Úterý 11. prosince
Kdosi práskl předsedu zelených Bursíka za údajný daňový únik. Udělal to, jak jinak, anonymně. Podle ředitele pražské hospodářské kriminálky oznámení neobsahuje žádný doklad a je ve velmi obecné rovině. Policie se jím ovšem musí zabývat. Anonymní udání patří, jak se zdá, k našemu národnímu koloritu. Zajímá mne, kolik je v této zemi lidí, které ještě nikdo anonymně nepráskl. Anonymní udání přišlo i na předsedu KDU-ČSL Čunka, jenže tam bylo jasné, odkud vítr fouká, a Čunek prokázal obdivuhodnou bezbrannost. Jak obstojí Bursík? Mají politické strany (ty ve vládě i ty v opozici) vlastní detektivní útvary, které se zabývají sháněním kompromitujících materiálů na oponenty? (Ostatně potřebují je ty u kormidla, nebo si mohou v případě nutnosti posloužit státními orgány?) Považuji v této souvislosti za potřebné zdůraznit, že anonymní udávání je ohavnost, a to dokonce i tenkrát, kdyby se týkalo např. dr. Ratha. Obávám se, že tento názor se u nás hned tak neprosadí.

V Ostravě (a v Beskydech) se sešli premiéři visegrádských zemí. Přijeli všichni a pozvali navíc i svého slovinského kolegu. Přichází Visegrád ke cti? Možná, že už je pozdě, že se členské země od sebe zatím příliš vzdálily. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jakási brožura ministerstva zdravotnictví (doporučuje mj. podobně jako kdysi Martin Luther, „dobrý sex aspoň dvakrát týdně“) posloužila Právu jako záminka k anketě „poslanecký sex“. Palmu vítězství si mezi respondenty odnesl Jiří Paroubek, který projevil voyeurské sklony (vyjádřil přání vidět „při tom“ nenáviděného ministra zdravotnictví a jeho mluvčího). Paroubek opět výrazně překonal laťku, nastavenou jeho předchůdcem a nynějším rivalem Zemanem – a že byla nastavena hodně vysoko.

Alexandr Mitrofanov bere v Právu za věc, o níž nutno vážně uvažovat, to, co prý řekl italský exprezident Cossiga: všechny výzvědné služby Ameriky a Evropy nyní dobře vědí, že útok na newyorská dvojčata 11. září 2001 byl naplánován a proveden CIA a Mossadem za pomoci sionistického světa, aby z něj mohly být obviněny arabské státy a aby západní síly mohly do Iráku a Afghánistánu. Tvrzení pana Cossigy je stejné povahy jako to, že listopadový převrat u nás byl výsledkem spiknutí KGB, CIA a Mossadu, že Štefánikovu leteckou nehodu zorganizovali Masaryk s Benešem nebo – konec konců – že holocaust je nafouknut „sionistickou propagandou“. A zaslouží si brát na vědomí se stejnou „vážností“.

Ruský prezident Putin doporučil za svého nástupce „holubici“ Dmitrije Medvěděva, a ne „jestřába“ Sergeje Ivanova. Medvěděv dokonce nikdy neměl nic společného s KGB! Je prý v Putinově okolí v tomto smyslu bílá vrána. Pozoruhodné je, že už zase si lidé na Západě dělí pro svou potřebu ruské papaláše na „jestřáby“ a „holubice“ a východiskem jsou spekulace, protože spolehlivých informací, opřených o samostatnou politickou praxi dotyčných ruských politiků a její hodnocení ve svobodném tisku, se spíše nedostává. Věc má však i svou dobrou stránku: tentokrát k těm „lidem na Západě“ patříme i my. Prozatím.

Premiér Topolánek se zdráhá poskytnout vládní záruku pro pořádání olympiády a ministr Kalousek mluví o tom, že akce by představovala obrovské riziko. Ve hře bude jistě i lehce konkurenční vztah mezi Topolánkem a primátorem Bémem, nicméně vláda má pravdu, jde o nesmyslně megalomanský populistický projekt, který si ČR může přinejmenším klidně odpustit.

Středa 12. prosince
Poslanci zelených odmítnou smlouvu o americkém radaru, pokud bude pouze dvoustranná, tj. mezi ČR a USA, a ne mezi ČR a NATO. Sdělila to předsedkyně poslaneckého klubu Kateřina Jacques s odkazem na usnesení letošního sjezdu SZ. Stejné stanovisko zaujímá i místopředseda strany Liška. Jeho podmínka je,že systém má být začleněn do velení NATO, což znamená, že by s jeho vybudováním musely souhlasit všechny členské země. Jde o špatně zastřené veto projektu, protože v NATO jsou země (Slovensko), které budou radar s chutí vetovat. NATO je dost zvláštní organizace. Spočívá na tom, že Evropa Američanům milostivě dovolí, aby ji bránili, protože sama se ubránit není schopná ani ochotná, ale zároveň bedlivě dbá na to, aby to měli co nejtěžší, aby je to přišlo pořádně draho a aby si při tom bránění moc nevyskakovali.

Ministr Bursík má jakýsi problém s daněmi, psali jsme o tom včera. V souvislosti s tím se nechal slyšet, že jediný, kdo kromě berňáku disponuje informacemi o jeho výdajích a příjmech, je údajně jeho někdejší daňový poradce Jaromír Soukup. Soukup SZ sponozoroval, pak se stal náměstkem ministryně Kuchtové, s Bursíkem se rozkmotřil a z ministerstva musel s Kuchtovou odejít. Zelení jsou malá strana, ale jejich vnitřní vztahy jsou komplikované jalo vztahy na čínském císařském dvoře. Pan Soukup, resp. jeho firma, hodlá Bursíka žalovat, protože naznačil, že ho mohli prásknout (to, že je člověk součástí právnické osoby, mu dává právo používat pluralis majestaticus), čímž poškodil jejich dobré jméno. Skutečností zůstává, že Bursíka někdo prásknul. Problému práskačství na okraj této aféry se týká naše dnešní glosa.

Pozastavil jsem se včera nad případem poslance Wolfa (ČSSD), ale svou poznámku jsem honem vypustil, protože podle ČT se pan poslanec v době hlasování o rozpočtu a nedůvěře vládě vzpamatovával z infarktu netradičním způsobem: totiž pokoušel se získat (údajně neúspěšně) profesuru na Vysoké škole báňské v Ostravě. Ti, kdo se jako dr. Rath stavěli k poslancově chorobě s nedůvěrou, nemluvili tedy jen tak do větru. O poslanci Wolfovi je známo, že má např. na americký radar odlišný názor než jeho strana. To je věc natolik zásadní, že stojí za to, aby se svou stranou rozžehnal, aniž by mohl být obviňován z nekalých postranních úmyslů. Nebo to může překousnout a zůstat straně věrný, protože si to dokáže vyřídit se svým svědomím. Pan poslanec však, jak se zdá, volí střední cestu mezi oběma těmi krajnostmi, a to je to jediné, co dělat nemůže.

Jan Kašpar píše v MfD o smrti Benita Mussoliniho. Diktátor měl u sebe při svém zatčení údajně zlato, které se mělo dostat do rukou italských komunistů, neboť: „Jisté je, že komunistická strana disponovala po II. světové válce značnými finančními prostředky, a nikdo nezjistil, odkud se vzaly.“ Řekl bych, že to není vůbec žádná záhada, že ty bezprizorné finanční prostředky mohly pocházet a nepochybně taky pocházely z jediného zdroje, a tím určitě nebyl Benito Mussolini.

Polský premiér Tusk navštívil Berlín a jednal s kancléřkou Merkelovou. Pan Tusk má tytéž problémy jako jeho předchůdci (rusko-německý plynovod, obavy z majetkových nároků vyhnaných a projekt dokumentačního Centra o osudech „nucených vysídlenců“ - to je otřesná terminologie). Navrhl zbudovat v Gdańsku památník druhé světové války, který by ctil česko-polskou teorii příčiny a následků (Němci si všechno zasloužili). Merkelová ho ujistila, že Německo nepodporuje majetkové nároky vyhnaných (takové ujišťování ovšem není nic platné, polští politici by si představovali, že jim to má zakázat, a když neposlechnou, tak je zavřít – na jejich utracení by možná v rámci kompromisu netrvali), dala najevo ochotu nějak zohlednit polské obavy z plynovodu (projekt si Kaczyństí svým obratným manévrováním mezi Ruskem a Německem vykoledovali) a nápad s památníkem v Gdańsku prohlásila diplomaticky za zajímavý, nikoli však konkurenční k německému projektu Dokumentačního centra o vyhnání. Pokud se Centrum bude týkat jen německých vyhnaných, nemají do toho Poláci ani nikdo jiný co mluvit. Za úspěch lze považovat, že se pan Tusk během návštěvy smrtelně neurazil a nevyhrožoval kancléřce reparacemi. Teď jede do Moskvy, kde ho čeká poněkud tvrdší soupeř. Proti němu nemají Poláci s teorií o příčinách a následcích moc velkou šanci.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.