Úterý 13. listopadu
Spor o mariánskolázeňské oplatky u Evropské komise se zašmodrchal. SRN vznesla námitky proti registraci evropské ochranné známky a její udělení zablokovala. Obhájce českých národních zájmů europoslanec Březina udává, že kromě „historických souvislostí“ jsou v tomto případě německé námitky „i věcného charakteru“. Za nevěcné považuje zřejmě to, když se práva vyrábět značku dovolávají i někdejší němečtí výrobci, okradení a vyhnaní v roce 1945. Pozoruhodné pojetí věcnosti.

Vláda se zajímá o oponenturu odborníků z brněnského Ústavu radiolelektroniky k armádní studii o radaru v Brdech (považují ji za povrchní a nevěrohodnou). Nevím, zda se spor dá jednoznačně rozhodnout na poli vědy, vždycky budou nějaké hlasy proti. Nebezpečnost se dá prokázat jednoznačně, bezpečnost se jednoznačně prokázat nedá. Rozhodující je politická vůle – a ta v případě české veřejnosti zjevně chybí.

Václav Klaus se vyjádřil pro BBC poměrně vstřícně k otázce radaru v Brdech. Totiž na první pohled. Jiří Paroubek se vrátil z USA neotřesen ve svém odmítavém stanovisku, ale obohacen o nové poznání. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Východočeská galerie v Pardubicích a Galerie výtvarného umění v Ostravě musí vrátit řadu cenných obrazů dědicům průmyslníka Oskara Federera. Federer byl Žid, musel v r. 1939 uprchnout před nacisty, obrazy zkonfiskovala Třetí říše a pak jako německý majetek ČSR. Nynější držitelé lupu se hájili, že obrazy nepatřily Federerovi jako fyzické osobě, ale právnické osobě, obchodní společnosti, kterou vedl. Galerie podaly nakonec, když prohrály všechny soudy, dovolání k Nejvyššímu soudu, ale ten rozhodl v jejich neprospěch. Je příjemné vidět, že aspoň v některých případech nelze krádeže ve jménu vlasti udržet. Mimochodem, zajímalo by mne, co by se stalo, kdyby někdo měl tu drzost a aplikoval na Federera Benešovy dekrety. Kdyby se byl náhodou přihlásil při sčítání lidu za Němce, měl by malou šanci, protože ani netrpěl (naštěstí včas emigroval, jinak by nepochybně nepřežil), ani se nepodílel na odboji.

Jiří Paroubek se žení, a to 17. listopadu. Byl kvůli tomu kdesi obviněn z netaktnosti vzhledem k významnému datu. Řekl bych, že do toho, kdy se pan Paroubek ožení, nikomu nic není.

Na veřejnost se dostalo prohlášení „České frakce RAF“. Je pod ním podepsán jakýsi Pavel J. Hejátko, osoba důvěrně známá BIS a ÚOOZ. Frakce vyhrožuje teroristickými akcemi v případě, že bude v Česku postaven americký radar, a obecněji si klade za cíl „nemilosrdně vyhladit všechno americké, a to především týkající se obyvatelstva, kultury, všech vojenských prostředků, znárodnění veškerého celosvětovou krví nabitého kapitálu a využití ostatních prostředků ve prospěch slovanského lidu“ (ten slovanský motiv je pozoruhodný a může naznačovat, odkud vítr fouká). Pan Hejátko později poslal LN mail, v němž vše vydává za marketingový tah k propagaci jeho nové knihy (je údajně básník a spisovatel). Prohlášení se nezdá svědčit o tom, že by tu existovala nějaká fungující rozvětvená teroristická organizace, ale na lehkou váhu bych to nebral. K tématu se zítra vrátím.

Pravicoví extremisté (opakuji, to pravicoví není úplně přesné) chtějí uspořádat demonstrací na Palackého náměstí jakýsi „pohřeb svobody slova“, která prý byla zničena tím, že jim v sobotu nedovolili táhnout Maislovou ulicí. Podle rozhodnutí magistrátu demonstrace na Palackého náměstí nemusí být předem ohlašovány, je to jakýsi pražský Hyde Park; předpokládám, že to rozhodnutí pražští radní konzultovali s odborníky od policie a přes dopravu, jako laik bych řekl, že blokace křižovatky na Palackého náměstí ochromí během hodiny dopravu skoro v celém centru. A kde jsou extrémní nacionalisté, tam budou i anarchisté. Zakázat to tentokrát dost dobře nejde. Policie bude mít zase plné ruce práce. Na její úspěšnosti záleží stejně jako minulou sobotu, možná i víc. Naštěstí se jim tentokrát u toho nebude nejspíš motat občanská společnost, není to dost atraktivní. Nebo ano?

Písničkář Jaroslav Hutka se obul do svého kolegy v profesi Jarka Nohavici, který kdysi donášel StB. Na jednu stranu ho chápu, ale… K tématu se vrátím.

Středa 14. listopadu
Václav Klaus zveřejnil v Právu pozoruhodný článek na okraj sobotních událostí v Praze. Stojí za podrobnější rozbor, a proto se k němu vrátíme.

Stoupenci Jiřího Čunka uspořádali ve Vsetíně demonstraci, na níž mu vyjádřili svou podporu. Jsou zjevně přesvědčeni, že se pan Čunek stal obětí temných sil. Je sice zjevné, že případ s úplatkem i se sociálními dávkami na něho někdo účelově vytáhl, aby ho politicky kompromitoval, ale pan Čunek se na této kompromitaci sám spolupodílel sice nechtěně, ale neobyčejně mohutně. V jeho nevinu nevěřím.

Nicméně pan Čunek nepochybně počítá s brzkým návratem do vlády. Zjevně proto se teď lidovci dohodli na tom, aby ministerstvo prozatímně řídil jako jakýsi „vedlejšák“ ministr Svoboda. Ve vládě mezitím vypukl spor o odvolání prof. Klenera (vzbouřili se koaliční partneři, moc se jim nedivím, ministr Julínek bohužel akci provedl s rathovským taktem) a premiér a ODS chystají odvetu. Její součástí je Topolánkův požadavek, aby byli do čtrnácti dnů jmenováni noví ministři školství a pro místní rozvoj. Koalice se tak ocitá v jakési krizi, na které mají podíl všichni partneři; pokud by si Topolánek po tom, co pan Čunek předvedl, velmi nepřál jeho návrat, taky bych se mu vůbec nedivil.

Senátoři navrhují uzákonit třetí odboj a uznat účastníkům tohoto odboje statut válečného veterána. Muselo by jít o odboj, ne o (pouhý) odpor, tj. například o „ozbrojený boj, sabotáže, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství, nebo taky organizování veřejných vystoupení na obranu svobody a demokracie“. Problém je, že organizovaný odboj toho charakteru, jako byl v Polsku nebo jako byla maďarská revoluce, se u nás nekonal, šlo víceméně o ojedinělé a izolované akce. Řada z nich byla vyprovokovaná StB, jiné si StB prostě na zatčené vymyslila a brutálními prostředky některé z nich donutila, aby se k nim přiznali. Dále: u špionáže a převaděčství bude třeba vyčlenit ty, kteří to dělali z nepolitických důvodů (např. kvůli prachům); a to bude velmi složité. Skoro se bojím o tom psát, protože vysoký vojenský důstojník přes historii Stehlík považuje zpochybňování protikomunistického odboje za zločin. Bude k tomu účelu vydán zákon? A stanou pochybovači před popravčí četou? Nebo budou pouze vydáni organizovanému opovržení národa?

„Dnes nám, obyčejným lidem, nezbývá nic jiného než začít zde budovat rudé gardy a dávat dohromady rudé odbory, aby se zabránilo rozpínavosti mafiánsko-zlodějského systému a rozlévání modré krve,“ prohlásil prý zlínský komunistický zastupitel Josef Šlahař. Ještě štěstí, že pan Šlahař a spol. nejsou zase až tak obyčejní lidé. Skoro se mi chce napsat: „zatím“. Jinak gardy je třeba zakázat, jak rudé, tak národní. Je to v podstatě to samé.

V sobotu se uskuteční na Palackého náměstí mítink nacionalistických extremistů (podle organizátorů prý přijde asi tři sta lidí, ale organizátoři mohou účelově mlžit). A kde budou tihle, bude přítomen i jejich anarchistický komplement. Navíc připomínám, že na Václavském náměstí se bude konat demonstrace Ne základnám, a to je jediná věc, na níž se shodnou anarchisté i nacionalisté, takže až si navzájem rozbijí nosy a zbaví se tak nadbytečné energie, mohou se jí svorně zúčastnit. Policie bude mít znovu plné ruce práce. Ví o tom? Navíc na magistrátě začínají pochybovat (např. Bémův náměstek Blažek) o tom, zda udělali dobře, když před dvěma lety zvolili za pražský Hyde Park tak dopravně exponované místo. Lepší by prý bylo něco jako Letná. Nu, do neděle už se to asi nestihne. Úplně ideální Hyde Park by byl bývalý spartakiádní stadion na Strahově. Měl by tu výhodu, že by mohli přihlížet (odděleni zátarasy a bráněni policií) i diváci. Jednou branou by se vpustili holohlaví, druhou anarchisté a začala by revoluční diskuse. Utkání by skončilo, až by už nikdo z obou stran nebyl schopen udržet se na nohou. Hyde Park po česku.

Jedna ze svědkyň v případě Bohumila Kulínského prohlásila, že celá aféra je spiknutí, které má zlikvidovat sbor Bambini di Praga. Nikdy se prý nesetkala s tím, že by se Kulínský choval nevhodně k ní nebo k jiným sboristkám. Upřímně řečeno, na základě toho, co se o věci psalo, nevěřím ve sbormistrovu nevinu, stejně jako nevěřím v nevinu pana Čunka (oba případy jsou si svým způsobem podobné). Ale je zjevné, že jakési vedlejší motivy (likvidace sboru) v případě mohou hrát roli, a přál bych si, aby to, co se stane, byl spravedlivý soud, a ne šikovně zamaskovaný lynč. Proto je třeba se ptát: proč tu věc ti, kteří žalobu vznesli, otevřeli tak pozdě (když jen někomu čtrnáct, má asi potíže se vzepřít autoritativnímu a charismatickému vedoucímu, ale proč s tím čeká do osmadvaceti nebo třiceti, a teprve pak to vybalí?). Proč je tak těžké nevěřit, že to celé zorganizovala bývalá sbormistrova manželka, osoba stejně zaujatá (a stejně důvěryhodná) jako paní Urbanová? Vůbec nezávidím soudci, který má o věci rozhodnout.

Michael Kocáb přišel s tím, že díky domluvě představitelů OF (tj. jeho a Václava Klause) s velitelem západního vojenského okruhu Zachariášem bylo zabráněno nasazení armády na konci listopadu 1989 (tlačili prý na to Biľak a bolševický ministr obrany Václavík). Nu, tlačit mohli, ale nasazení armády bylo vyloučeno, bylo technicky neproveditelné, nižší důstojníci ani mužstvo by neposlechli, protože by dobře věděli, že když neposlechnou, nic se jim nemůže stát. ČSLA, jak jsem ji měl možnost poznat, byla (pokud jde o důstojnictvo) sbor vychcanců, kašparů a blbů, v němž byli tu a tam řídce rozptýleni skuteční profesionálové, kteří v té společnosti většinou trpěli jako zvířata. Představit si, jak tato cháska bere v listopadu 1989 útokem Prahu a masakruje civilisty, je velmi zábavné.

Studenti kritizují exprezidenta, zní titulek v MfD. Jmenováni jsou dva a vyčítají Havlovi, že se zasazuje o postavení protiraketové základny bez ohledu na to, jestli s tím lidé souhlasí. Proč by se měl ohlížet na to, „jestli s tím lidé souhlasí“? Cožpak on není taky člověk a nemá právo na svůj názor? Takové právo má dokonce i aktivní politik a zvolený ústavní činitel – a tím Havel už není. Většina se může mýlit a velmi často se mýlí. Občanská kuráž není dělat to, co chtějí všichni. Občanská kuráž je postavit se třeba všem, když chtějí něco hloupého a nemravného.

V MfD píše Karel Steigerwald o případu obrazů, které bude muset ČR vrátit rodině židovského podnikatele (o případu jsme psali včera). „Jak český stát k obrazům přišel? Lupem. První lupič: nacistické Německo. Český stát byl až druhý lupič. Zkonfiskoval obrazy v roce 1951 jako nacistický majetek zabavený Židům. K tomu musel mít komunistický režim hodně silný žaludek.“ Řekl bych, že ani moc ne. Obrazy zabavil na základě Benešových dekretů. Na základě Benešových dekretů se zabavovalo i českým Němcům. Byl to stejně loupeživý akt. O tom pan Steigerwald nepíše. Jak se v tom chudáci komunisté měli rozebrat? Jednou to bylo podle dekretů OK, po druhé to podle dekretů nebylo OK. Čert aby se v tom vyznal.

LN se vracejí k případu údajné „české pobočky teroristické organizace RAF“. A týká se jí i naše dnešní glosa.

Čtvrtek 15. listopadu
Jiří Paroubek uvažuje, že zruší svou svatbu kvůli mediálnímu tlaku, jemuž by mohli být vystaveni jeho blízcí poté, co se termín a místo proflákly. To je jistě soukromá věc pana Paroubka a nikdo nemá právo mu do toho mluvit, jen nechápu, proč není ochoten smířit se s tím, že kromě četných výhod, které pobyt na výsluní moci a vlivu přináší, má tato příjemná věc jako ostatně všechno v životě svou stinnou stránku. Kdyby dodnes podnikal v restauratérství, nemusel by se o své soukromí a soukromí svých blízkých bát (je ovšem otázka, zda by se v tom případě dneska ženil se slečnou Kováčovou).

Na druhé straně je třeba přiznat, že ti, co vytýkají předsedovi ČSSD, že si za den sňatku zvolil tak významné výročí (17. listopad) se hloupě pletou do věcí, do kterých jim nic není. Proč mají Češi takovou potřebu si svá politická výročí hysterickým způsobem zposvátňovat? Pohoršení je stejná nechutná blbost, jako když se čeští nacionálové pohoršovali nad tím, že si kdosi opovážil natočit v Národním památníku na Žižkově reklamu. Měli bychom se na 17. listopadu postit? Je zneuctěním posvátného dne oddávat se sexuálním radovánkám? A měli by být provinilci exemplárně trestáni? Při mravokárných poznámkách, jaké trousili různí političtí svatouškové na Paroubkovu adresu v souvislosti se 17. listopadem si vždycky vzpomenu na Haškovu povídku o zrádci národa z Chotěboře.

Podle průzkumu STEM ODS opět dohnala a o malounko předehnala ČSSD v preferencích. V přepočtu na mandáty by koalice měla sice v PS jen hubenou většinu 1 hlasu, ale v říjnu to STEMu vyšlo na slušnou převahu ČSSD a nedávný výsledek Medianu byl pro ČSSD ještě příznivější. Problém asi není v tom, že by se sympatie veřejnosti taky rychle proměňovaly nebo že by agentury chybovaly, ale že sympatie a antimpatie veřejnosti jsou momentálně těžko postižitelné. Vláda je neuspokojuje, ale opozice je příliš nepřesvědčila, naopak, řada lidí z ní má právem obavy.

Členové Greenpeace šaškovali před úřadem vlády. To je jen jakási malá předehra k tomu, co se bude odehrávat na 17. listopadu. Proti vládě se spojí všichni: od skineheadů přes sociální demokraty a komunisty až po „občanskou společnost“.

Rusko zvažuje, že umístí rakety středního doletu typu Iskander na území Běloruska (odtud by mohly zasáhnout polskou raketovou základnu, ale ne český radar, mají dolet jen 400 km). Ruské rakety budou nebezpečné a budou hrát rozhodující roli jen tenkrát, když Západ nebo ČR propadne hnilobě (podobné, jaká zachvátila ČSR v letech 1945-8 nebo západní Evropu v roce 1938).

Chybou leteckého dispečera došlo před časem někde nad Švýcarskem k srážce dvou civilních letadel. Jedno z nich bylo ruské. Ruský občan, který při nehodě přišel o ženu a dvě děti, dispečera vyhledal a před očima jeho ženy a tří dětí ho ubodal k smrti. Švýcarské soudy ho odsoudily a po čtyřech letech z nepochopitelných důvodů propustily na svobodu. V Moskvě jej Putinova zlatá mládež vítala jako hrdinu. Té společnosti je třeba se bát! Vyznává v mnohém ohledu úplně jiné hodnoty než my. Byli jsme pod jejich nadvládou skoro padesát let a důsledky jsou dost strašné. Pokud se vlastní vinou (jinak se to dnes nemůže stát) dostaneme do jejich vlivové sféry znovu, dorazí nás to. (Nedávno jsem si přečetl v dějinách Ruska tuto roztomilou story: Poláci dostali na počátku sedmnáctého století bláznivý nápad, že si Rusko podmaní. Vytvořili si za tím účelem vlastního lžicara – údajného syna Ivana IV. – a oženili ho s polskou šlechtičnou jménem Marina Mnišková. Rusové Poláky vyhnali a lžicara zamordovali, Poláci se o anexi pokusili znovu, při té příležitosti se Rusům podařilo zajmout Marinu Mniškovou a jejího tříletého syna. Načež nejen ji, ale i to tříleté dítě pověsili v Moskvě na šibenici. Jistě, Poláci neměli v Moskvě co pohledávat. Ale pro Krista Pána, lidé, bojte se té země!)

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.