Pátek 18. ledna
Podle průzkumu agentury STEM pro ČSSD vede v podpoře veřejnosti prezidentský kandidát Švejnar před prezidentským kandidátem Klausem. Bylo by divné, kdyby v průzkumu pro ČSSD vedl Klaus, a bylo by divné, kdyby si ČSSD vybrala jinou agenturu než STEM. Naštěstí rozdíl je nepatrný (52 ku 48) a kromě toho na této podpoře příliš nezáleží. Kdybych byl podle ústavy kompetentní volit prezidenta, nenechal bych si do toho nikým kecat – ani lidem.

„Tajnost volby je pro nás tím technickým parametrem pro to, aby volba byla opravdu svobodná,“ prohlásil předseda klubu ODS v Poslanecké sněmovně Tluchoř. Ve skutečnosti jim jde o to, aby svobodně, tj. tak, aby se nemuseli bát svého vedení, mohli hlasovat sociální demokraté a komunisté. Proč by se měl poslanec bát hlasovat pro někoho jiného, než koho mu nabídne jeho načalstvo, když k tomu má dobrý důvod? Ti, kdo se rozhodli pro tuhle kariéru, by měli mít pro strach uděláno – zvlášť v situaci, kdy jim nehrozí nic jiného, než že nanejvýš za pár let půjdou ode válu. To se snad dá přežít, ne?

Senát bude znovu rozhodovat o návrhu novely trestního zákona zakazující komunistické symboly, ale až po prezidentské volbě, aby se komunisté nezlobili a státotvorně volili Švejnara, případně Klause. Zařídili to místopředseda Senátu Ptihart a senátor Jílek (oba KDU-ČSL). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek údajně (podle Lidových novin) původně lanařil pro úlohu prezidentského kandidáta ČSSD předsedu Ústavního soudu Rychetského. Rychetský jako realista to opakovaně odmítl (praví náš starý známý, „jeden ze sociálních demokratů, který si v této souvislosti nepřál být jmenován“) a Paroubek teprve pak sáhl po Švejnarovi. Zní to pravděpodobně, předseda ČSSD Švejnara nejdřív dosti razantně odmítal.

Europoslanci ODS v čele s Janem Zahradilem se zřejmě zmocnili stroje času a přesunuli se o deset – patnáct let do budoucnosti: vytvořili spolu s komunisty pevný blok k obhajobě českých národních zájmů proti „potomkům a obhájcům sudetských Němců“. Chtěli např. popohnat k zodpovědnosti předsedu parlamentu Pötteringa za účast na sudetoněmeckých dnech. To se sice nepodařilo (nesehnali potřebných 350 podpisů, kolik jich sehnali, článek v LN neuvádí), ale moc dobře si rozumějí. Komunistický europoslanec Ransdorf si libuje: „Když jde o české národní zájmy, spolupráce s ODS je velmi dobrá. Řekl bych nejlepší ze stran v Evropském parlamentu.“ To, že se tento druh blbnutí přestěhoval ze Sněmovní do Štrasburku, je na druhou stranu povzbudivé. Čeští poslanci, na nichž záleží víc než na těch euro-, mají jiné a praktičtější starosti.

Senátoři z iniciativy místopředsedy Senátu Jiřího Lišky odmítli novelu zákona na ochranu zvířat, který povoloval tzv. kontaktní norování (tj. trénink loveckých psů na lov lišek, při němž psi mohli lišku v noře zakousnout). Zaslouží si pochvalu, kontaktní norování je stejně barbarská záležitost jako býčí zápasy a různé štvanice (jinak jsem v této souvislosti zjistil, že v PS sedí pár poslanců, jejichž kontaktní norování bych sice nakonec, kdyby to bylo na mně, vetoval, ale musel bych se při tom dost přemáhat).

V rámci politické korektnosti nahradili na španělské reklamě automobilu Citroën podobiznu pitvořícího se Maa pitvořícím se Napoleonem. Stěžovala si totiž dotčená čínská komunita ve Španělsku. Navíc se firma za reklamu omluvila. Že tentokrát nebudou protestovat Francouzi, si zjevně spočítali. Proč takové ciráty! Vždyť ten člověk byl politický zločinec a masový vrah. Hájený tedy není už jen Mohamed (tam bych to aspoň trochu chápal), ale i Mao. Brzy k němu přibudou Stalin a Lenin. Hanobit evropské a americké politiky, Churchilla, Adenauera, Kennedyho ad., je naproti tomu „u nás na Západě“ projev slušného vychování. Je to nedůstojné, směšné a zbabělé.

Sobota 19. ledna
V poslední době se prý zvyšuje kriminalita ve věkové skupině nad 60 let. V Právu píší, že to souvisí s nepřirozenou koncentrací seniorů v domovech důchodců i se zvýšenou fyzickou výkonností lidí vyššího věku. Policejní psycholožka Čírtková k tomu říká: „Existují i katastrofické vize, že by společnost mohly v budoucnosti tyranizovat hordy zdivočelých důchodců. Sužovaly by společnost stejně jako nezaměstnaní mladiství.“ Z čirého alibismu upozorňuji, že já fyzicky na nic podobného nemám. Přirozeným řešením by mohl být odstřel jednou ročně např. na podzim, mohla by to provozovat myslivecká sdružení. Prosím jen, aby přitom myslivci nepoužívali brokovnic.

Nemocnice prý nevyužijí peněz vybraných na poplatcích ke zlepšení péče o pacienty, ale na vyšší provozní náklady (výdaje na elektřinu, vodu, plyn a další). Uvádějí to rovněž v Právu. Morální závadnosti tohoto postupu nerozumím, vždyť by to musely zaplatit tak jako tak.

Pokud jde o prezidentskou volbu, probíhá nyní spor o to, jak se dohodnout na způsobu hlasování. Má o něm hlasovat každá komora parlamentu zvlášť, nebo se mají shodnout obě dohromady? Podle prof. Pavlíčka pro volbu platí ustanovení o společné schůzi sněmoven, z čehož plyne, že by měly o způsobu volby hlasovat dohromady. To zní logicky.

Vdova po bývalém předsedovi KDU-ČSL Josefu Luxovi se těší v KDU-ČSL jakémusi výsadnímu postavení. Vyzvala nepřímo členy strany, aby volili Jana Švejnara a vzali přitom v úvahu, že pod jeho nominací je podepsán senátor Petr Pithart. Řekl bych, že to je naopak velmi pádný důvod, proč Švejnara nevolit.

Jiří Hanák se rovněž v Právu pozastavuje nad tím, proč jsou z jakékoli vedoucí funkce v Ústavu pro studium totalitních režimů vyloučeni bývalí komunisté, kteří se po svém mladistvém poblouznění osvědčili v protikomunistickém odporu. Správná formulace otázky by měla znít: proč jsme z jakékoli vedoucí funkce v ústavu vyloučeni my, bývalí komunisté, kteří jsme se po svém mladistvém poblouznění ocitli v protikomunistickém odporu.

Mladá fronta Dnes přinesla zajímavé srovnání názorů obou prezidentských kandidátů. Ze srovnání vyplývá, že se ve třinácti případech z dvaceti jejich názory v podstatě shodují. Shoda je někdy asi zdánlivá: např. Švejnar zjevně věří, že z KSČM by se mohla stát státotvorná strana (Klaus nikdy nic podobného netvrdil), já to považuji za možné jen tenkrát, když nedej Bůh získá na politické scéně výlučné, dominantní postavení. Že by přijala Paroubkovy podmínky, které zopakoval i Švejnar, je, řekl bych, z nejrůznějších důvodů naprosto vyloučené. Klaus odmítá vyznamenat Mašíny, protože na ně u nás nepanuje jasný, obecně sdílený názor, Švejnar, protože by to nepomohlo ke smíření. Jenomže se nepotřebujeme za každou cenu a ve všem smiřovat, a obecně sdílené názory je občas třeba problematizovat. (Já mám k činnosti bratří Mašínů kritické výhrady a neměním je, jen mi argumenty obou kandidátů nepřipadají přesvědčivé.) Oba kandidáti jsou proti soudcovské samosprávě, podle Švejnara opomíjí odpovědnost soudců vůči občanům a Klaus by to navíc považoval za prohru demokracie v naší zemi. To je nesmysl, soudci nejsou ve svém rozhodování vázáni vůlí občanů (to by to dopadlo), ale spravedlností. Vůle občanů se může se spravedlností rozcházet a zejména v soudní oblasti se s ní často rozchází. demokracie by prohrála, kdyby se soudní moc učinila závislou na tom, co chce pokud možno nejvíc lidí. Pak by se o rozsudcích mohlo hlasovat na internetu. Pokud jde o rozdíly, Švejnar se domnívá, že okupace „vojsky Varšavské smlouvy“ zmařila první vážný pokus o vytvoření demokracie v poúnorovém Československu. Přitom šlo jen o reformu komunistického systému, která ho měla podle představ navrhovatelů poněkud zlidštit, ve skutečnosti by ho byla proti vůli navrhovatelů rozmetala a Rusové to věděli. Byla technicky neproveditelná a skončila tak, jak skončit musela.

Pavel Páral v rozsáhlém článku v MfD hájí tezi, že problémy Klausovy vlády v roce 1997 má na svědomí ČNB a Josef Tošovský. Nejsem odborník na ekonomii. Myslím si v té věci: za prvé, že problémy z té doby se ze strany Klausových odpůrců (Havlovi lidé, ČSSD) uměle nafukují. Za druhé, že Klaus sice vyznával zásadu, že ekonomie má přednost před politikou nebo aspoň má být vzhledem k politice autonomní, ale v praxi se jí příliš neřídil a snažil se v procesu přechodu z komunistického na svobodné hospodářství zachovat v rukou politiků některé významné ekonomické nástroje, které vláda mít nemá (vliv v bankách), a provázanost se staronovou manažerskou sférou. Byla to velká nedůslednost. Politika má přednost před ekonomikou v tom smyslu, že zdravá ekonomika ještě sama o sobě negeneruje zdravou politiku, kdežto zdravá politika může přispět k ozdravění ekonomiky, ale ne tak, že s ní bude s politickými zámysly manipulovat. Klausovo úsilí skončilo v problémech, které ho právem stály dominantní pozici na politické scéně (mluvit v té souvislosti o „spálené“ nebo „vytunelované“ zemi je ovšem je velké přehánění a řeči o nedostatečném právním rámci jsou laciné, protože je to pravda vždycky).

Cyril Höschl říká v rozhovoru pro MfD mj.: „Při pohledu zevnitř (na českou politickou scénu, bd) ji máme tendenci hodnotit jako nevýkonnou a rozhádanou. Je to dáno tradičně slabým mandátem vlády. To není žádná novinka. Když se podíváme hlouběji do historie, tak to však není žádná patologická situace. Je to něco, co k parlamentní demokracii patří.“ Tenhle optimismus se mi nezdá. Během existence ČR jsme měli jen první čtyři roky vládu s dostatečným mandátem, normální většinou v parlamentě. Menšinové vlády nebo vlády vládnoucí na základě nestandardních dohod (opoziční smlouva), s většinou jednoho jediného poslance nebo s podporou přeběhlíků jsou v demokratickém systému možné snad jako výjimka, určitě ne jako pravidlo.

Tamtéž v Kavárně vyšel pěkný esej Petra Fidelia o „zdravotnické totalitě“. Zdraví se stává jakousi náhražkovou náboženskou hodnotou a občané jsou státem nuceni o ně pečovat. Na tom hodně je. Žijeme ovšem v poněkud výjimečné době. Dřív (do první poloviny minulého století) nic takového nemohlo vzniknout, protože lidi pronásledovaly obrovské epidemie a spousta čím dál tím ničivějších válek, takže na zbožštění zdraví nebyl čas ani podmínky. A nedělejme si iluze, tahle idylická doba zase skončí, je nejspíš výjimečná stejně jako nynější relativně teplé podnebí. A lidé budou mít zase starost, jak aspoň na nějakou dobu zachránit holý život, a ne jak se neukouřit, neujíst a neupít. Vždycky to tak bylo. Je to normální. To, čemu pan Zahradníček říká „katastrofismus“, je normální.

„Raději budeme ruskou provincií než členy Evropské unie.“ prohlašuje nacionalistický kandidát na srbského prezidenta Nikolić. Kolik lidí u nás (zejména z ODS a zejména z Klausova okolí) si myslí něco dost podobného, jen se to neodvažují tak vyostřeně zformulovat!

Pondělí 21. ledna
Sobotní extremistické demonstrace v Praze a v Plzni skončily tím, že pár desítek demonstrantů na sebe vázalo spoustu policistů, kteří mohli chybět jinde. Ti lidé nás přijdou dost draho a mohou v tom do budoucna pohodlně pokračovat. Ministr Pospíšil navrhuje zpřísnění shromažďovacího zákona, to je vhodná příležitost k povinnému řečnickému cvičení na téma neporušitelnost demokratických zásad, nějak se mi zrovna při téhle příležitosti do něho moc nechce.

Europoslanec Železný vytáhl v rozhovoru pro Právo do boje za české národní zájmy a proti sudetoněmeckému nebezpečí. Musí na tom být už dost špatně, chudák. Inu, volby do EP se blíží. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Náčelník ruského generálního štábu Balujevskij prohlásil, že nechtějí sice nikoho napadnout, ale k obraně Ruska a jeho spojenců v nutném případě použijí ozbrojené síly včetně preventivního zásahu, a to včetně jaderných zbraní. Upozorňuje na to „partnery“ (a zjevně zároveň potenciální oběti). Takovou rétoriku Rusko někdy od Chruščovových dob nevedlo, ostatně je otázka, zda to vůbec Chruščov a před ním Stalin říkali takhle otevřeně. Západ by si neměl dělat iluze, Rusko se už v podstatě vrátilo k rétorice a tedy i k manýrám z dob studené války.

Lidová strana je rozštěpená mezi stoupence Václava Klause (a ODS) a stoupence Václava Havla. Šéf senátorů Jílek mluví o tom, že „Pravda a Láska už zase zvedají hlavu“ už skoro podobným tónem jako Klausův zbrojnoš Zahradil. Zdá se, že Topolánkův nesmělý pokus o otevření ODS směrem k jejím někdejším oponentům ze středu a zprava, kteří se svého času seřadili za Havlem, neuspěje. Důsledkem bude, že ODS zůstane v izolaci a Topolánkova vláda dřív nebo později padne. Někdejší Klausovi oponenti z doby Sarajeva se rozhodli pro spolupráci s Paroubkem a komunisty – volbou Švejnara se chytí do pasti, ze které pak bude těžké uniknout. Je to krajně nešťastná politika. Navíc spor uvnitř KDU-ČSL může stranu ještě víc oslabit a exprezidentovi stoupenci mohou mít po příštích parlamentních volbách v rukou prezidentskou funkci a jinak nic.

Podle Lidových novin existují ve skupině 24 českých europoslanců takové vztahy, že nejsou schopni se ani dohromady sejít. Český „euroklub“ má značně panoptikální podobu, danou tím, že volební účast v roce 2004 byla extrémně nízká, do EP se dostala různá kuriózní uskupení bez změřitelné politické váhy a navíc za velké strany političtí důchodci nebo figury jako Jan Zahradil. Ještě že jde o tak bezvýznamnou instituci!

Nová ředitelka Radiožurnálu Barbora Tachecí napadla ministra Řebíčka za to, že se pokouší ovlivnit situaci ve veřejnoprávním médiu, protože jeho mluvčí podepsal sám za sebe jakousi petici proti jejímu působení v ČRo. To je sice nesmyslně přepjaté, ale stejně bych řekl, že funkce mluvčího významné státní instituce klade tomu, kdo ji přijal, jakési meze, a z toho hlediska se mi zdá být postup mluvčího Hanzelky poněkud nestandardní.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.