Sobota 15. prosince
Jan Švejnar včera oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta a předložil podpisy deseti senátorů, kteří jej formálně jako kandidáta navrhli. V prohlášení řekl, že chce udělat tečku za nepřátelstvím v české politice, ale prakticky mluvil jen o tečce za nepřátelstvím ke KSČM. Jak je to s tečkou za nepřátelstvím té pestré skupiny, která ho podporuje, k ODS a ke Klausovi? Je pravda, že ODS Švejnarovi dala najevo, že mu neumožní, aby oslovil její poslance a senátory. To je dosti buranské, ale pan Švejnar proto ještě není z obliga, aby dodržel svůj závazek. Nejde jen o poslance a senátory, ale o tu početnou skupinu obyvatel, která stranu podporuje a u níž je nynější prezident populární. Chápu, je to složité, Klaus je Švejnarův soupeř. Ale tečku za nepřátelstvím si vymyslil sám Švejnar.

Švejnar získal dnes pro svou kandidaturu drtivou podporu v Ústředním výkonném výboru ČSSD (nikdo nebyl proti, pár lidí se zdrželo, ale mezi nimi i místopředseda Škromach). KSČM (ústřední výbor strany) se rozhodla pouze, že svým volitelům doporučí volit nestranického kandidáta (má ovšem další podmínky, které Švejnar dost dobře nemůže splnit, protože by ztratil zase jiné významné hlasy) a že nedopustí, aby do druhého kola postoupil jen Klaus. Ani lidovci se na celostátní konferenci nevyjádřili, předseda Čunek odmítl podepsat dopis se Švejnarovou nominací. Mezi voliteli KDU-ČSL je to podle něho půl na půl – to by ovšem Klausovi ke zvolení nestačilo, pokud by mu nevypomohli komunisté.

Klaus odmítl veřejnou debatu se Švejnarem. Jeho argumenty jsou jako obvykle zcela logické (prezidenta nevolí veřejnost, ale volitelé; protože Švejnar je na rozdíl od Klause poměrně neznámý, z debaty by těžil hlavně on), ale stejně logické je, že se ta argumentace bude mnoha lidem zdát nedostatečná a hlavně poněkud vyčůraná. Klaus by měl pravdu, kdyby ten první argument rozvedl: halasnou volební kampaní se z prezidentského úřadu dělá něco jiného a významnějšího, než co doopravdy je. jenže to se mu nejspíš vůbec nelíbí, a proto to taky neříká.

Petr Pithart polemizuje v Právu se signatáři petice za neoplacení poplatků u lékaře. Stává se málokdy, že bych s ním souhlasil, tentokrát ano. Petr Pithart je ovšem právník a věc se ho asi dotkla (právem) profesně. Mýlí se myslím jen v jedné věci: že by pro signatáře byl hlavní autoritou Ústavní soud. Řekl bych, že jen zkoušejí, zda jim náhodou nepůjde na ruku, pokud to nevyjde, budou pokračovat tak říkajíc přes jeho mrtvolu, protože se v jejich očích přiřadí ke zrádnému establishmentu. Když je revoluce, musejí jít instituce stranou.

V EU se ustavila „skupina moudrých“ (oficiálně „reflexní skupina"). Má předložit „návrhy pro budoucnost EU“. Ač se v zásadě nepovažuju za euroskeptika nebo „eurorealistu“ zahradilovského typu, při podobných nápadech mi běhá mráz po zádech. Alexandr Vondra si myslí, že se budou zabývat tím, co má Evropa udělat, aby ji nepřeválcovala Indie a Čína. To je mimořádně pitomý nápad. Ať se zabývají tím, aby je nepřeválcovalo Rusko v tichém neoficiálním spojenectví s islámskými extremisty (taková tichá spojenectví uzavírali Rusové s chutí v době, kdy si ještě říkali „SSSR“; tehdy ovšem měla ještě Evropa plná kaťata a nepomýšlela na to, jak se emancipovat od USA).

Zdeněk Škromach říká v rozhovoru pro Právo: „Zažil jsem to za minulého režimu, když za mnou přišli a říkali: Soudruhu, jak jsi myslel tuhle větu, kterou jsi řekl na konferenci ROH nebo která vyšla v Rudém právu?“ Je hezké, že ČSSD má místopředsedu, jehož věty v Rudém právu za normalizace (jindy to vzhledem k věku pana Škromacha nešlo) citovali nebo tam dokonce publikoval ( z rozhovoru to není zřejmé). Po převratu jsem doufal, že tihle lidé se budou věnovat méně veřejné činnosti, než je politika.

V MfD píší, že pokud komunisté v prvním kole prezidentské volby v PS odevzdají nevyplněné lístky, vyřadí tím ze hry Švejnara. Tomu nerozumím. V ústavě se říká, že postupuje ten, který dostane v PS nejvyšší počet hlasů. Švejnar by postoupil, kdyby dostal jeden hlas, pokud by ostatní lístky byly nevyplněné. Švejnar musí dát dohromady víc hlasů, než kolik jich dá pro Klause ODS. V případě, že komunistické hlasy nebudou ve hře, potřebuje deset hlasů ze zbývajících patnácti (KDU-ČSL a dva nezařazení). Je ovšem otázka, zda se najde těch 8 – 10 lidoveckých poslanců, ochotných pro něho hlasovat. To není docela nevýznamné: Švejnar teoreticky potřebuje, aby žádní komunisté nehlasovali pro Klause. Ostatní pak záleží na KDU-ČSL.

Darina Křivánková si v článku o čertech z dnešních pohádek v kulturní revue LN klade otázku, „kdo je dnes nositelem oné temné, čertovské zlomyslnosti, kdo dnes hází hrdinům klacky pod nohy“, když na čerta zbyla role kašpárka, baviče, glosátora. Odpověď je jednoduchá: je to knížepán, flanďák a skopčák. Možná je i dvoj- nebo dokonce trojkombinace: knížepán, který je zároveň flanďákem a skopčákem (kombinace knížepána a skopčáka je velmi častá). To je ideologie klausovsko-zahradilovského křídla ODS, přenesená do říše pohádek. Navazuje přitom na domácí nejedlovsko-drdovské kořeny.

Pondělí 17. prosince
Čeští zákazníci prý houfně nakupují v německém příhraničí, něco je tam pro nás už levnější než tady. Přece jen se trochu integrujeme do Evropy. V Právu si pochvalují, že personál v některých obchodech umí česky. To je pozitivní rozdíl od služeb poskytovaných v centru Prahy, kde se člověk občas bez ruštiny neobejde. Mně to nevadí, ruština je hezký jazyk.

ÚOOZ upozorňuje, že justice není s to s ním odpovídajícím způsobem spolupracovat. Útvar už prakticky pracuje pod novým vedením, bude zajímavé sledovat, zda se ho úspěšnou, i když asi nechtěnou spoluprací koalice a opozice podařilo úplně zničit. Ale laik to zvnějšku asi nepozná. Aspoň ne hned, respektive ne hned a na vlastní kůži.

Jiří Paroubek se vyslovil pro veřejnou volbu prezidenta, je tedy ochoten překousnout fakt, že by sice měl zajištěnu větší kontrolu nad zastupiteli ČSSD, ale Topolánek a Bém taky. Zlomyslně by se dalo poznamenat, že výhoda pro pana Paroubka je větší než pro relativně semknutou ODS. Objektivně vzato bych řekl, že Paroubek má pravdu. Strany jsou postaveny na týmové spolupráci a nevím, proč by se jim zrovna v případě prezidentské volby měla dát šance, aby se jejich volitelé chovali jako sbor chaotů.

Ukazuje se, že komunisté jsou v prezidentské volbě jazýčkem na vahách. Není prezidentská volba hloupost? Neměl by se prezident losovat nebo být dědičný? (Krále mít zjevně nemůžeme, ale dědičného prezidenta ano, nemá ho náhodou např. Severní Korea?) Paroubek napsal Filipovi dopis s různými výzvami a zastřenými hořkými výčitkami, Filip se mu vysmál. Odpověď Paroubek zjevně nehodlá zveřejnit. Tím si moc nepomůže, každý si domyslí něco ještě horšího, než co v ní opravdu je. Švejnar dostal podporu v ČSSD a upravil svůj program dialektickým vyvažováním na typicky pravolevý, zjevně na základě zásady „vaše řeč budiž ano ne, ne ano“. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Ostatně, Jan Švejnar má o komunistech velké iluze. Myslí si, že se svým sociálním cítěním je komunistům bližší než Klaus. Houbeles. Komunistům nejde o sociální cítění. Klaus se svým nacionalismem a vtíravým vztahem k Rusku a Putinovi je pro komunisty daleko přijatelnější, Švejnar se bude muset snažit i v tomhle směru. Zatím zapomněl čistit kliky na ruské ambasádě. Nebo se mýlím?

Václav Klaus jmenoval v rakouském Kurieru pět ďábelských seskupení, které stojí za falešnou hysterií kolem globálního oteplování. Jednou z nich jsou „lidé vždy toužící dirigovat a organizovat ostatní, což se nejlépe daří vyvoláváním strachu“. Znám jednoho takhle zatíženého, který v našem státě zaujímá poměrně vysokou ústavní funkci, před předposledními volbami postavil volební kampaň své strany na německé (a samozřejmě taky sudetoněmecké) hrozbě české národní suverenitě a velkou díru do světa tím neudělal. Chytráci tohoto typu se najdou na všech stranách všech barikád, co jich na světě je.

Pohled na fotografii ruského náčelníka generálního štábu Balujevského mne jako člověka bytostně konzervativního naplňuje uspokojením: zatímco někteří Putinovi spolupracovníci vypadají velmi civilizovaně a skoro ušlechtile (a Putinův stoupenec Nikita Michalkov dokonce velebně, ostatně je to asi docela dobrý umělec), Balujevskij jako by z oka vypadl nebožtíku Jepišovovi. Neliší se od něj ostatně ani verbálními projevy, teď např. prohlásil, že případný start antrikrakety z polské základny mohou ruské protiraketové systémy vyhodnotit jako odpálení balistické střely a tím vyvolat automaticky ruský odvetný úder. Jako pesimista si myslím, že podobně mohou ruské protiraketové systémy vyhodnotit i pražský novoroční ohňostroj, jako optimista vím, že nad ruskými systémy bdí ještě ruské politické načalstvo, které si dá velký pozor na to, aby samo nevyvolalo třetí světovou válku (s chutí to nechají na jiných, to je jejich styl). A že pan Jepišov, totiž Balujevskij, není žádný „jestřáb“, říká jen to, co mu načalstvo v Kremlu poručí, a bez povolení načalstva v Kremlu si nedovolí ani uprdnout.

Günter Grass dštil v Praze oheň a síru na kapitalismus, oba Bushe a radarovou základnu v ČR. Günter Grass je pozoruhodná politická vykopávka z konce šedesátých let. Některé názory má dokonce totožné se soudruhy z bývalé NDR (např. že liblická konference o Kafkovi byla předehrou k roku 1968) - liší se jen znaménka a je to obojí negativ a pozitiv jedné voloviny. V jedné věci ho ale obdivuji: jeho „přiznání“ toho, že bojoval v řadách SS, byl obratný marketingový tah, který přitáhl k jeho poslední knize daleko víc pozornosti, než kolik by se jí dostalo jinak (i u nás se všeobecně ví, že v posledním roce Třetí říše se do SS rukovalo jako do „nevýběrových“ armádních jednotek a kdyby byl odmítl, čekal by ho koncentrák nebo spíš kulka). Ostatně, bylo mu tenkrát sedmnáct let. Když mně bylo sedmnáct, myslel jsem si taky, že bolševismus je dobrý, jen se špatně dělá, jen jsem měl tu kliku, že nebyla válka a že jsem žil v poměrně malé zemi, která tou dobou zrovna nebyla v pozici, že by mohla vyvolávat světové konflikty.

A jedna dobrá zpráva: v noci na pátek přestanou kontroly na státních hranicích. Je to vstřícný krok vůči pohodlným lidem, jako jsem já (optimisticky se domnívám, že takových je u nás většina). Hranice tím nepřestanou existovat, jen se z nich, jak kdysi s hrůzou konstatoval Gustáv Husák, stane korso. Rakušané se obávají, že se u nich bude víc krást. Cynik by řekl, že mají smůlu, protože jsou na té špatné straně otevřené hranice.

Jiří Přibáň vzpomíná v LN přijetí Ústavy ČR a v té souvislosti píše, že v protikladu k tomu, jak je definován národ ve slovenské ústavě, „nejsme tedy nějakými pokrevně spřízněnými kmeny Čechů, Moravanů a Slezanů spojenými v jednom státním útvaru, ale rovnoprávnými občany historických zemí českých, jejichž svoboda a rovnost je ústavně zaručena Listinou základních práv a svobod“. Zapomněl dodat, že si tento internacionální luxus můžeme dovolit proto, že jsme odtud v průběhu nových dějin vyhnali všechny cizáky, kteří nám v rozvoji občanské neetnické společnosti překáželi (bylo jich jen tři a čtvrt milionu). To se to pak občanuje! Slováci mají smůlu, žije s nimi pohromadě přes půl milionu Maďarů. Kdyby je po našem vyhnali, mohli by dnes taky začít pracovat na občanské společnosti. Bohužel, teď už to nejde, propásli ten správný okamžik (zlomyslně dodávám, že nikoli vlastní vinou a vlastním přičiněním).

V kulturní rubrice LN se věnují českým filmovým pohádkám z padesátých let. Budou je jako obvykle dávat v českých televizích na vánoce. Těma je to zajímavé: například srovnání Pyšné princezny, Princezny se zlatou hvězdou na čele a Šíleně smutné princezny, na kterou se kupodivu v televizi nedostalo. K tématu se, když zbude čas, vrátíme.

Státní žalobce rozhodl o ukončení trestního stíhání předsedy SZ Bursíka. Považuji to za pozitivní v dvojím smyslu: za prvé, šlo o anonymního práskače: kdo chce udávat, má se pod to taky podepsat, aby za důležitost udání ručil vlastní osobou. A za druhé, z udání čouhá politický úmysl jako šídlo z pytle. Člověk by si skoro řekl: u Čunka se to povedlo a s jídlem roste chuť. Případ není odložen, ale má se jím napřed zabývat finanční úřad, který pak (neanonymně) může podat trestní oznámení. Nebo taky ne.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.