UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Pátek 31. srpna
Pánové Paroubek a Bursík se nedokázali dohodnout na prezidentské kandidatuře profesora Švejnara, který na prezidenta kandidovat nechce. Zřejmě mu to nebude nic platné. Pokud se pánové nakonec shodnou a parlament to odmává, bude prof. Švejnar odchycen, svázán do kozelce, přivezen na pražský Hrad a tam už bude Hradní stráž pečovat o to, aby se během dalších pěti let někam nevypařil. Funkce českého prezidenta je atraktivní a jeho volba má specifický kolorit.
Paní Paroubková rozhořčeně dementovala zprávy, že hodlá kandidovat do Senátu. Paní Paroubková je jediný účastník toho zvláštního dvojrozpadu manželství, co provází českou politiku od loňských voleb, který se chová normálně.
Jakási mladá novinářka obvinila poslance Tlustého, že ji pohrůžkami donutil, aby s ním čtyři roky udržovala milostný poměr. Teď už ovšem nemůže mlčet a musí s pravdou ven. Tématu se týká naše dnešní glosa.
V ČSSD se rozhořel konflikt mezi předsedou Paroubkem a místopředsdou Škromachem. Ten mu vyčetl poměr se slečnou Kováčovou (nepřispívá to k jeho sociálnědemokratickému image, sociální demokrat se zjevně má s erotickým zaujetím zabývat jen dělnickou třídou) a rozmařilé oslavy pětapadesátin. Z toho Paroubek poněkud vztahovačně, jak je jeho zvykem, usoudil, že jeho místopředseda zahájil volební kampaň a drápe se na jeho předsednické křeslo. Ve skutečnosti pan Škromach jen testuje pevnost Paroubkova postavení, což je činnost racionální: přes spoustu svalnatých řečí a demonstraci třídní nenávisti k ODS a koalici při každé příležitosti se Paroubek zatím nějakými viditelnými výsledky této silové politiky vykázat nemůže. Pokud by to tak šlo ještě nějakou dobu, bude mít ve straně problém. Spor má velmi zábavný průběh: Paroubek otiskl zásadní kritiku „přítele“ Škromacha na internetových stránkách, přístupných jen členům strany, a vyzval je k „obsužděnii“ disidenta. Nějak si ale nespočítal, že disident dosud nesedí v šatlavě, ale na stranickém sekretariátu a má jako člen strany k těm stránkám taky přístup. Škromach vzápětí Paroubkovo anatéma zkopíroval a otiskl na veřejně přístupné části sociálnědemokratického serveru (toto rozdělení na utajené interní a veřejně přístupné informace je velmi zábavné, zajímalo by mne, zda má na internetových stránkách ostatních stran (s výjimkou KSČM, ale ani ti by to snad nedělali tak blbě) obdoby.
Prahu navštívil americký senátor Franks. Nejprve se pokoušel, marně, jak hrdě zdůrazňuje Právo, přesvědčit Paroubka, aby byl pro zřízení americké základny. Paroubek mu odpověděl, že jedině v tom případě, když se pro vysloví občasné v referendu, a vyčůraně dodal, že se jeho stanovisko může v příštích letech změnit, pokud se ukáže, že hrozba ze strany Íránu je skutečná. Nechává si tak otevřená zadní vrátka, komunisté mu to zatím trpí, protože pro ně je důležité, že je proti teď, a oni vědí, že žádné potom už nebude.
Rakouský ministr obrany se opět vrátil k otázce plánované protiraketové základny a prohlásil o ní, že „prostě vytváří konfliktní situaci mezi USA a Ruskem, kterou nemáme zapotřebí.“ Rakouská vláda se staví jednoznačně na stranu Ruska a vládní ÖVP nemá buď chuť, nebo sílu, nebo obojí, aby se tomu opravdu opřela. V českých novinách se objevily lehce zamindrákované narážky na to, jak jsme za Habsburků úpěli, to je hysterická a neadekvátní reakce, která nemá s podstatou problému nic společného nebo s ní souvisí úplně jinak, než si pisatelé představují. V česko-rakouských vztazích není třeba na mindrácích stavět, ale mindráky odbourávat. Naši sousedé mají bohužel v této věci taky jakési resty. K problému se ještě vrátíme.
Politické rozvržení světa se zajímavým způsobem proměnilo, aspoň v očích ruské veřejnosti. Podle jakéhosi průzkumu považují dnes Rusové za své nejbližší přátele Čínu, Bělorusko a Německo, k největším protivníkům patří tradičně USA, dále Gruzie a tři pobaltské státy (je třeba si umět vybírat opravdu silné nepřátele!) a Ukrajina. USA je třeba dát zahulit, ostatní spasit po ruském způsobu (tj. sežrat).
Václav Klaus se po jednání s americkým senátorem Franksem vyjádřil takovým způsobem, že definitivně uzrál na udělení bobříka vyčůranosti za měsíc srpen. Udělíme mu ho s malým zpožděním v prvním zářijovém čísle Událostí.
Sobota 1. září
Protikorupční útvar Policie ČR chtěl prošetřovat Nejvyšší státní zástupkyni Veseckou za rozhodnutí odejmout případ Jiřího Čunka přerovskému státnímu zastupitelství a předat jej do Jihlavy. Podnětem vyšetřování měl být anonymní e-mail. Obrátili se v té věci na brněnskou městskou státní zástupkyni Hojovcovou, která jim to neumožnila a brněnský krajský státní zástupce Coufal si pak stěžoval na inspekci ministra vnitra. Situace v Policii ČR, jak se zdá, vypadá stejně jako v české politice. Těžko se ubránit dojmu, že třídní boj mezi koalicí a opozicí na politické scéně se přenáší i do policie a justice. Dočkáme se toho, že znepřátelení policisté budou žádat zahájení trestního stíhání soudce, který nerozhodne dle jejich gusta? Česká demokracie nabývá výrazně kocourkovské podoby. Na první pohled je to žertovné, ale půjde-li to tak dál, nemusí to být vůbec žádná legrace.
Ve vládě se prý připravují změny. Všichni, kteří by s nimi mohli mít co do činění, to rozhodně popírají – neklamný signál toho, že se opravdu něco chystá. Odvolán má být ministr Pospíšil (shodou okolností jediný, jehož i opozice bere aspoň trochu vážně) a ministryně Parkanová – zde je důvodem, že nazpívala nekvalitní píseň, a protože je ženská, nemůže rozumět obraně. Vzhledem k tomu, že ji má nahradit poslanec Vidím, bezpečnostní expert ODS (a obranu má dostat, aby KDU-ČSL nebyla škodná, ministr Svoboda), je těžké se ubránit dojmu, že pozoruhodný odvrat pana Vidíma od Vlastimila Tlustého, k němuž došlo v posledních dnech před hlasováním o reformě, nebyl jen tak sám o sobě. Aby rošáda nevypadala příliš nápadně, budou prý lítat i náměstci. Taková vypočítavá politika, která má za cíl jen udržení výkonu moci, musí lidi dřív nebo později otrávit. Zatím se preference nemění nijak dramaticky, ale je to jen tím, že Jiří Paroubek a ČSSD přece jen ještě pořád hodně lidí dost silně odpuzuje. Ne tím, že by je ODS, Topolánek a koalice přitahovali.
Kauza Čunek doznívá v křečích. Známý parlamentní pseudoasistent Lukáš Kohout zažaloval korunní svědkyni Urbanovou z křivého svědectví. Pokud se policie (ta přerovská) začne trestním oznámením znovu zabývat, případ se znovu otevře. Pozoruhodné je, že pana Kohouta kdysi hájila dr. Veselá-Samková, která pak zastupovala paní Urbanovou. Nejsem odborník v právních záležitostech, ale řekl bych, že znovu namočit pana Čunka bude obtížné: spíš se teď s paní Urbanovou bude dít to, co chystali na něho: případ se bude řešit čtyři roky a pak vyzní do ztracena. Její případ, ne Čunkův.
Jiří Paroubek poskytl rozsáhlý rozhovor Právu. Pány Melčáka a Pohanku tam nazývá „zrádnými poslanci“. Tím se do interview dostává jakýsi operní patos.
V Mladé frontě Dnes polemizuje mluvčí iniciativy Ne základnám Májíček s astronomem Grygarem o radarové základně v Brdech. Z jeho myšlenek vyjímáme: Česká republika nemá v současné době nepřítele, Írán není náš nepřítel. Pan Májíček zmiňuje dále případ Bertranda Russela, který se postavil proti „jatkám první světové války“ a po svržení atomové pumy na Hirošimu inicioval známý manifest. Choval se tenkrát jako zbabělec, ptá se pateticky pan Májíček. Na vyvádění toho hlupáka se pamatuji z doby svého mládí, tenkrát se proti němu v bolševickém Československu nesmělo ani špitnout. Jsem proto rád, že využívaje přechodného období svobody v této nehostinné končině světa mohu teď bez obalu na řečnickou otázku pana Májíčka odpovědět: ne, ale jako blb.
Tamtéž píše osvědčený autor Práva Jan Eichler: „Všechny velké teroristické útoky od 11. září 2001 do současnosti měly zcela jiné motivy. Byly pomstou za politiku vůči islámskému světu. Dne 11. září 2001 to byla pomsta za to, že USA dlouhodobě podporují Izrael proti Palestincům a že spolupracují se zkompromitovanými režimy v islámském světě (Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán). V Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později to byl trest za podíl na vojenské invazi do Iráku a na jeho následné okupaci. To jsou skutečně „velká témata“ dnešního terorismu a také možné pohnutky pro další útoky.“ Čtenáři, myslím, neujde, jakési pochopení pana Eichlera pro tento druh trestání. Co má kdo podporovat zkorumpované režimy a okupaci! Pak si nic lepšího nezaslouží. (Pan Eichler by se jistě od akcí po chruščovsku distancoval: záměr čistý, ovšem technika nepřijatelná.)
Pondělí 3. září
Několik britských penzionovaných generálů vystoupilo s drtivou kritikou americké (a zjevně taky britské) politiky v Iráku. Je zajímavé, že penzionovaní generálové mívají nejvíc řečí. Dokud je generál aktivní, věnuje se své profesi. Když je penzionován, změní se ve zhrzeného politika. V Americe tomu čelí tím, že se generál může případně stát i prezidentem. Proto, ač penzionován, dává si pozor na jazyk, aby si nezkazil kariéru. (Taky to ovšem může být tím, že američtí generálové jsou inteligentnější než ti evropští.) Pravzorem evropského generála je generál Bastian blahé paměti. Ten to dotáhl až na agenta STASI. Generálské kritiky invaze do Iráku se (mimo jiné) týká naše dnešní glosa.
Poslanec Hašek, jedna z několika pravých rukou předsedy ČSSD Paroubka, se ve sněmovně pokusí prosadit, aby na potraviny zůstala zachována sazba DPH 5%. Vychází z údajů prezidenta Agrární komory Veleby, podle nichž ceny obilovin díky nevalné úrodě a přechodu na pěstování plodin využitelných jako biopaliva stoupnou tak, že by to mohlo znamenat až 20% zdražení potravin. Pokud by se panu Haškovi podařilo uskutečnit jeho záměr, z úsporného plánu vlády nezbude vůbec nic. Jako laikovi se mi zdá být pozoruhodným, jak je u nás zpolitizováno hospodářství. Zatímco průmysl je spíše na straně vlády, zemědělství je doménou ČSSD. Souvisí to s tím, že bolševické zemědělství bylo po listopadu 1989 podrobeno přestavbě ne nepodobné přestavbě komunistických odborů. Tj. pouhému překabátění. To, co komunisté zničili, se už nedá obnovit. České zemědělství je něco podobného jako zrůdná obrovitá panelová sídliště. Dá se trochu vyspravit a nalakovat (z červena na růžovo), ale podstata se příliš nemění. Výjimky potvrzují pravidlo.
K minérské práci opozice, která jde vládě po krku daleko důsledněji než kdysi ta Zemanova, patří i zahraničněpolitické iniciativy předsedy Paroubka. Navštíví USA, Čínu, Británii a Německo a seznámí je s opoziční zahraniční politikou, která se teď bude provozovat zároveň s vládní. Pan Paroubek může mít dost velký úspěch: ne na Západě, ale v Rusku a v Číně. Nemám žádné velké iluze o této vládě a nejsem tak zaslepený fanatik, abych měl námitky proti existenci sociální demokracie. Jenom pana Paroubka a jeho politiku považuju za smrtelné nebezpečí pro Českou republiku.
Pan senátor Zlatuška mi napsal dopis, v němž označil formulaci o tom, že do KSČ vstupoval v šedesátých letech každý, za zkreslenou (viz rubrika Moji čtenáři mi píší). Beru to na vědomí a dávám dál. Jeho článek v dnešním Právu však taky není nic moc. S jeho chválou pana Dienstbiera nemohu souhlasit. Není pravda, že by pan Dienstbier svým vstupem do KSČ v roce 1958 nepomáhal upevňovat režim. Stalinisté s lidskou tváří se k režimu hlásili velmi vehementně ještě v šedesátých letech a vlastně až do ruské invaze. Pak už se k němu mohl hlásit jen cynik nebo totální blb (o existenci těch druhých pochybuji). Souhlasím s tím, že do KSČM vstoupilo po roce 1945 spousta lidí na základě „naivních motivů“. Vážím si těch, kteří se s tím dokázali vypořádat - ale pravý čas byl do roku 1968. V roce 1968 to už nebylo žádné umění, umění bylo spíš bolševismus držet. V srpnu 1968 bylo už na rozchod s komunismem pozdě. Taky je jistě pravda, že lidé, kteří nasazovali svou svobodu odporem proti režimu, mají nárok, aby se na ně člověk díval s přiměřeným uznáním. Přiměřenost však znamená, že jsou za své případné politické blbnutí po roce 1989 kritizovatelní jako každý jiný.
Referenda o radaru v Brdech už místní obyvatelstvo tolik netáhnou. Na poslední (v Bohutíně) přišlo jen 38% voličů. Propagandistická ofenzíva KSČM a jejího pravého křídla, ČSSD, zdá se, poněkud ztrácí dech. Davovou hysterii je nutno neustále živit, jinak velmi rychle chcípne.
LN otiskly dnes velmi pozoruhodnou chronologickou tabulku sporů v policii ČR, které se točily kolem Kubiceho a ÚOOZ. Vyplývá z ní, že odbor a jeho šéf byli ve velmi zoufalé situaci. Veřejné vystoupení na půdě PS pár dní před volbami byla ovšem chyba, ale připadá mi lehce pokrytecké dnes tvrdit, že Kubice policii zpolitizoval. Ta byla, jak vidno, zpolitizovaná už dávno před tím, a dnešní tažení proti Kubicemu je jen pokračování této politizace. Policie by měla být schopná politikům vzdorovat. Minulé problémy pana Kubiceho vyplynuly z toho, že toho schopná nebyla, a dnešní problémy plynou z toho, že toho není schopná ani dnes. Nejde přece o to přikrčit se, aby nám politici dali pokoj, protože jim vzhledem ke své „neutralitě“ nemůžeme způsobit žádnou nepříjemnost.
Pánové Paroubek a Bursík se nedokázali dohodnout na prezidentské kandidatuře profesora Švejnara, který na prezidenta kandidovat nechce. Zřejmě mu to nebude nic platné. Pokud se pánové nakonec shodnou a parlament to odmává, bude prof. Švejnar odchycen, svázán do kozelce, přivezen na pražský Hrad a tam už bude Hradní stráž pečovat o to, aby se během dalších pěti let někam nevypařil. Funkce českého prezidenta je atraktivní a jeho volba má specifický kolorit.
Paní Paroubková rozhořčeně dementovala zprávy, že hodlá kandidovat do Senátu. Paní Paroubková je jediný účastník toho zvláštního dvojrozpadu manželství, co provází českou politiku od loňských voleb, který se chová normálně.
Jakási mladá novinářka obvinila poslance Tlustého, že ji pohrůžkami donutil, aby s ním čtyři roky udržovala milostný poměr. Teď už ovšem nemůže mlčet a musí s pravdou ven. Tématu se týká naše dnešní glosa.
V ČSSD se rozhořel konflikt mezi předsedou Paroubkem a místopředsdou Škromachem. Ten mu vyčetl poměr se slečnou Kováčovou (nepřispívá to k jeho sociálnědemokratickému image, sociální demokrat se zjevně má s erotickým zaujetím zabývat jen dělnickou třídou) a rozmařilé oslavy pětapadesátin. Z toho Paroubek poněkud vztahovačně, jak je jeho zvykem, usoudil, že jeho místopředseda zahájil volební kampaň a drápe se na jeho předsednické křeslo. Ve skutečnosti pan Škromach jen testuje pevnost Paroubkova postavení, což je činnost racionální: přes spoustu svalnatých řečí a demonstraci třídní nenávisti k ODS a koalici při každé příležitosti se Paroubek zatím nějakými viditelnými výsledky této silové politiky vykázat nemůže. Pokud by to tak šlo ještě nějakou dobu, bude mít ve straně problém. Spor má velmi zábavný průběh: Paroubek otiskl zásadní kritiku „přítele“ Škromacha na internetových stránkách, přístupných jen členům strany, a vyzval je k „obsužděnii“ disidenta. Nějak si ale nespočítal, že disident dosud nesedí v šatlavě, ale na stranickém sekretariátu a má jako člen strany k těm stránkám taky přístup. Škromach vzápětí Paroubkovo anatéma zkopíroval a otiskl na veřejně přístupné části sociálnědemokratického serveru (toto rozdělení na utajené interní a veřejně přístupné informace je velmi zábavné, zajímalo by mne, zda má na internetových stránkách ostatních stran (s výjimkou KSČM, ale ani ti by to snad nedělali tak blbě) obdoby.
Prahu navštívil americký senátor Franks. Nejprve se pokoušel, marně, jak hrdě zdůrazňuje Právo, přesvědčit Paroubka, aby byl pro zřízení americké základny. Paroubek mu odpověděl, že jedině v tom případě, když se pro vysloví občasné v referendu, a vyčůraně dodal, že se jeho stanovisko může v příštích letech změnit, pokud se ukáže, že hrozba ze strany Íránu je skutečná. Nechává si tak otevřená zadní vrátka, komunisté mu to zatím trpí, protože pro ně je důležité, že je proti teď, a oni vědí, že žádné potom už nebude.
Rakouský ministr obrany se opět vrátil k otázce plánované protiraketové základny a prohlásil o ní, že „prostě vytváří konfliktní situaci mezi USA a Ruskem, kterou nemáme zapotřebí.“ Rakouská vláda se staví jednoznačně na stranu Ruska a vládní ÖVP nemá buď chuť, nebo sílu, nebo obojí, aby se tomu opravdu opřela. V českých novinách se objevily lehce zamindrákované narážky na to, jak jsme za Habsburků úpěli, to je hysterická a neadekvátní reakce, která nemá s podstatou problému nic společného nebo s ní souvisí úplně jinak, než si pisatelé představují. V česko-rakouských vztazích není třeba na mindrácích stavět, ale mindráky odbourávat. Naši sousedé mají bohužel v této věci taky jakési resty. K problému se ještě vrátíme.
Politické rozvržení světa se zajímavým způsobem proměnilo, aspoň v očích ruské veřejnosti. Podle jakéhosi průzkumu považují dnes Rusové za své nejbližší přátele Čínu, Bělorusko a Německo, k největším protivníkům patří tradičně USA, dále Gruzie a tři pobaltské státy (je třeba si umět vybírat opravdu silné nepřátele!) a Ukrajina. USA je třeba dát zahulit, ostatní spasit po ruském způsobu (tj. sežrat).
Václav Klaus se po jednání s americkým senátorem Franksem vyjádřil takovým způsobem, že definitivně uzrál na udělení bobříka vyčůranosti za měsíc srpen. Udělíme mu ho s malým zpožděním v prvním zářijovém čísle Událostí.
Sobota 1. září
Protikorupční útvar Policie ČR chtěl prošetřovat Nejvyšší státní zástupkyni Veseckou za rozhodnutí odejmout případ Jiřího Čunka přerovskému státnímu zastupitelství a předat jej do Jihlavy. Podnětem vyšetřování měl být anonymní e-mail. Obrátili se v té věci na brněnskou městskou státní zástupkyni Hojovcovou, která jim to neumožnila a brněnský krajský státní zástupce Coufal si pak stěžoval na inspekci ministra vnitra. Situace v Policii ČR, jak se zdá, vypadá stejně jako v české politice. Těžko se ubránit dojmu, že třídní boj mezi koalicí a opozicí na politické scéně se přenáší i do policie a justice. Dočkáme se toho, že znepřátelení policisté budou žádat zahájení trestního stíhání soudce, který nerozhodne dle jejich gusta? Česká demokracie nabývá výrazně kocourkovské podoby. Na první pohled je to žertovné, ale půjde-li to tak dál, nemusí to být vůbec žádná legrace.
Ve vládě se prý připravují změny. Všichni, kteří by s nimi mohli mít co do činění, to rozhodně popírají – neklamný signál toho, že se opravdu něco chystá. Odvolán má být ministr Pospíšil (shodou okolností jediný, jehož i opozice bere aspoň trochu vážně) a ministryně Parkanová – zde je důvodem, že nazpívala nekvalitní píseň, a protože je ženská, nemůže rozumět obraně. Vzhledem k tomu, že ji má nahradit poslanec Vidím, bezpečnostní expert ODS (a obranu má dostat, aby KDU-ČSL nebyla škodná, ministr Svoboda), je těžké se ubránit dojmu, že pozoruhodný odvrat pana Vidíma od Vlastimila Tlustého, k němuž došlo v posledních dnech před hlasováním o reformě, nebyl jen tak sám o sobě. Aby rošáda nevypadala příliš nápadně, budou prý lítat i náměstci. Taková vypočítavá politika, která má za cíl jen udržení výkonu moci, musí lidi dřív nebo později otrávit. Zatím se preference nemění nijak dramaticky, ale je to jen tím, že Jiří Paroubek a ČSSD přece jen ještě pořád hodně lidí dost silně odpuzuje. Ne tím, že by je ODS, Topolánek a koalice přitahovali.
Kauza Čunek doznívá v křečích. Známý parlamentní pseudoasistent Lukáš Kohout zažaloval korunní svědkyni Urbanovou z křivého svědectví. Pokud se policie (ta přerovská) začne trestním oznámením znovu zabývat, případ se znovu otevře. Pozoruhodné je, že pana Kohouta kdysi hájila dr. Veselá-Samková, která pak zastupovala paní Urbanovou. Nejsem odborník v právních záležitostech, ale řekl bych, že znovu namočit pana Čunka bude obtížné: spíš se teď s paní Urbanovou bude dít to, co chystali na něho: případ se bude řešit čtyři roky a pak vyzní do ztracena. Její případ, ne Čunkův.
Jiří Paroubek poskytl rozsáhlý rozhovor Právu. Pány Melčáka a Pohanku tam nazývá „zrádnými poslanci“. Tím se do interview dostává jakýsi operní patos.
V Mladé frontě Dnes polemizuje mluvčí iniciativy Ne základnám Májíček s astronomem Grygarem o radarové základně v Brdech. Z jeho myšlenek vyjímáme: Česká republika nemá v současné době nepřítele, Írán není náš nepřítel. Pan Májíček zmiňuje dále případ Bertranda Russela, který se postavil proti „jatkám první světové války“ a po svržení atomové pumy na Hirošimu inicioval známý manifest. Choval se tenkrát jako zbabělec, ptá se pateticky pan Májíček. Na vyvádění toho hlupáka se pamatuji z doby svého mládí, tenkrát se proti němu v bolševickém Československu nesmělo ani špitnout. Jsem proto rád, že využívaje přechodného období svobody v této nehostinné končině světa mohu teď bez obalu na řečnickou otázku pana Májíčka odpovědět: ne, ale jako blb.
Tamtéž píše osvědčený autor Práva Jan Eichler: „Všechny velké teroristické útoky od 11. září 2001 do současnosti měly zcela jiné motivy. Byly pomstou za politiku vůči islámskému světu. Dne 11. září 2001 to byla pomsta za to, že USA dlouhodobě podporují Izrael proti Palestincům a že spolupracují se zkompromitovanými režimy v islámském světě (Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán). V Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později to byl trest za podíl na vojenské invazi do Iráku a na jeho následné okupaci. To jsou skutečně „velká témata“ dnešního terorismu a také možné pohnutky pro další útoky.“ Čtenáři, myslím, neujde, jakési pochopení pana Eichlera pro tento druh trestání. Co má kdo podporovat zkorumpované režimy a okupaci! Pak si nic lepšího nezaslouží. (Pan Eichler by se jistě od akcí po chruščovsku distancoval: záměr čistý, ovšem technika nepřijatelná.)
Pondělí 3. září
Několik britských penzionovaných generálů vystoupilo s drtivou kritikou americké (a zjevně taky britské) politiky v Iráku. Je zajímavé, že penzionovaní generálové mívají nejvíc řečí. Dokud je generál aktivní, věnuje se své profesi. Když je penzionován, změní se ve zhrzeného politika. V Americe tomu čelí tím, že se generál může případně stát i prezidentem. Proto, ač penzionován, dává si pozor na jazyk, aby si nezkazil kariéru. (Taky to ovšem může být tím, že američtí generálové jsou inteligentnější než ti evropští.) Pravzorem evropského generála je generál Bastian blahé paměti. Ten to dotáhl až na agenta STASI. Generálské kritiky invaze do Iráku se (mimo jiné) týká naše dnešní glosa.
Poslanec Hašek, jedna z několika pravých rukou předsedy ČSSD Paroubka, se ve sněmovně pokusí prosadit, aby na potraviny zůstala zachována sazba DPH 5%. Vychází z údajů prezidenta Agrární komory Veleby, podle nichž ceny obilovin díky nevalné úrodě a přechodu na pěstování plodin využitelných jako biopaliva stoupnou tak, že by to mohlo znamenat až 20% zdražení potravin. Pokud by se panu Haškovi podařilo uskutečnit jeho záměr, z úsporného plánu vlády nezbude vůbec nic. Jako laikovi se mi zdá být pozoruhodným, jak je u nás zpolitizováno hospodářství. Zatímco průmysl je spíše na straně vlády, zemědělství je doménou ČSSD. Souvisí to s tím, že bolševické zemědělství bylo po listopadu 1989 podrobeno přestavbě ne nepodobné přestavbě komunistických odborů. Tj. pouhému překabátění. To, co komunisté zničili, se už nedá obnovit. České zemědělství je něco podobného jako zrůdná obrovitá panelová sídliště. Dá se trochu vyspravit a nalakovat (z červena na růžovo), ale podstata se příliš nemění. Výjimky potvrzují pravidlo.
K minérské práci opozice, která jde vládě po krku daleko důsledněji než kdysi ta Zemanova, patří i zahraničněpolitické iniciativy předsedy Paroubka. Navštíví USA, Čínu, Británii a Německo a seznámí je s opoziční zahraniční politikou, která se teď bude provozovat zároveň s vládní. Pan Paroubek může mít dost velký úspěch: ne na Západě, ale v Rusku a v Číně. Nemám žádné velké iluze o této vládě a nejsem tak zaslepený fanatik, abych měl námitky proti existenci sociální demokracie. Jenom pana Paroubka a jeho politiku považuju za smrtelné nebezpečí pro Českou republiku.
Pan senátor Zlatuška mi napsal dopis, v němž označil formulaci o tom, že do KSČ vstupoval v šedesátých letech každý, za zkreslenou (viz rubrika Moji čtenáři mi píší). Beru to na vědomí a dávám dál. Jeho článek v dnešním Právu však taky není nic moc. S jeho chválou pana Dienstbiera nemohu souhlasit. Není pravda, že by pan Dienstbier svým vstupem do KSČ v roce 1958 nepomáhal upevňovat režim. Stalinisté s lidskou tváří se k režimu hlásili velmi vehementně ještě v šedesátých letech a vlastně až do ruské invaze. Pak už se k němu mohl hlásit jen cynik nebo totální blb (o existenci těch druhých pochybuji). Souhlasím s tím, že do KSČM vstoupilo po roce 1945 spousta lidí na základě „naivních motivů“. Vážím si těch, kteří se s tím dokázali vypořádat - ale pravý čas byl do roku 1968. V roce 1968 to už nebylo žádné umění, umění bylo spíš bolševismus držet. V srpnu 1968 bylo už na rozchod s komunismem pozdě. Taky je jistě pravda, že lidé, kteří nasazovali svou svobodu odporem proti režimu, mají nárok, aby se na ně člověk díval s přiměřeným uznáním. Přiměřenost však znamená, že jsou za své případné politické blbnutí po roce 1989 kritizovatelní jako každý jiný.
Referenda o radaru v Brdech už místní obyvatelstvo tolik netáhnou. Na poslední (v Bohutíně) přišlo jen 38% voličů. Propagandistická ofenzíva KSČM a jejího pravého křídla, ČSSD, zdá se, poněkud ztrácí dech. Davovou hysterii je nutno neustále živit, jinak velmi rychle chcípne.
LN otiskly dnes velmi pozoruhodnou chronologickou tabulku sporů v policii ČR, které se točily kolem Kubiceho a ÚOOZ. Vyplývá z ní, že odbor a jeho šéf byli ve velmi zoufalé situaci. Veřejné vystoupení na půdě PS pár dní před volbami byla ovšem chyba, ale připadá mi lehce pokrytecké dnes tvrdit, že Kubice policii zpolitizoval. Ta byla, jak vidno, zpolitizovaná už dávno před tím, a dnešní tažení proti Kubicemu je jen pokračování této politizace. Policie by měla být schopná politikům vzdorovat. Minulé problémy pana Kubiceho vyplynuly z toho, že toho schopná nebyla, a dnešní problémy plynou z toho, že toho není schopná ani dnes. Nejde přece o to přikrčit se, aby nám politici dali pokoj, protože jim vzhledem ke své „neutralitě“ nemůžeme způsobit žádnou nepříjemnost.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
