Úterý 4. prosince
Prezidentský kandidát Švejnar se sejde k tête à tête rozhovoru s předsedou KSČM Filipem. Paroubek se obrátil na KSČM s otevřeným dopisem, v němž komunisty prosí, aby pomohli národ zachránit před „modrou totalitou“. Ten člověk se snad zbláznil, nebo spíš předpokládá, že se tady zbláznili všichni a že nám může pověsit na nos cokoli. ODS je strana buranská (podobně jako ČSSD, jen snad poslední dobou o něco méně, jen nevím, zda je to zásluhou ODS nebo přičiněním ČSSD) a vyčůraná, ale obviňovat ji z „totality“ a obracet se v té věci na komunisty, to je tedy síla. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Do náměstkovské funkce na ministerstvo školství se vrací pravá ruka paní Kuchtové, jihočeská matka Dušan Lužný. To jen posiluje dojem, že Bursík se musel uchýlit k dost velkému kompromisu. Není náhodou pan Liška coby představitel zlatého (lépe řečeno zeleného) středu nakonec pretendent i na jeho místo?

Nový polský premiér se chce profilovat proti PiS a prezidentovi Kaczyńskému tím nejvyčůranějším způsobem, totiž že bude dělat Američanům zejména ve věci protiraketové základny potíže (Američané jsou už na to zvyklí), kdežto Rusům poleze do zadnice. Šplhne si tím u lidu, odpor k základně roste. Polská společnost je zvláštní: zatímco pravice občas vykazuje znaky něčeho, co máme u nás nutkání považovat za šílenství, všechno, co je od ní nalevo, se čím dál tím víc podobá nám.

Snad v rámci prezidentské kampaně se rozhořel spor mezi kandidáty Klausem a Švejnarem o podíl na ekonomické reformě. Pokud tomu dobře rozumím, Švejnar Klause obviňuje, že byl jen vykonavatelem cizích plánů, Klaus (ten začal) říká o Švejnarovi, že jeho podíl na reformě byl nulový. Švejnarova kritika Klause stojí na vyšším principu mravním: kuponová privatizace nestála na pevných právních základech, jejím výsledkem bylo rozsáhlé tunelování státních podniků. Nevím, zda ta kritika není přehnaná. Samotný nápad transformovat vlastnické vztahy tím způsobem, že veřejnost dostane příležitost vzít na tom podíl, mi coby neodborníkovi v ekonomice s odstupem připadá správná a politicky šikovná. Taky by mne zajímalo, zda náhodou výsledkem nebylo, že drtivá většina toho majetku skončila tak říkajíc v relativně dobrých rukou. Problém se mi zdá být jenom v tom, že mezi lid a nové vlastníky se vklínilo nemálo podvodníků z manažerského prostředí starého režimu: dost z nich je už mimo, ale někteří na své krátké pouti hospodářským výsluním prolétli i českým politickým Olympem. Dalo se to ale opravdu udělat jinak?

Europoslankyně Hybášková se zasadila o to, že v prostorách Evropského parlamentu byla otevřena výstava o bitvě na Soči (Soča, řeka v dnešním Slovinsku a v Itálii) v první světové válce. Na straně Centrálních mocností tam bojovala a padla i řada Čechů. Hybášková k tomu říká: „Byli to velice hrdinní vojáci, kteří bojovali za stát, v němž se narodili. Prokázali občanskou povinnost a odvahu. Tak bychom je taky měli nyní ctít.“ Myslím si, přes ryk, kteří spustí různí bojovníci, že jsou to důležitá slova. Ti lidé si zaslouží úctu, i když věc, za niž bojovali, nakonec nezvítězila (a já si osobně myslím, že je to dobře). Pokud se k tomu odhodláme, sníží se zase o trošku hladina nenávisti v české společnosti, šikovně rozněcovaná mj. různými agenty Kremlu. Připadá mi užitečné znovu tu ocitovat to, co před drahným časem napsal jeden z mých oblíbených politiků (a politických spisovatelů) John F. Kennedy: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Snad se jednou dobereme tohoto stupně politické kultury. Hned tak to nebude. Paní europoslankyně nás k tomu trošku posunula a zaslouží si uznání.

Podle pana Kandy v dnešní MfD Chávez nesouhlasí s Marxovými teoriemi. Pravil totiž: „Karel Marx se mýlil. Říkal, že jediná cesta k socialismu vede přes rozvinutý kapitalismus a imperialismus. Ale tím odsoudil všechny naše americké, indiánské, zaostalé národy. Tady přece žádný rozvinutý kapitalismus nemáme, a ještě dlouho bychom neměli. Znamená to tedy, že nemůžeme nikdy dojít k socialismu? Že k němu nemůžeme dojít vlastní cestou?“ Pan Chávez sice snad není ortodoxní marxista, ale zato je ortodoxní leninovec. Hlavní Leninovou snahou bylo zdůvodnit, proč kapitalismus a imperialismus může být nejdřív poražen v tak zapadlé a zaostalé díře, jakou bylo Rusko (teorie „nejslabšího článku imperialistického řetězu“).

Tamtéž píše Jakub Pokorný o integraci ČR do schengenského prostoru a zmiňuje se mj. o dosavadní hranici v Těšíně, která tím jaksi padne. Bylo by dobré v té souvislosti připomenout, jak vznikla: ČSR si činila po první světové válce nárok na celé rakouské Slezsko včetně čistě nebo převážně polských oblastí (kdyby se to povedlo, vedly by naše dnešní hranice dost hluboko v Polsku). Čeští politici to nedělali, jak by se mohlo na první pohled zdát, z nějaké vrozené národní kleptomanie, ale protože dost nedůvěřovali tomu, že nový stát může být životaschopný i bez zásob černého uhlí a strategické dráhy na Slovensko. Nicméně byla to nejen nepatřičná malověrnost, ale i hrubý prohřešek proti zásadě práva na sebeurčení národů, na níž svůj nárok na národní a státní samostatnost postavili. Využili dokonce situace, kdy bylo Polsko zaměstnáno válkou s ruskými bolševiky, a pokusili se celé území vojensky anektovat. Dohoda energicky zasáhla, ale hranice, stanovená pak mezinárodní arbitráží, byla výhodnější pro Čechy: do našich rukou se dostaly převážně polské oblasti, a také jižní předměstí Těšína včetně nádraží (převážná část města, které bylo tehdy víceméně německé, zůstala na polské straně). Česko-polské vztahy tak byly otráveny na dlouhá léta dopředu a dnešní opovržlivý přístup mnohých polských intelektuálů k Čechům má kořeny zde. To, že se dnes formalizuje tahle hranice („Český“ Těšín je dnes jako ostatně celá oblast, kterou Poláci nazývají „Zaolší“, ze značné části bohemizován) lze chápat jako jakousi bezděčnou normalizaci a ústup od ohavné tradice, kdy se kvůli národnostní a jiné nenávisti rozdělují města.

Rovněž MfD přináší článek o smrti Rudolfa Hesse. Zaráží mne titulek: Divná smrt Hitlerova přisluhovače. Proč „přisluhovač“? Autor zřejmě potřeboval nějak ozřejmit negativní charakteristiku Rudolfa Hesse (a učinil tak výrazivem Rudého práva). Jsou snad nějaké významné pochybnosti o povaze Hitlerova a Hessova působení, kterým je třeba čelit takhle primitivními prostředky? Proč se nemůže říci „spolupracovník“? A pak stojí za úvahu to, co k Hessovu dlouhému věznění řekl britský guvernér Robert de Burlet: „Pokud ho budete věznit až do smrti, učiníte z něj mučedníka. Jeho zločiny budou zapomenuty. Vzpomínat se bude pouze na nelidské zacházení, které ho přivedlo až k smrti.“ Což se do jisté míry stalo, Hessův kult je v neonacistických kruzích velmi rozšířen.

Středa 5. prosince
Předsednictvo KDU-ČSL jednomyslně schválilo rozhodnutí Jiřího Čunka vrátit se do vládních funkcí. Proti jsou zelení, ministr Schwarzenberg, někteří Čunkovi straničtí kolegové (ministr Jehlička) a po počátečním souhlasu se začal cukat i premiér Topolánek. Těžko se mu divit. Problém Jiřího Čunka ještě neodezněl, otázka bezprizorných milionů nebyla uspokojivě uzavřena a lidovecký předseda bude ve vládě něco jako neúmyslný sebevražedný atentátník. Jeho případ je stále nálož, a pokud se někomu podaří ji úspěšně odpálit, může to rozmetat celou vládu a vládní koalici. Na druhou stranu, pokud budou lidovci Čunka tvrdě protlačovat do vlády a ostatní tvrdě odmítat, může to koalici rozmetat taky. Navíc Jiří Čunek má v rukou trumf: jeho strana může být jazýčkem na vahách v prezidentské volbě. Sotva se vláda přehoupla přes schválení rozpočtu a odolala pokusu o vyslovení nedůvěry, má před sebou další pořádný problém.

Debata ohledně nedůvěry vládě byla živá, lépe řečeno místy divoká a nechutná, jak už je to ve Sněmovně ve vyhrocených situacích pravidlem. Kravál byl zbytečný, opozice jen demonstrovala svou nesmiřitelnost, vláda nakonec svých sto jedna hlasů dostala. Bude napříště hlasování o nedůvěře pravidelnou součástí každé schůze Sněmovny? Naturelu pana Paroubka by to odpovídalo. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Hlasovalo se dnes taky o rozpočtu. Zajímavé je, že rozpočet dostal jen sto hlasů (stejně hravě prošel), protože poslankyně zelených Jakubková se zapříčila (požadovala úpravy v kapitole dopravy). Paní Jakubková patří ke křídlu zelených temelínských matek místopředsedkyně Kuchtové a řekl bych, že spíš než o dopravu šlo o jakousi demonstraci síly protibursíkovské opozice ve straně. Další problém Topolánkovy vlády.

Exposlanec Kott, když se ukázalo, že nezíská místo na žádné kandidátce, přilnul k dr. Rathovi, jenž ho učinil ředitelem středočeské odbočky VZP. Po změně vlády o místo zjevně přišel, teď vstoupil do ČSSD a bude Rathovi dělat poradce. ČSSD je podle něho jediná síla, která může zastavit ODS, a pan Kott nechce, aby tuto zemi řídili dalších dvacet třicet let modří papaláši. Případ pana Kotta je pozoruhodným příkladem toho, jak mocným čarodějem je alkohol: inicioval hladké a poměrně rychlé politické přepólování pana exposlance zprava doleva (těm, kteří tou nebo obrácenou cestou procházejí bez takového dopingu, to často trvá celá léta).

Podle americké rozvědky Írán v roce 2003 zastavil práce na vývoji atomové bomby a do dnešního dne je neobnovil. Tím dostali argumenty všichni odpůrci základen v Polsku a v ČR – a pro nás zůstává otevřená základní otázka: mají Rusové právo veta v základních bezpečnostních záležitostech ČR? Rusové, Rakušané a levá polovina německé koalice si myslí, že ano. Jinak je obdivuhodné, že v USA zprávu, která pořádně komplikuje život prezidentovi a vládě, nezatlučou, jak by se tomu stalo nepochybně v Rusku a možná i u nás.

V roce 1904 došlo v německé Jihozápadní Africe k povstání jednoho domorodého kmene, které německé koloniální úřady potlačily způsobem tehdy běžným, tedy brutálně. Postup německých jednotek vyvolal už tenkrát v Německu rozhořčení a velící důstojník byl odvolán. Německá ministryně pro rozvojovou pomoc se v roce 2004 (sto let od události), jak je dnes německým zvykem, pokorně omluvila a SRN poskytla Namibii (následnický stát) finanční pomoc. Kmen však žádá dvě miliardy dolarů odškodnění a obrátil se na soudy v Evropě a v USA. Neuspěl. Zatím. Jinak myslím, že má dobrou šanci, jde přece o Němce a ty je třeba ždímat a ždímat, aby náhodou zase nedostali roupy. Jaká příležitost pro Eda Fagana!

Europoslanec Zahradil polemizuje v MfD s Lukášem Mackem. Jeho hlavní argument je, že Macek patří ke „zlaté“ evropské mládeži, která napřed dlouhá léta proplouvá evropskými vzdělávacími ústavy, výzkumnými pracovišti a úřady, aby se v nich pak definitivně usadila a zabývala se Evropskou unií. To má pana Macka zjevně diskvalifikovat. Slušní lidé polemizují argumenty a ne osobními pomluvami. Nejde o to, kde kdy pan Macek seděl, ale zda má pravdu nebo ne. I „profesionální Evropan“ může mít pravdu.

Čtvrtek 6. prosince
Včerejší den byl plný velkých událostí: ČSSD přestala čekat na to, až se koalice dokonale zkompromituje návratem pana Čunka do vládních funkcí (proces návratu se zadrhl), a tak se mohlo hlasovat o nedůvěře vládě. Opozice, jak se očekávalo, neuspěla. Neuspěla ani ve věci rozpočtu, rozpočet prošel. A nezdá se, že by chtěla uposlechnout dobré rady pana Paroubka a tak nějak chlapsky odstoupit. Což ovšem neznamená, že by neměla problémů až po uši. Toho všeho se týká naše dnešní glosa.

Jiří Čunek přitom pokračuje ve svém bezelstně sebevražedném počínání: původně oznámil, že zveřejní usnesení jihlavského žalobce, kterým jej zprostil obvinění. Pak se začal kroutit, teď si to docela rozmyslil. I kdyby byl býval řekl rovnou ne, bylo by to lepší než tenhle podivný balet. Znovu se mi vnucuje představa, že pan Čunek je pro premiéra Topolánka podobný problém, jako byl Švejk pro nadporučíka Lukáše.

Vládní koalice má problém se zprávou amerického NEI o tom, že Írán v roce 2003 zastavil vývoj jaderné pumy. Pro vládu i koalici je nepříjemné, že kdyby od vybudování radaru ustoupila, bude to znamenat, že ji opozice porazila. Stanovisko opozice, podporované veřejností, přitom je, že v obranných záležitostech musí ČR dbát zájmů Ruské federace (sociální demokraté by řekli „mimo jiné také“, aby to nevypadalo tak hloupě). Generál Šedivý vyjádřil nad americkým postupem své rozhořčení, cítí to jako svého druhu podraz. Něco podobného lze vyvodit i z toho, co řekla novinám ředitelka odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí paní Kuchyňová Šmigolová. Jejich reakce jsou pochopitelné, ale součástí ceny, která se platí za svobodu a demokracii, jsou mj. i velmi omylné a nadmíru „transparentní“ tajné služby demokratických států (jak může být transparentní tajná služba funkční?). Mistry v oboru tajné služby bývají totalitní a autoritativní státy.

„Varování, že teroristé někde přepadnou základnu s balistickými raketami a odpálí je, jak to někdy stoupenci radaru prezentují, totiž nelze brát vůbec vážně,“ píše v Právu Jiří Roškot. Nevím, kdo ten nesmysl říkal. Věc je přece daleko prostší: vlastník jaderných zbraní je pod rukou dodá teroristům, s nimiž má idylické vztahy, a bude z obliga. Podobně to v minulosti dělali Rusové se zbraněmi konvenčními: s jadernými si to nedovolili, jednak jim v tom bránila zbabělost (mohlo to prasknout) a jednak svým odběratelům zase až tak nedůvěřovali. Takový Ahmadínežád by rozhodně neměl ruské zábrany.

Tamtéž cituje Alexandr Mitrofanov senátora Novotného ze SNK-ED: “Kolem výstavby radarové základny na území naší republiky chodí politici jako kolem horké kaše a bojí se na rovinu říci, že radar potřebujeme především kvůli Rusku, které obnovuje svoje velmocenské postavení a vliv na celou Evropu.“ To je samozřejmě pravda: ne snad v tom smyslu, že by americká základna nás, Evropu a USA chránila přímo před ruskými raketami, proti nim je ta obrana neúčinná. Jde jen o to, zda česká politika a diplomacie prosadí stanovisko, že Rusové nemají a nebudou mět co mluvit do způsobu, jakým zajišťujeme svou národní bezpečnost. Zatím 70% lidí u nás podporuje – z drtivé většiny nevědomky - ruské stanovisko, že na to mají právo. A za druhé, pokud budou na našem území američtí vojáci, jen tak se sem nenacpou ruští. Ruský imperialismus je velmi zbabělý (Rusové jsou neporazitelní tam, kde se národ brání. Tam, kde papaláši útočí, dostanou zpravidla na frak).

Organizace s dlouhým a velmi výmluvným zájmem „Středisko pro právo na bydlení a proti vystěhování“ kritizuje Slovensko za to, že se nedokázalo vypořádat s romskými osadami a porušuje zákony při vystěhování neplatičů nájemného. „Nejsou zde mechanismy, které by předcházely nuceným vystěhováním,“ řekl představitel Střediska. Jeden velmi účinný mechanismus je možné hned navrhnout: nechť je placení nájemného dobrovolné! Bylo by dobré to zakotvit v zákoně. Podobně se včera jakási americká autorka v MfD pohoršovala nad tím, že jsou u nás zvláštní školy pro Romy a že je to totéž, jako kdysi rasová segregace v USA. To je indolentní pitomost. Do USA nejdřív přivezli černochy (smí se to říci?) jako otrockou pracovní sílu a pak probíhal dlouhý a obtížný proces jejich integrace do „většinové“ společnosti. U nás existovaly „pomocné“ školy už za mého dětství, romských dětí v nich bylo pomálu, protože i Romů u nás tehdy bylo pomálu. Situace se pak měnila. Nicméně: zvláštní školy nejsou jen pro Romy a jsou Romové, kteří chodí do „normálních“ škol. Zvláštní školy byly koncipovány jako praktická záležitost a ne jako nástroj segregace, třeba neplní svůj účel, ale mělo by se o nich mluvit věcně a bez „lidskoprávní“ (Václav Klaus by možná řekl „humanrightistické“) hysterie. Instituce na výrobu hraběcích rad a osoby, které hraběcí rady štědře rozdávají, jsou při tom pro kočku.

„Putin by u Rusů neprošel jako ´vůdce národa´,“ tvrdí v LN Luboš Palata a odkazuje na průzkumy veřejného mínění, podle nichž by pro jmenování ruského prezidenta do této pomyslné funkce bylo je 17% lidí. Obávám se, že pan Palata je v téhle věci moc veliký optimista: problém je jen, že se to musí nějak šikovně zabalit, a Rusko má v této věci velmi inspirující tradice.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.