UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Jak jsme už informovali, někteří pražští zastupitelé (hlavně ti z ODS) by rádi viděli novou budovu Národní knihovny někde jinde než na Letné, údajně v blízkosti pražského Hradu. Tématu se týká naše dnešní glosa.
Podle agentury Mori vede v září v preferencích ODS s 34,8% před ČSSD s 32,8 %. Komunisté mají 12,9%, zelení 10%, lidovci 5%. Výsledky tří „zavedených“ agentur (STEM, CVVM, Faktum Invenio) jsou jiné, bral bych to tak, že Median a Mori k nim jen připisuje malý otazník.
„Kaplického knihovna se mi líbí i nelíbí. Nejsem dostatečně fundovaný, abych si to rozhodl,“ píše Jiří Hanák v Právu. Každý je dostatečně fundovaný na to, aby se mu něco líbilo nebo nelíbilo.
Česko přijde o dva europoslance, píší v MfD. Doufám, že to budou Remek a Zahradil.
Sociálně demokratičtí futurologové Balabán a Rašek se zabývají taktéž v MfD apokalyptickými představami, jak by to vypadalo, kdyby v ČR na týden vypadla elektřina. To mi připadá jako námět na apokalyptický hollywoodský film. Co takhle o hodně reálnější představa, že Rusové zabrzdí nebo pořádně přiškrtí dodávky ropy a zemního plynu do Evropy? Ve škále sociálně demokratického uvažování pro to zjevně není místo. Skoro mne mrzí, že mi chybějí odborné předpoklady, abych to mohl věrohodně popsat.
V LN se pozastavují nad tím, že místopředsedkyně Sněmovny Talmanová se stala předsedkyní výboru pro slaďování rodinného a profesního života. Nemá prý k tomu základní předpoklady, nevede dostatečně mravný život, odloudila paní Topolánkové manžela. Myslím si, že do soukromého života paní Talmanové nikomu nic není a s moralizováním ať každý začne u sebe. Jediné, co mi na celé aféře kolem exploze premiérova manželství opravdu vadí, je chování jeho zhrzené manželky, která přehrála svůj soukromý problém do politické roviny, kandidovala do Senátu za směšnou pidistranu paní Bobošíkové a ovlivnila výsledek senátních voleb v Ostravě. To považuji za naprosto nepatřičné: poškodila tím, byť i nepřímo, taky mne a spoustu dalších občanů v téhle zemi: cožpak my můžeme za její soukromé trable? Řekl bych, že je to drzost.
„Já se nevzdám, ať si mne odéesáci pověsí,“ volá jánošíkovsky Matěj Stropnický v on-line rozhovoru na Lidovkách.cz. To je, řekl bych, opravdu, ale opravdu velké nedorozumění. Lidé jako pan Stropnický v dosavadním průběhu dějin vždycky patřili k těm, kteří sami věšeli – i když občas se jim podařilo věšení rozjet tak úspěšně, že nakonec zachvátilo i je. Viz celá škála, jak se dnes říká, osobností, od Saint-Justa po Bucharina.
Sobota 13. října
To, že se Jiří Paroubek rozhodl nejprve dělat lídra krajské kandidátce v Ústeckém kraji, a pak toho nechal, má své pozoruhodné politické pozadí, o němž se dnes píše v Právu. Paroubek a jeho milec Benda tam musí čelit buntu, v jehož čele stojí místopředsedkyně Vaňhová a pověstný děčínský předseda Foldyna. Chomutovská okresní organizace ČSSD odmítla Paroubka na lídra nominovat, vzbouřenci mají plán, aby v čele krajské kandidátky stáli představitelé nejúspěšnějších okresních organizací v minulých volbách, tj. oni. Za tím vším je údajně Miloš Zeman, který se očividně nevzdal plánů na Paroubkův skalp. Ke zprávě se vrátíme, svědčí o pozoruhodných vztazích v naší demokratické levici, které výstižně charakterizoval starosta Podsedic, známé fackovací centrály ČSSD, bývalý poslanec Robert Kopecký: “Ne, že bych neměl k Paroubkovi žádnou výhradu, ale je to zatím jediný člověk, který dokáže sociální demokracii vést.“
Při oslavách 200. výročí založení karlovarské Becherovky se zabil jeden z oslavujících manažerů. Ke zprávě se vrátíme.
Americký ex-viceprezident Al Gore dostal Nobelovu cenu za mír. To je další příležitost pro Václava Klause, aby se k věci zásadně vyjádřil. I k této zprávě se vrátíme.
Polský exprezident Kwaśnieweski trpí záhadnou tropickou nemocí, která, jak se zdá, se projevuje náhlými a silnými záchvaty alkoholismu. Bylo by dobře, kdyby se od něho nakazil někdo z našich papalášů (hlavně těch z demokratické i nedemokratické levice), stali by se alespoň poněkud zábavnějšími. Vzpomeňme jen na dobu, kdy ČSSD a vládě vévodil Miloš Zeman, jenž zjevně trpěl podobnou chorobou!
Postoj pražských zastupitelů ke Kaplického návrhu Národní knihovny je komentován zprava i zleva. Architektovi může těžko někdo vyčítat, že by odvedl nezajímavou akademickou práci. Je to slovo do pranice – podařilo se mu postavit na nohy celou českou politiku od Klause po Havla. Na tom návrhu musí něco být: když už ne z uměleckého, tak rozhodně z politologického hlediska.
Ministerský kandidát Strany zelených Lužný ukončil v roce 1987 studia na vysoké škole diplomovou prací, která se tehdy jmenovala „Krausova kritika žurnalismu a odcizené komunikace ve světle marxisticko-leninské sociologické interpretace“. Práce pak ležela kdesi v univerzitním trezoru a hlodal v ní zub času způsobem, který kupodivu kopíroval bouřlivé politické proměny, kterými naše země procházela. Během doby se totiž název zázračně změnil na „Krausova kritika jazykové fráze“, jak o tom aspoň svědčí dnešní autobiografie budoucího ministra. Lužný má předstoupit opřed poslanecký klub zelených a republikovou radu strany se svou koncepcí školství. Zřejmě nezůstane jen u ní a řeč přijde i na zázračnou transformaci názvu jeho diplomky. Myslím, že mu to u Stropnického a spol. projde, z takových maličkostí se dnes nestřílí. Ostatně, co měl budoucí ministr dělat, tehdy se jiné práce psát nedaly. Vyčítat mu to by bylo podobně pošetilé jako vyčítat Jihočeským matkám jejich sponzory. Spíš by mohlo být zábavné seznámit se s některými pasážemi z kandidátovy práce. Abychom věděli, co budeme mít za ministra.
MfD informuje o chystaném procesu s bývalou komunistickou prokurátorkou Brožovou-Polednovou. Historik, který se případem Horákové zabývá, se pozastavuje nad tím, že exprokurátorka i po roce 1989 pociťuje k Horákové zášť. To je těžké, když někoho pomůžete zavraždit, zpravidla si tím uzavíráte do budoucnosti cestu k tomu, abyste ho mohli ctít a milovat. Historik rovněž považuje za důležité, aby soud řekl, že se tu před šedesáti lety stala justiční vražda. Myslím, že to nebude těžké, když to dnes říká i předseda KSČM Filip. A protože to říká i on, neměla by se váha této informace přeceňovat.
V příloze Kavárna vykládá zase Jacques Rupnik zasvěceně o tom, jaké byly vztahy mezi Chartou77 a českou společností v době normalizace. Společnost byla zachvácena morální nízkostí a prohnilostí, jak o tom svědčí Václav Klaus. V normalizaci se prý začalo říkat, že žádná ideologie neplatí, že platí pouze soukromé zájmy, a na vše se pohlíželo jako na frašku. Pan Rupnik ovšem v té době pozoroval naši vlast z bezpečného odstupu francouzských a amerických univerzit: vůbec mu to nevyčítám, vyčítám mu jen jeho zasvěcené komentáře o tom, jak to tu vypadalo, protože je ve svých informacích odkázán na to, co mu o tom kdo napovídal a podle toho, co píše, je dokonce zjevné, kdo to asi byl. Navíc mne uráží tenhle pohrdavý způsob psaní o nás Češích. Shrnuto a podtrženo, jsme prý v podstatě bezpáteřný dobytek, ve vypjatých dobách (okupace, normalizace, pro Krista Pána, jak to někdo může srovnávat) se prý vždycky najde jen něco málo statečných a ostatní drží hubu a krok. Podotýkám, že pan Rubik je sice seznámen s českými poměry a mluví perfektně česky, ale je napůl Francouz, napůl Slovinec. Na tom není samozřejmě vůbec nic špatného, jen bych se v takovém případě zdržel silných paušálních odsuzujících soudů o jiném národu. Pod titulkem k obrázku nad článkem je napsáno: „Čeští letci v Anglii v roce 1940; necelých deset let poté z nich byli nepřátelé československého státu. Otřesná ukázka toho, jak se Češi dokážou zachovat ke svým, odbojovým hrdinům.“ Buďme věcní: jacípak Češi, to je nechutná paušalizace. Zachovali se tak představitelé komunistického režimu (samozřejmě to byli Češi, ale vůbec ne všichni), jejichž instalaci do vedoucích funkcí v únorovém puči 1948 velmi výrazně napomohl prezident Beneš (z indolence, samozřejmě, ale to ho moc neomlouvá), kterého zase ti letci chtě nechtě pomohli uvést do funkce v roce 1945 (těm letcům to samozřejmě nevyčítám, co jim zbývalo, doba byla strašná, nikdo jiný po ruce nebyl). Chci jen říci, že už to samo o sobě volá po citlivějším pojetí „dědičné české zkaženosti“. Česká společnost si zaslouží kritiku, ale věcnou.
Zbyněk Petráček hovoří v článku o chystané rezoluci amerického Kongresu ohledně genocidy Arménů o „občasných tlacích na parlamentní svatořečení Benešových dekretů“. Jaképak občasné tlaky! Benešovy dekrety byly Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky slavnostně svatořečeny 24. dubna 2002, viz informace v Událostech z tohoto týdne. A byly svatořečeny jednomyslně, jako za totáče. A pan Petráček to přece nemůže nevědět.
Pondělí 15. října
„Církve mají dostat 83 miliard“, rozuměj za část majetku zabaveného za minulého režimu. Částka by se vracela postupně během sedmdesáti let a nahradila by to, co nyní do církví musí vkládat stát „z peněz daňových poplatníků“, z nichž většina jsou zuřiví ateisté. Menší část majetku by se restituovala. Tak zní vládní návrh, ČSSD, zdá se (aspoň z toho, co říkal v ČT exministr Jandák, jenže ten je v této věci atypicky liberální) nemá zásadní námitky. Zásadní námitky mají občané: v anketě na serveru lidovky.cz se převážná většina hlasujících vyslovila pro variantu „nedat jim ani korunu“. Restituce, resp. odškodnění jsou především a skoro výlučně problémem katolické církve, která má z historických důvodů nákladný provoz a v minulosti si na něj sama vydělávala. Český člověk, který nechápe, k čemu jsou vláda pověry a opium lidu dobré, řve: nic jim nedat, ať se vydržují sami. Možná, že by se tím měly inspirovat aspoň protestantské církve, kterých se tyto restituce a odškodnění týkají jen okrajově, a dát svým spoluobčanům najevo: strčte si nakradené za klobouk, uživíme se sami. Katolíci to bohužel udělat nemohou. Nevím, zda je odluka církví od státu univerzální všelék, ale odluka církví od tohoto státu by byla velmi žádoucí. Ne snad pro stát, ale pro církve.
Pavel Verner hájí v Právu zeleného ministerského kandidáta Lužného dosti zvláštním způsobem. Problém je s názvem práce: jmenovala se „Krausova kritika žurnalismu a odcizené komunikace ve světle marxisticko-leninské sociologické interpretace“, ale Lužný si nyní pro účely životopisu titul upravil na „Krausovu kritiku jazykové fráze“. Pan Verner k tomu podotýká: „Je to podvod, ale věšet by se hříšník neměl. Ať hodí kamenem ten, kdo prošel tehdejší vysokou školou, aniž by svá studia marx-leninismem umazal.“ Pan Verner si z nás dělá srandu. Nejde vůbec o to, co pan Lužný dělal tenkrát, ale co dělá teď. Totiž že lže. Pan Verner to ví, jenže to bere pragmaticky (dřív se tomu staromódně říkalo cynicky): především je třeba dokázat, že jiní koaliční politici nejsou o nic lepší, a pak trochu povzbudit ty zelené, kteří by v budoucnu mohli jít do party s Paroubkem. Problému pana Lužného se týká naše dnešní glosa.
Tamtéž se členka republikové rady SZ Dušková domnívá, že nám v roce 1989 svobodu „odvážně vymohli“ svobodu studenti. Prd nám vymohli. V Rusku se sesul režim, zdejší komunisti ztratili oporu zvnějšku a jistotu zevnitř, velmi rychle se ukázalo, že s režimem sympatizuje jen těch 20%, co dnes volí KSČM, a ti zalezli. Rozhodující byly masové demonstrace v týdnu následujícím po studentské demonstraci. Kolem českého studentstva se vznáší podivný a zcela nezasloužený nimbus. Nemělo by se zapomínat, že k jejich „revolučním tradicím“ patří i antisemitské demonstrace za Hilsneriády a nacionalistické kravály v době sporu o insignie.
Je zajímavé, jak se hulvátství pozvolna přenáší z internetových diskusí i do čtenářských dopisů papírovým novinám: v hysterické debatě o Kaplického blobu mluví jeden čtenář LN o tom, že neználkové žvaní do toho, čemu nerozumí, je to odporné, kde berou tu drzost, jiný zase píše o „žvanění“ a „zástupných žvástech“. Řeč je o politicích, na ty je dovoleno všechno. My jsme lid, můžeme se tedy vyjadřovat jako dobytek. Celá debata o blobu je úplně nevěcná a zasloužily se o to bohužel v první řadě už na počátku texty kulturtrégrů, kteří (které) návrh vehementně obhajovali (obhajovaly) před zaostalými nevzdělanci, co mají tu drzost, že se jim to nelíbí. Takže dnes může v LN estetik Petr Vilhelm žádat ministra kultury a premiéra, aby se v té věci postavili prezidentovi. Neměla by snad vypuknout občanská válka? Něco jako husitské bouře? Řekl bych, že vláda (a ovšem taky prezident) by hlavně měli mít jiné starosti než je jeden barák na Letné.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.