Pátek 29. února
V novinách se probírá Topolánkovo ocenění bratří Mašínů. Některé výroky politiků jsou dosti zvláštní: Jiří Paroubek ze Sýrie vzkázal, že čin pana Mašína byl kontroverzní, protože „se neprostřílel jen přes nějaké exponenty komunistického režimu a jeho potlačovatelských složek, zahynuli přitom… pouzí souběžníci, tedy lidé, kteří jenom sloužili a kteří se ve špatný okamžik ocitli na špatném místě“. Tomu, kdo dělal v bývalé Dederonii listonoše nebo stavebního technika, hrozilo asi tisíckrát menší nebezpečí, že se octne ve špatný čas na špatném místě, než „příslušníkovi“ „Volkspolizei“. Jsou zaměstnání, do kterých slušný člověk ve špatný okamžik (např. vrcholící stalinismus) a na špatném místě (např. ruská zóna Německa) prostě neleze. Kromě toho se pan Paroubek zjevně domnívá, že se při útěku přes „NDR“ měli Mašínové dřív, než začali střílet, vždycky podívat, jaké má ten dotyčný frčky (odstřel je povolen od majora výše, tam už je jistota, že nejde o „souputníka“). Poslanec zelených Přemysl Rabas zase prohlásil, že „mnoho lidí emigrovalo a nemuseli přitom zraňovat nevinné“. Pan Rabas neví, že činnost bratří Mašínů nespočívala v pouhé emigraci. A i kdyby šlo jen o útěk na Západ, minimálně v letech 1948 až 1989 (ne-li ještě o něco dříve) to byla legitimní záležitost, a kdo přitom obrátil zbraň proti těm, jejichž úkolem bylo ho ulovit, případně zabít, k tomu měl dobrý důvod. Mezi těmi, kteří se octli v pozici predátorů, bylo u nás hodně lidí, co tam nebyli dobrovolně (k PS se rukovalo); to ale ještě neznamená, že by na ty, kteří se ulovení bránili se zbraní v ruce, bylo možné pohlížet jako na viníky. Jenže k Volkspolizei se nerukovalo. U Volkspolizei neměl slušný člověk co pohledávat. Tak jacípak nevinní! Václav Havel prý zdůvodnil, proč Mašíny nevyznamenal, tím, že „to by nebylo otevření debaty, ale její ukončení. Nebo přesněji: její proměna v divokou hádku všech se všemi.“ O některých věcech je dobré se divoce hádat, a když k tomu nevznikne příležitost, odkládá se hádka na později s tím, že bude ještě o hodně divočejší. Spousta lidí (i já) má k činnosti bratří Mašínů jisté výhrady. Jiří Čunek například řekl: „Největší problém mám s krádeží peněz, protože pokladník nemůže vědět, jestli je to zloděj, nebo z dnešního pohledu hrdina.“ Pro toto stanovisko mám pochopení, stejně jako pro to, co řekl Právu historik Petr Hofman („Já vnímám důsledky jejich činnosti rozporně, ale současně …rozumím jejich motivaci…“; kdyby byl komunistický odboj u nás založen na širším základě, jejich činy by byly vnímány jinak). Je pozoruhodné, že do debaty o Mašínech vstoupil i „zdroj, který si nepřeje být jmenován“. Kuriózní je, že tentokrát jde o odrůdu „historik, který si nepřeje být jmenován“. Mám sice o české historické obci vzhledem k tomu, jak hanebně se drtivá většina jejích členů zachovala v debatě o vyhnání sudetských Němců, nevalné mínění, ale tohle překonává vše, co bylo doposud dosaženo. Předpokládám, že dotyčný bude taky své odborné příspěvky k tématu podávat anonymně a pokud možno tak, aby si je přečetlo co nejmíň lidí. Jenže to, co je zapotřebí, je pravý opak: o těch věcech by se teď mělo mluvit, víc než dřív, věcně a kriticky. Otevřel se problém, který byl nenápadně zameten pod koberec, a pokud tam zůstane, budou mít např. komunisté volnou cestu k drzosti, jakou i teď už tradičně předvedli. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek zatím pobývá v Sýrii a odráží útoky nezodpovědných individuí, jako je europoslankyně Hybášková. Pan předseda totiž jel do Sýrie bojovat za lidská práva (v tom rámci se sešel i s prezidentem a viceprezidentem toho vykutáleného státu, ovšem čistě na stranické linii). Zajímalo by mne, proč tam vlastně byl ve skutečnosti, nechce se mi věřit tomu, že z indolence. O jeho návštěvě země prý nevěděla ani část předsednictva strany.

Na ruské volby bude dohlížet mj. i poslankyně ČSSD Čurdová, kterou si Rusové pozvali jako jednoho ze 40 pozorovatelů Rady Evropy. Rusové si pozvali i dalšího českého sociálního demokrata, Urbana, který tam bude zastupovat předsedu Paroubka (jedná zatím o přátelství v Sýrii). Pozvání od Putinovy administrativy v této souvislosti je věc, která pozvaného spíš kompromituje, věc, která se odmítá (což prý Paroubek učinil).

Debata o česko-americké dohodě ohledně víz v zemích EU má poněkud komickou podobu. EK podle komisaře Frattiniho zatím vyčká, jak bude memorandum konkrétně naplňováno. Slovinsko (které EU teď předsedá) ČR kritizuje, jak by ne, je za vodou, víza už nemá a bojí se spolu s ostatními, co víza nemají, že se podmínky pro cestování do USA zpřísní. Naproti tomu baltské země, Slovensko a Maďarsko se za ČR postavily (protože i jim se v bezprostřední budoucnosti otevře „česká cesta“). Polsko je naopak kritické (protože jemu zatím česká cesta nekyne). Pokud jde o zpřísnění podmínek, je to jistě nepříjemné, ale doba je zlá, někde mezi válkou a mírem, a ochrana osobních údajů naráží na potřebu zajistit bezpečnost země (a taky jejích občanů).

Odborářský exboss Dušek má problémy s odborovým sdružením, jemuž předsedal. Žalují ho skoro o pět milionů korun. Z vedoucího místa byl dávno odvolán, ale v dozorčí radě Českých drah dál odboráře zastupuje. Ministr Řebíček si s radostí myje ruce (pana Duška tam zvolili odboráři a on do jejich volby nemá co mluvit). Zdá se, že pan Dušek je ve srovnání se svým zdravotnickým kolegou Rathem opravdu smolař.

Jediné, na čem se ODS s ČSSD dokážou shodnout, je potřeba pokračovat ve výstavbě jaderných elektráren. ČSSD souhlasí o to radostněji, že koaliční smlouva to ODS prakticky zakazuje, pokud ji poruší, přijde o zelené a vláda padne. Takže tuhle shodu si ČSSD může dovolit bez ztráty kytičky.

„Pan Havel si myslí, že takovému ocenění musí předcházet celospolečenská debata o protikomunistickém odboji. Ta však dosud neproběhla a názor na Mašíny není jednotný,“ řekl k vyznamenání bratří Mašínů exprezident Havel Mladé frontě Dnes. Je tomu třeba rozumět tak, že ocenění bude možné teprve tenkrát, až dosáhneme jednotného názoru s komunisty?

Jan Urban mluví v souvislosti s postojem českých politiků k samostatnosti Kosova o „zapšklém českém slavjanofilství“ a jistě je na tom hodně pravdy. Poslanec ODS Jirsa doporučuje s uznáním Kosova nespěchat velmi intenzivně, otiskl na to téma dokonce jeden text v Právu a jakýsi výcuc z něho ještě v LN. Jeho úpornost mne inspiruje, a tak doufám, že se k tématu tentokrát konečně dostanu.

Komunisté se (opět) slavnostně přihlásili k revolučním myšlenkám Vítězného února. Nešlo prý o puč, ale o „revoluci v mezích povolených tehdejší ústavou“. To je mimořádně šťastná formulace. Jakou formu revoluce povoluje naše nynější ústava? Obávám se, že se to my (či lépe řečeno naši potomci za šedesát let) dozvíme zase až dodatečně.

Sobota 1. března
Nepokoj ve Straně zelených zatím nedosahuje zdaleka takové síly, jak by to někde (např. v Právu) rádi viděli. Většina regionálních organizací buď stojí za Bursíkem, nebo nechce změnu před krajskými a senátnímu volbami (to si ostatně zatím netroufla žádat ani Bursíkova hlavní oponentka Kuchtová). Zelení si ovšem svým nevázaným angažmá v prezidentské volbě příliš nepomohli, ve straně se navzájem urážejí a práskají se v novinách. Divoké vystupování pana Bursíka a paní Jacques během volby by se bylo bohatě rentovalo, kdyby byl Švejnar vyhrál. To se však bohužel nestalo a zelení za to tedy naopak platí. Primátor Bém v rozhovoru pro LN žádá po Kateřině Jacques omluvu. Požadavek „koukejte se omluvit“ je něco, co možnost jakékoli upřímné omluvy vylučuje, protože jde o to, toho, komu omluvu nařizujeme, ponížit. To, co paní Jacques řekla, řekla na uzavřeném jednání, ve vypjaté atmosféře a zřejmě i v afektu; hlavní problém není v tom, že to řekla, ale že to někdo prásknul. Ať se omluví práskač, práskat se nemá. ODS i její čelní funkcionáři by zrovna v této věci mohli projevit trochu velkorysého nadhledu. Děly se tehdy různé věci, já například vím o jednom místopředsedovi ODS, který mezi oběma prezidentskými volbami usoudil, že je čas k frontálnímu útoku na předsedu, spustil ho, a pak se ukázalo, že ten čas pravý nebyl. Měl velkou kliku, protože předseda, jak je jeho zvykem, se nechal strhnout k neuváženým výrokům, takže se pak musel omlouvat on. Zkrátka, být panem Bémem, o omluvách bych raději moc nemluvil. Jinak zvolení paní Kuchtové do čela SZ by třeba pomohlo zlepšit naše vztahy s Rakouskem. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Evropská unie vydala manifest pod názvem „Audiovize bez hranic“ (název ve vztahu k obsahu dokumentu připomíná názvy papežských bull), který zakazuje, aby se během televizních pořadů vysílaly reklamy na tučné pokrmy a nápoje (např. na hamburgery nebo colu). Snad by mohli mít v Bruselu jiné, méně idiotské starosti.

Hrdinové neutíkají, hrdinové trpí, zní titul článku jakéhosi podnikatele v Právu. Článek se týká bratrů Mašínových. Je hezké, že Právo má při útocích na reakci v záloze i podnikatele. Úkolem těch, co nesouhlasili s bolševismem, bylo tedy po roce 1948 trpět, zde se Právo i autor shodují s tím, jak si to po Únoru představovali ti, co hrdiny v našem pojetí (a často jen nevinné oběti, pronásledované tak říkajíc preventivně, aby se z nich náhodou hrdinové nestali) pronásledovali. Musím říci, že větší drzost jsem v poslední době nečetl (a to mám prosím k činnosti bratří Mašínů výhrady). Jinak nevím, kde ten člověk vzal, že Mašínům nešlo o nic jiného než zdrhnout. Peníze a zbraně si opatřovali na odbojovou činnost. Těžko mohu uvěřit tomu, že nejde o účelovou lež. Zapalování stohů je pro našeho „soudce hrdinů“ málo. Byl by chtěl něco jako atentát na Heydricha. Opravdu nemám slov. Článek Ivana Medka v Lidovkách je samozřejmě něco jiného, přesto myslím, že na Mašínech chce něco (projev lítosti), co zrovna teď udělat nemohou. Dali by jen zbraně do rukou těm, co je nevěcně kritizují (a mluví např. o vraždách), tj. komunistům i soft-komunistům z ČSSD).

Zatímco u nás se vede zuřivý spor o to, zda tu může být americká radarová základna, bulharská koaliční vláda, v níž mají hlavní slovo socialisté, podepsala s USA jedenáct dohod o základnách na bulharském území. Zdá se, že Bulhaři svou národní bezpečnost berou vážněji než Češi (snad v tom hraje roli nějaká kolektivní zkušenost: velmi pěkné bulharské přísloví, které jsem v Událostech asi už citoval, praví, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné).

„Já myslím, že jsme udělali chybu,“ říká Mirek Topolánek v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, „když jsme přistoupili na zachování právní kontinuity s dobou komunistického režimu.“ Co tedy? Měly se zrušit všechny zákony vydané do… kdy? Do 17. listopadu 1989? Do 1. 1. 1990? A kdy se to mělo udělat? A pak měla ČSSR/ČSFR existovat nějakou dobu bez zákonů? A pak se měly přijmout zákony s retroaktivní platností? Zní to samozřejmě hezky, ale je zjevné, že absolutně se to udělat nedá, a v jaké míře se to tedy udělat mělo, by se mělo říci jinak než líbivou frází. Pokud jde o třetí odboj, o němž premiér rovněž hovořil, musí ho zmapovat historici (měli by to být nějací cizí, protože ti čeští jsou většinou příliš zvyklí na to, že pouze provádějí stranické a vládní směrnice), dokud se tak nestane, podržím si svůj soukromý názor, že „třetí odboj“ existoval víceméně jen v zárodku a že řada akcí byla navíc vyprovokována nebo dokonce dodatečně vymyšlena a obžalovaným přičtena Státní bezpečností. Ruské vedení, jemuž KSČ sloužila a přejímala jeho zkušenosti, tvořili staří zkušení teroristé a ti zároveň zužitkovali rozsáhlé zkušenosti carské ochranky; s odbojem si dokázali poradit i tam, kde s ním obyvatelstvo mělo větší praxi než u nás. Je třeba si vážit lidí, kteří se komunistickému teroru bránili se zbraní v ruce. Mám jen obavu, že odboj je příliš silné slovo. Pravda, můžu si to dovolit, na rozdíl od pana Topolánka nejsem aktivní politik a nemusím sbírat hlasy.

Pondělí 3. března
Premiér Topolánek se včera v ČT vyjádřil v tom smyslu, že mu nezbývá nic jiného než povolat Jiřího Čunka zpět do vlády. Formálně je očištěn a lidovci na jeho návratu trvají. Je si vědom, že vládě ani jemu osobně to mediálně nepomůže. Topolánek je mezi dvěma mlýnskými kameny, vlastně kaménky, ale závisí na nich osud jeho vlády. Zelení teď buď z vlády odejdou, nebo v ní zůstanou, což je jen dál rozloží, nebo – což je nejpravděpodobnější, se pokusí najít nějakou třetí cestu, která, jak už to bývá, spojí všechny nevýhody té první i té druhé. Ministr Schwarzenberg si prostor pro třetí cestu sám zahradil. V této situaci opozice uvažuje o vyslovení nedůvěry vládě v souvislosti s probíhajícími jednáními o americkém radaru. Vláda má přitom v zádech poslankyně Zubovou a Jakubkovou (ne-li celý klub zelených) a ušlechtilého nepřeběhlíka Hovorku. To by mohlo Paroubkovi na svržení vlády stačit. Předseda KSČM Filip prohlásil, že pokud Topolánek vrátí Čunka do vlády, „tak legitimita této nedůvěryhodné vlády bude nulová“. Vzhledem k tomu, že podle pana Filipa vláda už legitimitu ztratila tím, že Topolánek vyznamenal Mašíny, měla formulace správně znít „bude legitimita vlády ještě nulovější“.

Jiří Čunek se taky v rozhovoru pro časopis Týden vyjádřil o kvalitách ministra Schwarzenberga: „Já jsem pořád přesvědčen o tom, že pan Schwarzenberg neodejde. Ačkoli občas spí, v zásadních věcech se orientuje." Ve vládě a v zahraniční politice prý "sděluje stanoviska mnohdy svérázným způsobem, který mu svět odpustí". Zdá se, že panu Čunkovi otrnulo a vybarvuje se do krásy. Rodí se nám klerikální Miniparoubek? A pokud jde o posuzování kvality české zahraniční politiky, má k tomu už vzhledem ke svému jazykovému vybavení všechny předpoklady.

V souvislosti s blížícími se volbami do krajských samospráv pomalu opadává hněv ČSSD na KSČM. Budou se navzájem potřebovat. Místopředseda ČSSD Sobotka předpokládá,že KSČM ve volbách nedosáhne žádného oslnivého výsledku „po tom, co předvedla“. KSČM předvedla svým příznivcům a voličům to, co od ní očekávali: totiž že se nenechá od „buržoazních“ stran (a za takovou nepochybně počítají přes všechny kamaráčofty i Paroubkovu ČSSD) vodit za nos a chlácholit něčím, co považuje za pouhou almužnu. Za spolupráci s čertem se, jak je odjakživa známo, tvrdě platí.

Premiér Topolánek se snaží rozhodnutí vlády o Kosovu oddálit poukazem na podmínky, které musejí být splněny (zaručení práva a pořádku, ochrana menšin, kulturního dědictví a přítomnost mezinárodních pořádkových sil). Doufá snad, že splněny nebudou a vláda si ušetří nepříjemné rozhodnutí? Vládě nezbývá než Kosovo uznat, jinak se ČR octne ve velmi špatné společnosti.

Izrael provedl odvetou za soustavné bombardování přilehlých izraelských měst a vesnic pozemní a letecké údery na pásmo Gazy. OSN a EU káravě zvedají prst. Terčem se prý stávají nevinní. Na rozdíl od teroristických raketových útoků Hamásu proti civilním cílům, zapomněli dodat. Každý Izraelec může za to, že je Izraelec. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.