Pátek 2. listopadu
Jiří Čunek se údajně k rezignaci odhodlal až na poslední chvíli, po rozhovoru s lídry obou dalších koaličních stran. Předsedou KDU-ČSL hodlá zůstat a senátorský mandát si chce ponechat. Ve straně ovšem sílí hlasy žádající jeho odstoupení z předsednické funkce a je otázka, nakolik by vůbec bylo pro stranu únosné, aby po neslavném a v podstatě vynuceném odchodu z vlády zůstal v jejím čele.

Jiří Paroubek a ČSSD volají po rezignaci vlády. Pokud tak vláda neučiní, budou iniciovat hlasování o nedůvěře. Pak by bylo korektní uspořádat předčasné volby. Ovšemže, preference ČSSD jsou teď zrovna příznivé. Odpovídá to konfrontační, silové politice, kterou ČSSD provádí od voleb. Už předem se dá odhadnout, že pokus vládu svrhnout skončí neúspěšně (je k němu zapotřebí nadpoloviční většina zvolených poslanců) a Paroubek si připíše u svých spolustraníků jen další minus. Čunkovo odstoupení není pro koalici rána, ale dost velká úleva, Topolánek by se ho byl už dávno zbavil, musel ale počkat, až k závěru, že je to nutné, dospějí i lidovci, kteří tentokrát dokázali, že mají mimořádně dlouhé vedení.

Nejvyšší státní zástupkyně se rozhodla vrátit Čunkův případ jihlavskému státnímu zástupci k došetření (to se stalo pak formální záminkou pro Čunkovu demisi). Fungování státních zastupitelství je opravdu zvláštní: nejprve případ vyšetřovali (nikoli ve Vsetíně, kam by to příslušelo, ale v Přerově) tak, že neinformovaný pozorovatel mohl mít dojem, jako by existovalo zadání Čunka sejmout. Pak případ přeložili do Jihlavy a pracovali na něm způsobem, že neinformovaný pozorovatel musel mít dojem, jako by existovalo zadání Čunka obvinění zbavit. Přitom se zároveň zjistilo, že přerovské orgány nepochybily. Nato bylo stíhání Čunka zastaveno, ale z Nejvyššího státního zastupitelství unikly informace, že zástupce, který tam zastavení prověřuje, údajně dospěl k závěru, že bylo nezákonné. Neinformovaný pozorovatel musel nabýt dojmu, že v zákulisním zápolení zasáhly síly Čunkovi nepříznivé. Nakonec nejvyšší státní zástupkyně vrátila případ jihlavskému zastupitelství k došetření s tím, že jihlavský zástupce nepochybil, když stíhání zastavil. Neznámí dobráci přitom soustavně a úspěšně pečovali o to, aby vybrané informace z vyšetřování pronikaly na veřejnost. Nakonec se v novinách objevily zprávy, že Čunek si přitížil, když začal jednat s opozicí o společném „protiklausovském“ kandidátovi pro prezidentskou volbu. Je těžké se zbavit dojmu, že o celém případu se rozhodovalo kabinetně a že rozhodující roli v něm hrály politické zřetele.

Čímž se organicky dostáváme k soudu s komunistickou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Dostala osm let, soudce zároveň prohlásil, že si z nich vzhledem ke zdravotnímu stavu neodsedí ani den. Takové rozsudky snižují vážnost zákona: je směšné tvrdit, že se tím právně stvrzuje skutečnost, že v případě Horákové (a zástupně i stovek jiných) šlo o justiční vraždu. To přece ví každý a není to třeba potvrzovat soudem, který vynese nevykonatelný rozsudek. Navíc Bob Fliedr v Lidových novinách upozornil na to, že Polednová byla tak rychle odsouzena proto, že neprováděla žádné úhybné zdržovací manévry jako např. nebožtík Alois Grebeníček: zjevně jich už není schopná. Odsoudili bezmocnou senilní stařenu k trestu, který nikdy nebude vykonán, a rozsudek byl vynesen s tím, že trest nebude vykonán. Jaký to má proboha smysl?

Zemřel Paul Tibbets, velitel letadla, které svrhlo atomovou bombu na Hirošimu. Nepřál si mít pohřeb ani náhrobní kámen, aby neposkytl tzv. bojovníkům za mír místo k protestům. Je to smutné: ten člověk plnil rozkazy ve spravedlivé válce, kterou vedly USA proti zemi se zločinným režimem, jež Spojené státy zákeřně a bez vyhlášení války napadla. Pilot sám ještě poměrně nedávno řekl, že splnil vlastenecké poslání a že bomba zachránila miliony životů, které by stála dlouhá válka o japonské ostrovy. To je čistá pravda, jen je třeba dodat - i japonských životů. Bomba kromě toho zachránila minimálně obyvatele Hokkaida před ruskou invazí a následných padesáti let pobytu v něčem jako „Japonská lidově demokratická republika“. Lidé, kteří svrhli dvě atomové pumy, jež rozhodly a uzavřely druhou světovou válku na japonské frontě, měli tu smůlu, že jich bylo málo a bylo na ně dobře vidět. Pustošivé nálety na německá města v posledních měsících války neměly vůbec žádný strategický význam a je těžké si je vykládat jinak než jako akt pomsty, svým způsobem pochopitelný, ale taky právem kritizovatelný. Jenže těch pilotů, kteří je prováděli, byly tisíce. Proti Tibbetsovi mají kliku. Nechci ty lidi ostouzet, byli také přesvědčeni, že plní své vlastenecké poslání. Ale tím méně by měl být ostouzen Paul Tibbets, který v dnešní době zvrhlé „politické korektnosti“ nemůže mít ani hrob. Je to hnusné.

Do Prahy míří Putinův poradce pro „blízké zahraničí“ Jastržembskij. Sám Putin chce zřídit v Bruselu vlastní inspekci monitorující dodržování lidských práv v Evropě. Stínový ministr obrany ČSSD (!!) Hulinský vyjadřuje v Právu své sympatie k zjevně budoucímu ruskému spojenci a varuje ČR před tím, aby vůči Rusku provozovala politiku z pozice síly („Respektujme, že Rusko prostě je největší stát na světě, snažme se s ním vést vyrovnanou politiku, jednat s ním jako s rovnocenným partnerem, a ne tónem „otec hovoří se synem““). Ladění tohoto článku připomíná způsob, jak psal v době druhé republiky český tisk o Německu, a považuji ho přinejmenším za poněkud předčasný, než aby mohl být aspoň trochu pochopitelný. A konečně Václav Klaus obdržel od prezidenta Putina Puškinovu medaili, nejspíš za to, že přispěl „k šíření ruského jazyka a vzájemnému obohacování kultur národů“, což je posláním udělené ceny. Věci se týká naše dnešní glosa.

Dnes i Právo přineslo informaci o tom, že v Motole byly v masovém hrobě z padesátých let nalezeny ostatky Jánose Esterházyho, jednoho z čelných politických představitelů madarské menšiny na Slovensku z doby mezi dvěma světovými válkami. Esterházy byl po válce uvězněn, odvlečen do gulagu, v nepřítomnosti v ČSR odsouzen k smrti, po návratu z Ruska mu byl trest „zmírněn“ na doživotí. Zemřel ve věznici na Mírově v roce 1957. Napsal jsem o něm kdysi delší článek, pokusím se dohledat jeho elektronickou verzi. Informace, které přineslo Právo, nepovažuji za objektivní.

Vedení Krkonošského národního parku hodlá nechat zbourat obludnou Labskou boudu, která vznikla v sedmdesátých letech poté, co původní, „historická“ (a tudíž dřevěná) lehla popelem. Již pouhý pohled na obrázek té strašidelné stavby (já jako dítě pamatuji ještě tu starou, normální) člověka vede k tomu, aby vedení KRNAP držel palce. To je na rozdíl od Kaplického „blobu“ věc přehledná a jednoznačná. Škoda, že se v ní pan prezident angažovat nebude. Vlastně, možná je to dobře, třeba mu ta stavba nevadí.

Sobota 3. listopadu
Na návrh nejvyšší státní zástupkyně odvolal ministr spravedlnosti z funkce olomouckého vrchního státního zástupce Ištvana (státní zástupce Ištvan si kdysi troufl vzdorovat předchůdkyni paní Vesecké, Marii Benešové, v případu Kořistka, tenkrát potvrdil, že neexistovaly důvody pro vzetí pánů Dalíka a Večerka do vazby). Důvodem k odvolání byly úniky informací v kauze Čunek a medializované spory mezi státními zastupitelstvími. Úniky informací v Čunkově případě údajně přispěly i k rezignaci ředitelky Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Strnadové. Poměry na státních zastupitelstvích vedou člověka, který se z profese musí zabývat politikou, k úpěnlivému přání, aby se těm orgánům pokud možno nikdy nedostal do rukou: výsledek by byl zřejmě nepředvídatelný a v každém případě pro postiženého strašlivý.

S tím volně souvisí zpráva na první stránce Práva: „Opilý detektiv ÚOOZ se vloupal do auta a usnul v něm“. Zatím prý není jasné, zda chtěl s vozidlem odjet nebo uvnitř něco ukrást. Řekl bych taky, že ze zprávy není jasné také to, zda se tam nechtěl jenom prospat, opilci podobné věci dělávají. Taky z ní není jasné, zda ho někdo opilého do němoty do auta nestrčil. Policii na opilce spícího v kabině auta upozornil anonymní telefonát. Po ÚOOZ se nyní právě jde. Je to jako z nějaké hloupé detektivky.

Jiří Čunek se zuby nehty drží předsednického křesla v KDU-ČSL. Obrátil se na své kolegy otevřeným dopisem, v němž je prosí, aby ho ve funkci podpořili. Tím, že lidovci potichu odsouhlasili Čunkovu rezignaci na vládní posty, se ze záležitosti stala interní věc KDU-ČSL. Pokud si předsedu ponechají, promítne se to do vnitřního napětí ve straně a do stranických preferencí. Poslanci Hovorka a Carbol prý naznačili, že pokud Čunek coby předseda KDU-ČSL padne, nemusí při hlasování o důvěře podpořit Topolánkův kabinet. Není vůbec jasné, jak souvisí interní záležitost KDU-ČSL (kdo bude předsedou) s vládní, resp. koaliční úrovní, ale dá se od lidí jako pan poslanec Hovorka čekat nějaká logika? KDU-ČSL se stává zcela nevypočitatelným politickým útvarem. Za Luxe a Kalouska bývala čitelnější: dělala opozici v koalici, ale přitom velmi dbala na to, aby to náhodou nepřepískla a koalici nezničila. Teď to, co její představitelé provádějí, připomíná kolektivní epileptický záchvat.

Předsednictvo ČSSD navrhlo ústřednímu výkonnému výboru strany (údajně proti jedinému hlasu místopředsedy Škromacha), aby podpořil prezidentskou kandidaturu prof. Švejnara. Podpora je podmíněná, kandidát dostal za úkol do 8. prosince přesvědčit i ostatní strany o své vhodnosti, Pokud se mu to nepovede, důvěra mu bude odňata. Datum není zvoleno náhodně, 7. prosince se má rozhodnout KSČM, koho podpoří. Dalo by se to interpretovat tak, že pan Paroubek zaúkoloval Švejnara, aby do 8. prosince koukal přesvědčit komunisty o své vhodnosti. Ke zprávě se vrátíme.

Rada ČT se bude zabývat reportáží z 29. října, od níž se odvíjí Čunkův pád. Důvod podle předseda Baumruka zní: „Je závažné, co bylo důsledkem reportáže.“ ČT má zřejmě povolené pouze reportáže, které nemohou mít závažné důsledky. Jinak následuje kartáč.

U krajského soudu v Hradci Králové pokračoval proces proti sbormistru Kulínskému. Považuji za nutné opakovat, co je podle mne zcela zarážející: jak to, že se celá věc provalila až za tak dlouhou dobu? V podstatě jsou představitelné dva důvody: řadě těch, které dnes Kulínského obviňují, tenkrát jeho chování nebylo proti mysli, a to mj. s ohledem na výhody, které s sebou účast ve sboru zejména v době komunismu nesla. Tím Kulínskému umožnily pokračovat – a chovat se tak i vůči těm, kterým to proti mysli bylo, a to zatraceně. Takže jsou spoluodpovědné. Anebo že je celý případ poněkud nafouknut. Nejspíš platí obojí.

Na počátku prosince se v Rusku budou konat parlamentní volby. Výsledek je předem jasný – zvítězí s obrovským náskokem Putinova strana Jednotné Rusko. Novum proti komunistické minulosti je, že ostatní strany (zejména ta komunistická) nejsou zakázány, ale nemají šanci. Podobný stav existoval např. v meziválečném Maďarsku. Rusové k volbám pozvali 300 pozorovatelů (naposledy jich bylo tisíc) podle vlastního výběru. Důvod je formulován poměrně cynicky: „Naší povinností je pozorovatele na volby pozvat, ale nic víc… většinou neinformují o technickém zabezpečení hlasování, ale vynášejí politické soudy, které destabilizují vnitropolitickou situaci v pozorované zemi.“ Opravdu, Putinovo Rusko je lepší, než to Brežněvovo. Ale zase ne až tak moc.

V příloze MfD Kavárna si Petr Steiner, profesor slovanských jazyků na Pensylvánské univerzitě, vyřizuje účty s Petrem Suchým, který polemizoval s jeho textem, o němž jsme se před časem v této rubrice zmínili. Jen pro dokreslení: Petr Steiner kdysi (v roce 2005) v Kavárně srovnával Havlův podpis pod dopisem evropských státníků, kteří souhlasili s invazí do Iráku, s podpisem pod zvací dopis pro ruská vojska z roku 1968. Polemika je vedena v marx-engelsovském duchu (pokud jde o polemické manýry; např.: „Není-li však Rusko z roku 2007 Sovětským svazem z roku 1945, je hledání podobností mezi mými letošními slovy a americkým diplomatickým memorandem z 24. října 1945 čirým farizejstvím a za hlupáka tu není oponovaný, nýbrž právě jen nemotorně ironizující oponent.“ – je zajímavé, že i v ušlechtilém prostředí Pensylvánie kvete paroubkovština) a pozoruhodná je na ní vlastně jen jedna věc. Pan Steiner cituje jakousi úvahu Georgie Kennana z roku 1951, v níž se mj. říká: „Jakýkoli vládní program budoucího Ruska se bude muset přizpůsobit okolnosti, že mu předcházelo sovětské období, které po sobě zanechalo jak pozitivní, tak i negativní stopy... A když sovětská moc skončí nebo když se její představitelé a duch počnou měnit, nepoletujme nervózně nad oněmi nově příchozími s lakmusovým papírkem, kterým budeme denně měřit, nakolik jejich politické profily odpovídají našemu pojetí ‚demokracie‘... Nikdo nežádá naivní a dětinskou důvěru; nikdo nežádá hloupé nadšení pro vše, co je cizí; nikdo nežádá, aby byly ignorovány skutečné a opodstatněné rozdíly zájmů, které vždy vyznačovaly a budou vyznačovat vztahy mezi lidmi. Musíme očekávat, že ruské národní zájmy budou nejen existovat, nýbrž že i budou rázně a sebejistě uplatňovány.“ Úvahy tohoto typu je možné vést z pohodlného bezpečí Pensylvánie. Nám bohužel nezbývá, než nervózně běhat s lakmusovými papírky, protože nám jde o to, aby nás Rusko zase nesežralo. Ne zda to, co si doma provozují, odpovídá našemu pojetí demokracie, samozřejmě, že neodpovídá, ale to je jejich problém: ale zda už zase dospěli do stádia, kdy nám budou znovu připraveni poskytnout „bratrskou pomoc“.

Vlastimil Tlustý ještě před hlasováním na krajské konferenci středočeské organizace ODS vzdal boj o předsednické místo a postoupil je tak svému oponentovi Bendlovi. Tím ztratil prakticky všechny pozice v ODS. Vypadá to, že už nemá oporu ani v protitopolánkovské části ODS, jejímž favoritem je teď první předseda ODS a pražský primátor Bém. Pokud jde o novopečeného středočeského předsedu, musím bohužel konstatovat, že na rozhovor s Renatou Kalenskou v LN byl nepřipraven způsobem naprosto neslýchaným. Bylo by bývalo lepší, kdyby ho vůbec nebyl poskytl. Vítězem k.o. se stal nepřítomný dr. Rath, a to je skutečně děsivé.

Pondělí 5. listopadu
Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká mluvila v neděli v ČT o tom, že informace z policejních spisů jsou zneužívány v politickém boji. Chce požádat premiéra Topolánka, aby se jimi zabývala BIS. Problém je dost složitý: veřejnost má právo být informována o průběhu vyšetřování tam, kde jde o veřejně činnou osobu, ale „orgány činné v trestním stíhání“ mají právo neříkat nic, co by vyšetřování ohrozilo, a kromě toho by se mělo dbát na to, aby bylo chráněno soukromí vyšetřovaných. Z policie, jak se zdá, unikají informace zcela nekontrolovaně a masivně, a těžko se ubránit dojmu, že je za tím jakýsi politický zánměr. Věci se týká naše dnešní glosa. Proti zapojení BIS se rezolutně ohradil Jiří Paroubek ve jménu svobody médií. Je hezké, když kozel hájí zájmy salátu.

To, co řekl v ČT místopředseda Nečas o střetu zájmů, v němž je prezidentský kandidát Švejnar, mi připadá hodně nadnesené (tvrdil, že je to kandidát ČSOB, a vznesl řečnickou otázku, zda snad vládu nahradí představenstvo ČSOB). Zdá se, že ČSOB je protistátní organizace a měla by být zakázána, případně znárodněna. Nečas dále prohlásil, že ODS Švejnarovi vůbec neumožní vystoupit na poslaneckém klubu strany. To je ryze paroubkovské prohlášení, nesvědčí o pevnosti v kramflecích a navíc člověk by očekával, když jde o tak neobvyklou věc (vyrazíme s ním dveře), měl by to říci buď předseda strany, nebo aspoň předseda poslaneckého klubu.

V MfD věnovali celou stránku soupeření Švejnar – Klaus. Autorem textů je ekonom Pavel Kohout, ředitel pro strategii společnosti Partners. Texty se týkají výlučně ekonomické roviny, přičemž pro posouzení obou kandidátů by bylo třeba vzít v úvahu i politické názory kandidáta, které jsou, řekl bych, důležitější (např. „suverenita“ ve vztahu k Evropě a USA, vztah ČR a Rusko, otázka radarové základny). Tvrdit bez čehokoli dalšího, že „podle některých zdrojů“ byl Švejnar autorem myšlenky kuponové privatizace, kterou později vehementně kritizoval, hraničí s pomluvou, stejně jako konstatování, že „hlavní Švejnarovou kvalifikací pro prezidentskou volbu patrně bude jeho funkce v ČSOB“. Jen na okraj: jsem přesvědčený, že by Klaus neměl být prezidentem, ale vůbec si nemyslím, že je Švejnar tím správným kandidátem. Jsem si jist pouze tím, že Klaus dokáže daleko lépe vyhovět komunistickým představám a zájmům než Švejnar (právě v politické oblasti), a proto Švejnar nemá šanci. Protože o tom, kdo bude prezidentem, rozhodne KSČM jako už tradičně jazýček na vahách. (Podle Lidových novin Švejnar vytýká Klausovi, že při svých reformách na počátku devadesátých let velmi podcenil právní rámec; taková výtka se dá vznést vždycky, vždycky na ní něco bude, a tudíž nemá žádný smysl.)

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.