UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Čtvrtek 5. července
Dnešní den je jeden ze dvou podivných svátků, představujících pokus o zkřížení křesťanství s nacionalismem. První je pro české katolíky, druhý pro protestanty. První má zároveň symbolizovat všeslovanskou jednotu a využili ho i zdejší ruští přisluhovači po roce 1945 (státním svátkem se ovšem stal až v roce 1990). Katolíci ho pochopili jako jakousi rezervaci uprostřed slovansko(rozuměj rusko) – komunistického univerza, v níž nebudou vystaveni celoročnímu odstřelu. Dalším a posledním důvodem bylo, že uzákoněním svátku v době bezprostředně před rozdělením federace se česká strana pokoušela vyjít vstříc slovenské. Od té doby slavíme (nejen katolíci, ale posléze všichni) příchod dvou řeckých misionářů, kteří, aby rozšířili vliv Byzance do těchto končin, nebyli líní naučit se jazyku, kterým mluvilo slovanské obyvatelstvo v jejich končinách. Mise se konala ještě před oddělením ortodoxní a katolické církve. Je třeba zdůraznit, že západní církev byla v mnoha ohledech pokročilejší. Především se v ní neuplatňoval césaropapismus. Oddělení světské a církevní moci, uznání duchovní moci jako konkurenční světské moci a možnost odvolat se k církevní moci jako k poslední autoritě (v praxi to ovšem vždycky nefungovalo, ale naše demokracie taky často v praxi nefunguje) založily tradici, z níž se vyvinulo naše pojetí svobody a moderní liberální demokracie. Taky reformace byla myslitelná jen v kontextu západní církve. Řekl bych, že není dvakrát co oslavovat, zaplať pán Bůh za to, že se to tenkrát Cyrilovi a Metodějovi natrvalo nepovedlo. Jako na kvalifikované doplnění odkazuji na to, co o tom kdysi napsal Emanuel Rádl, a co jsme v Událostech přinesli před šesti roky. Ostatně, mediální ohlas oslav odpovídá potěmkinskému a kompromisnickému charakteru tohoto státního svátku. V hlavní večerní relaci veřejnoprávní televize se ocitl na 6. místě (zahajovala ji zpráva o tom, že zimní olympiáda 2014 bude v Soči, před zmínku o svátku se dostala i zprávička o nácviku rekonstrukce bitvy u Zborova(!!)). Nemá to všechno náhodou tak trochu charakter šaškárny?
Pátek 6. července
Jak se dalo čekat, ani dnešní státní svátek nedopadl o moc lépe než ten včerejší. Nejlíp se s ním vyrovnali V Husově rodišti: ráno vzpomínku zahájili dechovkou a mažoretkami (připomínám, že jde o výročí reformátorova upálení), následovaly mj. koncerty zpěváků a kapel, turnaj ve volejbale a zítra všechno uzavře rockový minifest. Konala se ovšem taky ekumenická bohoslužba, ze zástupců státu, dá-li se to tak říci, byl přítomen jeden lidovecký senátor. Rovněž dnes ve večerním zpravodajství ČT se zpráva o tom, že je tu takové výročí, objevila až na nevím kolikátém místě, předcházela mj. i informace o tom, že proběhla tentokrát už naostro rekonstrukce bitvy u Zborova (naši zvítězili). Prima vzpomenula výročí uvedením filmu Otakara Vávry z padesátých let. Není to od věci, tam je ztělesněn Jan Hus tak, jak ho (i dnes) většina národa vnímá. Pěkně to zformuloval někdy v roce 1946 Zdeněk Nejedlý: „Vždy mne až překvapilo, jak málo je Hus teolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Za to hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom zase strádání lidu… Náboženská forma jeho výkladů… jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné církvi proto, že ona své světské zájmy rovněž opírala o náboženské důvody… Dnes by byl Hus hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům.“ Když za „komunistům“ uděláme čárku a doplníme ještě „sociálním a občanským demokratům“, sedí to na dnešek stejně jako to sedělo na rok 1946. Přitom Hus si takovéhle šaškovské pojednání nezaslouží. Měl svůj názor a chtěl být v Kostnici přesvědčen nikoli autoritou a silou, ale argumenty. Pokud se tak nestane, byl připraven obětovat život, na což nakonec došlo. V tomhle smyslu byl už moderní člověk. Dnešní nacionálně sociální ideologie, která čím dál tím víc ovládá náš společenský život (viz každoroční bombastické oslavování válečných událostí) se nemá co odvolávat na Husa, jde fakticky ve stopách těch, co ho upálili. K výročí jsem před pěti lety napsal fejeton, připomínám ho tu, nemám na něm co měnit.
Sobota 7. července
Na závěr včerejší ekumenické vzpomínkové bohoslužby Československé církve husitské v Betlémské kapli (bohoslužby se z čelných politických představitelů zúčastnil jen předseda ČSSD Paroubek, který se k církvi hlásí; proč je to tedy vůbec státní svátek?) promluvil církevní prezident evangelické zemské církve v Anhaltu Hlege Klassohn. Připomněl prý deklaraci synody evangelické církve v Německu, která deklarovala: „Nás Němce tíží vina našeho národa. S úctou a vážností před Bohem hledáme odpuštění této viny. Prosíme naše české sestry a bratry za odpuštění a tak dalece, jak nám přináležím, rovněž odpouštíme.“ Zprávička, která (pochopitelně) vyšla v Právu, mne úplně popletla. Původně jsem si myslel, že se synoda omlouvá za upálení mistra Jana, a že by měla být kolektivně hospitalizována na některé dostatečně velké psychiatrické klinice (aby se tam všichni vešli). Teprve dodatečně mi došlo, že jde o německý stereotyp: jakmile někdo vystoupí na pódium před české nebo polské publikum (jinde to nedělají), má potřebu se omlouvat za poslední válku. Proboha, nechte toho, už toho bylo dost.
Ostatně to ani trochu nefunguje. Polský vicepremiér (a ministr kultury) z fanatické nacionálně klerikální strany „Liga polských rodin“ prohlásil dnes na jakési stranické sešlosti, že přijetí nové smlouvy EU bude pro Polsko znamenat, že spadne pod „Evropský právní systém ovládaný převážně Němci“. Jde prý (jak to známe u nás) o pokus přepsat výsledky druhé světové války. Něčím podobným by bylo, kdyby Polsko přijalo euro a kdyby se polská měna dostala pod kontrolu Evropské centrální banky. Pan Giertych za ta slova určitě na psychiatrické klinice hospitalizován nebude, jednak je to vysoký státní představitel a jednak mám obavy, aby ty ústavy nebyly v Polsku náhodou vyhrazeny spíše pro ty, kteří názory pana Giertycha ve větší či menší míře nesdílejí. Polská celonárodní protiněmecká kampaň vypadá jako karikatura té české, podstatně šikovnější a vyčůranější, která je teď v přechodném útlumu. Líbit se to u nás může lidem jako Zahradil nebo Bobošíková, ale ti budou mít asi zase problém s tím, že hlasatel těchto názorů je v zajetí náboženských pověr a navíc orientován na nevěstku babylonskou. Polsko by možná mělo vystoupit z EU, jinak spěje k tomu, že bude v dohledné době železnou logikou své politiky přinuceno vyhlásit Německu válku.
Antonín Rašek (takto generál tč. V záloze, jinak sociolog blízký ČSSD) vyzývá v Právu k občanské neposlušnosti kvůli nedobré práci naší justice, státního zastupitelství a zjevně taky policie. Neposlušnost se bude zjevně projevovat vůči nynější vládě (proti nikomu jinému to nejde). Přitom v předchozích osmi letech tu byli u moci sociální demokraté. Na totalitní režimy se to svést nedá, správně poukazuje pan Rašek. Na nynější vládu ale taky ne, alespoň ne všechno. Nejde náhodou o nějakou záminku k masovým akcím za svržení vlády? Jenže vyburcovat veřejnost jen tak článkem v novinách asi nebude stačit. Bylo by třeba ještě některé osvědčené agentury na pořádání demonstrací, jako je ČMKOS. Tak, jako se to dělalo po pětačtyřicátém.
V dnešní MfD najdeme mj. obsáhlý rozhovor s prof. dr. Cyrilem Höschlem na téma rozvody zejména politiků. Z rozhovoru nevyplývá, že bychom snad povstali z opic, jak tvrdíval naivní Darwin, ale že dosud opicemi jsme. Tak radikální stanovisko nezaujímá ani paní Hauserová, nejzuřivější z českých feministek. Ale možná, že ji to bude inspirovat.
Tamtéž omlouvá Jan Jandourek Jaroslava Foglara za jeho spolupráci s StB. „Spolupracoval se Svazarmem a chodil na výslechy.“ Na výslechy chodili všichni, které si StB předvolala, kdo nepřišel sám, pro toho si zašli. Chodit na výslechy, na tom opravdu nebylo nic špatného. Důležité bylo na výsleších pokud možno držet zobák a hlavně nepodepisovat spolupráci.
Pondělí 9. července
Premiér Paroubek prohlásil v ČT, že dělá ve věci radarové základny „politiku naprosto konzistentní, upřímnou a otevřenou“. Radar zásadně odmítá, a projevil takovou odvahu, že to dokázal říci do očí i americkému prezidentovi. Zároveň je připraven s Američany jednat. O čem s nimi chce jednat, není jasné. Říci americkému prezidentovi do očí trpkou pravdu, to chce opravdu kus chlapa. Mnozí se o to pokusili, a hned přišli o hlavu. Jinak je pan Paroubek chlap nejen vůči americkému prezidentovi, ale i vůči své končící manželce, i jí řekl z očí do očí, že se jejich manželství jaksi opotřebovalo. Panu Paroubkovi a jeho přednostem ve srovnání se zrádným Topolánkem je věnována naše dnešní glosa.
Starostové v Pobrdí spojují své síly proti americké základně. Budou koordinovat své kroky „směrované politikům, vládě a deníkům, včetně zahraničních“ (mají spojení na devadesát, co to znamená spojení, asi adresy redakcí a telefonní čísla) a zvolili si už dokonce svého Kozinu, který za ně bude vystupovat. Myslím, že další vhodné kroky by byly tyto: Pobrdí vyhlásí samostatnost, vystoupí z NATO a EU a dovrší budování socialismu. Vznikne PFSR – Podbrdská federativní socialistická republika. Něco jako Abcházie, Jižní Osetie nebo Podněstří.
Zlý muž nynějšího ruského vedení, vicepremiér a bývalý ministr obrany Ivanov, opět ukázal zuby. V souvislosti s plány na protiraketovou základnu v Polsku a v Česku prohlásil: „Tlačí nás (totiž USA, bd) do toho, abychom se opět dostali do sporu s Evropou ve snaze vytvořit novou dělící linii.“ Mluvit na Rusi o dělících liniích v Evropě je vzhledem k železné oponě a berlínské zdi řeč o provaze v domě oběšencově. Navíc je zjevné, proč se našim slovanským bratrům z východu „dělící linie“ v Evropě v současné době nehodí – nemohli by tak snadno vztahovat své všetečné pracky na to, co jim ještě před dvaceti lety patřilo a o co pak přišli.
Test italské vlády prý doložil, že („údajný“) vrah J.F. Kennedyho nemohl na prezidenta vypálit všechny tři kulky, které ho zasáhly. Je zajímavé a příznačné, že poté, co se nepodařilo běžným způsobem (mírovou smlouvou) uzavřít druhou světovou válku, nedaří se uzavřít vůbec nic z toho, co se stalo potom. Samozřejmě se hodí (zpráva vyšla v Právu) poukazovat na to, že pravými viníky atentátu na Kennedyho jsou američtí imperialisté. Je to přece logické: prezident Kennedy se stal obětí prohnilého systému, jehož byl součástí. Atentát na Kennedyho se bude zjevně řešit ještě přinejmenším tři sta let – pokud do té doby ovšem nevypukne další světová válka, která to všechno přemaže.
Poslanec Tlustý opět přišel se svou „nulovou variantou“ vládních reforem: pokud se nepodaří dosáhnout konsensu, daňová reforma odpadne. Jan Kasal, který chce něco úplně opačného než Tlustý, se s ním v téhle věci shodne. A jakpak by ne. Tím, že vláda neudělá vůbec nic, prokáže svou nefunkčnost a sama se odepíše.
O postupu proti vládním reformám budou jednat „odbory“ (není jasno, které). Prý poté, co nezabrala demonstrace, na niž dorazilo 30 000 lidí, píší v MfD (dorazilo 30 tisíc, zúčastnilo se pět tisíc; jakýsi malý zázrak v horším slova smyslu, trik hodný Davida Copperfielda), zvažují ostřejší formu protestu, např. stávku. Je bohužel daleko snadnější zorganizovat potěmkinskou demonstraci než potěmkinskou stávku.
Luboš Palata líčí v Lidových novinách, jak zbídačelí Němci berou ve Frankfurtu nad Odrou útokem státní hranice, aby se v sousedním Polsku aspoň trochu najedli. Za dnešní napětí s Polskem si mohou i Němci sami, protože nikdy neměli Poláky dost rádi. To, co dělají vůči Německu nynější polské politické špičky, jsou zřejmě reakce zhrzené milenky, jejíž lásky nebyla náležitě opětována. Pan Palata si našel v Německu dva profesionální flagelanty, kteří mu tyhle nesmysly potvrdili. O profesionální flagelanty nebyla v Německu v posledních sedmnácti letech nikdy nouze.
Dnešní den je jeden ze dvou podivných svátků, představujících pokus o zkřížení křesťanství s nacionalismem. První je pro české katolíky, druhý pro protestanty. První má zároveň symbolizovat všeslovanskou jednotu a využili ho i zdejší ruští přisluhovači po roce 1945 (státním svátkem se ovšem stal až v roce 1990). Katolíci ho pochopili jako jakousi rezervaci uprostřed slovansko(rozuměj rusko) – komunistického univerza, v níž nebudou vystaveni celoročnímu odstřelu. Dalším a posledním důvodem bylo, že uzákoněním svátku v době bezprostředně před rozdělením federace se česká strana pokoušela vyjít vstříc slovenské. Od té doby slavíme (nejen katolíci, ale posléze všichni) příchod dvou řeckých misionářů, kteří, aby rozšířili vliv Byzance do těchto končin, nebyli líní naučit se jazyku, kterým mluvilo slovanské obyvatelstvo v jejich končinách. Mise se konala ještě před oddělením ortodoxní a katolické církve. Je třeba zdůraznit, že západní církev byla v mnoha ohledech pokročilejší. Především se v ní neuplatňoval césaropapismus. Oddělení světské a církevní moci, uznání duchovní moci jako konkurenční světské moci a možnost odvolat se k církevní moci jako k poslední autoritě (v praxi to ovšem vždycky nefungovalo, ale naše demokracie taky často v praxi nefunguje) založily tradici, z níž se vyvinulo naše pojetí svobody a moderní liberální demokracie. Taky reformace byla myslitelná jen v kontextu západní církve. Řekl bych, že není dvakrát co oslavovat, zaplať pán Bůh za to, že se to tenkrát Cyrilovi a Metodějovi natrvalo nepovedlo. Jako na kvalifikované doplnění odkazuji na to, co o tom kdysi napsal Emanuel Rádl, a co jsme v Událostech přinesli před šesti roky. Ostatně, mediální ohlas oslav odpovídá potěmkinskému a kompromisnickému charakteru tohoto státního svátku. V hlavní večerní relaci veřejnoprávní televize se ocitl na 6. místě (zahajovala ji zpráva o tom, že zimní olympiáda 2014 bude v Soči, před zmínku o svátku se dostala i zprávička o nácviku rekonstrukce bitvy u Zborova(!!)). Nemá to všechno náhodou tak trochu charakter šaškárny?
Pátek 6. července
Jak se dalo čekat, ani dnešní státní svátek nedopadl o moc lépe než ten včerejší. Nejlíp se s ním vyrovnali V Husově rodišti: ráno vzpomínku zahájili dechovkou a mažoretkami (připomínám, že jde o výročí reformátorova upálení), následovaly mj. koncerty zpěváků a kapel, turnaj ve volejbale a zítra všechno uzavře rockový minifest. Konala se ovšem taky ekumenická bohoslužba, ze zástupců státu, dá-li se to tak říci, byl přítomen jeden lidovecký senátor. Rovněž dnes ve večerním zpravodajství ČT se zpráva o tom, že je tu takové výročí, objevila až na nevím kolikátém místě, předcházela mj. i informace o tom, že proběhla tentokrát už naostro rekonstrukce bitvy u Zborova (naši zvítězili). Prima vzpomenula výročí uvedením filmu Otakara Vávry z padesátých let. Není to od věci, tam je ztělesněn Jan Hus tak, jak ho (i dnes) většina národa vnímá. Pěkně to zformuloval někdy v roce 1946 Zdeněk Nejedlý: „Vždy mne až překvapilo, jak málo je Hus teolog, jak málo hloubá o existenci, vlastnostech atd. božích. Za to hluboce ho dojímá a zajímá lid, a v tom zase strádání lidu… Náboženská forma jeho výkladů… jest zjevně jen slupka, jíž využívá pro boj proti mocné církvi proto, že ona své světské zájmy rovněž opírala o náboženské důvody… Dnes by byl Hus hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům.“ Když za „komunistům“ uděláme čárku a doplníme ještě „sociálním a občanským demokratům“, sedí to na dnešek stejně jako to sedělo na rok 1946. Přitom Hus si takovéhle šaškovské pojednání nezaslouží. Měl svůj názor a chtěl být v Kostnici přesvědčen nikoli autoritou a silou, ale argumenty. Pokud se tak nestane, byl připraven obětovat život, na což nakonec došlo. V tomhle smyslu byl už moderní člověk. Dnešní nacionálně sociální ideologie, která čím dál tím víc ovládá náš společenský život (viz každoroční bombastické oslavování válečných událostí) se nemá co odvolávat na Husa, jde fakticky ve stopách těch, co ho upálili. K výročí jsem před pěti lety napsal fejeton, připomínám ho tu, nemám na něm co měnit.
Sobota 7. července
Na závěr včerejší ekumenické vzpomínkové bohoslužby Československé církve husitské v Betlémské kapli (bohoslužby se z čelných politických představitelů zúčastnil jen předseda ČSSD Paroubek, který se k církvi hlásí; proč je to tedy vůbec státní svátek?) promluvil církevní prezident evangelické zemské církve v Anhaltu Hlege Klassohn. Připomněl prý deklaraci synody evangelické církve v Německu, která deklarovala: „Nás Němce tíží vina našeho národa. S úctou a vážností před Bohem hledáme odpuštění této viny. Prosíme naše české sestry a bratry za odpuštění a tak dalece, jak nám přináležím, rovněž odpouštíme.“ Zprávička, která (pochopitelně) vyšla v Právu, mne úplně popletla. Původně jsem si myslel, že se synoda omlouvá za upálení mistra Jana, a že by měla být kolektivně hospitalizována na některé dostatečně velké psychiatrické klinice (aby se tam všichni vešli). Teprve dodatečně mi došlo, že jde o německý stereotyp: jakmile někdo vystoupí na pódium před české nebo polské publikum (jinde to nedělají), má potřebu se omlouvat za poslední válku. Proboha, nechte toho, už toho bylo dost.
Ostatně to ani trochu nefunguje. Polský vicepremiér (a ministr kultury) z fanatické nacionálně klerikální strany „Liga polských rodin“ prohlásil dnes na jakési stranické sešlosti, že přijetí nové smlouvy EU bude pro Polsko znamenat, že spadne pod „Evropský právní systém ovládaný převážně Němci“. Jde prý (jak to známe u nás) o pokus přepsat výsledky druhé světové války. Něčím podobným by bylo, kdyby Polsko přijalo euro a kdyby se polská měna dostala pod kontrolu Evropské centrální banky. Pan Giertych za ta slova určitě na psychiatrické klinice hospitalizován nebude, jednak je to vysoký státní představitel a jednak mám obavy, aby ty ústavy nebyly v Polsku náhodou vyhrazeny spíše pro ty, kteří názory pana Giertycha ve větší či menší míře nesdílejí. Polská celonárodní protiněmecká kampaň vypadá jako karikatura té české, podstatně šikovnější a vyčůranější, která je teď v přechodném útlumu. Líbit se to u nás může lidem jako Zahradil nebo Bobošíková, ale ti budou mít asi zase problém s tím, že hlasatel těchto názorů je v zajetí náboženských pověr a navíc orientován na nevěstku babylonskou. Polsko by možná mělo vystoupit z EU, jinak spěje k tomu, že bude v dohledné době železnou logikou své politiky přinuceno vyhlásit Německu válku.
Antonín Rašek (takto generál tč. V záloze, jinak sociolog blízký ČSSD) vyzývá v Právu k občanské neposlušnosti kvůli nedobré práci naší justice, státního zastupitelství a zjevně taky policie. Neposlušnost se bude zjevně projevovat vůči nynější vládě (proti nikomu jinému to nejde). Přitom v předchozích osmi letech tu byli u moci sociální demokraté. Na totalitní režimy se to svést nedá, správně poukazuje pan Rašek. Na nynější vládu ale taky ne, alespoň ne všechno. Nejde náhodou o nějakou záminku k masovým akcím za svržení vlády? Jenže vyburcovat veřejnost jen tak článkem v novinách asi nebude stačit. Bylo by třeba ještě některé osvědčené agentury na pořádání demonstrací, jako je ČMKOS. Tak, jako se to dělalo po pětačtyřicátém.
V dnešní MfD najdeme mj. obsáhlý rozhovor s prof. dr. Cyrilem Höschlem na téma rozvody zejména politiků. Z rozhovoru nevyplývá, že bychom snad povstali z opic, jak tvrdíval naivní Darwin, ale že dosud opicemi jsme. Tak radikální stanovisko nezaujímá ani paní Hauserová, nejzuřivější z českých feministek. Ale možná, že ji to bude inspirovat.
Tamtéž omlouvá Jan Jandourek Jaroslava Foglara za jeho spolupráci s StB. „Spolupracoval se Svazarmem a chodil na výslechy.“ Na výslechy chodili všichni, které si StB předvolala, kdo nepřišel sám, pro toho si zašli. Chodit na výslechy, na tom opravdu nebylo nic špatného. Důležité bylo na výsleších pokud možno držet zobák a hlavně nepodepisovat spolupráci.
Pondělí 9. července
Premiér Paroubek prohlásil v ČT, že dělá ve věci radarové základny „politiku naprosto konzistentní, upřímnou a otevřenou“. Radar zásadně odmítá, a projevil takovou odvahu, že to dokázal říci do očí i americkému prezidentovi. Zároveň je připraven s Američany jednat. O čem s nimi chce jednat, není jasné. Říci americkému prezidentovi do očí trpkou pravdu, to chce opravdu kus chlapa. Mnozí se o to pokusili, a hned přišli o hlavu. Jinak je pan Paroubek chlap nejen vůči americkému prezidentovi, ale i vůči své končící manželce, i jí řekl z očí do očí, že se jejich manželství jaksi opotřebovalo. Panu Paroubkovi a jeho přednostem ve srovnání se zrádným Topolánkem je věnována naše dnešní glosa.
Starostové v Pobrdí spojují své síly proti americké základně. Budou koordinovat své kroky „směrované politikům, vládě a deníkům, včetně zahraničních“ (mají spojení na devadesát, co to znamená spojení, asi adresy redakcí a telefonní čísla) a zvolili si už dokonce svého Kozinu, který za ně bude vystupovat. Myslím, že další vhodné kroky by byly tyto: Pobrdí vyhlásí samostatnost, vystoupí z NATO a EU a dovrší budování socialismu. Vznikne PFSR – Podbrdská federativní socialistická republika. Něco jako Abcházie, Jižní Osetie nebo Podněstří.
Zlý muž nynějšího ruského vedení, vicepremiér a bývalý ministr obrany Ivanov, opět ukázal zuby. V souvislosti s plány na protiraketovou základnu v Polsku a v Česku prohlásil: „Tlačí nás (totiž USA, bd) do toho, abychom se opět dostali do sporu s Evropou ve snaze vytvořit novou dělící linii.“ Mluvit na Rusi o dělících liniích v Evropě je vzhledem k železné oponě a berlínské zdi řeč o provaze v domě oběšencově. Navíc je zjevné, proč se našim slovanským bratrům z východu „dělící linie“ v Evropě v současné době nehodí – nemohli by tak snadno vztahovat své všetečné pracky na to, co jim ještě před dvaceti lety patřilo a o co pak přišli.
Test italské vlády prý doložil, že („údajný“) vrah J.F. Kennedyho nemohl na prezidenta vypálit všechny tři kulky, které ho zasáhly. Je zajímavé a příznačné, že poté, co se nepodařilo běžným způsobem (mírovou smlouvou) uzavřít druhou světovou válku, nedaří se uzavřít vůbec nic z toho, co se stalo potom. Samozřejmě se hodí (zpráva vyšla v Právu) poukazovat na to, že pravými viníky atentátu na Kennedyho jsou američtí imperialisté. Je to přece logické: prezident Kennedy se stal obětí prohnilého systému, jehož byl součástí. Atentát na Kennedyho se bude zjevně řešit ještě přinejmenším tři sta let – pokud do té doby ovšem nevypukne další světová válka, která to všechno přemaže.
Poslanec Tlustý opět přišel se svou „nulovou variantou“ vládních reforem: pokud se nepodaří dosáhnout konsensu, daňová reforma odpadne. Jan Kasal, který chce něco úplně opačného než Tlustý, se s ním v téhle věci shodne. A jakpak by ne. Tím, že vláda neudělá vůbec nic, prokáže svou nefunkčnost a sama se odepíše.
O postupu proti vládním reformám budou jednat „odbory“ (není jasno, které). Prý poté, co nezabrala demonstrace, na niž dorazilo 30 000 lidí, píší v MfD (dorazilo 30 tisíc, zúčastnilo se pět tisíc; jakýsi malý zázrak v horším slova smyslu, trik hodný Davida Copperfielda), zvažují ostřejší formu protestu, např. stávku. Je bohužel daleko snadnější zorganizovat potěmkinskou demonstraci než potěmkinskou stávku.
Luboš Palata líčí v Lidových novinách, jak zbídačelí Němci berou ve Frankfurtu nad Odrou útokem státní hranice, aby se v sousedním Polsku aspoň trochu najedli. Za dnešní napětí s Polskem si mohou i Němci sami, protože nikdy neměli Poláky dost rádi. To, co dělají vůči Německu nynější polské politické špičky, jsou zřejmě reakce zhrzené milenky, jejíž lásky nebyla náležitě opětována. Pan Palata si našel v Německu dva profesionální flagelanty, kteří mu tyhle nesmysly potvrdili. O profesionální flagelanty nebyla v Německu v posledních sedmnácti letech nikdy nouze.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
