UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Nadešlo další, už osmnácté výročí listopadového převratu. V souvislosti s tím přinesla agentura CVVM průzkum, podle něhož zhruba pětina respondentů považuje komunistický režim za lepší, zhruba třetina za horší a zbylá větší polovina buď za stejný, nebo neví. Tedy většině lidí u nás je to fuk. To není příliš povzbudivé zjištění. Výročí se týká i naše dnešní glosa.
Britský agent, který „v době studené války“ zároveň pracoval pro SSSR, obdržel vysoké ruské státní vyznamenání a ruská rozvědka uspořádala na oslavu jeho 85. narozenin galavečer. Je hezké, jak se Putinovo Rusko hlásí ke svým stalinským kořenům. Angličané ještě nedorostli postmoderní době a ve své postmoderní zatvrzelosti považují darebáka za zrádce, místo aby ho taky vyznamenali, protože, jak ze zprávy vyplývá, pracoval pro obě strany. Vzhledem k tomu musí dožívat svůj život, jak ze zprávy vyplývá, v Rusku. Zpráva je poněkud podivná, zmiňuje jako jednu z největších zásluh dvojitého agenta to, že informoval „Sověty“ (dobový pseudonym pro Rusy) o pět set metrů dlouhém tunelu z amerického do ruského sektoru, který měl Američanům sloužit ke špionážním účelům. To mi nějak nehraje: až do té doby, když Nikita Chruščov nechal zřídit berlínskou zeď (srpen 1961) nebylo třeba budovat žádné tunely, protože v Berlíně fakticky neexistovala žádná hranice, a pak se tunely se budovaly ne kvůli špionáži, ale kvůli tomu, aby z bolševického ráje mohli nespokojenci prchat na západ. Pokud špión práskl takový tunel, zasloužil by nikoli metál, ale nakopat.
V Právu otiskli rozsáhlý rozhovor s brněnským primátorem Onderkou (ČSSD). Primátor je zajímavý tím, že o svých politických oponentech nehovoří kanálnickou terminologií a má odstíněný osobní názor na otázku amerického radaru (stanovisko strany ovšem respektuje). Pozoruhodné je, že Paroubek ho chtěl učinit členem stranického grémia (asi taky proto, aby ho učinil podílníkem na své politice a zabránil tomu, že by mu případně na vlivném postu vznikl potenciální oponent) a Onderka se tomu bránil. Nakonec se shodli na kompromisu: Onderka v grémiu bude, ale jen s poradním hlasem. Je pan Onderka představitelem „ČSSD s lidskou tváří“? Jakýmsi Gorbačovem Paroubkova impéria?
V souvislosti s Hutkovou písničkou proti Nohavicovi zmiňuje kdosi (rovněž v Právu) případ Karla Gotta, kterého veřejnost taky bere, ač stál kdysi v čele těch, kdo podepisovali Antichartu. To není úplně dobrý příklad, Gott nebyl zpěvákem protestsongů a nikdy se za něj ani nevydával.
V Kavárně MfD píše Valtr Komárek o sametové revoluci. Měl by si doplnit znalosti z novodobých dějin. Maďarská vláda z let 1987-9 byla socialistická (pouze se na sklonku té doby – v létě 1989 - proměnila kádárovská MSZMP v dnešní MSZP) a tvrdit, že ve dvacátých a třicátých letech minulého století vládly v Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku totalitní režimy je nehorázné přehánění typické pro českého demokratického premianta.
Pondělí 19. listopadu
Premiér Topolánek v nedělních Otázkách Václava Moravce uvedl, že ČR přejde na euro nejspíš až po roce 2012. Jsem v té věci úplný laik. Topolánkovy argumenty vypadají racionálně: euro nelze zavést, aniž by se naše mzdy přiblížily těm západoevropským, naše produktivita práce té západoevropské, a totéž platí o důchodech. Nejdřív je podle premiéra třeba provést reformu penzijního a zdravotního systému. Stejně je mi to – jako laikovi - líto: přijetí eura je další stupínek v zapojení (nebo znovuzapojení) ČR do té civilizovanější části Evropy. Přes všechny problémy, které EU má a za něž je u nás zejména zprava kritizována, většinou právem. Zase bychom se octli o pár kilometrů dál od Moskvy. Zatímco pubertální vzývání “suverenity“ nás Moskvě přibližuje – byť třeba nechtě.
Ve Valencii se sešli experti ze 140 zemí světa na konferenci Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny. Musí to být impozantní pohled na tisícihlavé shromáždění velebných bělovlasých kmetů, usnášející se mj. o tom, že hladiny oceánů se zvednou o 140 cm. Když člověk čte apokalyptické zprávy, které ctihodní učení starci vysílají do světa, získá jisté pochopení pro stanovisko Václava Klause. Co to znamená, tyto sešlosti? Je to věda, politika nebo náboženství? Nebo snad všechno dohromady?
17. listopad oslavili čelní politici, po nich skinheadi, příznivci Jiřího Čunka a odpůrci vlády a radaru (těch bylo sice nejvíc, ale stejně jen dva tisíce. Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že i Miroslav Sládek dokázal svého času v Praze zbuntovat početnější demonstraci). Tématu se týká naše dnešní glosa.
Premiér Topolánek vystoupil v neděli v otázkách Václava Moravce tentokrát spolu se slovenským premiérem Ficem. Fico se choval poměrně diplomaticky, i svůj nesouhlas s radarovou základnou podal velmi zaobaleně, což je s podivem, protože český premiér se předtím (v pátek nebo v sobotu) zúčastnil v Bratislavě jakéhosi opozičního mítinku na náměstí. Jak mi pan Fico je krajně nesympatický, dovedl bych pochopit, kdyby to byl Topolánkovi ostře vytknul, protože se skandálně plete do vnitřních záležitostí sousední země. Co má co český premiér podporovat slovenskou opozici? Je to stejné, jako když si tady rakouský spolkový kancléř pouští pusu na špacír v intencích svého hostitele Paroubka – stejné, ne-li horší.
Zpěvák Jarek Nohavica si stěžuje, že StB uvedla v zápise o pohovoru s ním věci, které nikdy neřekl. Kdyby byl pan Nohavica příslušnému důstojníkovi StB řekl, že mu bude rád k dispozici, ale na služebně, musel by s ním dotyčný sepsat protokol, který by pan Nohavica buď na každé straně podepsal s tím, že to četl, nebo by si dnes mohl právem stěžovat. Jenže pan Nohavica se scházel s estébáky po hospodách a kavárnách - jak to dělávali agenti se svými řídícími důstojníky. A agenti nemohli kontrolovat, co o nich řídící orgány píší. Tato výsada byla vyhrazena sledovaným osobám.
V Právu vytýká student politologie Jiří Koubek Topolánkovi, že mlčel, když PiS v Polsku přizvala do koalice extremisty. Ovšem že mlčel, stejně jako mlčel, když si extremisty (nebo extremistu, nevím, zda je možné za extremistu označit Vladimíra Mečiara) přizval do vlády Fico. Není nejmenší důvod plést se našim sousedům do toho, kdo je zrovna v koalici, je to naopak „kontraproduktivní“, což se jasně ukázalo na případu Haiderových Svobodných v Rakousku. Celá Evropa byla na nohou, málem zorganizovali proti Rakousku křížovou výpravu, a žádná katastrofa nenastala, naopak, koaliční spoluvládnutí FPÖ fakticky zničilo (v Polsku, zdá se, koaliční spoluvládnutí zničilo všechny tři partnery). Pan Kubek je typický aktivista – člověk, který je připraven ve jménem práva a spravedlnosti strkat frňák do všeho kolem. Zaplať Pán Bůh, že to Topolánek zatím nedělá.
MfD na své pravidelné stránce „Puberťáci píší noviny“ otiskla dva pozoruhodné názory (jejich autory nejmenuji, jejich věk je omlouvá). První: „V poslední době politiku moc nesleduji, ale zdá se mi to jako dost velký cirkus, každý si dělá, co chce.“ Druhý: „Elita, to je fakt vynikající. Přijde mi to u nás jako Kocourkov. Každý si dělá, co chce, a nedokážou se na ničem domluvit. Politik by hlavně neměl hrabat jen pro sebe.“ Shodný soud zní, že každý si dělá, co chce. Čili, slovy našeho národního hrdiny, Karlovo náměstí a na každém stromě politik bez disciplíny. Tím se náš dnešní nepořádek liší od dřívějšího pořádku, kdy si dělat, co chtějí, mohli jen pečlivě vybraní, a i ti se museli napřed dovolit v Moskvě. Dále: politik by hlavně neměl hrabat jen pro sebe. Politik jako živočišný druh (např. křeček) se vyznačuje tím, že hrabe jen pro sebe. Každý politik? Nebo jen český? To jsou jen prázdné, odposlouchané hospodské žvásty. Těm starším, co tak rozjímají v hospodě, má člověk chuť říci: odkud to víš, ty kanče? Můžeš to dokázat? Jednomu politikovi po druhém? Ale k mládeži je samozřejmě třeba být shovívavější.
Paní Helena Fibingerová, která za starého režimu vynikala tím, že dovedla velice daleko hodit těžkým kulatým předmětem, se po převratu vrhla na politiku a stala se profesionální dozorčí nad veřejnoprávní televizí. Dostala se do sporu s režisérem, který chtěl pořídit její portrét pro dnešní a budoucí generace, a to kvůli tomu, že nebyl ochoten dostatečně dlouho čekat, až v její soukromé pekárně spustí stroj na rohlíky, který nějak bytostně patří k její dnešní osobnosti. Řvala na něj, že si bude stěžovat Janečkovi (generálnímu řediteli) a prohlásila, že je drzý. Předpokládám, že paní Fibingerová za totáče vrhala koulí za Duklu a tam pochytila lampasácké manýry. Někdo by jí měl vysvětlit (bude to možná obtížné, vynikající fyzické dispozice se většinou s vynikajícími duchovními dispozicemi míjejí), jaká je její role coby členky rady ČT. Že to neznamená, že by měla tu instituci na povel. Když jsem si někdy na počátku osmdesátých let přečetl knížku Ivana Klímy Má veselá jitra a v ní povídku Koulařka (není samozřejmě o paní Fibingerové, ale o koulařce an sich), připadalo mi to poněkud surové a nespravedlivé. Teď ale opravdu nevím.
V Lidových novinách píší dnes o osudu německých antifašistů v (těsně poválečné) ČSR. V internetových Lidovkách byl článek o vyhlédnutém místě pro hroby vojáků padlých v druhé světové válce. Obě témata spolu úzce souvisí a k oběma se vrátíme.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.