Čtvrtek 20. prosince
Začlenění ČR do schengenského prostoru bude mj. znamenat, že Těšín bude jakoby (skoro) zase jedno město. Dvě města se z něj stala po první světové válce během česko-polských tahanic o někdejší velkovévodství Těsínské. Poláci žádali etnické rozdělení, naši politici měli dojem, že se neobejdou bez uhlí a trať na Slovensko. Oblast byla posléze rozdělena arbitráží Dohody, která přihlédla k některým českým požadavkům. Těšín měl tu smůlu, že jeho jižním předměstím, kde bylo taky nádraží, vedla (a vede dodnes) zmíněná strategicky důležitá železnice. Tak se z této části Těšína stal Český Těšín, zbytek města včetně centra se ocitl na polské straně hranic. Celé je to navíc trochu komické, protože většina obyvatel města byli Němci.

Premiér Topolánek a předseda ČSSD Paroubek si přáli k vánocům tak, že přání soupeři každý z nich sdělil novinářům, aby se k němu doneslo. Existuje i spolehlivější a zdvořilejší cesta: v tradiční podobě je to pošta, v modernější pošta elektronická. Novináři se pak o tom stejně dozvědí. Topolánek prý přál Paroubkovi, aby nalezl alespoň týden v kuse klid, aby mohl plnit opoziční roli lepším způsobem než letos. Tím dal předsedovi ČSSD bezelstně najevo, jak strašně mu jde na nervy. Paroubek může být spokojen, a omezil se proto jen na zdvořilé přání „hezkých a klidných svátků“, čímž poměrně lacino předvedl, že je z nich dvou ten slušnější. Kdyby pan Topolánek nebyl cholerický neurotik, napsal by krátký a slušný dopis vyjadřující nadějí, že dialog s opozicí bude v příštím roce lepší než letos a že on ze své strany se o to rád zasadí. Pak by bylo na panu Paroubkovi, bude-li sprostý nebo ne.

Další „pragmatické“ gesto ČSSD je pozvání Václava Klause coby prezidentského kandidáta na poslanecký klub strany. Klausovi nezbude než pozvání přijmout, a pokud by se snad ODS vzpouzela pozvat na svůj klub Švejnara, přijde ona i Klaus o body. ODS má za krkem cílevědomého predátora bez jakéhokoli slitování a bez potřeby kompromisů (kompromisy je ochoten dělat tak nanejvýš s komunisty). Za svou politiku v posledním desetiletí si ho ODS zaslouží. Nevím jen, nakolik si ho zasloužíme my, co se na to teď můžeme jen znechuceně dívat.

Za osobnost roku označil americký časopis Time ruského prezidenta Putina. Rusové jej hodnotí ještě výš, např. náboženská sekta Vzkříšení Ruska jej považuje za „reinkarnaci sv. Pavla“. Pochybuji, že by Pavel z Tarsu, pokud by to záleželo na něm (reinkarnace je zjevně jakýsi buddhistický prvek v učení těch pravoslavných horlivců), měl tak špatný vkus. Nicméně hodnocení Time vychází zcela věcně z toho, že Putin Rusdo stabilizoval a vrátil mu velmocenskou pozici. Proti tomu nelze nic namítnout. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Dnes zmizí hranice. Po 700 letech“ zní titulek na první stránce MfD. Není to pravda, hranice zůstanou, zmizí jen žandáři na hranicích a odpadnou perlustrace těch, co je chtějí překročit. Nadto kousek našich hranic s Polskem není starý ani sto let, píšeme o tom výše. Taky např. hranice mezi Slovenskem a Maďarskem je velmi mladá, a podobně i hranice mezi baltskými státy. O polských hranicích s Německem ani nemluvě.

„Je to právě levicová ČSSD, kterou „pravda a láska“ nutně potřebuje ke společnému vládnutí. Občanští demokraté se za takové konstelace možná ocitnou v opozici…“ Není ovšem pravda, že volné politické uskupení vázané na osobnost prezidenta Havla („pravda a láska“) potřebuje k vládnutí „levicovou“ (to zní v ústech pana Pečinky skoro jako nadávka) ČSSD. Nýbrž je pravda, že ODS může konkurovat levici, přesněji řečeno rudému bloku (CSSD a KSČM) jen tenkrát, když získá podporu těchto lidí. Tím, že vzal premiér Topolánek do koalice zelené, udělal tím směrem vstřícný krok, který mu v ODS má nejspíš hodně lidí za zlé. (Divil bych se, kdyby k těm lidem nepatřil i pan Pečinka coby jeden z představitelů hradní novinářské lobby). Je otázka, dokáže-li ODS spolupracovat i se stranami nebo uskupeními, s nimiž se ve všem neshodne, nebo dá-li přednost sterilní izolaci. Pak bude sdílet osud prvorepublikových národních demokratů a Václav Klaus osud Karla Kramáře.

Jan Švejnar se opravdu snaží. Pro rádio Impuls řekl, že chce usilovat o větší zapojení komunistů do politiky. Co má říkat, chce-li být zvolen. Od komunistů očekává, že se budou „více hlásit“ k členství ČR v EU a v NATO, že odsoudí zločiny starého režimu a že nebudou vybízet k násilnému převzetí moci. To je v podstatě totéž, co vyžaduje jeho podporovatel Paroubek od komunistů k tomu, aby je mohl vzít se vším všudy do party. Jaká náhoda!

Pátek 21. prosince
Dnešní noviny se zabývají skoro výlučně právě uskutečněným zapojením ČR do schengenského prostoru. Vesměs jásají, že hranice zmizely. Ve skutečnosti nezmizely hranice, jen hranice jako místo buzerace. Hranice zůstává, stala se jen pro lidi prostupnější, což je pohodlné, a nevím, proč se to např. Václavu Klausovi nelíbí (ovšem, on s hranicí nemá problém). Tématu se týká naše dnešní glosa s lehce vánočním podbarvením.

Na našich hranicích se všemi sousedy se za účasti prominentních politiků přeřezávaly symbolické červenobílé hraniční závory. Pouze na hranicích s Polskem si naši sousedé vynutili, aby závora byla červená, protože červená a bílá jsou polské národní barvy (ostatně, červená a bílá jsou historicky vzato i české národní barvy). Na první poslech mi to připadalo poněkud legrační (jakou barvu mají v Polsku železniční šraňky a není to případně taky zneužití národních barev), pak jsem si ale představil, jak by čeští „eurorealisté“ v čele s Klausem a jeho věrným Zahradilem ryčeli, kdyby se na hranicích přeřezávaly červenomodrobílé šraňky, a kolik paralel by se objevilo např. s rokem 1938. Takže jsme ti poslední, kdo by si mohl v této věci dělat z Poláků šprťouchlata.

Zastupitelstvo obce Krompach se dohodlo, že neodblokuje silnici vedoucí přes nyní otevřenou hranici (s Německem). Na silnici ležel doposud obrovský balvan, který bránil průjezdu do Německa a zpátky). Obec se obávala, že by ji zaplavila německá auta. Rozhodnutí vzbudilo nevoli mezi obyvateli i živý ohlas v médiích, myslím, že ani na vyšších místech se to nesetkalo s velkým nadšením. A tak nyní starosta svolil k odstranění překážky. Zajímalo by mne, zda k dosažení změny starostova stanoviska byla použita tzv. brdská metoda.

Vládní komise pro otázky církevního majetku se dohodla s českými církvemi na řešení restitučních nároků. Stát vyplatí církvím (hlavně katolické, protože o její majetek v drtivé většině případů jde) odškodné, které vydá v příštích 60 letech ročně něco přes 4 miliardy Kč. Církevní řády a korporace dostanou svůj majetek zpátky. Návrh bude mít charakter zákona, musí ho schválit vláda a předložit sněmovně. Řešení vypadá rozumně, jen by mne zajímalo, jak si mezitím katolická církev zajistí podmínky dalšího fungování po těch 60 letech (pro protestantské církve by neměla být problémem soběstačnost, ostatně jejich restituční nároky jsou nevelké).

Prezidentský kandidát Švejnar prohlásil, že při sestavování nové vlády po volbách by po neúspěchu představitele nejsilnější politické strany jmenoval zástupce druhé nejsilnější strany. Co by taky říkal jiného, když ho nominuje Paroubek.

Klaus se odmítá utkat se Švejnarem v televizní debatě, protože „jeho prostorem je 281 volitelů“. Ten argument má racionální základ, ještě podstatnější je, že se takovými debatami dělá z prezidentské funkce něco jiného, než čím fakticky je: prezident nemá mít vlastní politický program a neměl by mít prostor pro jeho rozehrávání (např. proti vládě, s tím Paroubek ve Švejnarově případě zjevně kalkuluje). Klaus si ovšem svým konkurováním vládám tenhle problém sám vykoledoval.

Předseda KSČM Filip zase tlačí na Švejnara, aby se vzdal svého amerického občanství. To je podmínka těžko splnitelná (kdo má v téhle zemi a v téhle době nějaké cizí občanství a není to právě např. mongolské, měl by si ho zuby nehty podržet, je dost pravděpodobné, že se mu záhy bude velmi hodit). Komunisté zjevně nemají velký zájem na podpoře Švejnara. K prezidentské volbě se dá říci jedno jediné: ať vyhraje, kdo vyhraje, už předem je jasné, že to bude ten horší.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.