Pátek 14. března
Za kritiku (je opravdu zvláštní, co všechno se u nás dá označit jako kritika) USA chválí Topolánka úplně všichni politici. To je opravdu víc než podezřelé. Jediný, kdo nechválí, je Jiří Paroubek, nejspíš proto, že Topolánka chválit neumí. V téhle věci má ovšem čistočistou pravdu: podle něho by Topolánek měl buď předložit důkazy o mučení, nebo se omluvit. Kromě toho v poměrně vzácné shodě konstatovali komentáři Práva i Lidových novin, že finta, kterou použil pan premiér, spočívá na technice „a vy zase lynčujete černochy“.

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů podnítilo Jiřího Paroubka k tomu, aby nepřímo kritizoval předkladatele, poslance Jičínského: příště se prý o ty věci bude více zajímat, myslí, že argumentace nebyla dobře zvolena. To tedy ne. Z toho se dá soudit, že původní Paroubkovo prohlášení, když vešlo ve známost to, jak Jičínský zdůvodnil podání k ÚS, bylo docela upřímné (pan Paroubek dal najevo překvapení a řekl, že si zdůvodnění nevšiml). Teď vzniká dojem, že má poněkud dlouhé vedení a že mu teprve v tuto chvíli došlo to, co mu mělo dojít hned teknrát. Jenže nemohlo, on to pořádně nečetl. Profesor Jičínský prohlásil, že i po rozhodnutí ÚS tento zákon „považujeme“ za protiústavní (kdo je to „my“? navrhovatelé, celá ČSSD, celý rudý blok?) a po volbách, pokud zvítězíme, ho zrušíme. Řekl bych, že ten zákon samozřejmě zrušit samozřejmě mohou, ale ne se zdůvodněním, že je protiústavní. Pozitivní je, že zatím nikdo z ČSSD neprohlásil, že Ústavní soud je nelegitimní. To je v nynější situaci skoro povzbudivé (ale nebylo by to náhodou trestné?).

Jiří Paroubek na sebe rovně už včera upozornil otevřením problému legitimity vlády, označením ODS za extremistickou stranu a družbou s Putinovou pseudoopozicí. Tématu se týká naše dnešní glosa Šibalství Jiřího Paroubka.

Ministerstvo zdravotnictví prý chtělo původně prodat tři zámky, pro něž nemá využití, soukromníkům, nyní se pod tlakem různých přátel lidu rozhodlo postoupit je za odhadní cenu obcím, v nichž stojí. Bude velmi zajímavé a užitečné pečlivě sledovat, jak se obce o ty stavby postarají, zda třeba nezjistí, že nemají na jejich obnovu a udržování peníze, a samy je pak nestřelí nějakému čečenskému nebo jemenskému podnikateli. A pokud se tak stane, omlátit to přátelům lidu o ušiska.

V americké předvolební kampani prohlásila jedna spolupracovnice paní Clintonové, že kdyby nebyl Barack Obama Afroameričan, nebyl by tak úspěšný. Výrok byl ohodnocen jako rasistický a dotyčná musela z týmu prezidentské kandidátky se sebekritikou odstoupit. Stejně nepřípustné by zjevně bylo, kdyby někdo z Obamova týmu prohlásil, že kdyby Clintonová nebyla žena, nabyl by tak úspěšná. To by byla zase diskriminace podle pohlaví a sexismus. Při vší velké úctě, kterou ke Spojeným státům chovám, tohle mi připadá směšné a zhovadilé.

Ivan Vilček označuje v Právu, pokud jsem jeho článku dobře rozuměl, za vměšování do vnitřních záležitostí Slovenska už to, že maďarský prezident Sólyom mluvil ve slovenském Komárně (80% obyvatel jsou Maďaři) maďarsky. To je mi na rozdíl od výše zmíněných amerických problémů sice velmi dobře srozumitelné, ale směšné a zhovadilé mi to připadá úplně stejně (to, že tam Sólyom kritizoval slovenskou vládu, je jiná věc).

Maďarsko a Slovensko připravují společnou učebnici dějepisu. Protože ze slovenské strany by ji měl mít v péči ministr školství Mikolaj ze SNS, bude to nesporně pozoruhodné dílko. Vládní Směr se ve věci menšin cítí být pod tlakem evropských socialistů, kterým se indiánské zacházení s menšinami ve středovýchodní Evropě příliš nezamlouvá, a tak se vicepremiéři slovenské a maďarské vlády domluvili, že tam, kde se Slováci a Maďaři nedokážou dohodnout na společném pojetí dějinné události, bude učebnice obsahovat obě rozdílné interpretace. Jednak by mne zajímalo, bude-li vůbec v něčem shoda, a jednak, k čemu je taková učebnice dobrá. Společná učebnice je možná tenkrát, když se obě strany dopracují k nějakému elementárnímu konsensu. To se sotva může dít společnou přípravou učebnice. Nedostatek porozumění nelze nahrazovat okázalými neužitečnými formalitami.

V MfD píše historik Jaroslav Šebek o tom, že Klaus při své inauguraci uctil památku TGM i svatého Václava a že prý to znamená snahu uznat pluralitu existence různých tradic v české společnosti – liberálních, demokratických a humanistických idejí (Masaryk) i národně konzervativních (sv. Václav). Pan Šebek zjevně vnímá sv. Václava prizmatem druhé republiky a protektorátu. Tenkrát se kníže definitivně zkompromitoval. Dovoluji si upozornit, že tehdy už byl nějakou dobu mrtvý. Ve skutečnosti symbolizuje naši sounáležitost se Západem a se západním křesťanstvím, na čemž není nic ani národního (křesťanství bylo a je internacionální) ani konzervativního. Ta sounáležitost se západní Evropou byla podstatně narušena už za druhé republiky a protektorátu a obnovila se až po čtyřiceti letech ruské okupace a našla stvrzení členstvím v EU a NATO. Středověká Svatá Římská říše (ovšem, definitivně se konstituovala až po Václavově smrti) byla EU a NATO tehdejší křesťanské Evropy, a ne bojové uskupení německého nacionalismu, jak si to představují naši národní sociálové.

Paní Rowlingová, autorka slavných knížek o Harry Potterovi, se už nějakou dobu angažuje v záležitostech péče o opuštěné a handicapované děti, soustředila se na Českou republiku a pověřila teď psychiatra Jana Pfeiffera, aby navázal kontakt s českými vládními úředníky a prosazoval další zlidštění poměrů v této oblasti u nás. Rád bych věřil, že paní Rowlingová nám chce opravdu pomoci, ale vůbec mi to nejde. Spíš bych řekl, že cítí potřebu si vylepšit image tím, že se bude profilovat jako obhájkyně zájmů maličkých, kterým se ubližuje, že si vyhlídne nějakou zemi, která bude mít problémy s tím, aby odolala návalu její mateřské péče, s níž jde ovšem ruku v ruce pranýřování úřadů té země za barbarství a necivilizovanost, čímž jí naroste svatozář. Ppovažuji z příznačné, a nemohu si odpustit ten výraz, za vychcané, že si paní Roswlingová nevybrala jako předmět svého zájmu třeba nějakou africkou zemi, kde by na ni z výšky kašlali, protože by jim nic jiného v jejich bídě a bezmocnosti nezbývalo, nebo na druhé straně Rusko, kde by na ni z výšky kašlali s oprávněným vědomím, že si to mohou dovolit; v obou těchto případech by totiž musela přijít ke slovu opravdová, neokázalá pomoc, pomoc bez buzerace. Úloha pana Pfeiffera je taky transparentní, zasloužil by si titul „temelínského otce“ (v přeneseném slova smyslu, samozřejmě). Skutečná pomoc nenadělá tolik kraválu, je z ní málo slávy a nevyvolává u postižených tou pomocí dojem ignorantství a potřeby se zviditelnit na účet jiných.

Sobota 15. března
Podle ministra Langra stouplo ohrožení ČR teroristickým útokem. V Právu hned citují experty, podle nichž to je mj. výrazně protiizraelskou politikou vlády, projektem na vybudování americké protiraketové základny a vůbec zahraničně politickou orientací země. Nejpraktičtější by bylo orientaci změnit, vystoupit z NATO a EU, uzavřít smlouvu o přátelství a mírové a další spolupráci se Severní Koreou, Íránem a Al Kajdou. EU ani NATO nás nenapadne ani na nás nebude střílet rakety, a my budeme mít své jisté. Podobný, ne-li lepší efekt by mělo uzavřít podobné smlouvy s Ruskem a vstoupit do SNS, konec konců jsme už kdysi v něčem podobném byli a nebyl by to pro nás tak cizí svět jako třeba svět islámských radikálů.

Podle CVVM poklesly v březnu preference všem politickým stranám kromě KSČM (ta je má setrvalé). Rudý blok by měl v parlamentu převahu 107 mandátů, Paroubek by ovšem nemohl vytvořit koalici s lidovci a zelenými, k většině by mu chyběl jeden mandát (přepočty na mandáty nejsou ovšem nikdy úplně spolehlivé). Ukazuje se, že všechy řeči o tom, jak komunisté ztroskotali v prezidentské volbě, byly ujeté: pochopitelně je to vůbec nepoškodilo, naopak, zdůraznili i před svými voliči, že jsou nepostradatelní, že mají svou hrdost a ostatní budou do budoucna muset za jejich pomoc pořádně platit. Jak jste si je po listopadu vypiplali, takové je máte. Jinak je třeba počítat s tím, že celkový obraz sympatií veřejnosti je rozhodnutím Factum Invenio přestat se preferencemi stran zabývat zkreslen, podle mého názoru podstatně a ve prospěch ČSSD.

ČR dosáhla 82% ekonomické úrovně EU a v roce 2020 by se měla dotáhnout na průměr. To je moc hezké, ale není to náhodou taky tím, že se nám ten průměr přijetím Rumunska a Bulharska poněkud přiblížil?

Petr Uhl píše v Právu, že u nás vládne výlučná antikomunistická ideologie. Pan Uhl vidí situaci (z hlediska svých vlastních hodnot) příliš černě, u nás vládne postkomunistická ideologie se silnými bolševickými rysy. Sdílí ji drtivá většina veřejnosti, strany dnešní vládní koalice jí jsou v jisté míře poplatné (člověk by se neměl nechat zmást okázalými gesty) a dříve nebo později se vlastní vahou prosadí (chce se mi napsat „zase“, ale neudělám to, abych se vyhnul zbytečným sporům o to, zda se minulost nemůže vrátit. Jistě že nemůže, jenom může přijít něco ještě hnusnějšího). Hlavu vzhůru, pane Uhle, budoucnost je vaše.

Dále píší v Právu o masakru v My Lai. Možná by při té příležitosti neškodilo připomenout metody Vietkongu při zacházení s civilním (jiho)vietnamským obyvatelstvem a zacházení severovietnamských komunistů s americkými válečnými zajatci, abychom dostali plastický a jak se dnes říká „nikoli černobílý“ obraz toho, co se tenkrát se Vietnamu dělo.

Právo věnovalo dvoustránku případu bratří Mašínů. Pozoruhodný je zejména textík „Mýty a fakta kolem kauzy“, metoda je velmi transparentní a patří jako ukázkový případ do naší virtuální rubriky „jak číst Právo“. Dospívá se tu např. k závěru, že Mašínové peníze nevyužili k útěku na Západ. To, že peněz mělo být použito k útěku na Západ, si předtím vymyslili právě v Právu.

Pánové Pohanka a Melčák jsou podle MfD depoziturou Miloše Zemana na dnešní politické scéně. V rozhovoru, který tu vyšel, se tím aspoň poslanec Pohanka vůbec netají. Paroubek tvrdí, že v době, kdy se rozhodovalo o druhé Topolánkově vládě, dostal od Zemana zprostředkovanou nabídku, že by oba nemuseli pro vládu hlasovat. „To by ale vedlo k Zemanově kuratele nad ČSSD,“ říká Paroubek, a nepochybně ví, o čem mluví.

Topolánkova vláda uvažuje o „bonusu pro vítěze voleb“ v novém zákonu o volbách do Poslanecké sněmovny. Dělá si zbytečné starosti, příští volby určitě patem neskončí.

V Lidových novinách vyšel pozoruhodný článek historika Jana Dobeše o protektorátu. Ukazuje na určité společné rysy protektorátní, poválečné a bolševické ideologie: „Společný přitom byl předpoklad, že pro splnění tohoto požadavku je důležitější než formální vzdělání správná instinktivní orientace. Cílem totiž nebylo chápání světa v jeho složitosti a nejednoznačnosti, ale nalezení ústředního motivu, jakési zaklínací formule, která vše vyloží a na kterou lze celou realitu snadno převést.“ Mám k němu jen dvě poznámky: když Dobeš mluví o „přesvědčení, že liberalismus a s ním příbuzné hodnoty (pluralismus, úcta k demokratickým právům a svobodám) nedokáží vyřešit problémy doby a musejí být nahrazeny hodnotami jinými“, nemělo by se zapomínat, že ta kritika liberalismu se nezrodila až z meziválečných a válečných poměrů¨. Liberalismus soustavně kritizoval i Masaryk, měl přitom na mysli jistě hlavně falešnou toleranci k názorům, které by tolerovány být neměly, a výlučně ekonomické zaměření tehdejšího liberalismu, jenže v tom není jeho podstata. Politický liberalismus v širokém slova smyslu je společný pro levou i pravou západní politiku, má křesťanské kořeny (prosadil se ovšem až v osvícenství, jeho základem je idea sekulárního státu, který nemá náboženské ambice, ale ani nechce náboženství zničit) a každá jeho zásadní kritika, upřímně řečeno včetně té Masarykovy, je podezřelá a zasloužila by si jakéhosi rozboru. A za druhé, nezdá se mi být úplně přesné mluvit o „historizaci“ pohledu na toto období, který je blokován jeho morálně-pedagogicko-politickým odsouzením. Morální hodnocení je při pohledu na dějiny nemožné si odmyslit, je zapotřebí jen pohled na dějiny odideologizovat a odpolitizovat.

Pondělí 17. března
Čínská armáda a policie zřejmě (přesně se pochopitelně neví nic, jak to v takových případech bývá) krvavě potlačila nepokoje v tibetské Lhase. Je to hezká odpověď na horlivé úsilí mezinárodního olympijského výboru o odpolitizování olympijských her v Pekingu. K tibetským demonstracím se svérázným způsobem vyjádřil i předseda ČSSD Paroubek (Klaus se raději nevyjádřil vůbec, k našemu dalajlámovi tržní demokracie zpráva asi ještě nedorazila). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jan Švejnar ocenil v rozhovoru pro Právo statečnost bratří Mašínů, zároveň však řekl, že vyznamenání by jim neudělil. Až potud je mi jeho postoj srozumitelný. Švejnar však argumentoval tím, že při jejich „činnostech“ zahynuli lidé. A tomu nerozumím: proč se proti komunistům smělo bojovat jen tak, aby přitom žádný z nich nezahynul? Komunisté sami si takovou řeholi neuložili ani náhodou.

V Právu dělají vědu z toho, že od ministerstva školství dostala peníze navíc Veterinární univerzita v Brně, a to na stavbu jakési kliniky pro choroby prasat. Na univerzitě přitom učí (jako odborný asistent) otec ministra Lišky. Správný postup by zřejmě byl, kdyby ministerstvo nekompromisně sdělilo vedení univerzity: když chcete prachy, koukejte ho vyhodit. (Čtenář se zároveň jen těžko zbavuje jistě neopodstatněného dojmu, že Právo zásobuje podobnými zprávami neoficiální tajná služba vyhozené ministryně Kuchtové.)

Jiří Paroubek kritizoval způsob, jak se ČSSD obrátila na Ústavní soud ve věci Ústavu pro studium totalitních režimů (viz poznámka, kterou jsem napsal pro dnešní „papírové“ LN). Je to vlastně kritika autora stížnosti, poslance Jičínského. Paroubek se kaje, že stížnost (kterou podepsal) přečetl „bez hlubšího studia“ a říká, že by ji byl pojal úplně jinak. Je zvláštní, proč má předseda ČSSD zapotřebí tyto vlastně interní záležitosti strany medializovat, je v tom kus alibismu: pište si stížnosti, já vám je i podepíšu, ale když nedopadnou dobře, budu se od vás veřejně distancovat. Připadá mi to krapet neseriozní.

Zatímco v Tibetu se střílí, u nás se jenom kušní. Bojovníci za mír táhli průvodem od pražského Hradu k americkému velvyslanectví a protestovali proti radarové základně, na Václaváku skupinka Všeslovanů pod vedením známého dietologa Dolečka protestovala proti samostatnosti Kosova, před srbským velvyslanectvím zase jacísi extremisté přímo proti velké Albánii. Demonstrace skinheadů jsou zábavnější, jsou při tom i anarchisté a perou se. Tihle všichni by se naopak v zásadě shodli.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.