Pátek 25. ledna
Pražský městský soud zprostil obvinění z pokusu o podvod Zdeňka Doležela, někdejšího tajemníka sociálně demokratických premiérů Grosse a Paroubka (jakmile skandál propukl, Paroubek se Doležela zbavil). Státní zástupkyně se okamžitě odvolala k Vrchnímu soudu. Předseda ČSSD obviňuje podnikatele Pitra, polské konzervativce a ODS ze spiknutí proti ČSSD. Pro člověka, který proces nijak podrobně nesledoval, je výsledný dojem poněkud podobný jako u většiny lustračních procesů. Jinak je opravdu asi sporné a neprokazatelné, zda šlo o podvod, nebo ne (třeba to, co svým „partnerům“ sliboval, bylo docela reálně splnitelné). Zajímá mne jen, jak se příslušné orgány vyrovnají s výrokem o „pěti v českých na stole“. Pokud přistoupí na Doleželův výklad o zakódované řeči, budu se velmi těžko bránit dojmu, že se zapojily do hry, jejímž cílem je dělat si z veřejnosti srandu.

Ministr Svoboda apeloval na členy KDU-ČSL v otevřeném dopise, aby respektovali rozhodnutí celostátního výboru strany o podpoře kandidatury prezidenta Klause, s tím, že ODS pak bude vstřícná ve věci majetkového vyrovnání státu s církvemi. Se zlou se potázal: všichni zúčastnění se začali rozhořčeně dušovat, že s takovými věcmi, jako je volba prezidenta, proroka a Otce národa, se „nekšeftuje“. Považuji to od nich za ohavné pokrytectví, pokud tomu tak je, šlo by o běžnou politickou dohodu, dejme tomu neformální, na níž není vůbec nic špatného. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Klaus a jeho úřad se zbytečně a nesmyslně zamotali do “veřejné debaty-nedebaty“ na půdě Senátu s Janem Švejnarem. Kdyby ji byli rovnou odmítli, mělo by to svou logiku. Zapojování veřejnosti do prezidentské volby je pokus o nátlak na poslance a senátory, kteří mají právo rozhodovat se podle svého svědomí a ne podle toho, co chce nejvíc lidí, nebo dokonce co chtějí ti, co dovedou nejvíc křičet.

Právo přineslo obsáhlý rozhovor se státním zástupcem Salichovem, který rozhodl o zastavení stíhání Jiřího Čunka. Pozoruhodné je, že s panem Salichovem zacházejí v rukavičkách. Je těžké se to vysvětlit jinak, než že nepovažují za vhodné dráždit Jiřího Čunka těsně před prezidentskou volbou, kde o zvolení nebo nezvolení Klause rozhodnou lidovecké hlasy a Čunek nehlasoval pro doporučení volit současného prezidenta.

Sobota 26. ledna
Podle agentury Factum Invenio se rozestup mezi ČSSD a ODS zvětšil na víc než 10%. ČSSD přibrala o 3,8%, ODS stagnuje, lidovci a zelení ztratili dohromady přes 4%, ale i lidovci zůstávají pořád o 1,4% nad hranicí volitelnosti. Znepokojivé je, že komunisté přibrali o 2,2% a mají teď 17,5%. Šplhají tedy pomalu k těm 19%, kterých dosáhli ve volbách v roce 2002. Protože tehdejší volby skončily relativním neúspěchem ODS (a velkým úspěchem ČSSD), nabízí se otázka, zda se náhodou nějaké hlasy nepřelévají mezi ODS a KSČM. Skrytá koalice ČSSD – KSČM by podle přepočtu měla 118 mandátů a přiblížila by se ústavní většině, Paroubek by mohl udělat vládu i s oběma malými stranami (105 mandátů, to je pohodlná většina) a samozřejmě s ODS. Malé strany i ODS by byly odkázány na něho a on by měl vždycky v záloze komunisty. O něčem podobném se muselo kdysi Miloši Zemanovi zdát v těch nejeuforičtějších snech.

Když se Václava Klause ve čtvrtek na Nově ptali, jakou udělal chybu, odpověděl: „Před rokem jsem tak trošku vyjel na variantu, že se pan Schwarzenberg stane ministrem zahraničí. Zpětně bych řekl, že bych určitě udělal rozumněji, kdybych si to odpustil. Jsem rád, že naše vztahy jsou férové a velmi dobré.“ To je na Klause docela výkon (v dobrém smyslu slova), i když tu nejspíš hraje roli i to, že ministr je zároveň senátor, a tedy volitel prezidenta.

Prezidentský kandidát Švejnar, který osudově závisí na komunistických hlasech, přibrzdil ve svém kladném přístupu k americkému radaru: „V principu ho podporuji, ale jednejme dál. Nespěchejme, vyjednávejme.“

A nebyl by to Václav Klaus, kdyby nevyužil vhodné příležitosti a nepředstavil se jako český národovec. U příležitosti Dne památky obětí holocaustu se nechal slyšet: „Máme zkušenost s pokusy minulost přepisovat, zaměňovat viníky a oběti, symetrizovat jejich utrpení a takto vytvořený falešný obraz minulosti politicky zneužívat.“ Když slyším taková slova, mám podobný pocit, jako když za totáče hřímali bolševičtí potentáti o šiřitelích antisocialistických názorů, nepřátelích míru a socialismu. Vím, že se to týká i mne, a že kdyby se mu to jen trochu hodilo do krámu, tak se mnou pěkně zamete. Naštěstí jsem zatím hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností, má totiž jiné starosti (za totáče měli tehdejší potentáti nakonec vždycky taky důležitější starosti). Ještě rozhodněji se vyjádřil předseda Senátu Sobotka: „A kdyby někdo po něčem takovém toužil, tak je zapotřebí s tím (má asi být „s ním“, bd) pořádně zatočit.“ Díky za upozornění, pane předsedo, budu si na vás od teďka dávat pořádného majzla.

Jan Švejnar se rozhodl, že se v případě svého zvolení prezidentem vzdá amerického občanství. Vycítil prý při svých cestách po republice, že občané od něho chtějí, aby takto potvrdil svou loajalitu vůči republice. Myslím, že je to důvod, proč ho nevolit. Čeho všeho bude ještě ochoten se zříci, jen aby se stal prezidentem? Jednak by úplně stačilo, pokud by tak učinil, až by se dostal při výkonu funkce do nějakého frapantního reálného konfliktu se závazky, které na sebe občanstvím vzal (jako že taková situace ani náhodou nehrozí), a jednak je to projev nevděku zemi, která mu vypomohla, když byl tak říkajíc v rejži. A konečně vychází tím vstříc nízkým pudům části české veřejnosti – bohužel právě té části, na níž je při volbě závislý.

Bohumil Pečinka cituje v článku v MfD slova Václava Bělohradského o opoziční smlouvě: „Opoziční smlouva náš politický systém destabilizovala, protože zničila důvěru v efektivnost politické opozice a vyvolala tak prudkou recidivu české politické nemoci - opozici vůči politice, v níž morální kýč supluje opoziční politický program. Ve veřejném prostoru opět převládá antipolitický diskurz, který prezidentuje politiku jako boj ,slušných lidí‘, kteří tvoří občanskou společnost, proti ,neslušným lidem‘, kteří tvoří politické strany.“ To snad ani nelze říci přesněji. Bělohradský je pozoruhodná osobnost: ve chvíli, kdy se odpoutává od jednoho „hostitele“, aby se přestěhoval do kožichu jiného, se ocitá na krátkou dobu ve stavu jakési beztíže a je schopný uvažovat docela racionálně.

Rovněž Mladá fronta Dnes přinesla rozhovor s komunistickým předsedou Filipem, podstatně zajímavější než ten, co je (taky dnes) v Právu. Viliam Buchert nechal totiž papaláše hovořit o komunistické minulosti. Příliš mu neskákal do řeči, ačkoli po tom některé Filipovy nehoráznosti přímo křičely: únorový puč prý byl ústavní, dokonce prý ústavnější než změny na přelomu roku 1989-90. Stačilo by Filipovi připomenout už jen to, že komunisty ovládané „akční výbory Národní fronty“ daly obsadit sekretariáty nekomunistických stran a dosadily do jejich vedení své agenty. Filip kritizoval jen „excesy“ z padesátých let (s těmi excesy je to podobné, jako když se mluví o „odsunu“ sudetských Němců: akce byla OK, jen excesy je třeba odsoudit, ale hodně opatrně, aby, jak říká pan prezident, se nám nezaměnila příčina a následek; tatáž nedůstojná šaškárna, a kdo se nezlobí na tohle, nemůže se zlobit ani na Filipa a jeho vztah ke stalinismu). Jinak celá závěrečná pasáž by měla dát čtenářovi přibližnou představu o tom, jak by to tady vypadalo, pokud by tihle lidé dostali podíl na moci. Mrzí mne jen, že se Buchert nezeptal Filipa na „sloučení“ KSČ a ČSSD z jara 1948. Mohla vzniknout zábavná situace.

Kromě předsedy AV ČR Pačese se o funkci prezidenta ucházejí i další naši spoluobčané. Jakási inženýrka z Karlových varů, která by se ovšem o post ucházela, jen když Klaus neuspěje, protože Klaus je ještě lepší než ona, podle LN prohlásila v souvislosti s tím, jak by chtěla vykonávat svou funkci: „Prezident by měl být jako dirigent orchestru a zákonodárci muzikanti.“ To je přesně zformulovaná představa, jakou má český člověk z lidu o politice: prezident diriguje a poslanci podle toho skáčou. A protože naši poslanci jsou dobytek, dirigenta neposlouchají, každý si skáče podle svého a řídí se nanejvýš stranickými instrukcemi, mají mezi lidem tak špatnou pověst (viz průzkumy veřejného mínění a pitomé pořady jako je ten paní Bubílkové).

Pondělí 28. ledna
Ministr zahraničí Schwarzenberg řekl včera v ČT, že by přivítal, kdyby dohoda o radarové základně byla uzavřená co nejdřív. Zdůvodnil to taktickými ohledy (odcházející Bushova administrativa se bude chtít vykázat úspěchem v jednání, a proto bude vstřícnější než ti, co přijdou po nich a budou mít na jednání čtyři roky času). Řekl bych, že by dohoda měla být uzavřená co nejdřív už i proto, že co je doma, to se počítá, až se chopí moci Paroubek, bude mít práci s její demontáží a kdoví, zda mu to bude stát za to. V televizní debatě si místopředseda PS Zaorálek stěžoval, že veřejnost ani opozice neznají podmínky, o nichž se s USA jedná. Je poněkud komické, že na stejné stránce Práva figuruje poměrně podrobný přehled projednávaných bodů a stanovisek obou stran. USA prý mj. chtějí, aby se smlouva o pobytu vojsk netýkala jen radarové základny, ale i další přítomnosti amerických vojáků do budoucna. Vláda to odmítá, asi se bojí veřejnosti. Situace v našem regionu se ovšem vyvíjí tak, že buď tu budeme mít Američany, nebo Rusy – přesněji řečeno buď se spolehneme na Američany, nebo tu budeme mít zase Rusy. Třetí cesta neexistuje. Na základě svých životních zkušeností jsem jednoznačně pro první možnost.

Předseda Sněmovny Vlček se vyslovil pro tajnou volbu prezidenta. Jiní jsou pro veřejnou. Vyvstává otázka, jak se má rozhodnout o tom, jaká to volba bude. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Pehe se zabývá v komentáři Práva projektem, že by Švejnar v případě neúspěchu při prezidentské volbě mohl kolem sebe soustředit silnou středovou stranu, která by odloudila hlasy nenáviděné ODS a stala se přijatelným partnerem pro ČSSD. (Opozicí by pak asi byla KSČM.) Pan Pehe je zřejmě připraven dělat při tom Švejnarovi manažera. Nechápu, proč se pan Pehe nepokusí udělat takovou stranu sám, respektive se svými přáteli, a předem se odsuzuje do role kibice. Problém Havlova tábora nebyl jen v ambicích exprezidenta a zároveň v jeho neochotě dělat skutečného politického lídra se vším všudy, ale taky v neschopnosti jeho stoupenců postavit se na vlastní nohy.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury Median (byl pořízen pro MfD) by 59% lidí volilo Klause a jen 41% Švejnara. Výsledek je tedy opačný, než jaký pořídil STEM pro ČSSD, oba mají společné jen to, že na nich vůbec nezáleží.

V současné krizi důvěry veřejnosti v politiku svitla České republice naděje. Vedení US-DEU vyjádřilo přesvědčení, že je v silách strany překonat nynější krizi a odrazit se ode dna. Prohlásil to nynější předseda strany na společenském setkání v Praze. Strana si zachovává originalitu, zatímco v jiných zasedají ústřední, výkonné, celostátní výbory, předsednictva, výkonné rady, kongresy a konference, US-DEU pořádá společenská setkání a spojuje tak příjemné s užitečným. Je to strana vysloveně pohodová.

Hřbitov pro nejrůznější vojáky z válek, na kterém by směli být pochováni dokonce i padlí Němci, pokud si to Německo zaplatí, měl vzniknout v Chebu, už jsme tu o tom psali. Teď to ale vypadá špatně. Zpupní Teutoni se opovážili otisknout ve vládním deníku Bild am Sonntag prohlášení, podle něhož chebská radnice požaduje za uložení ostatků nájemné výši 13 milionů Kč na příštích 21 let (není jasné, zda 13 milionů každoročně nebo dohromady). Chebský starosta se rozhořčeně ohradil. Za prvé nejde o nájem, ale o příspěvek na nutnou úpravu hřbitova, aby to bylo důstojné místo (chebský hřbitov musí být v pěkném stavu!). Za druhé, článek je prý skoro skandalizování, „vypadá to, jako bychom chtěli vydírat“ (proboha, koho by jen mohlo něco tak nehorázného napadnout!). Chebští měli ty nejlepší záměry, měl to být hřbitov souznění (se všemi padlými ze všech válek a byli dokonce ochotni tam v tom rámci umístit i Němce). „Ještě jeden podobný článek a nevím, jestli se podaří přesvědčit zastupitele, aby pro to zvedli ruku.“ No tak kdo by proboha mohl tohle považovat za vydírání! Radnice se snažila najít rovnováhu mezi nehoráznými požadavky německého spolku na pohřbení německých okupantů a odporem místních lidí (většinou starousedlíků, příslušníků známého kmene Chebanů). Pan starosta se hodlá obrátit na „německou stranu“ (nejspíš na ministerstvo zahraničí) a požádat o „vysvětlení“. Když nebude uspokojivé, přeruší Cheb se SRN diplomatické stryky a možná jí vyhlásí válku. Škoda že neudělujeme bobříka drzosti, pan starosta a jeho tým by pro tento měsíc neměli konkurenci.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.