Pátek 15. února
Spekuluje se, jak proběhne druhá prezidentská volba. Politické strany se nedohodly na způsobu volby, pouze na tom, že předseda KDU-ČSL podá poté, co neprojde tajná volba, návrh, aby se o způsobu volby hlasovalo dohromady v Senátu a PS. Pak by asi tajná volba dostala většinu. (Nakonec k tomu nedošlo, protože ODS souhlasila s veřejnou volbu. Vyvolalo to spekulace, že má už potřebné hlasy pro Klause v kapse. Podezření se ukázalo být zcela oprávněné.)

Vyostřený spor Topolánka s Bémem nedopadl pro Toplánka dobře, ukázalo se, že nemá sílu k tomu, aby mohl Béma veřejně kritizovat a aby ho mohl vyloučit z týmu vyjednavačů. Je třeba zdůraznit, že spor přitom vyprovokoval Bém ostrou kritikou Topolánka v LN po neúspěšné první volbě. Teď si Topolánek trochu vylepšil pozici, v druhé volbě hladce a bez problému znovuzvolení Klause zajistil. Přitom není pravda, že by Klausovo zvolení bylo nejtěsnější (bylo by mu díky záhadnému zmizení poslankyně Zubové, které si zaslouží zvláštní glosu, stačilo o hlas méně, a nebyl tedy závislý na hlase poslance Snítilého). Stejně ho ovšem čeká čelné střetnutí s Bémem, ve střetnutí půjde o koncept koaliční spolupráce, který je zásadní. Je paradoxní, že si Topolánek vysloužil ostruhy tím, že právě prosadil do funkce člověka, s nímž se do budoucna bude muset nepřímo či přímo neustále konfrontovat.

Kandidátka KSČM Bobošíková svatosvatě slíbila, že před volbou neodstoupí. Pak před volbou odstoupila (pěkné svědectví o její věrohodnosti: problém nebyl v tom, že odstoupila, ale v tom, že slibovala opak). Odstoupení bylo logické, ona si splnila, co potřebovala (sličná upírka se vydrápala na den ze své bruselské luxusní rakve a předvedla se po dlouhé době veřejnosti), a Filip si už neměl od jejího dalšího angažmá co slibovat, ukázalo se totiž, že už není koho vydírat (pokud jde o naději na úspěch ve volbě, byl Paroubek tak říkajíc švorc).

Senátor Zlatuška údajně slyšel, jak premiér Topolánek vydírá Čunka. Čunek naproti tomu neslyšel nic. Je zjevné, že senátor Zlatuška, podobně jako kdysi panna Orleánská, slyší hlasy. Zatímco panna Orleánská měla pozitivní cíl (zachránit Francii), je cílem pana senátora zničit Klause. Musel mu něco nepěkného provést (takových je v této zemi poměrně dost). Hloupé je jen, že se to na panu senátorovi tak snadno pozná.

Katoličtí biskupové údajně lobbovali mezi lidovci pro Klause, zní oznámení (všimněte si, že jsem nepoužil slovo denunciace) v Právu. Církev je ovšem zjevně rozpolcena, protože prof. Halík zase (aspoň podle toho, co říkal po volbě Miroslav Kalousek) lobboval pro Švejnara. Zároveň ostře kritizoval lobbující biskupy. Zjevně není lobbing jako lobbing.

Zelený kverulant Stropnický v Právu naléhavě doporučuje vedení své strany, aby přistoupila na komunistickou podmínku a směnila komunistickou podporu Švejnarovi za své jasné „ne“ radaru. Kdyby to byli zelení udělali, byli by se za prvé znemožnili, protože by přistoupili na komunistický diktát, za druhé by nebyli zabránili zvolení Klause, protože Klaus vyhrál většinou ze všech zvolených poslanců a senátorů, a za třetí by nepochybně způsobili pád vlády. O což možná tomu člověku jde, i když se mi nezdá, že by byl na základě svého intelektuálního vybavení schopen myslet tak daleko. Stejný nesmysl (že o zvolení prezidenta budou rozhodovat komunisté) opakuje Jiří Hanák. Rovněž Alexandr Mitrofanov tvrdí, že v případu Klausova úspěchu by byl „podíl KSČM na vítězství pravice nezanedbatelný“. Ve skutečnosti byl podíl komunistů na vítězství „pravice“ zanedbatelný, ba nulový. Navíc všichni ti dobráci chtějí, aby je komunisti podporovali tak říkajíc z čiré zásadové levicovosti. Předpokládají nejspíš, že komunistická zarytost je dána jejich zásadovostí. Zdá se, že léta 1945-89 strávili někde na Marsu.

Strana evropských socialistů v Evropském parlamentu vzala zpět Ficův Smer poté, co jim Fico a Slota zapěli (formou společného dopisu) svou indiánskou píseň lásky k národnostním menšinám na Slovensku. Představa, že by Evropská unie pomohla některé členské zemi, kdyby tam např. uzákonili něco podobného jako je Ficův tiskový zákon, je směšná. Naopak by na rozdíl od minulosti vydávali na Slovensko slovenské novináře, po nichž by na základě zákony Fico a spol. šli a oni se chtěli uchýlit na Západ. Železná opona je v této situaci zbytečná. Teď je opravdu těžké ubránit se záchvatům chronického euroskepticismu. Pokud u nás někdo nastolí nějakou vyčůranou a zamaskovanou formu diktatury, budou to v Bruselu chápat jako folklorní záležitost.

Sobota 16. února
ODS je zcela zahlcena úspěchem v prezidentské volbě. Topolánek bude mít v budoucnu s Klausem plné ruce práce, pokud se bude chtít udržet v sedle. Jiří Paroubek běsní na komunisty, je to velmi zábavné. Přesněji řečeno nikoli na komunisty, o těch ví, že je bude potřebovat k životu, ale na Filipa. Dokud bude předsedou, je prý spolupráce mezi oběma stranami ohrožena. (V rozhovoru pro MfD však hovořil o perfiditě komunistů, která dostoupila vrcholu a dokonce jejich voliči musí vidět, že hlasy pro komunisty ve volbách jsou zahozené.) Rozčilení pana Paroubka úplně nechápu. I kdyby byli všichni komunisté poslušně hlasovali s ČSSD (proč by to dělali), byl by Klaus stejně vyhrál. Je pravda, že jim Paroubek šel ve všem všudy na ruku, ale jeho příležitostní zelení souputníci v koalici za Švejnara ne. Rozhodující nakonec bylo, že komunisté by z podpory Švejnara získali jen čestný a rovný podíl na Paroubkově porážce. V okamžiku, když to bylo jasné, dali najevo, že se na tomto podniku nechtějí podílet. Pro Krista Pána, jak se jim může někdo divit? To je normální politické chování. Že si přitom pan Paroubek nabil čenich, je jeho problém, to se v politice stává. Jeho obvinění („Komunisté udělali vše, aby umožnili volbu Václava Klause“) jsou absurdní. Tématu se týká naše dnešní glosa a ještě se k němu vrátíme. Paroubkovi stejně nezbývá nic jiného než se s komunisty kamarádit, na tom postavil od začátku svou politiku, a pokud by ji chtěl změnit, podřeže si pod sebou větev.

Václav Havel poslal Klausovi ke zvolení blahopřání. Přitom se mi zdá být nepochybné, že v pokusu o jeho nahrazení Švejnarem má prsty, nechal to za sebe organizovat své osvědčené pleticháře (Jiří Pehe), kteří se pro tentokrát neváhali spolčit i s komunisty, pouze si myslili, že je utáhnou na vařené nudli. Že by s tím Havel nebyl svolný, tomu nevěřím. Všechno viselo jednu chvíli na vlásku, Havlův Brain Trust to nakonec naštěstí jako obvykle zvoral. I k tomuto tématu se podle možností vrátíme.

Záhadné zmizení poslankyně Zubové je obestřeno otazníky. Zbyněk Petráček k tomu v LN (na adresu zelených) píše: „Extempore s poslankyní Zubovou přesáhlo hranice nejenom vkusu, ale i zeleného vidění světa – až podezřele připomínalo znectění handicapované ženy.“ Myslím, že problém veřejnosti (a taky můj) je, že nám chybějí nějaké informace. Paní Zubová se v úterý podrobila jakési lehké operaci, ještě týž den dala vědět, že s účastí na schůzi počítá. V pátek před devátou však poslala SMS paní Jacques, že jí není dobře a nepřijde, a pak nebyla k dosažení až do skončení společné schůze parlamentu. Rozumná řeč nebyla ani s jejím manželem, na něhož se zelení měli obracet. Jakmile schůze skončila, poskytla rozhovor České televizi. Zelenému vidění světa nerozumím, ale mně to připadá velmi divné.

Premiér Topolánek ohlásil už v pátek ráno (zřejmě si byl jistý v kramflecích) Čunkův návrat do vlády. Je těžké to chápat jinak než jako odvetnou ťafku Bursíkovi. Je to trochu nepochopitelné, vždyť Čunek taky volil Švejnara (jen to udělal taktněji než Bursík).

Pan Paroubek už ví, že Klaus vyhrál díky přeběhlíkům. Za přeběhlíka lze označit nanejvýš poslance Snítilého, Kalbáč nakonec hlasoval jako v první volbě a údajné přeběhlictví paní Zubové bude třeba teprve nějak prokázat. Případ poslance Snítilého taky není úplně jednoduchý: dejme tomu, že v první volbě (nehlasoval pro Švejnara, před třetím kolem odešel, tvrdit, že snížil kvórum, není průkazné, o to se postarali už senátoři Barták a Kalbáč), byl pod tlakem protistrany, která měla k dispozici kompromitující informace. Nedovedu si představit, že by právě protistrana dala vzápětí ty informace k dispozici Právu, proč by to dělala? Ale kdyby to udělali Snítilého soupřátelé, aby se mu pomstili, tak by to bylo sic tak říkajíc lidsky pochopitelné, ale zároveň by mu vlastně nedali šanci jednak jinak, než jak potom jednal. Bylo by to tedy dost hloupé.

V Klausově obratně napsaném projevu jsou místa, která bych podepsal: „Některými z vás jsem byl před týdnem označen za člověka zastávajícího extrémní či okrajové názory a za muže včerejška. K tomu pár zásadních slov, která jsem možná ještě neřekl, říci musím… Pokud nechcete dbát tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím. Chcete-li žít v budoucnosti stvořené z módních vln, kdy bude zakázáno kouřit, ale drogy budou tolerovány, kdy bude manželství institutem na vyhynutí a na radnice budou chodit jen páry k registraci, kdy staré a nemocné budeme milosrdně zbavovat života, kdy nám bude předepisováno, co máme jíst, pít a jak smíme mluvit, pak toto není můj program. Toto není má představa budoucnosti.“ Je jen škoda, že pan prezident si na křesťanské hodnoty vzpomene až tehdy, když mu jde o kariéru. Taky starší výrok: „Politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby, je stejně děsivá jako marxismus, vrací nás nekonečně dozadu“ není zdaleka tak kompromitující, jak si ti, kteří sbírku citací z Klause pro Právo vybírali, myslí. Klaus by si zasloužil věcnou kritiku a ne nesmyslné démonizování, jak je předváděli diskutující při prezidentské volbě, kteří se navíc zjevně snažili, aby příliš nepohoršili komunisty, protože s nimi pro volbu Švejnara počítali.

Agentura STEM zjistila, že před volbami poklesla důvěra ve Václava Klause a že v souvislosti s volbou ztrácejí komunisté (pokles preferencí z 13,1 na 10,6%). Skutečně se nedivím panu Herzmannovi a Factum Invenio, že se na tomto reji čísel nechce podílet.

Jiří Franěk píše v Právu, že je-li tu nějaký morální vítěz, jsou to snad jen ti čtyři pánové, co odmítli kandidaturu za KSČM. Ti čtyři pánové (přesněji řečeno tři, dr. Rychetský kandidaturu soustavně odmítá a není jasné, proč ho tam komunisté vůbec napsali) kandidaturu za KSČM vůbec neodmítli, chtěli jen, aby se k jejich podpoře přidaly i další strany. Což je spíš alibismus než morální vítězství.

Rovněž v Právu zveřejnili způsob, jak se vyvíjel HDP v letech 1996 – 2007. Graf je pro laika docela zajímavý: zdá se, že příznivý vývoj HDP není dán rozumnou politikou vlády, ale že naopak nepříznivý vývoj HDP ovlivňuje osud vlád.

Senátor Mejstřík se na Hradě předvedl svými dvěma nejapnými projevy coby zajímavá folklorní figurka české vysoké politiky. Včera vystoupil v roli senátorského Koziny a vyzval lidovce na Boží soud: „Páni a dámy z KDU-ČSL, zkuste si aspoň občas přečíst desatero. My vás soudit nebudeme, vás bude soudit Bůh.“ Copak asi Hospodin řekne známému populistickému komunistobijci Mejstříkovi, který se spojil s komunisty, aby smetl z politické scény nenáviděného Klause, a navíc to ještě se svými kumpány totálně zvoral?

Pondělí 18. února
Kosovo vyhlásilo samostatnost. Uznání se zatím dočkalo jen od USA, ale v nejbližší době je budou zjevně následovat i velké evropské státy. Uznání naopak neplánují země, které mají samy problémy s menšinami (Rumunsko, Slovensko, Španělsko). Řešení, které Západ nakonec spíš strpěl než prosadil, má své stinné stránky. K tématu se vrátíme.

Paroubek pokračuje ve své slovní válce s KSČM. ČSSD prý není na KSČM závislá, naopak, komunisté jsou závislí na nich. Tuto tezi sdílejí zjevně i švejnarovci z Havlova okruhu a sám Havel, který komunisty před časem nabádal, že podporou Švejnara si zajistí vstup do lepší společnosti (něco podobného pak napsal v Právu Alexander Tomský). Vychází z mylného předpokladu, že komunisté se na vstup do slušné, tj. jejich společnosti celí třesou. Opak je pravdou, obešli se bez nich doposud a obejdou se bez nich i do budoucna. Je to jako když někdo slibuje vlkovi luxusní psí boudu. Zato Paroubkova politika s podporou komunistů kalkuluje, je na ní postavená a ztrácí bez ní jakýkoli smysl. Paroubek neuspěl v prezidentské volbě (přitom jeho neúspěch je daleko menší, než jak se na první pohled jeví, a do značné míry za něj nemůže, i k tomuto tématu se ještě vrátíme) a snaží se to mermomocí na kdekoho svést. Za tím účelem publikoval v Právu a Lidových novinách dva články (ten v Lidovkách je nabit takovou dávkou nenávisti ke svým politickým soupeřům z ODS, které údajně na uzavřeném jednání stranického vedení nazval „kreaturami“, že se pohybuje daleko za hranicí slušnosti a vzbuzuje obavy, co bude ten člověk provádět, až se dostane k moci). Je za tím nějaký politický kalkul nebo je jen bez sebe vzteky? Musím říci, že s podobným politickým stylem jsem se za svého života nesetkal. Komunističtí papaláši za „totáče“ si dávali velký pozor, aby nepoužívali nepříčetnosti jako politické zbraně, považovali to zjevně za „kontraproduktivní“. Dnes to asi na část české veřejnosti musí zabírat, proč by to pan Paroubek jinak dělal?

Na stranickém vedení vystoupil taky Jan Švejnar. Tím se dodatečně zpřehlednilo, že pan Švejnar byl fakticky kandidátem opozice. Politickou stranu zakládat nehodlá, ale uvažoval by o Senátu (nedá to tolik práce, zbyl by mu čas na odborné aktivity) a zjevně pak i o příští prezidentské volbě. Proč se všichni tihle lidé tak úporně snaží obcházet politiku? Vždyť je to krajně nešikovné a nepraktické.

Za rozhodnutí povolat Jiřího Čunka zpět do vlády kritizoval Topolánka v Otázkách Václava Moravce Pavel Bém. Argumentoval tím, že by mohl odejít Schwarzenberg a že by to byla pro vládu zbytečná ztráta. Na tom jistě něco je. Současně zatápěl zeleným, tj. přítomné předsedkyni poslaneckého klubu strany Kateřině Jacques. ODS je v choulostivé situaci, zelené z vlády vypudit nemůže, ale nechat si to, co provedli, jen tak beze všeho libít, taky dost dobře nemůže.

Václav Klaus poskytl Mladé frontě Dnes obsáhlý rozhovor, v němž vylíčil svůj věčný zápas se silami Pravdy a Lásky, který neskončí ani poté, co odejde z funkce. Tématu se týká naše dnešní glosa. Zároveň si pochvaluje, že jedině lidová strana vzala volbu jako opravdu svobodnou a její poslanci a senátoři si skutečně měli právo vybírat. Kdyby byl v KDU-ČSL dostal o dva hlasy míň, asi by z té svobody nebyl tak nadšený.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.