Úterý 30. října
Královéhradecký krajský soud začal projednávat případ sbormistra Kulínského. Vyšetřuje teď všechna údajná sexuální zneužití najednou, jde celkem o 49 případů, z toho o 6 případů sexu s nezletilou. Všechno se stalo před mnoha lety, z povahy věci vyplývá, že ve velké většině případů, ne-li ve všech, bude stát, jak to v takových případech bohužel bývá, tvrzení proti tvrzení. Podnět k obžalobě dala bývalá Kulínského manželka, je těžké se ubránit dojmu, že za tím stojí velmi osobní důvody. Soud je v nezáviděníhodné situaci: pokud se bude striktně držet regulí, není vyloučeno, že zůstanou nepotrestány závažné trestné činy. Pokud vyhoví „společenské objednávce“, může se stát, že spravedlnost dostane na frak. Nechápu, proč si to oběti nechaly líbit – tenkrát a tak dlouho potom. Respektive jedno vysvětlení tu je: účinkování v souboru bylo natolik lukrativní, že jim to za to stálo. To by samozřejmě Kulínského neospravedlňovalo, ale jim by to žádnou pěknou morální legitimaci nevystavovalo. Takže jediný, kdo zjevně může být spokojen, je Kulínského exmanželka: soubor je zřejmě v troskách a Kulínský je existenčně zničen. Ale tak jako tak, tenhle soud je bitva, která nebude mít žádného vítěze.

Parlamentní mluvčí rakouské FPÖ pro otázky vyhnanců reagoval promptně na Klausův státně sváteční projev: Benešovy dekrety musí být zrušeny, odporují základním evropským hodnotám a lidským právům. Nejde o žádné zpochybňování poválečného uspořádání a základů ČR a SR, to jen tvrdí čeští a slovenští politici, aby se vykroutili z morální odpovědnosti. Je zábavné (ale dalo se to předpokládat), že na kritiku SRN se ozvou z Rakouska, politici SRN už na spory o dekrety rezignovali a se svými českými kolegy se baví výlučně o společné budoucnosti, jak jim to bylo z české strany nadekretováno (jak výstižné slovo!). Zdá se jen, že si tím u Klause dvakrát moc nepomohli. Že Klausovi šlo v jeho projevu hlavně o to, aby namazal něco medu kolem huby komunistům, si všimli ve všech novinách, zdá se, že pan prezident vyčerpal svůj politický potenciál a začíná se opakovat. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Praze se sešlo předsednictvo týmu pro Národní knihovnu, který ustavil primátor Bém, poté co pražští radní znejistili realizaci Kaplického projektu a vznikla kolem toho vzrušená mediální debata. Vzrušení se uklidnilo a ukazuje se, že hlavním tématem týmu teď bude otázka, zda soutěž proběhla regulérně. Pokud se zjistí, že neproběhla, nebude už, jak se dnes říká, co řešit. Velmi nedoporučuji, aby MOV svěřil Praze konání olympijských her – pan primátor, pokud bude ještě primátorem (a proč by nebyl, je poměrně mlád a např. jeho budapešťský kolega sedí ve funkci už sedmnáct let) by na papaláše z olympijského výobru po jejich skončení mohl vytáhnout, že neproběhly regulérně, a žádat pro město i pro vlast tučné odškodné.

Jiří Paroubek se majetkově vypořádal se svou exmanželkou. Ze smlouvy, zveřejněné na jeho webových stránkách, podle Práva vyplývá, že jezevčík Andy připadne paní Paroubkové, kdežto vůz Renault Mégane jejímu bývalému choti. Je to pěkné uznání toho, že živá bytost má neskonale větší cenu než neživá věc, a předpokládám, že všechny milovníky zvířátek potěší tak, jako potěšila mne.

Podle agentury CVVM je nejdůvěryhodnější politickou stranou ČSSD. Věří jí 52% lidí, polepšila si proti roku 2005 o 22%. Druzí jsou zelení s 38%, třetí ODS s 34% (ztratili proti roku 2005 8%), čtvrtí komunisté s 29% (přibrali 4%). To je pozoruhodné: spousta lidí zjevně nevolí strany, kterým důvěřuje, nýbrž ty, kterým nedůvěřuje. Jaký má smysl takovýhle průzkum, kromě toho, že vylepší image ČSSD? Dále si podle něho víc než čtyři pětiny myslí, že všechny existující politické strany se o lidi zajímají jen v době voleb, téměř každý osmý, že strany zajímají jen výhody a zájmy jejich členů a více než dvě třetiny respondentů souhlasí s tvrzeními, že politické strany rozdělují veřejnost, jsou zkorumpované a kritizují jedna druhou. Nejlepší by tedy bylo je rozehnat, když už to nejde, ponechat jich co nejméně, tedy jednu. Pokud bude strana jen jedna, nemůže rozdělovat veřejnost, nebude mít koho kritizovat, jen sebe, a to, jak víme, strana, která je jen jedna, obyčejně nedělá. Zabránit nevýhodám, plynoucím z toho, že se strana zajímá jen o výhody a zájmy svých členů, bude hračkou – členství bude pro všechny občany povinné. A tomu, aby se strana o lidi nezajímala jen v době voleb, se zabrání tím, že se volby zruší. Ostatně, když bude jen jedna a budou v ní všichni, tak nač by byly volby?

Středa 31. října
Událostí dne je (další) aféra Čunek. Tentokrát už jsou rozkolísáni i jeho straničtí kolegové (senátorský klub jej přímo vyzval k odstoupení z funkce vicepremiéra, ministra i předsedy strany, poslanecký klub se zatím nevyjádřil, ale i tam roste nevole nebývalou měrou). Díky tomu se k ráznějšímu postupu odhodlal i premiér (je závislý na stanovisku lidovců, protože na nich závisí osud vlády). Zdá se, že Čunkovy dny jsou sečteny. Premiér hodlá zjistit, jakým způsobem prosákly kompromitující zprávy o Čunkově domácím rozpočtu v letech 1994-1999 na veřejnost. Nevím, co je na tom špatného, lidé mají právo takové věci vědět. Že za zveřejněním stojí patrně nepříliš maskovaný politický úmysl, je málo sporné, ale není to snad samo o sobě nic ilegálního. Někdo vyčuchl, že pan Čunek je po všech stránkách snadný terč, a využívá toho. Takový už je život. Věci se týká naše dnešní glosa.

Navíc delikvent se na slavnostní shromáždění u příležitosti státního svátku na pražském Hradě dostavil s neznámou ženou, kterou později mluvčí KDU-ČSL označil za „rodinnou přítelkyni“ a on sám prohlásil, že mu její účast doporučila přímo jeho choť. Protože od pana Čunka lze očekávat úplně všechno, dá se předpokládat, že by mohl v oblasti řekněme „transformace manželství“ a jeho interpretací lehce trumfnout pány Paroubka i Topolánka.

ODS i ČSSD se v poslanecké sněmovně shodly, že evropská „Reformní smlouva“ má být odhlasována oběma komorami parlamentu (a nikoli schválena referendem). Pro referendum byli jen poslanci KSČM a pár Tlustého stoupenců z ODS. Je příjemné vidět, že na některých ne nedůležitých věcech se přece jen nejsilnější koaliční a nejsilnější opoziční strana dokážou domluvit.

Čtvrtek 1. listopadu
Jiří Čunek zjevně dospěl k závěru, že jeho situace je neudržitelná, a po schůzce s předsedy ODS a zelených oznámil, že ve středu rezignuje na funkci prvního místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj. Jako důvod uvedl skutečnost, že se nejvyšší státní zástupkyně rozhodla znovu otevřít a došetřit případ s úplatkem na vsetínské radnici. Stranický post by si rád nechal, ale nedovedu si představit, že by si něco podobného lidovci v téhle situaci dovolili. Odpor ve straně ostatně nabyl takových rozměrů, že půjde těžko uhasit. Vše se nejspíš rozhodne v úterý na celostátní konferenci strany. Pozitivní stránkou věci je, že opozice ztratí na vládní koalici jeden mohutný klacek. Pokud jde o lidovce, byli loni v pozdním létě obdivováni za to, jak promptně reagovali na Kalouskovu dohodu s Paroubkem. Tentokrát se naopak ukázalo, že mají v některých věcech dost dlouhé vedení. Tématu se týká naše dnešní glosa.

„Reportéři České televize“ podali Radě ČT stížnost na generálního ředitele Janečka, že cenzuruje televizní zpravodajství. Zabránil jim totiž odvysílat pořad, kritický k bývalému poradci a příteli Mirka Topolánka. To je velmi hezké, ale kde hoši byli, když před dvěma roky po intervenci Jiřího Paroubka ČT zlikvidovala (po pokryteckém tyátru s „odbornou analýzou“) pořad Bez obalu? Je těžké se zbavit dojmu, že zpravodajství a publicistika ČT jsou špatně zamaskovanou depoziturou sociální demokracie.

Pražský soud začal projednávat žalobu na ochranu osobnosti, kterou podal exministr Rath na Miroslava Macka za to, že jej loni na stomatologickém kongresu zfackoval. Rath požaduje omluvu v hlavních zprávách v České televizi a na Nově a za nemajetkovou újmu milion korun. Čtenář zaujatý proti dr. Rathovi se bude jen těžko bránit dojmu, že Macek se opravdu provinil, a to jakousi ledabylostí (kvůli tomu jej ovšem dr. Rath nežaluje). Kromě toho není dr. Rath důsledný: měl by podle známého vzoru zažalovat nejen atentátníka, ale všechny, kdo atentát schvalují. A navíc bychom se měli radovat z toho, oč je náš svět lidštější než ten z roku 1942: dnes jde jen o facky.

Sláva! Ve Španělsku bude konečně odsouzen Frankův autoritativní režim. To je moc fajn, ale zároveň by měli odsoudit taky jeho republikánské předchůdce a protivníky, kteří svou indolencí, neschopností a konec konců i krutostí a slepotou ke krutosti vytvořili podmínky k tomu, že se Franco mohl uplatnit. Nastolení autoritativního režimu předchází vždycky selhání demokracie. Proto by měli zlikvidovat nejen všechny památky na Frankovo období, ale i na to republikánské. Úplně nejjednodušší by bylo celé Španělsko zbourat.

V Madridu rovněž proběhl proces s pachateli madridských atentátů. V té souvislosti v MfD vzpomínají na volební porážku Lidové strany, která po atentátech následovala. Prý se „náhlému obratu v politických preferencích z důvodu vážné katastrofy“ začalo říkat „madridský syndrom“. Ve skutečnosti je politika španělských socialistů stižena mnichovským syndromem (podle Mnichova r. 1938).

Prezident Kaczyński zjevně odmítá gratulovat Donaldu Tuskovi k volebnímu vítězství s tím, že předtím prezident Kwaśniewski jeho bratrovi Jaroslavovi k volebnímu vítězství taky neblahopřál. Kromě toho si žádá blíže nespecifikovanou omluvu. Je zajímavé, jak se ve všech zemích někdejšího ruského záboru prosazuje totéž buranské hulvátství.

V Praze se našly ostatky maďarského politika Jánose Esterházyho. Ve zprávě ČTK se píše, že byl po válce za vlastizradu odsouzen k smrti, ale „život mu paradoxně zachránilo odvlečení do Sovětského svazu“. Je třeba upřesnit, že mu zachránilo život v mírovské věznici, kde v roce 1957 zemřel. Jinak je třeba pochválit slovenské ministerstvo zahraničí, že místo toho, aby zařídilo po československém zvyku rozsypání popela po dálnici Praha – Bratislava, oznámilo nález Esterházyho rodině. To je (po žalobě dr. Ratha na Macka) další hezký důkaz o tom, jak jsme ve střední Evropě v posledním půlstoletí pokročili.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.