpustit malou poznámku na okraj: totiž že rozhovory se dají dělat i s výrazně menší dávkou servility, než jakou v tomto případě předvedla Petra Procházková, a nijak jim to neublíží.

Čtvrtek 20. března
Podle ruského listu Kommersant je Rusko za určitých podmínek připraveno kývnout na americký projekt protiraketového systému v Evropě. Bylo by zábavné sledovat, jak by na takový Dolchstoß reagovala česká proruská lobby, která se doposud profilovala na odporu k americké radarové základně. Bylo by, ale asi nebude, Rusové nejspíš jen v povolebním období trochu mírní rétoriku.

Je zajímavé kdo všechno se v Česku nechystá na olympiádu v Pekingu, aby se morálně vyprofiloval. Už mne skoro mrzí, že jsem o tom vůbec psal, vyřídili by to za mne jiní. Do Pekingu se ovšem naopak chystá prezident Bush, který jistě čínským akcím v Lhase příliš nefandí. Číňané se možná trochu lekli ohlasu, jaký měla jejich tibetská akce, a čínský premiér vyjádřil ochotu jednat s dalajlámou, pokud se zřekne násilí a nebude prosazovat samostatnost Tibetu (dalajláma je proti násilí odjakživa a pokud je mi známo, usiluje pouze o autonomii Tibetu v rámci Číny). Předseda tibetské organizace KS Číny mluví ovšem trochu jinak: označil dalajlamu za "vlka v rouše mnicha, ďábla s tváří člověka" a prohlásil: Nacházíme se v krvavém a ohnivém boji s dalajlamovou klikou na život a na smrt." Zdá se, že oba postoje jsou velmi těžko slučitelné.

Lidovecký poslanec Hovorka se výrazně profiluje, nyní už ve spolupráci s ČLK, což je toho času jedna ze servisních organizací dr. Ratha. Hovorkova emancipace pokročila tak daleko, že je to moc už i na předsedu zelených Bursíka (vedení zelených se zjevně vrací po prezidentské volbě k předchozí relativně loajální spolupráci v koalici, která uváděla paroubkovskou žurnalistickou lobby v Právu na pokraj šílenství). Fenoménem Hovorka se zabývá naše dnešní glosa Zásadový nepřeběhlík Hovorka.

Miroslav Macek se podle rozsudku musí veřejně omluvit dr. Rathovi: „Lituji, že jsem tím (tj. mocným pohlavkem, který mu uštědřil na jednání České stomatologické komory) zasáhl do práv na ochranu cti pana Ratha.“ Inspirován známou Drdovou slátaninou Vyšší princip mám sto chutí prohlásit, že facka hulvátovi není zločinem, a že i já souhlasím s tímto atentátem na dr. Ratha (není to ode mne žádné zvláštní hrdinství, zatím se za to ještě nestřílí). Na druhé straně soud chápu: nebýt jeho zásadního rozhodnutí, hrozilo by dr. Rathovi, že by mohl být postupně ufackován (exempla trahunt). Mackovi nezávidím, na jeho místě bych měl s omluvou jakýsi problém.

Německo zřídí Dokumentační centrum k útěku a odsunu. Dohodla se na tom včera německá vláda. K tématu se vrátíme.

V Brně kdosi na několika místech vylepil jednu z karikatur proroka Mohameda. Když se kdysi celý mohamedánský svět pustil do Dánska za to, že jeden list karikatury zveřejnil, bylo třeba se za Dánsko postavit. Svoboda projevu znamená mj. i zveřejňování prorokových karikatur. Svoboda projevu však nespočívá ve zveřejňování prorokových karikatur, naopak. Zveřejňování karikatur proroka Mohameda je projev jisté bezohlednosti, nevychovanosti a hulvátství, příklad nutné zátěže, kterou s sebou svoboda projevu nese. (Něco jiného je zásadní a věcná kritika islámu.)

Zemřel A. C. Clarke. Znám pouze jedno jeho dílo, „Vesmírnou odysseu“, a to ještě jen z filmového zpracování. Bylo velmi sugestivní barevně i hudebně. Dívali jsme se na ně před časem v televizi s mým kocourem Csongorem. Barevné efekty kocour nedokázal ocenit (kočky, jak známo, mají sice oči vybavené na barevné vidění, ale jejich mozek nedokáže barvy vyhodnotit, barevně vidí jen primáti), zato hudba ho oslovovala mocně. Zpočátku jen naježil srst a stáhl uši dozadu, pak začal žalostně mňoukat a nakonec do mne strkal tlapkou, abych tu strašnou věc vypnul. Nevyhověl jsem mu, protože jsem neustále doufal, že se dozvím, o co jde. Kocour nakonec zalezl pod kanape, já se vydržel dívat až do konce, ale o co šlo, jsem nepochopil. Budiž mu země lehká. (panu Clarkovi, ne Csongorovi, ten to naštěstí přežil).

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.