UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Úterý 24. dubna
Známý český podnikatel Krejčíř byl zatčen v Jihoafrické republice. (Je zajímavé, jak negativní význam má v českém socialistickém prostředí slovo podnikatel a co všechno se pod to označení zařazuje. Je div, že zatím u nás nikdo neřekne: když jsem se vracel včera po půlnoci domů, byl jsem na odlehlém místě zastaven dvěma podnikateli: připravili mne o peněženku, doklady, mobil a boty.) Zajímavé je jen, jakým způsobem se jej policii a dalším zainteresovaným složkám podařilo vylákat ze seychelské nory. O tom ovšem zprávy nehovoří (naopak něco podobného rozhořčeně odmítají).
Náš národ dosáhl dalšího významného prvenství. Věnujeme se sexuálnímu životu 143krát za rok. Je to prý čtyřicetkrát víc než je celosvětový průměr a začínáme dýchat na záda králíkům a šimpanzům Bonobo. Tento pěkný výsledek je třeba započíst do řady již dosažených úspěchů (čelné místo ve světě nebo aspoň v Evropě, pokud jde o obezitu a pití piva. Jsme národem náruživě souložících tlusťochů. Možná že by stálo za to zvěčnit to v nějaké moderní obdobě Muchovy Slovanské epopeje (musela by být samozřejmě mládeži nepřístupná).
Ředitel americké Agentury pro raketovou obranu generál Obering se sešel v Praze s poslanci a senátory. Účast byla nevalná, Právo to vysvětluje tím, že zákonodárci mají pondělky vyčleněné na práci mezi voliči. Spíš bych řekl, že opozice má už docela jasno a nějaké dodatečné informace od amerických imperialistů nepotřebuje, jenom by ji pletly. Pěkně to vyjádřil oddaný souputník předsedy Paroubka a předseda zahraničního výboru PS Hamáček: „Nikdo mne zatím nepřesvědčil o tom, že tímto systémem v Evropě nevytváříme rizika, která jsou reálnější než potenciální rizika z Íránu… Ruské reakce hodně napovídají.“ Česká politika se už zase inspiruje z Moskvy.
Sociálnědemokratický politolog Lukáš Jelínek je současně i neúředním a dobrovolným poradcem KSČM. V dnešním článku v Právu píše:“Posílení senátních pozic by mohlo motivovat komunistickou stranu k ofenzivnímu úsilí. To by nemělo pouze představovat vyhrocení radikální rétoriky, nýbrž rovněž snahu být přijatelnější, akceptovatelnější pro zbytek spektra. Čím houževnatěji se budou zelení a lidovci svazovat s neokonzervativní ODS, tím více bude záležet na podobě levice, zda získá pověst odpovědné a důvěryhodné alternativy.“ Tak. Konečně ví pan Filip, co má ve vlastním zájmu dělat. S podobnou politikou má KSČM ostatně dobré zkušenosti, prováděla ji – vlastně její předchůdci z KSČ – s velkým úspěchem v letech 1945 – 8. Až do 25. února posledně zmíněného roku. Pak už nebyla zapotřebí a „levice“, jak by řekl pan Jelínek, se zmocnila otěží na čtyřicet jedna let. A dokonce se hned úvodem sjednotila.
Podle rozhovoru v MfD má Jiří Paroubek ke svému nesouhlasu s americkou základnou v ČR opravdu pádný důvod: „Můj osobní názor nemá význam… respektuji, že 80% ČSSD je proti instalaci radarové základny…. V určitém okamžiku si každý předseda musí vybrat, jestli chce být předsedou nebo jít proti straně, a já jsem si vybral jednoznačně.“ Jak vidno, z minulosti známé dilema „se stranou nebo proti straně“ řeší pan Paroubek v duchu těch nejlepších domácích revolučních tradic.
MfD uvádí v rubrice Téma seznam „Paroubkovi lidé“. Na něm stojí na posledním místě i Krejčířův advokát Tomáš Sokol. Co je to za způsoby? MfD se snaží vzbudit dojem, že člověk jako Krejčíř nemá morální nárok na advokáta, normální právník by takový případ neměl vzít, a pokud už ho někdo vzal, má svým způsobem blízko k organizovanému zločinu. Považuji to za nepřímou a vyčůranou problematizaci práva na obhajobu. Podobně se pozastavovali čeští bolševici v roce 1945 nad tím, jak může někdo hájit nacistické válečné zločince. V civilizovaném světě má každý právo na obhajobu a když někdo obhajuje člověka ne bezdůvodně podezřelého ze zločinů, vůbec to ještě neznamená, že je sám zločinec. Naopak je nestoudné něco podobného i jen naznačovat. Pokud se to nějak důkladně nedoloží.
K úmrtí Borise Jelcina přinášíme dnešní glosu. Jen na okraj ještě něco, co se mi do ní nevešlo: nejproblematičtějším Jelcinovým přínosem k politickému vývoji na Rusi bylo, že se mu bohužel podařilo přesvědčit ruskou veřejnost a podstatnou část ruské politické elity, že demokracie se pro Rusko nehodí. Samozřejmě nechtě.
V dnešním čísle LN polemizuje Dušan Třeštík s Petrem Zídkem ohledně omluv. Podle Třeštíka je mánie omlouvání se iluzí konvenční politické korektnosti a historici by jí neměli podléhat. Podle Zídka (aspoň v Třeštíkově interpretaci) mají „zapálení amatéři“ na omluvu za ošklivé stránky dějin nárok. Budu se k té diskusi muset vrátit. Dělení těch, kteří mají nějaký názor na ty či ony věci, jež se staly ne včera nebo předevčírem, ale dřív, na „profesionály“, tj. historiky, a „amatéry“ je typicky česká nestydatost. Historičtí profesionálové jsou v tomto pojetí ve skutečnosti ti, kteří vytváří státní doktrínu pro momentálně vládnoucí politickou garnituru. Pan Třeštík si stěžuje: „Zdrcující většina takových omluv byla až dosud pochopena jako něco, co zakládá nárok na odškodnění." To je ovšem riziko úplně každé omluvy. Pan Třeštík by byl ovšem frajer (i když bych si dovolil s ním v tom případě zásadně nesouhlasit; ale byl by frajer, byl by to projev občanské kuráže a chuti jít proti proudu), kdyby do této problematizace zahrnul i německé omluvy za nacismus, holocaust a druhou světovou válku. Jenže na to je moc velký… (laskavý čtenář si doplní vhodné slovo). Nechci předstírat, že nejrůznější omluvy dnes nejsou problém. Ale je tu otázka jakéhosi realismu. Příklad: kdyby se premiér Topolánek při návštěvě Saska omluvil jménem celé Evropy za to, jak se Sasy naložil kdysi Karel Veliký, odcestoval by nepochybně zpátky nikoli do Strakovky, ale do Bohnic. Pokud by se ovšem omluvil za vyhnání sudetských Němců, musel by se sice vrátit kanálem, ale byl by to projev věcnosti a odvahy (pana Topolánka to pochopitelně ani nenapadne).
Středa 25. dubna
Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek žádá na Topolánkovi, aby se omluvil předsedovi Paroubkovi za to, že před loňskými parlamentními volbami mluvil o jeho údajném propojení s organizovaným zločinem (vyšetřování, které provedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nic podobného neprokázalo). „Pane Topolánku, dokažte, že jste chlap!“, volá pateticky. ČSSD trpí syndromem chlapáctví. Chlapi se poznají podle toho, že se omlouvají ČSSD.
Předseda ČSSD Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se sešli s ředitelem TV Nova. Vyměnili si prý názory na digitalizaci televizního vysílání. Tady by měli příležitost projevit chlapáctví zase oba pánové. Těžko se zbavit dojmu, že to, co o jednání prosáklo, se rovná tahání veřejnosti za nos, a že by měli kápnout božskou.
Mladá fronta Dnes přinesla v rubrice Téma dosti otřesné doklady o hulvátství zdravotnického personálu v českých nemocnicích. Prezident lékařské komory na to reagoval tím, že to souvisí s malým finančním ohodnocením lékařů a že ostatně „pacienti přicházejí také nepříjemní“. Z toho jednoznačně vyplývá, že celá slavná lékařská komora není nic jiného než odborový svaz nemocničních lékařů a zároveň jejich zájmová organizace. Lidé, kteří dovedou být slušní jen za prachy, jsou ostatně k politování. Není to žádná opravdová slušnost. Navíc aby se udrželi tak říkajíc aktivní, museli by dostávat přidáno každý měsíc a přidávaná suma by musela růst geometrickou řadou.
Karel Steigerwald píše rovněž v MfD (k průzkumu ohledně sexuální aktivity české populace, o němž jsme se zmínili včera), že neexistuje člověk, který by přiznal, kolikrát ročně se miluje… „Každá informace z této prestižní oblasti musí být lživá skoro stejně jako informace o politických preferencích.“ Znamená to snad, že existuje nějaký vztah (pokud jde o společenskou přitažlivost) mezi údajem o sexuální aktivitě jedince a o jeho voličských sympatiích dejme tomu, když vezmu v úvahu konkrétní angažovanost člena správní rady CEP, k ODS? Je snad příjemný sexuální zážitek věc podobně atraktivní jako vhodit do volební urny voličský lístek s kandidátkou nejsilnější pravicové strany, takže každý má ctižádost to o sobě tvrdit? Úvaha se dá uzavřít pointou ze známé židovské anekdoty: zkusil jsem obojí, nedá se srovnat.
Jefim Fištejn píše tamtéž velmi pochvalně o Borisi Jelcinovi. Prý jako by vypadl z knih Ostrovského nebo Saltykova-Ščedrina. To je zajímavé, mne by napadl vždycky v první řadě Gogol (jenže to byl Ukrajinec, jen psal rusky). Myslím, že Jelcina přeceňuje. Za Jelcina byl v Rusku nepořádek, který se podobal demokracii. Teď je tam pořádek, který se demokracii ani trochu nepodobá. Druhé vyplynulo z prvního. Je ovšem otázka, zda to není nějaká zákonitost postkomunistického vývoje, protože český vývoj, zdá se, míří podobnou cestou, jen ještě nejsme tak daleko.
Pavel Máša se v Lidových novinách pozastavuje nad tím, že na Jelcinův pohřeb nepozvali Václava Havla coby jeho horlivého stoupence. Havel však Jelcina jeho politiku svého času dost tvrdě kritizoval, někdy v první polovině devadesátých letech jsem o tom napsal článek do MfD, na jeho závěrech dodnes trvám a připadají mi důležité. Nemám teď po ruce svůj archiv, pokud ho najdu, pokusím se jej zítra nebo pozítří dát k dispozici.
Z Rady Českého rozhlasu odstoupil Štěpán Kotrba, redaktor Harvardských, totiž Britských listů. Vyřešil tak hrozící vyhazov, vyčítali mu, že navštěvoval jednotlivé redakce a úkoloval redaktory. Pokud by to byla pravda, není se čemu divit, podle údajů ve Wikipedii byl pan Kotrba kdysi členem KSČM, pak přestoupil do ČSSD a teprve po zvolení do Rady své členství v ČSSD přerušil. Nezávislý, až to bolí. Ostatně si myslím, že tyto orgány (Rada České televize, Rada Českého rozhlasu a RRTV) jsou z ústavního hlediska podezřelé a mělo by se s nimi něco dělat. Veřejnoprávnost zatím bohužel neumíme.
Čtvrtek 26. dubna
Václav Klaus odjíždí do Moskvy pěstovat slovanskou vzájemnost. Dal svému doprovodu na vědomi, že se v Moskvě bude mluvit rusky bez tlumočníka. Co si tím chce vyžebrat? Rusové budou samozřejmě polichoceni, ale ruští politici a diplomaté nejsou idioti, aby servilnímu českému šaškování podřizovali svou politiku. Je to fajn, holoubci, že mluvíte po našem, po slovansky, ale to je jen první krok. Jediný náměstek ministra zahraničí Pojar se opovážil špitnout, že pokud by mělo dojít na detailní jednání s právními aspekty, dal by přednost češtině nebo „neutrálnímu jazyku“. Český prezident se (zcela obecně, nejde teď zrovna jen o ruštinu) chová jako Beneš v situaci, kdy se tak na rozdíl od Beneše chovat ani trochu nemusí.
V koaličním táboře se zvedá vlna nespokojenosti s reformou veřejných financí. Někde v pozadí lze tušit šikovné ruce Vlastimila Tlustého. K problému se vracím glosou.
Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) navrhl zahájit disciplinární řízení s Davidem Rathem (ČSSD). Langer se ohrazuje proti jeho slovům o tom, že zasahuje do vyšetřování úniku takzvané Kubiceho zprávy do médií. Je zajímavé, že pan Langer nezohlednil úspornou a časově nenáročnou tzv. Mackovu cestu. Jako ministr vnitra si to asi nemůže dovolit.
Známý český podnikatel Krejčíř byl zatčen v Jihoafrické republice. (Je zajímavé, jak negativní význam má v českém socialistickém prostředí slovo podnikatel a co všechno se pod to označení zařazuje. Je div, že zatím u nás nikdo neřekne: když jsem se vracel včera po půlnoci domů, byl jsem na odlehlém místě zastaven dvěma podnikateli: připravili mne o peněženku, doklady, mobil a boty.) Zajímavé je jen, jakým způsobem se jej policii a dalším zainteresovaným složkám podařilo vylákat ze seychelské nory. O tom ovšem zprávy nehovoří (naopak něco podobného rozhořčeně odmítají).
Náš národ dosáhl dalšího významného prvenství. Věnujeme se sexuálnímu životu 143krát za rok. Je to prý čtyřicetkrát víc než je celosvětový průměr a začínáme dýchat na záda králíkům a šimpanzům Bonobo. Tento pěkný výsledek je třeba započíst do řady již dosažených úspěchů (čelné místo ve světě nebo aspoň v Evropě, pokud jde o obezitu a pití piva. Jsme národem náruživě souložících tlusťochů. Možná že by stálo za to zvěčnit to v nějaké moderní obdobě Muchovy Slovanské epopeje (musela by být samozřejmě mládeži nepřístupná).
Ředitel americké Agentury pro raketovou obranu generál Obering se sešel v Praze s poslanci a senátory. Účast byla nevalná, Právo to vysvětluje tím, že zákonodárci mají pondělky vyčleněné na práci mezi voliči. Spíš bych řekl, že opozice má už docela jasno a nějaké dodatečné informace od amerických imperialistů nepotřebuje, jenom by ji pletly. Pěkně to vyjádřil oddaný souputník předsedy Paroubka a předseda zahraničního výboru PS Hamáček: „Nikdo mne zatím nepřesvědčil o tom, že tímto systémem v Evropě nevytváříme rizika, která jsou reálnější než potenciální rizika z Íránu… Ruské reakce hodně napovídají.“ Česká politika se už zase inspiruje z Moskvy.
Sociálnědemokratický politolog Lukáš Jelínek je současně i neúředním a dobrovolným poradcem KSČM. V dnešním článku v Právu píše:“Posílení senátních pozic by mohlo motivovat komunistickou stranu k ofenzivnímu úsilí. To by nemělo pouze představovat vyhrocení radikální rétoriky, nýbrž rovněž snahu být přijatelnější, akceptovatelnější pro zbytek spektra. Čím houževnatěji se budou zelení a lidovci svazovat s neokonzervativní ODS, tím více bude záležet na podobě levice, zda získá pověst odpovědné a důvěryhodné alternativy.“ Tak. Konečně ví pan Filip, co má ve vlastním zájmu dělat. S podobnou politikou má KSČM ostatně dobré zkušenosti, prováděla ji – vlastně její předchůdci z KSČ – s velkým úspěchem v letech 1945 – 8. Až do 25. února posledně zmíněného roku. Pak už nebyla zapotřebí a „levice“, jak by řekl pan Jelínek, se zmocnila otěží na čtyřicet jedna let. A dokonce se hned úvodem sjednotila.
Podle rozhovoru v MfD má Jiří Paroubek ke svému nesouhlasu s americkou základnou v ČR opravdu pádný důvod: „Můj osobní názor nemá význam… respektuji, že 80% ČSSD je proti instalaci radarové základny…. V určitém okamžiku si každý předseda musí vybrat, jestli chce být předsedou nebo jít proti straně, a já jsem si vybral jednoznačně.“ Jak vidno, z minulosti známé dilema „se stranou nebo proti straně“ řeší pan Paroubek v duchu těch nejlepších domácích revolučních tradic.
MfD uvádí v rubrice Téma seznam „Paroubkovi lidé“. Na něm stojí na posledním místě i Krejčířův advokát Tomáš Sokol. Co je to za způsoby? MfD se snaží vzbudit dojem, že člověk jako Krejčíř nemá morální nárok na advokáta, normální právník by takový případ neměl vzít, a pokud už ho někdo vzal, má svým způsobem blízko k organizovanému zločinu. Považuji to za nepřímou a vyčůranou problematizaci práva na obhajobu. Podobně se pozastavovali čeští bolševici v roce 1945 nad tím, jak může někdo hájit nacistické válečné zločince. V civilizovaném světě má každý právo na obhajobu a když někdo obhajuje člověka ne bezdůvodně podezřelého ze zločinů, vůbec to ještě neznamená, že je sám zločinec. Naopak je nestoudné něco podobného i jen naznačovat. Pokud se to nějak důkladně nedoloží.
K úmrtí Borise Jelcina přinášíme dnešní glosu. Jen na okraj ještě něco, co se mi do ní nevešlo: nejproblematičtějším Jelcinovým přínosem k politickému vývoji na Rusi bylo, že se mu bohužel podařilo přesvědčit ruskou veřejnost a podstatnou část ruské politické elity, že demokracie se pro Rusko nehodí. Samozřejmě nechtě.
V dnešním čísle LN polemizuje Dušan Třeštík s Petrem Zídkem ohledně omluv. Podle Třeštíka je mánie omlouvání se iluzí konvenční politické korektnosti a historici by jí neměli podléhat. Podle Zídka (aspoň v Třeštíkově interpretaci) mají „zapálení amatéři“ na omluvu za ošklivé stránky dějin nárok. Budu se k té diskusi muset vrátit. Dělení těch, kteří mají nějaký názor na ty či ony věci, jež se staly ne včera nebo předevčírem, ale dřív, na „profesionály“, tj. historiky, a „amatéry“ je typicky česká nestydatost. Historičtí profesionálové jsou v tomto pojetí ve skutečnosti ti, kteří vytváří státní doktrínu pro momentálně vládnoucí politickou garnituru. Pan Třeštík si stěžuje: „Zdrcující většina takových omluv byla až dosud pochopena jako něco, co zakládá nárok na odškodnění." To je ovšem riziko úplně každé omluvy. Pan Třeštík by byl ovšem frajer (i když bych si dovolil s ním v tom případě zásadně nesouhlasit; ale byl by frajer, byl by to projev občanské kuráže a chuti jít proti proudu), kdyby do této problematizace zahrnul i německé omluvy za nacismus, holocaust a druhou světovou válku. Jenže na to je moc velký… (laskavý čtenář si doplní vhodné slovo). Nechci předstírat, že nejrůznější omluvy dnes nejsou problém. Ale je tu otázka jakéhosi realismu. Příklad: kdyby se premiér Topolánek při návštěvě Saska omluvil jménem celé Evropy za to, jak se Sasy naložil kdysi Karel Veliký, odcestoval by nepochybně zpátky nikoli do Strakovky, ale do Bohnic. Pokud by se ovšem omluvil za vyhnání sudetských Němců, musel by se sice vrátit kanálem, ale byl by to projev věcnosti a odvahy (pana Topolánka to pochopitelně ani nenapadne).
Středa 25. dubna
Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek žádá na Topolánkovi, aby se omluvil předsedovi Paroubkovi za to, že před loňskými parlamentními volbami mluvil o jeho údajném propojení s organizovaným zločinem (vyšetřování, které provedlo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nic podobného neprokázalo). „Pane Topolánku, dokažte, že jste chlap!“, volá pateticky. ČSSD trpí syndromem chlapáctví. Chlapi se poznají podle toho, že se omlouvají ČSSD.
Předseda ČSSD Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se sešli s ředitelem TV Nova. Vyměnili si prý názory na digitalizaci televizního vysílání. Tady by měli příležitost projevit chlapáctví zase oba pánové. Těžko se zbavit dojmu, že to, co o jednání prosáklo, se rovná tahání veřejnosti za nos, a že by měli kápnout božskou.
Mladá fronta Dnes přinesla v rubrice Téma dosti otřesné doklady o hulvátství zdravotnického personálu v českých nemocnicích. Prezident lékařské komory na to reagoval tím, že to souvisí s malým finančním ohodnocením lékařů a že ostatně „pacienti přicházejí také nepříjemní“. Z toho jednoznačně vyplývá, že celá slavná lékařská komora není nic jiného než odborový svaz nemocničních lékařů a zároveň jejich zájmová organizace. Lidé, kteří dovedou být slušní jen za prachy, jsou ostatně k politování. Není to žádná opravdová slušnost. Navíc aby se udrželi tak říkajíc aktivní, museli by dostávat přidáno každý měsíc a přidávaná suma by musela růst geometrickou řadou.
Karel Steigerwald píše rovněž v MfD (k průzkumu ohledně sexuální aktivity české populace, o němž jsme se zmínili včera), že neexistuje člověk, který by přiznal, kolikrát ročně se miluje… „Každá informace z této prestižní oblasti musí být lživá skoro stejně jako informace o politických preferencích.“ Znamená to snad, že existuje nějaký vztah (pokud jde o společenskou přitažlivost) mezi údajem o sexuální aktivitě jedince a o jeho voličských sympatiích dejme tomu, když vezmu v úvahu konkrétní angažovanost člena správní rady CEP, k ODS? Je snad příjemný sexuální zážitek věc podobně atraktivní jako vhodit do volební urny voličský lístek s kandidátkou nejsilnější pravicové strany, takže každý má ctižádost to o sobě tvrdit? Úvaha se dá uzavřít pointou ze známé židovské anekdoty: zkusil jsem obojí, nedá se srovnat.
Jefim Fištejn píše tamtéž velmi pochvalně o Borisi Jelcinovi. Prý jako by vypadl z knih Ostrovského nebo Saltykova-Ščedrina. To je zajímavé, mne by napadl vždycky v první řadě Gogol (jenže to byl Ukrajinec, jen psal rusky). Myslím, že Jelcina přeceňuje. Za Jelcina byl v Rusku nepořádek, který se podobal demokracii. Teď je tam pořádek, který se demokracii ani trochu nepodobá. Druhé vyplynulo z prvního. Je ovšem otázka, zda to není nějaká zákonitost postkomunistického vývoje, protože český vývoj, zdá se, míří podobnou cestou, jen ještě nejsme tak daleko.
Pavel Máša se v Lidových novinách pozastavuje nad tím, že na Jelcinův pohřeb nepozvali Václava Havla coby jeho horlivého stoupence. Havel však Jelcina jeho politiku svého času dost tvrdě kritizoval, někdy v první polovině devadesátých letech jsem o tom napsal článek do MfD, na jeho závěrech dodnes trvám a připadají mi důležité. Nemám teď po ruce svůj archiv, pokud ho najdu, pokusím se jej zítra nebo pozítří dát k dispozici.
Z Rady Českého rozhlasu odstoupil Štěpán Kotrba, redaktor Harvardských, totiž Britských listů. Vyřešil tak hrozící vyhazov, vyčítali mu, že navštěvoval jednotlivé redakce a úkoloval redaktory. Pokud by to byla pravda, není se čemu divit, podle údajů ve Wikipedii byl pan Kotrba kdysi členem KSČM, pak přestoupil do ČSSD a teprve po zvolení do Rady své členství v ČSSD přerušil. Nezávislý, až to bolí. Ostatně si myslím, že tyto orgány (Rada České televize, Rada Českého rozhlasu a RRTV) jsou z ústavního hlediska podezřelé a mělo by se s nimi něco dělat. Veřejnoprávnost zatím bohužel neumíme.
Čtvrtek 26. dubna
Václav Klaus odjíždí do Moskvy pěstovat slovanskou vzájemnost. Dal svému doprovodu na vědomi, že se v Moskvě bude mluvit rusky bez tlumočníka. Co si tím chce vyžebrat? Rusové budou samozřejmě polichoceni, ale ruští politici a diplomaté nejsou idioti, aby servilnímu českému šaškování podřizovali svou politiku. Je to fajn, holoubci, že mluvíte po našem, po slovansky, ale to je jen první krok. Jediný náměstek ministra zahraničí Pojar se opovážil špitnout, že pokud by mělo dojít na detailní jednání s právními aspekty, dal by přednost češtině nebo „neutrálnímu jazyku“. Český prezident se (zcela obecně, nejde teď zrovna jen o ruštinu) chová jako Beneš v situaci, kdy se tak na rozdíl od Beneše chovat ani trochu nemusí.
V koaličním táboře se zvedá vlna nespokojenosti s reformou veřejných financí. Někde v pozadí lze tušit šikovné ruce Vlastimila Tlustého. K problému se vracím glosou.
Ministr vnitra Ivan Langer (ODS) navrhl zahájit disciplinární řízení s Davidem Rathem (ČSSD). Langer se ohrazuje proti jeho slovům o tom, že zasahuje do vyšetřování úniku takzvané Kubiceho zprávy do médií. Je zajímavé, že pan Langer nezohlednil úspornou a časově nenáročnou tzv. Mackovu cestu. Jako ministr vnitra si to asi nemůže dovolit.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
