Pátek 9. listopadu
Dne 21. listopadu se trochu posune náš svět, staneme se součástí schengenského prostoru. Na rozdíl od Klause z toho mám radost, protože to je přímý protiklad světa, ve kterém jsem vyrostl a většinu svého života nedobrovolně prožil. Chtěl bych jen věřit, že se dnešní zjevné výhody nezmění v zítřejší zjevné nevýhody (tj. že kdyby mne např. třeba budoucí Paroubkova garnitura usilovala zavřít a já se uchýlil tam, kde si byl člověk před rokem 1990 jistý, budu mít tutéž jistotu jako za totáče). Bude to napříště znamenat, že můžeme dobrovolně a svobodně dál, než jsme mohli dříve, nebo že musíme utíkat do daleko větší vzdálenosti než dříve, abychom byli v opravdovém bezpečí? Dnešní sjednocená Evropa je velmi dvousečná záležitost.

Architekti píší na Hrad Jeho Veličenstvu Václavu Klausovi, protože (stejně jako on, kupodivu) nejsou spokojeni s výsledkem soutěže na stavbu nové budovy Národní knihovny. Nejsou spokojeni ti, kteří nevyhráli. Zdá se, že každá výběrová soutěž je u nás zproblematizovatelná a musí skončit u soudu. Taktéž každé soudní rozhodnutí je zproblematizovatelné a musí skončit u vyšších instancí. Když už žádné vyšší instance nejsou k dispozici (dokonce i tak byrokratický soudní systém jako je ten náš má své limity), mělo by rozhodnout brachiální násilí. Nebylo by jednodušší a levnější, kdyby se výběrové řízení konalo tak, že se na vymezeném prostoru setkají vybrané účastnické týmy (navrhuji někdejší bývalý spartakiádní stadion na Strahově, dalo by se to dělat i za účasti publika) a rozdají si to tam baseballovými pálkami? Na rozdíl od všech nesmyslně formálních řešení by takové silové bylo přece jen z našeho dnešního hlediska nenapadnutelné. Ten, kdo prokazatelně dostal do zubů, nemůže přece mít pravdu.

Paní Urbanovou, korunní svědkyni, v případu Čunek, podle Práva pobavilo, jak její bývalý šéf vysvětluje původ peněz, které v roce 1998 přitekly na jeho účet. Taky ji pobavila výpočetní technika, v níž měl pan Čunek podnikat, ačkoli s ní nebyl, jak si člověk na základě jejího vyjádření může domyslit, dvakrát sžitý. Mne zase pobavilo, že Právo dá prostor zjevně zaujaté osobě k tomu, aby se vyjadřovala nejen o způsobilosti pana Čunka v této věci, ale i o způsobilosti jeho partnera v podnikání, kterého podle svých vlastních slov vůbec nezná. Považuji to za nestoudnost.

Způsob, jak ministr Julínek zametl s prof. Klenerem, zaujal koaliční partnery ODS (zelení) i člena ODS Miroslava Macka. Rád bych znovu zdůraznil: problém není primárně ve věcné stránce případu, ale v technice. Možná, že ministru Julínkovi nezbylo než prof. Klenera tak říkajíc vyhodit. Ale proč to musel dělat způsobem dr. Ratha?

Známé novinářské eso Práva Jan Kovařík (je v novinářském světě něco podobného jako byl poslanec Kraus v politickém, než ho smetla aféra s kakaovými boby, při té příležitosti považuji za nutné zdůraznit, že považuji přese všechno pana Krause za podstatně slušnějšího) se s odchodem kancléře Schrödera probudil k životu a zatápí kancléřce Merkelové ve věci „Centra proti vyháněním“. Věci se týká naše dnešní glosa.

V poslední době rostou rapidně ceny potravinářských výrobků. Nejsem ekonom, ale jako laikovi by mi přišlo nesmírně zábavné, kdyby najednou po dlouhé době přišla ke cti taky zemědělská produkce. Přitom skutečné zemědělce se nám podařilo před plus mínus pětapadesáti - šedesáti lety úspěšně vyhubit a ti dnešní postdružstevničtí velkopodnikatelé se hodí tak nanejvýš na pěstování řepky olejné a podporu KSČM.

V Blansku se pro potřebu našich slovenských sousedů (mám podezření, že pro potřebu Ficovy garnitury) vyrábí obří socha Milana Rastislava Štefánika. Bude mít skoro osm metrů a má stát v Bratislavě. Štefánek byl oddaným spolupracovníkem T.G. Masaryka (říkal mu „otecko“), čechoslovakistou, nesnášel se s Benešem (trochu na něj asi žárlil) a svými společenskými styky a diplomatickou obratností velmi podstatně přispěl k vzniku ČSR. V něčem byl konzervativnější než Masaryk a Beneš (byl by tvrději postupoval proti bolševikům a nejspíš by se nebránil tomu, kdyby se stát stal královstvím). Bude zajímavé sledovat, k čemu chtějí Fico se Slotou jeho projektovaný kult využít.

Pan Petráček píše v LN: „Praha nemá svou úřední „minulostní linii“, před deseti lety ji v česko-německé deklaraci vyčlenila ze vzájemných vztahů. A že ji Václav Klaus interpretuje jinak než Erika Steinbachová ze Svazu vyhnanců? Jsou to jejich osobní pozice. Steinmeier přilétá kvůli živým, kvůli konkrétnímu projektu i pro konzultaci ve věci Bosny a Blízkého východu. Je dobře, že téhle atmosféře už nedominují historické analýzy a vystavování účtů.“ Je mi líto, ale vidím to úplně jinak. Václav Klaus (a všichni čeští politici) neinterpretují deklaraci jinak než paní Steinbachová, ale jinak než všichni čelní němečtí politici od doby, kdy byla podepsána: podle českých politiků lituje česká strana jen tzv. excesů (masových zvěrstev) v době vyhnání, podle německých vyhnání jako takového. Obě strany vědí o odlišné interpretaci té druhé a obě se tváří, jako by se nechumelilo. Ví o tom pochopitelně taky pan Petráček a taky se tváří, jako by se nechumelilo. Je to hnusné. Jak si můžete myslit, že z toho povstane něco kloudného?

V souvislosti s chystaným pochodem českých nacionalistů (tím nemyslím Václava Klause, ale tzv. „mladé národní demokraty“, mám dojem, že řečeno slovy podobnými těm Miloše Zemana jsou to „zdivočelí občanští demokraté“) Starým Městem vydaly LN návod „co dělat, když se člověk připlete do šarvátky“. Oč je dnešní doba lepší, než ta před sedmnácti lety! Při předlistopadových demonstracích nám nikdo takové návody tiskem neposkytoval, nešlo to.

Sobota 10. listopadu
Jednou z vrcholných událostí nejen tohoto týdne, ale snad i celého roku má být střetnutí policie a „lidí dobré vůle“, jak píší v Právu, s neonacistickými demonstranty. Představitel policie, šéf protiextremistického oddělení Kopečný, srovnal policejní přípravy na možné střetnutí s neonacisty, kteří chtějí uspořádat zjevně provokační průvod kolem židovských památek Starého města, s přípravami na demonstrace proti zasedání MMF a Světové banky v roce 2000. Pan Kopečný řekl ale taky velmi rozumně: „Je jistě právem každého vyjádřit svůj postoj, ale bránit průvodu extremistů vlastním tělem, to je vyložená hloupost. Nebezpečí hrozí od radikálů a nedejbože i od policie, pokud situace bude nepřehledná.“ Demonstrovat svůj odpor proti neonacistům odmítl i ministr Schwarzenberg, rovněž ze zcela rozumných důvodů: „chtějí, aby se o nich co nejvíce informovalo, a já jim tu příležitost nedám. Nedělejme publicitu holým lebkám.“ Podle názoru pana ministra – a to je i názor editora Událostí, už jsme tu o tom psali, – by měla konat policie. V době, kdy píši tyto řádky (půl šesté večer) mají zatím v ulicích drtivou převahu anarchisté (neonacisty se policii zjevně podařilo paralyzovat), kteří se ovšem taky velmi rádi perou s policií a devastují město. Snad to dopadne dobře.

Ještě k historickým souvislostem a politické potenci neonacistů. Šéf policejního protiextremistického oddělení Kopečný, kterého jsme už citovali, řekl Mladé frontě Dnes: „Ve třicátých letech to v Německu taky začalo pochody. Ve skutečnosti neonacistům nejde o nic jiného než o záminku k dalším, mnohem nebezpečnějším akcím.“ To historické srovnání je prosím hrozná hloupost: ve třicátých letech v Německu mělo nacistické hnutí obrovskou (byť zatím ne většinovou) podporu ve veřejnosti, přitom aspoň v něčem s ním otevřeně sympatizovala většina. Mělo mnohatisícové, perfektně organizované, aspoň částečně vyzbrojené bojůvky. S dnešními neonacisty se to absolutně nedá srovnat. Politolog Mareš v sobě zase nezapře Klause: „Zatím nebezpečí, že by neonacisté zvrátili režim nebo dokázali vyvolat větší etnické nepokoje, nehrozí. Chybí jim k tomu ekonomická moc.“ To je vysvětlení v podstatě marxistické. Houbeles ekonomická moc. Chybí jim jakákoli změřitelná podpora veřejnosti. Kdyby ji měli, a dost velkou, ekonomickou moc si už nějak přitáhli.

Takže nejlépe neonacisty charakterizoval jakýsi obchodník ze Starého města: „O žádnou ideologii jim nejde. Je jim jedno, jestli se porvou v židovském městě nebo na Spartě.“ To je řečeno velmi přesně a vystihuje to taky „společenskou nebezpečnost“ těchto hnutí.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu je zjevně v úplném rozkladu. Nechtěnou spoluprací opozice s koalicí se ho podařilo paralyzovat nejspíš stejně úspěšně jako dnešní neonacistickou demonstraci. Těžko se zbavit dojmu, že v rámci jakýchsi neveřejných kompenzací přinesl pan ministr Langer panu Paroubkovi hlavu pana Kubiceho na stříbrném podnose. Počátkem roku bude útvaru údajně chybět 110 lidí, ti, co neodcházejí, vyčkávají, co bude. A vypadá to, že organizovaný zločin má v tyto týdny a měsíce pré.

Podle stanov sdružení paní Paroubkové „Pomoc pro budoucnost našim dětem“ odpovídá ze jeho hospodaření tříčlenný výbor. Jeho předsedkyní je paní Paroubková, místopředsedou pan Syrový, jméno třetího člena v Právu neznají. Je to nepochybně jezevčík Andy (podobně jako boxerka Šugar – pejsek, nikoli sportovkyně – byla před svým skonem čestnou dobrovolnou pracovnicí nadace paní Havlové).

Václav Klaus u příležitosti německého vydání své knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“ prohlásil: „Ano, cítím se jakýmsi novodobým Donem Quijotem, který bojuje s větrnými mlýny. Toto přirovnání je pro mne ctí.“ Přirovnání je bohužel příliš slabé a ohleduplné.

V MfD se rozepisují o případu učitele – pedofila. Nemohu si pomoci, ale takový člověk učit nesmí. Je nevyléčitelně nemocný (jistě za to nemůže) a nemoc ho omezuje. Chronického kleptomana taky neudělají skladníkem v supermarketu, a to je daleko nevinnější případ. Nebo jsme snad už dospěli tak daleko, že pedofilie je jen jedna rovnocenná forma sexuální aktivity? A šimpanzům bonobo všestranně prospívá?

Iniciativa „Ne základnám,“ svolává „spolu s odborovými organizacemi“ (pokud se nemýlím, hlavně s tou policejní) na 17. listopadu protivládní demonstraci. Nepůjde už jen o radarovou základnu, ale i o chystanou reformu veřejných financí, situaci v policii a obecně stav demokracie v Česku. Je mi líto, ale tyhle aktivity jsou pro českou společnost do budoucna nesrovnatelně nebezpečnější než výtržnosti neonacistů.

Pondělí 12. listopadu
Policii ČR se podařilo v podstatě paralyzovat všechny akce neonacistů, s levými extremisty měli trošku víc práce, ale taky to dobře dopadlo. A řada politiků si vylepšila image na demonstraci odporu proti imaginárnímu nebezpečí. Události jsem věnoval článek v LN i dnešní glosu, to mi připadá tak akorát.

Václav Klaus bojuje proti zastáncům teorie globálního oteplování. K Al Goreovi teď přibalil i kancléřku Merkelovou. Mluví o arogantních ekodiktátorech. Tito lidé jsou prý jeho nepřáteli. Zapomněl dodat, že třídními. Václav Klaus, jak se čím dál tím víc ukazuje, má přece jen něco společného s dr. Rathem. A jeho boj proti ekodiktátorům je něco podobného jako boj českých „osobností“ proti fašismu, jen ještě prázdnější a směšnější. Jeho starosti mu opravdu závidím.

Mladá fronta Dnes věnovala několik stránek tomu, co ví „generace 89“ (mladí lidé, kteří se narodili po převratu) o starém režimu. Jak se dalo očekávat, představy jsou leckdy dosti zmatené. Jak by ne, když ani pamětníci nemají moc jasno. Doposud nebyla dost jasně řečena základní věc, která minulost činí přehlednou: v letech 1948 – 89 jsme byli ruskou kolonií.

„´Nový JFK´ přišel a promluvil k ženám z duše,“ píše Teodor Marjanovič v Mladé frontě Dnes o prezidentském kandidátovi Baracku Obamovi. Kennedy je pro pana Marjanoviče významný zjevně podobně jako Don Juan nebo Casanova. Poněkud se mne to dotýká, považuji Kennedyho především za inteligentního a schopného politika, tím by zůstal, i kdyby byl šeredný jako opice.

Tamtéž jsem si přečetl v komentáři Karla Steigerwalda: „Idealismus je nepochybně porucha duše, zlomenina.“ Pěkné. Pan Steigerwald je zase bytostný pragmatik. Slušně řečeno.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.