Sobota 22. prosince
Prezident Klaus odmítl veřejnou diskusi s protikandidátem Janem Švejnarem, k níž ho vyzval bombastickým dopisem Jiří Paroubek. Paroubek nato prohlásil prezidenta za zbabělce. Považuji to za ohavné a hrozivé, a to vůbec ne ve vztahu ke Klausově osobě nebo proto, že bych držel tezi o prezidentské nedotknutelnosti. Ale Paroubek mluví jako předváleční komunisté: z jeho výraziva se dá odvodit, že respektuje ústavní rámec jen z nutnosti a s největším opovržením: máme sice nějakého prezidenta, ale považujeme ho za skunka, a proto, až se dostaneme k moci, formalita sem, formalita tam, kopneme ho jednoduše do zadnice, a tak to uděláme se vším, co nám z ústavy, zákonů a institucí, které na jejich základě vznikly, nepůjde pod fousy. Jinak bych velmi přál panu Paroubkovi i sobě, aby se pan Paroubek ještě za mého života dostal do situace, která by vyžadovala projevit opravdovou odvahu, a ne jen opoziční verbální siláctví umocněné drzostí a hulvátstvím.

Tahanice o předsedkyni Nevyššího soudu Brožovou dospěly do dalšího stádia: ministr Pospíšil na ni podal kárnou žalobu kvůli tomu, že neoznámila nutnost zaplatit jakési penále. Odvolat ji nikdo nemůže, neexistuje pro to podklad v ústavě ani v zákonech. Předseda ČSSD Paroubek nicméně tvrdí, že ministr chce instalovat v té funkci „exponenta ODS“. Hájit profesní kvality dr. Brožové si netroufá. V situaci, jak se vyvinula, je cosi nepřirozeného. Klaus a Pospíšil by Brožovou rádi odvolali, ale nemají k tomu žádné instrumenty. Že za jejich úsilím lze lehce vycítit nemravný záměr, mi připadá mimo diskusi. Pan Paroubek to vycítil, a jak by ne, dobře ví, že až bude na jejich místě, bude se chovat stejně, ne-li hůř. Na druhé straně si nejsem jistý, zda u ministra Pospíšila nehrají nějakou roli i věcné důvody, a zdá se mi být zjevně, že dr. Brožová představuje opravdu problém. Vzhledem k její neotřesitelné pozici ten problém lze vyřešit jen tenkrát, když dr. Brožová nazře, že není na svém místě. Obávám se, že k tomu je, jak praví klasik, víc než neochotna a méně než odhodlána.

ČR navštívil Putinův prominentní poradce Jastržembskij. Přijel kvůli radaru. Prohlásil na jakési veřejné akci, že Rusko nemonitoruje radary ČR ani Polsko (ať si nás klidně monitorují) a zhodnotil svou pracovní snídani s ministrem Schwarzenbergem: “Při pracovní snídani nezazněl jediný důvod, proč budovat na českém území americkou základnu.“ Zároveň prohlásil, že ČR a Polsko o americký štít vůbec nemusí usilovat. Pan Jastržembskij, jak vidno, působil jako Putinův posel, ale zároveň i jako nestranný hodnotitel své mise a jako bezplatný poradce našeho ministra zahraničí. Rozdíl od dob brežněvovského SSSR je, jak se zdá, jen v tom, že na rozdíl od svých předchůdců vypadá pan Jastržembskij, soudě dle fotografie v Právu, aspoň na první pohled jako normální člověk (a ne jako kříženec Drákuly s neandrtálcem).

Agentura STEM přišla s průzkumem, podle něhož jsou šance prezidentských kandidátů, pokud jde o veřejnou podporu, již zcela vyrovnané. Průzkum nemá vůbec žádný smysl, protože prezidenta nevolí veřejnost, nýbrž volitelé, nevolí ho veřejně, ale tajně, a poznat, jak kdo volil, tentokrát příliš nepůjde. Nicméně pomáhá sociálně demokratickým protektorům pana Švejnara. STEM navíc zaúčinkoval i v mediální agentuře ČSSD, která si říká Česká televize. Ta ve své dnešní dnešní večerní zpravodajské relaci seznámila veřejnost s dalším jeho průzkumem, podle něhož 69% lidí má obavy z reformy veřejných financí a šéf STEM Hartl to hned pohotově vysvětlil tím, že vláda reformu nedostatečně vysvětlila. Dalším nestranným komentátorem byl známý sympatizant ČSSD prof. Potůček. Nemám vůbec nic proti tomu, že prof. Potůček sympatizuje s ČSSD, jen proti tomu, jak si ČT vybírá experty.

Další agentura, CVVM, přinesla průzkum ohledně Benešových dekretů (tedy těch, které připravily půdu k vyhnání sudetských Němců). 52% si myslí, že by měly platit i nadále. To je zvláštní, myslel jsem, že už byly „zkonzumovány“, jak dosud vychcaně tvrdily a tvrdí všechny české vlády a všechny parlamentní strany (zelené sem nezahrnuji, protože jejichž stanovisko neznám). Zajímavější je, že „odsun“ sudetských Němců považuje za spravedlivý 48% lidí (procento soustavně klesá, v roce 2002 to bylo ještě 60%). Není to ale tím, že by rostl počet lidí, kteří ho považují za nespravedlivý, roste počet lidí, které to nezajímá (v nejmladší věkové skupině do 29 let je jich 50%). Stejně ostatně klesá průběžně počet lidí, kteří trvají na platnosti dekretů, v prospěch těch, co „nevědí“. To obojí je ve skutečnosti velký úspěch amorální české politiky: Klaus, Zieleniec, Zeman, Vondra, Špidla a Paroubek dosáhli toho, že lidem je to fuk.

Polský premiér Tusk na rozdíl od svého předchůdce ve funkci dělá fóry s americkou protiraketovou základnou. Nic jiného mu nezbývá, zavázal se k tomu ve volební kampani. Žádá od Američanů stoprocentní záruky, že zařízení bude sloužit polské národní bezpečnosti. Jak může dostat stoprocentní záruky, nikdo nikdy k žádnému politickému rozhodnutí nemůže dostat stoprocentní záruky, k politice vždycky patří riziko. Zdá se ale naštěstí, že pan Tusk chce Američany jen trochu ždímat.

Na veřejnost prosákly zprávy o pohádkovém bohatství ruského prezidenta Putina. Únik je prý důsledek mocenských sporů v Kremlu mezi „jestřáby“ (představitelé silových resortů) a „holubicemi“ (liberální ekonomové, které údajně reprezentuje designovaný prezident Medveděv). Zprávu bude třeba v budoucnu ještě hodně doplnit a upřesnit, protože na jestřáby a holubice v Kremlu moc nevěřím (za totáče byly podobné teorie vždycky přáním – otcem myšlenky) a navíc věřím na tradiční vyčůranost ruské strategie vůči důvěřivému Západu – Putin může podobné chýry šířit sám, aby si vylepšil u svých západních partnerů image. Hlavně ale nevěřím zvěstem o jeho pohádkovém bohatství, jednak to nemá zapotřebí, a jednak bych řekl, že podobně jako u nás např. Klausovi mu nejde o bohatství, ale o moc.

Radost z odbourání kontrol na hranicích a z usnadnění přecházet hranice je zatím jednostranná. Naši němečtí a rakouští sousedé se dívají do budoucnosti s tichou hrůzou, kterou, upřímně řečeno, trochu chápu: mají totiž své zkušenosti. Na maďarsko-rakouských hranicích to v rakouských obcích vyřešili tak, že na silnice vedoucí od hranic dali hned na čáře značku „zákaz vjezdu“. Jedna vesnice si dokonce najala soukromou bezpečnostní agenturu, aby chránila bezpečnost místních obyvatel. Maďaři reagují dosti roztrpčeně. (Přitom rakousko-maďarské „mezilidské“ vztahy, na rozdíl od těch rakousko-českých, jsou tradičně velmi dobré.)

Jan Švejnar poskytl Právu obsáhlý a pozoruhodný rozhovor. Mluví tam mj. o Benešových dekretech (je to podle něho stará historie, zabývat se jí nemá smysl, to je pozoruhodné, vždyť ještě platí, nebo snad ne?) a o své víře. Alexandr Kramer, který s ním rozhovor dělal, mu v té souvislosti vytkl, že často kličkuje, což prezidentský adept vzápětí předvedl: „K tomu, zda jsem věřící, jsem řekl, že jsem prošel komplikovaným vývojem, protože jsem byl vychován jako ateista a teď již několik let žiji v zemi, v níž je náboženské cítění velmi silné. Takže můj postoj v této věci je velmi tolerantní na obě strany… Jsem někde mezi. To znamená, že jsem agnostik – člověk, který na otázku, zda Bůh existuje nebo ne, odpovídá nevím.“ To je ta nejstrašnější forma ateismu: Je poctivější být rozhodně proti, než dávat takto najevo, že je mi to šumafuk.

A nakonec vánoční téma: v LN uspořádali průzkum: věříte v Ježíška? V Ježíška věří 17,6% populace, nevěří 80,5%. Otázka mi připadá pitomá (předpokládám, že nejde o to, zda dárky dává na vánoce Ježíšek nebo tatínek s maminkou). Co je to „Ježíšek“? (V dnešní MfD otiskli kresbičku dítěte z druhé třídy: „Ježíšek“ na ní vypadá jako kříženec kočky s dikobrazem.) Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Tak věřím v „Ježíška“, nebo ne? Řekl bych, že ne.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.