UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Úterý 30.ledna
Místní zlínská organizace ČSSD těsnou většinou odmítla vyloučit ze strany poslance Melčáka. Melčák se „vylučovací“ schůze zúčastnil a hájil své rozhodnutí dát vládě důvěru. Musím se přiznat, že s Melčákovým hlasováním mám problém, jeho postoj mi nepřipadá ani úplně korektní (velmi zásadní porušení loajality k politickému uskupení, jehož je členem a za něž byl zvolen), a hlavně ani přesvědčivě zdůvodněný. Výsledek hlasování o důvěře je ovšem plod uměle prodlužované politické krize a Paroubkův podíl na tomto vývoji je podle mého názoru větší než Topolánkův. Minimálně si měl spočítat, že mu celá jeho riskantní strategie nakonec velmi pravděpodobně spadne na hlavu, což se stalo (přitom je nepoučitelný a neschopný hrát jinou hru: v čele ČSSD teď stojí tandem Paroubek – Rath a to se Paroubkovi nemusí vyplatit). V téhle situaci je těžké panu Melčákovi neuznat, že projevil jakousi úpornost, k níž je zapotřebí i trocha kuráže, a že v rozhodnutí zlínské organizace se zračí to, čemu se říká „vnitrostranická demokracie“ (taky proto, že rozhodnutí bylo dosaženo velmi těsnou většinou). Problém je, že Paroubek si nemůže nechat líbit, aby ČSSD Melčáka nevyloučila ne snad kvůli svým mnohým a nesporným nevábným vlastnostem, ale kvůli tomu, že žádný předseda politické strany si něco takového nemůže nechat líbit, pokud nechce, aby se mu ze strany stal cikánský tábor. Šlo o příliš zásadní věc.
Ministerstvo obrany koupilo dva letouny typu Airbus A-319 CJ, jeden z nich pro vládní letku. Zároveň dalo za tím účelem zrekonstruovat dva hangáry na letišti ve Kbelích. Teď se ukázalo, že letadla se do hangárů nevejdou, protože rozpětí jejich křídel je o pár metrů větší než vchod. Je bezvadné, že Armáda ČR se drží svých bojových tradic, jejichž zárodky byly položeny už za staré monarchie a neobyčejně se upevnily v době, kdy u nás vládlo nejspravedlivější ze všech zřízení.
Pražský magistrát nepovolil včerejší protestní pochod k americkému velvyslanectví (šlo o protest proti vybudování americké základny). Dr. Rath k tomu napsal na svých internetových stránkách: „Politická moc chce umlčet kritiky svých rozhodnutí. Je vidět, až k jakým praktikám se nynější mocipáni snižují. Nemusel by se za ně stydět žádný předlistopadový tajemník KSČ. Konečně já osobně mám již mnoho let dojem, že ODS je tak trochu kopií strany ,bolševického‘ typu. Kdo nemodrá s námi, je náš nepřítel!“ Z toho člověka pomalu roste vážný konkurent Václava Kopeckého. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik tento způsob veřejného vystupování na veřejnost zabírá. Já bych řekl, že ji dr. Rath a jeho způsoby musí spíš odpuzovat, ale možná, že jsou to intelektuálské iluze, např. u nemocničních lékařů ten člověk kdysi se svými manýrami zabodoval na celé čáře.
O jmenování pana Zahradila (a pana Šedivého, který ovšem není problém, protože je to člověk velmi citlivý na svou úspěšnou dráhu a v tom smyslu taky velmi přizpůsobivý, přizpůsobí se vždycky všemu, co disponuje dostatečnou politickou vahou, kdežto pan Zahradil je fanatik okresního formátu) zmocněncem premiéra pro euroústavu prohlásil pan Topolánek rezolutně: „Ta jména jsou definitivní, protože jsem je určil já.“ Náš premiér – slunce možná poněkud přeceňuje sílu svého postavení. Sám Zahradil o sobě mluví jako o „neoficiálním důvěrníkovi premiéra“. Je taky jeho zpovědníkem, jako pověstný páter Josef? V tom případě, až bude jednou konečně vymrštěn z politiky, bude se moci živit vydáváním zajímavých pamětí, které nám dají nahlídnout do přítmí premiérova soukromého života (jako typický představitel toho, co ve středověku dutě pateticky pojmenovávali antikrist, pan Zahradil určitě nebude vázán žádným zpovědním tajemstvím).
Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo příručku pro cizince, jak se chovat v Česku. Příručka má, soudě podle pěkné informace v Právu, dvě dimenze. První: cizinec si při kontaktu s Čechem nemá pokud možno sedat v dopravním prostředku vedle něho, když to není nevyhnutelně nutné, nemá se při chůzi držet těsně vedle něho a sahat na něj při konverzaci, zvlášť když jde o ženu (mohlo by to vyprovokovat útok rozzuřeného samce, bd). Má s ním mluvit zhruba na metrovou vzdálenost a dívat se mu přímo do očí. Nemá s ním hovořit o politice a náboženství (!), raději o počasí a rodině. Nemá užívat sprostých slov, skákat mu do řeči a divoce gestikulovat. Tato část rad poněkud připomíná instrukce, jak se chovat, potkáte-li v lese rozzuřeného medvěda, a nechybí jí jistý realismus. V druhé části, jejímž spoluautorem byl možná Sacha Baron Cohen a vzbuzuje nutkavý dojem, že je psána pro příchozí z opačného směru než ta první, se mj. upozorňuje, že v české společnosti sedí muži i ženy u stolu společně a že je velmi neslušné říhat a nahlas krkat (rozumí se ve společnosti, na jednu podstatnou věc ovšem autoři v tom výčtu zapomněli). Publikace má devadesát stran a vyšla pro jistotu i česky, pokusím se ji opatřit, abych přesně věděl, jak se mám napříště ke svým soukmenovcům chovat.
Jan Eichler nikdy nezklame. Tentokrát píše v Právu o tom, že světové veřejnosti (a tedy i nám) dluží omluvu za invazi do Iráku nejen prezident Bush, ale i signatáři tzv. dopisu osmi (patří mezi ně i exprezident Havel, tenkrát byl ještě ve funkci, a Eichler ho jmenovitě zmiňuje). Pan Eichler se domnívá, že teroristické útoky v Londýně a Madridu byly jednak „neblahým důsledkem války v Iráku“ a že to by „krutý“ (skoro by se chtělo doplnit a zasloužený, řekl bych, že to ten člověk tak myslí) trest za osobní nasazení, s nímž do Iráku šli s Bushem Aznar a Blair. Čili: kdybychom ty teroristy nedráždili (příčina), nebyli ba na nás tak zlí (důsledek), teorie příčiny a důsledku v jiné než sudetoněmecké problematice, z příčiny nutně plyne důsledek, a kdyby příčiny nebylo, nebylo by ani důsledku – já bych spíš řekl, že kdo má chuť provádět podobné důsledky, a tu islámští teroristé mají, a velkou, vždycky si nějakou příčinu najde; a za druhé, není to jen důsledek příčiny, ale krutý, leč zasloužený trest za hřích. Podle této logiky bylo planýrování Londýna na počátku druhé světové války spravedlivým trestem za hříchy Winstona Churchilla (nebyl k Hitlerovi dost ohleduplný). Chtěl bych zdůraznit, že „banda osmi“ (pan Eichler má poněkud maoistické manýry) a zvláště Václav Havel se mně omlouvat nemusí, taky bych ho rád (ač nepatřím k jeho zvlášť horlivým přívržencům) za podpis pochválil, což jsem ostatně učinil už tenkrát, když to podepsal, jen mám jakýsi nepříjemný dojem, že už svůj podpis stačil tak nějak odvolat.
Redaktoři Mladé fronty Dnes testovali poctivost národa. „Jakoby“ nalezli 76 peněženek a odevzdali je na úřadě nebo instituci, kde je jakoby někdo ztratil. 68 z nich se pak dostalo zpátky k testovacím „majitelům“ i s obsahem. V zbylých případech se ztratila buď část hotovosti nebo celá peněženka. Nejpoctivěji se chovají na finančních úřadech a v kostelích. Test má jeden problém: testuje na poctivost instituce, které by se měly postarat o to, aby se nalezené dostalo v pořádku do rukou majitelů. Z tohoto hlediska není výsledek žádná sláva. Daleko zajímavější by bylo otestovat samotné nálezce: tj. 76 peněženek „jakoby“ ztratit a pak sledovat, kolik jich nálezci vrátí. Test by byl ovšem organizačně velmi složitý (jak zjistit, kam případný poctivý nálezce peněženku odevzdal) a obávám se, že taky neobyčejně finančně náročný.
Karel Steigerwald píše v dnešní MfD: „Paroubek vnutil republice archaický a zcela neužitečný konflikt. Sociální demokracii ubližuje víc. Chce z ní udělat mocichtivou postkomunistickou bandu, což údělem a posláním socialistů v žádném případě není a být nemůže.“ Nejsem si úplně jistý, jak radikální proměna by to vůči současnému stavu byla.
Tamtéž se vyjádřil i komunistický europoslanec Remek: podle něj s námi v otázce základen tzv. Sověti (rozuměj Rusové), nehráli na rovinu. „Souhlas neměli celonárodní, ale jen od tehdejší vlády, později označené za zrádcovsky promoskevskou. Ale dnes je opět ve hře jen vláda – hned se dere na mysl přívlastek proamerická – která se nás také nemíní ptát na názor.“ Pan Remek se jako komunista zjevně stále vznáší nějakých těch pár tisíc kilometrů nad zemským povrchem (kam ho nechal kdysi dopravit Brežněv), takže mu ušlo, že „tehdejší vláda“ existovala z milosti ruských okupantů a neměla vůbec žádnou legitimitu. Tahle vláda vzešla z demokratických voleb. To, že její mandát je velmi slabý, se v demokracii stává. Mandát vlády po srpnu 1968 naproti tomu nebyl slabý: spočíval v ruských bodácích.
V Lidových novinách píše (v souvislosti s Ficovou politikou na Slovensku) Luboš Palata: „A zaostávající Česká republika se ani s pravicovou a reformně se deklarující vládou ještě nedostala ani k tomu, aby se tato zřejmě nejzásadnější reforma současnosti (tj. reforma penzijního systému) začala aspoň připravovat." Pan Palata se zjevně definitivně zbláznil. Vláda dostala důvěru před pár dny, předchozí Topolánkova vláda byla v úřadu čtyři měsíce a neměla důvěru ani kompetenci něco podobného připravovat, měla docela jiné starosti.
Středa 31. ledna
Ministr vnitra hodlá podle Práva sesadit policejního prezidenta Husáka. Právo tak usuzuje z toho, že ministr vnitra to odmítl potvrdit. Podobně před časem odmítl potvrdit, že se chystá sesadit šéfa rozvědky Randáka, a pak ho sesadil. To je dost málo přesvědčivý důkaz. Pokud se u nás ovšem zavede praxe, že když se vlády ujme předchozí opozice, vymění se všechna významná místa ve státní správě počínaje policií, povede to k ochromení státního aparátu a podá to smutné svědectví o pokračující kazachstanizaci České republiky.
Opozici se nepodařilo protlačit na jednání Sněmovny několik kontroverzních témat (debata o českém postoji k euroústavě, o vytvoření komise pro prošetření činnosti celorepublikových policejních útvarů, o umístění americké radarové základny). Přitom aspoň o tom prvním bodě by se mělo jednat dosti naléhavě, vládní tým, který se má věcí zabývat, nabývá zejména kooptací Jana Zahradila coby Topolánkova „tajného rady“ znepokojivé podoby. Výhrady ČSSD k Zahradilovi jsou zcela oprávněné. ČSSD mezitím rozšířila program ještě o údajnou korupční aféru Jiřího Čunka. ČSSD disponuje dostatečným množstvím hlasů, aby se schůzi podařilo svolat, ale o programu rozhoduje nadpoloviční většina přítomných, a s tím bude problém. Melčák a Pohanka hlasují v této věci s opozicí, ale při plné účasti opozice na většinu ani v tomto případě nemá. Zdá se, že v poslanecké sněmovně se od nynějška budou vést nesmiřitelné bitvy na život a na smrt. Další příspěvek ke kazachstanizaci našeho politického života (pozn: nejde o Kazachstán skutečný, ale ten virtuální, Boratův).
Zrádci Melčák a Pohanka mají být vyvrženi ze společenství sociálních demokratů i po formální stránce. Melčáka se zatím sice nepovedlo vyloučit, tak ho aspoň vystěhovali z kanceláře (a Pohanku taky). Na vystěhování z poslaneckého bytu (patří do kvóty přidělené ČSSD) zatím nepomýšlejí. ČSSD je taky proti jejich přesazení ve Sněmovně a činí to, jak se zdá, z lehce sadistických důvodů (aby je jejich zrazení spolužáci, totiž spoluposlanci, mohli pod lavicí okopávat a případně i píchat špendlíkem). Je to směšné i hnusné zároveň.
Zlínská organizace, která nevyloučila poslance Melčáka z ČSSD, má aspoň podle Alexandra Mitrofanova 79 členů. Z nich se vylučovací schůze zúčastnilo jen 47. Velkou absenci je možné vykládat různými způsoby, mimo jiné tak, že část absentérů jsou členy ČSSD jen čistě formálně. Nemyslím, že by to byl problém jen ČSSD. Členství v politických stranách u nás nefrčí a to strany poškozuje. Městská organizace strany s druhou největší veřejnou podporou čítá ve Zlíně, který má 79 500 obyvatel, 79 lidí. To je směšné.
Předseda KSČM Filip se - rovněž v Právu - domnívá, že prvním cílem amerického plánu s radarovou základnou, „jak prohlašují i ruští generálové (a nejen oni), je monitorování vzdušného prostoru východních států, tedy především Ruska“. Já se zase domnívám, že politika KSČM svědčí o tom, že na základním poslání komunistické strany u nás - být pátou kolonou ruského imperialismu - se od jejího počátku v roce 1921 nic nezměnilo.
Čtvrtek 1. února
Vnitrostranická opozice ve Straně zelených (asi třicet lidí, ale není jasné, zda to náhodou není třetina strany) kritizuje ministra Schwarzenberga za postoj k otázce amerického radaru a k euroústavě. Ptají se, proč Schwarzenberga do vlády navrhovali, když není vázán programem strany. Pokud jde o euroústavu, nepatří ministr ve vládě rozhodně mezi jestřáby. Na druhé straně si nedovedu představit, jak by ve Francii a v Nizozemsku mohlo proběhnout znovu referendum o původním textu euroústavy, text se bude muset změnit, a nejen formálně. Debata o těch změnách je teprve na počátku, kritizovat Schwarzenberga teď je předčasné (nespokojenost zelených s tím, že do věci bude mluvit Zahradil, je ovšem oprávněná). Pokud jde o americkou základnu, požaduje např. poslanec Liška (který snad k té opozici nepatří), aby USA zaručily, že se radar stane součástí NATO. Přitom NATO je bez Američanů směšné a bezmocné a radar se může stát součástí protiraketové obrany NATO teprve tenkrát, až nějaká bude existovat – zatím to spíš vypadá tak, že NATO se jednou na existující americkou protiraketovou obranu napojí.
Německý europoslanec za SPD a předseda výboru pro ústavní záležitosti Jo Leinen kritizoval opět Klause za jeho euroskepticismus. Jakkoli si Klaus kritiku zaslouží, těžko se zbavit dojmu, že pan poslanec zvolil poměrně jednoduchou a pohodlnou cestu, jak se zviditelnit prostřednictvím rozlícení českého prezidenta nebo aspoň jeho pdržtašků a že kritika má ráz jakési mírně zlomyslné provokace. Klaus sám nereagoval, zato se vyjádřili jeho tajemník Jakl, který prohlásil, že se Leinenovi asi stýská po protektorátu, a ministr pro evropské záležitosti Vondra, který nejapně předstíral, že neví, jak se poslanec jmenuje, a nazval ho Leninem. Místopředseda PS Zaorálek to právem nazval buranstvím (pan Jakl je bezvýznamný šoumen, ale vicepremiér by si snad na podobná nejapná sprostá extempore měl dávat pozor). Ostatně buranství je u nás plno, např. na stránkách Práva, které jakoby objektivně informuje o tom, že ministr Schwarzenberg, „který byl silně zdravotně indisponován, četl téměř patnáct minut, místy nesrozumitelně, připravené podklady, čímž vyvolal v tvářích některých přítomných úsměvy“. To je buranství v rukavičkách: Právo naráží na chýry, že Schwarzenberg nemá dobrou českou výslovnost. To jednak není pravda a jednak je to projev jakéhosi rasismu. Až u nás bude podstatně víc např. imigrantů z rozvojových zemí a někdo z nich zasedne v parlamentu, budete se jim taky pošklebovat?
Prezident Putin dal na tiskové konferenci najevo svou krajní nespokojenost s americkou protiraketovou základnou v Polsku a v Česku. Bude zajímavé sledovat reakce v Polsku a v Česku. Společné bude, vsadil bych se, to, že se budou dát vyjádřit jedním poměrně neslušným slovesem. Jen v případě Polska bude mít předponu „na“, kdežto v případě naší vlasti „po“. Paroubek jistě neopomene tuto „kartu“ využít, mluví sice, že v žádném případě nechce provozovat nulovou toleranci k vládě, ale je zjevné, že jí půjde po krku ještě daleko důsledněji než v letech 1996-8 Zeman Klausovi. Komunisté ho nadšeně podpoří, mají k němu typově blízko. V české politice neustále vzrůstá kvantum nenávisti. Až bude koncentrace nenávisti dostatečně velká, bouchne to.
Lubomíru Zaorálkovi se nelíbí, že smlouva mezi USA a ČR je smlouva „mezi slonem a myší“. Smlouvy je zjevně podle pana Zaorálka možné uzavírat jen s těmi, co jsou přibližně velcí jako my. Co ale s těmi ostatními?
Jiří Franěk si (v souvislosti s Martinou Navrátilovou a homosexuály) vyřizuje účty s USA: „V zemi, která má na bankovkách napsáno „Věříme v Boha“, je leccos možné.“ Pravda, u nás by to na bankovkách nemohlo být napsáno už proto, že by to nebyla pravda. Ale třeba Američané – většina Američanů – opravdu věří v Boha, jakkoli si to pan Franěk nedokáže představit. Ostatně jsou možná i jiná hesla: v podtitulku listu, do nějž píše, kdysi stálo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.
Podle MfD má část (malá) poslanců ODS v souvislosti s prezidentskou volbou jakési výhrady ke Klausovi, zejména pokud jde o jeho víc než zdrženlivý postoj k nynější vládě. ODS bude mít s Klausem čím dál tím větší problém. Přitom pokud se za nynějšího prezidenta postaví i KDU-ČSL, bude mít při volbě většinu 148 hlasů (zapotřebí je minimálně 141 hlasů), a to patrně až v třetím kole, kdy hlasuje PS a Senát dohromady, protože zelení budou nejspíš proti, a tak v PS Klaus nemá šanci. Prezidentova veliká popularita však patrně bude disidentům v ODS svazovat ruce (ne nějak moc, hlasuje se tajně). Leč by se s ní do té doby ještě něco stalo, což se nezdá být moc pravděpodobné.
Portugalský soud přiřknul dítě, o něž se před časem před soudní budovou pro změnu v Česku přetahovala hysterická česká matka s portugalským otcem (český soud tehdy rozhodl ve prospěch otce) nakonec matce. V zásadě jsem přesvědčen (a už jsem o tom v Událostech psal), že dítě by mělo být odebráno matce jen ve zcela výjimečných, velmi závažných případech. Když ale vidím, jak se na veřejnosti matka zuřivě přetahuje s otcem nebo se soudními úředníky o vyděšeného a stresovaného šestiletého potomka, vzpomenu si vždycky na „Šalamounův test“. Po ty, které pobuřuje nápis na bankovkách „Věříme v Boha“, připomínám, o co jde: král Šalamoun měl podle Starého zákona rozsoudit dvě údajné matky, které se přeli o dítě. Každá tvrdila, že je její. Šalamoun tedy nařídil, aby dítě rozťali mečem a každé dali polovinu. V tu chvíli jedna z nich (matka A) prohlásila, že tedy dítě nechce, ať si ho nechá ta druhá (matka B). Soutěžní otázka zní: kterou z nich prohlásil Šalamoun za skutečnou matku dítěte? (Chtěl jsem o příklad z šerého starověku opřít svůj dojem, že matka, která se před televizními kamerami hystericky tahá o dítě, se chová jako matka B).
Kardinál Vlk se rozhodl věnovat pozornost kněžím, kteří za minulého režimu spolupracovali s StB. Chce za tím účelem zřídit komisi, v níž by společně s představiteli církve zasedli i pracovníci archivů a ministerstva vnitra. „Ne každý měl dar se stát tak říkajíc hrdinou a mnozí z nich podepsali spolupráci. Jenže metody StB byly velmi tvrdé, a proto je nyní potřeba objektivně posoudit okolnosti, za jakých byli ke spolupráci získáváni, případně jestli svou prací někomu ublížili a podobně. Proto vítám vznik této skupiny,“ řekl kardinál. To je jistě pravda, zároveň je taky pravda, že se spolupráce podepisovat neměla a že duchovní, kteří ji podepsali, mají šrám na své kvalifikaci. (Je třeba také podotknout, že protestantské církve na tom nejsou lépe, spíš naopak: zvlášť v některých menších byla situace dosti úděsná).
Ruská pravoslavná církev se bouří proti Darwinovi (je zajímavé, že Jiřího Fraňka z Práva v článku, o němž se zmiňujeme výše, trápí spíš to, že proti Darwinovi kdysi protestovali (někteří) američtí imperialisté. Darwinismus ale nevyvrací Bibli. Věda se s vírou míjí, není možná vědecká víra (jak si to představovali bolševici). Je blbost věřit, že země je kulatá (dá se to dokázat) a to, že člověk má milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo ho pronásledují, se naopak dokázat nedá (je třeba tomu věřit). Darwin je o tom, co bylo, Bible o tom, co má být.
Jeden čtenář mne upozornil, že publikace MPSV pro cizince, které jsme věnovali kritickou pozornost předevčírem, obsahuje i užitečné informace. Je dostupná na internetu. Rád to uznávám, výhrady se týkají jedné kapitoly (Vybrané informace o české společnosti), a jak jsem dodatečně zjistil, i některých dalších detailů (např.: je obvyklá česká nestydatost vydávat Franze Kafku za našince. Franz Kafka byl německý spisovatel. Pokud jde o vyhnání Němců, chápu, že ministerská publikace nemůže ani skrytě polemizovat s oficiální státní ideologií, ale snad přesto může volit morálně neutrálnější výrazy než je „organizovaný odsun“).
Místní zlínská organizace ČSSD těsnou většinou odmítla vyloučit ze strany poslance Melčáka. Melčák se „vylučovací“ schůze zúčastnil a hájil své rozhodnutí dát vládě důvěru. Musím se přiznat, že s Melčákovým hlasováním mám problém, jeho postoj mi nepřipadá ani úplně korektní (velmi zásadní porušení loajality k politickému uskupení, jehož je členem a za něž byl zvolen), a hlavně ani přesvědčivě zdůvodněný. Výsledek hlasování o důvěře je ovšem plod uměle prodlužované politické krize a Paroubkův podíl na tomto vývoji je podle mého názoru větší než Topolánkův. Minimálně si měl spočítat, že mu celá jeho riskantní strategie nakonec velmi pravděpodobně spadne na hlavu, což se stalo (přitom je nepoučitelný a neschopný hrát jinou hru: v čele ČSSD teď stojí tandem Paroubek – Rath a to se Paroubkovi nemusí vyplatit). V téhle situaci je těžké panu Melčákovi neuznat, že projevil jakousi úpornost, k níž je zapotřebí i trocha kuráže, a že v rozhodnutí zlínské organizace se zračí to, čemu se říká „vnitrostranická demokracie“ (taky proto, že rozhodnutí bylo dosaženo velmi těsnou většinou). Problém je, že Paroubek si nemůže nechat líbit, aby ČSSD Melčáka nevyloučila ne snad kvůli svým mnohým a nesporným nevábným vlastnostem, ale kvůli tomu, že žádný předseda politické strany si něco takového nemůže nechat líbit, pokud nechce, aby se mu ze strany stal cikánský tábor. Šlo o příliš zásadní věc.
Ministerstvo obrany koupilo dva letouny typu Airbus A-319 CJ, jeden z nich pro vládní letku. Zároveň dalo za tím účelem zrekonstruovat dva hangáry na letišti ve Kbelích. Teď se ukázalo, že letadla se do hangárů nevejdou, protože rozpětí jejich křídel je o pár metrů větší než vchod. Je bezvadné, že Armáda ČR se drží svých bojových tradic, jejichž zárodky byly položeny už za staré monarchie a neobyčejně se upevnily v době, kdy u nás vládlo nejspravedlivější ze všech zřízení.
Pražský magistrát nepovolil včerejší protestní pochod k americkému velvyslanectví (šlo o protest proti vybudování americké základny). Dr. Rath k tomu napsal na svých internetových stránkách: „Politická moc chce umlčet kritiky svých rozhodnutí. Je vidět, až k jakým praktikám se nynější mocipáni snižují. Nemusel by se za ně stydět žádný předlistopadový tajemník KSČ. Konečně já osobně mám již mnoho let dojem, že ODS je tak trochu kopií strany ,bolševického‘ typu. Kdo nemodrá s námi, je náš nepřítel!“ Z toho člověka pomalu roste vážný konkurent Václava Kopeckého. Bylo by zajímavé zjistit, nakolik tento způsob veřejného vystupování na veřejnost zabírá. Já bych řekl, že ji dr. Rath a jeho způsoby musí spíš odpuzovat, ale možná, že jsou to intelektuálské iluze, např. u nemocničních lékařů ten člověk kdysi se svými manýrami zabodoval na celé čáře.
O jmenování pana Zahradila (a pana Šedivého, který ovšem není problém, protože je to člověk velmi citlivý na svou úspěšnou dráhu a v tom smyslu taky velmi přizpůsobivý, přizpůsobí se vždycky všemu, co disponuje dostatečnou politickou vahou, kdežto pan Zahradil je fanatik okresního formátu) zmocněncem premiéra pro euroústavu prohlásil pan Topolánek rezolutně: „Ta jména jsou definitivní, protože jsem je určil já.“ Náš premiér – slunce možná poněkud přeceňuje sílu svého postavení. Sám Zahradil o sobě mluví jako o „neoficiálním důvěrníkovi premiéra“. Je taky jeho zpovědníkem, jako pověstný páter Josef? V tom případě, až bude jednou konečně vymrštěn z politiky, bude se moci živit vydáváním zajímavých pamětí, které nám dají nahlídnout do přítmí premiérova soukromého života (jako typický představitel toho, co ve středověku dutě pateticky pojmenovávali antikrist, pan Zahradil určitě nebude vázán žádným zpovědním tajemstvím).
Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo příručku pro cizince, jak se chovat v Česku. Příručka má, soudě podle pěkné informace v Právu, dvě dimenze. První: cizinec si při kontaktu s Čechem nemá pokud možno sedat v dopravním prostředku vedle něho, když to není nevyhnutelně nutné, nemá se při chůzi držet těsně vedle něho a sahat na něj při konverzaci, zvlášť když jde o ženu (mohlo by to vyprovokovat útok rozzuřeného samce, bd). Má s ním mluvit zhruba na metrovou vzdálenost a dívat se mu přímo do očí. Nemá s ním hovořit o politice a náboženství (!), raději o počasí a rodině. Nemá užívat sprostých slov, skákat mu do řeči a divoce gestikulovat. Tato část rad poněkud připomíná instrukce, jak se chovat, potkáte-li v lese rozzuřeného medvěda, a nechybí jí jistý realismus. V druhé části, jejímž spoluautorem byl možná Sacha Baron Cohen a vzbuzuje nutkavý dojem, že je psána pro příchozí z opačného směru než ta první, se mj. upozorňuje, že v české společnosti sedí muži i ženy u stolu společně a že je velmi neslušné říhat a nahlas krkat (rozumí se ve společnosti, na jednu podstatnou věc ovšem autoři v tom výčtu zapomněli). Publikace má devadesát stran a vyšla pro jistotu i česky, pokusím se ji opatřit, abych přesně věděl, jak se mám napříště ke svým soukmenovcům chovat.
Jan Eichler nikdy nezklame. Tentokrát píše v Právu o tom, že světové veřejnosti (a tedy i nám) dluží omluvu za invazi do Iráku nejen prezident Bush, ale i signatáři tzv. dopisu osmi (patří mezi ně i exprezident Havel, tenkrát byl ještě ve funkci, a Eichler ho jmenovitě zmiňuje). Pan Eichler se domnívá, že teroristické útoky v Londýně a Madridu byly jednak „neblahým důsledkem války v Iráku“ a že to by „krutý“ (skoro by se chtělo doplnit a zasloužený, řekl bych, že to ten člověk tak myslí) trest za osobní nasazení, s nímž do Iráku šli s Bushem Aznar a Blair. Čili: kdybychom ty teroristy nedráždili (příčina), nebyli ba na nás tak zlí (důsledek), teorie příčiny a důsledku v jiné než sudetoněmecké problematice, z příčiny nutně plyne důsledek, a kdyby příčiny nebylo, nebylo by ani důsledku – já bych spíš řekl, že kdo má chuť provádět podobné důsledky, a tu islámští teroristé mají, a velkou, vždycky si nějakou příčinu najde; a za druhé, není to jen důsledek příčiny, ale krutý, leč zasloužený trest za hřích. Podle této logiky bylo planýrování Londýna na počátku druhé světové války spravedlivým trestem za hříchy Winstona Churchilla (nebyl k Hitlerovi dost ohleduplný). Chtěl bych zdůraznit, že „banda osmi“ (pan Eichler má poněkud maoistické manýry) a zvláště Václav Havel se mně omlouvat nemusí, taky bych ho rád (ač nepatřím k jeho zvlášť horlivým přívržencům) za podpis pochválil, což jsem ostatně učinil už tenkrát, když to podepsal, jen mám jakýsi nepříjemný dojem, že už svůj podpis stačil tak nějak odvolat.
Redaktoři Mladé fronty Dnes testovali poctivost národa. „Jakoby“ nalezli 76 peněženek a odevzdali je na úřadě nebo instituci, kde je jakoby někdo ztratil. 68 z nich se pak dostalo zpátky k testovacím „majitelům“ i s obsahem. V zbylých případech se ztratila buď část hotovosti nebo celá peněženka. Nejpoctivěji se chovají na finančních úřadech a v kostelích. Test má jeden problém: testuje na poctivost instituce, které by se měly postarat o to, aby se nalezené dostalo v pořádku do rukou majitelů. Z tohoto hlediska není výsledek žádná sláva. Daleko zajímavější by bylo otestovat samotné nálezce: tj. 76 peněženek „jakoby“ ztratit a pak sledovat, kolik jich nálezci vrátí. Test by byl ovšem organizačně velmi složitý (jak zjistit, kam případný poctivý nálezce peněženku odevzdal) a obávám se, že taky neobyčejně finančně náročný.
Karel Steigerwald píše v dnešní MfD: „Paroubek vnutil republice archaický a zcela neužitečný konflikt. Sociální demokracii ubližuje víc. Chce z ní udělat mocichtivou postkomunistickou bandu, což údělem a posláním socialistů v žádném případě není a být nemůže.“ Nejsem si úplně jistý, jak radikální proměna by to vůči současnému stavu byla.
Tamtéž se vyjádřil i komunistický europoslanec Remek: podle něj s námi v otázce základen tzv. Sověti (rozuměj Rusové), nehráli na rovinu. „Souhlas neměli celonárodní, ale jen od tehdejší vlády, později označené za zrádcovsky promoskevskou. Ale dnes je opět ve hře jen vláda – hned se dere na mysl přívlastek proamerická – která se nás také nemíní ptát na názor.“ Pan Remek se jako komunista zjevně stále vznáší nějakých těch pár tisíc kilometrů nad zemským povrchem (kam ho nechal kdysi dopravit Brežněv), takže mu ušlo, že „tehdejší vláda“ existovala z milosti ruských okupantů a neměla vůbec žádnou legitimitu. Tahle vláda vzešla z demokratických voleb. To, že její mandát je velmi slabý, se v demokracii stává. Mandát vlády po srpnu 1968 naproti tomu nebyl slabý: spočíval v ruských bodácích.
V Lidových novinách píše (v souvislosti s Ficovou politikou na Slovensku) Luboš Palata: „A zaostávající Česká republika se ani s pravicovou a reformně se deklarující vládou ještě nedostala ani k tomu, aby se tato zřejmě nejzásadnější reforma současnosti (tj. reforma penzijního systému) začala aspoň připravovat." Pan Palata se zjevně definitivně zbláznil. Vláda dostala důvěru před pár dny, předchozí Topolánkova vláda byla v úřadu čtyři měsíce a neměla důvěru ani kompetenci něco podobného připravovat, měla docela jiné starosti.
Středa 31. ledna
Ministr vnitra hodlá podle Práva sesadit policejního prezidenta Husáka. Právo tak usuzuje z toho, že ministr vnitra to odmítl potvrdit. Podobně před časem odmítl potvrdit, že se chystá sesadit šéfa rozvědky Randáka, a pak ho sesadil. To je dost málo přesvědčivý důkaz. Pokud se u nás ovšem zavede praxe, že když se vlády ujme předchozí opozice, vymění se všechna významná místa ve státní správě počínaje policií, povede to k ochromení státního aparátu a podá to smutné svědectví o pokračující kazachstanizaci České republiky.
Opozici se nepodařilo protlačit na jednání Sněmovny několik kontroverzních témat (debata o českém postoji k euroústavě, o vytvoření komise pro prošetření činnosti celorepublikových policejních útvarů, o umístění americké radarové základny). Přitom aspoň o tom prvním bodě by se mělo jednat dosti naléhavě, vládní tým, který se má věcí zabývat, nabývá zejména kooptací Jana Zahradila coby Topolánkova „tajného rady“ znepokojivé podoby. Výhrady ČSSD k Zahradilovi jsou zcela oprávněné. ČSSD mezitím rozšířila program ještě o údajnou korupční aféru Jiřího Čunka. ČSSD disponuje dostatečným množstvím hlasů, aby se schůzi podařilo svolat, ale o programu rozhoduje nadpoloviční většina přítomných, a s tím bude problém. Melčák a Pohanka hlasují v této věci s opozicí, ale při plné účasti opozice na většinu ani v tomto případě nemá. Zdá se, že v poslanecké sněmovně se od nynějška budou vést nesmiřitelné bitvy na život a na smrt. Další příspěvek ke kazachstanizaci našeho politického života (pozn: nejde o Kazachstán skutečný, ale ten virtuální, Boratův).
Zrádci Melčák a Pohanka mají být vyvrženi ze společenství sociálních demokratů i po formální stránce. Melčáka se zatím sice nepovedlo vyloučit, tak ho aspoň vystěhovali z kanceláře (a Pohanku taky). Na vystěhování z poslaneckého bytu (patří do kvóty přidělené ČSSD) zatím nepomýšlejí. ČSSD je taky proti jejich přesazení ve Sněmovně a činí to, jak se zdá, z lehce sadistických důvodů (aby je jejich zrazení spolužáci, totiž spoluposlanci, mohli pod lavicí okopávat a případně i píchat špendlíkem). Je to směšné i hnusné zároveň.
Zlínská organizace, která nevyloučila poslance Melčáka z ČSSD, má aspoň podle Alexandra Mitrofanova 79 členů. Z nich se vylučovací schůze zúčastnilo jen 47. Velkou absenci je možné vykládat různými způsoby, mimo jiné tak, že část absentérů jsou členy ČSSD jen čistě formálně. Nemyslím, že by to byl problém jen ČSSD. Členství v politických stranách u nás nefrčí a to strany poškozuje. Městská organizace strany s druhou největší veřejnou podporou čítá ve Zlíně, který má 79 500 obyvatel, 79 lidí. To je směšné.
Předseda KSČM Filip se - rovněž v Právu - domnívá, že prvním cílem amerického plánu s radarovou základnou, „jak prohlašují i ruští generálové (a nejen oni), je monitorování vzdušného prostoru východních států, tedy především Ruska“. Já se zase domnívám, že politika KSČM svědčí o tom, že na základním poslání komunistické strany u nás - být pátou kolonou ruského imperialismu - se od jejího počátku v roce 1921 nic nezměnilo.
Čtvrtek 1. února
Vnitrostranická opozice ve Straně zelených (asi třicet lidí, ale není jasné, zda to náhodou není třetina strany) kritizuje ministra Schwarzenberga za postoj k otázce amerického radaru a k euroústavě. Ptají se, proč Schwarzenberga do vlády navrhovali, když není vázán programem strany. Pokud jde o euroústavu, nepatří ministr ve vládě rozhodně mezi jestřáby. Na druhé straně si nedovedu představit, jak by ve Francii a v Nizozemsku mohlo proběhnout znovu referendum o původním textu euroústavy, text se bude muset změnit, a nejen formálně. Debata o těch změnách je teprve na počátku, kritizovat Schwarzenberga teď je předčasné (nespokojenost zelených s tím, že do věci bude mluvit Zahradil, je ovšem oprávněná). Pokud jde o americkou základnu, požaduje např. poslanec Liška (který snad k té opozici nepatří), aby USA zaručily, že se radar stane součástí NATO. Přitom NATO je bez Američanů směšné a bezmocné a radar se může stát součástí protiraketové obrany NATO teprve tenkrát, až nějaká bude existovat – zatím to spíš vypadá tak, že NATO se jednou na existující americkou protiraketovou obranu napojí.
Německý europoslanec za SPD a předseda výboru pro ústavní záležitosti Jo Leinen kritizoval opět Klause za jeho euroskepticismus. Jakkoli si Klaus kritiku zaslouží, těžko se zbavit dojmu, že pan poslanec zvolil poměrně jednoduchou a pohodlnou cestu, jak se zviditelnit prostřednictvím rozlícení českého prezidenta nebo aspoň jeho pdržtašků a že kritika má ráz jakési mírně zlomyslné provokace. Klaus sám nereagoval, zato se vyjádřili jeho tajemník Jakl, který prohlásil, že se Leinenovi asi stýská po protektorátu, a ministr pro evropské záležitosti Vondra, který nejapně předstíral, že neví, jak se poslanec jmenuje, a nazval ho Leninem. Místopředseda PS Zaorálek to právem nazval buranstvím (pan Jakl je bezvýznamný šoumen, ale vicepremiér by si snad na podobná nejapná sprostá extempore měl dávat pozor). Ostatně buranství je u nás plno, např. na stránkách Práva, které jakoby objektivně informuje o tom, že ministr Schwarzenberg, „který byl silně zdravotně indisponován, četl téměř patnáct minut, místy nesrozumitelně, připravené podklady, čímž vyvolal v tvářích některých přítomných úsměvy“. To je buranství v rukavičkách: Právo naráží na chýry, že Schwarzenberg nemá dobrou českou výslovnost. To jednak není pravda a jednak je to projev jakéhosi rasismu. Až u nás bude podstatně víc např. imigrantů z rozvojových zemí a někdo z nich zasedne v parlamentu, budete se jim taky pošklebovat?
Prezident Putin dal na tiskové konferenci najevo svou krajní nespokojenost s americkou protiraketovou základnou v Polsku a v Česku. Bude zajímavé sledovat reakce v Polsku a v Česku. Společné bude, vsadil bych se, to, že se budou dát vyjádřit jedním poměrně neslušným slovesem. Jen v případě Polska bude mít předponu „na“, kdežto v případě naší vlasti „po“. Paroubek jistě neopomene tuto „kartu“ využít, mluví sice, že v žádném případě nechce provozovat nulovou toleranci k vládě, ale je zjevné, že jí půjde po krku ještě daleko důsledněji než v letech 1996-8 Zeman Klausovi. Komunisté ho nadšeně podpoří, mají k němu typově blízko. V české politice neustále vzrůstá kvantum nenávisti. Až bude koncentrace nenávisti dostatečně velká, bouchne to.
Lubomíru Zaorálkovi se nelíbí, že smlouva mezi USA a ČR je smlouva „mezi slonem a myší“. Smlouvy je zjevně podle pana Zaorálka možné uzavírat jen s těmi, co jsou přibližně velcí jako my. Co ale s těmi ostatními?
Jiří Franěk si (v souvislosti s Martinou Navrátilovou a homosexuály) vyřizuje účty s USA: „V zemi, která má na bankovkách napsáno „Věříme v Boha“, je leccos možné.“ Pravda, u nás by to na bankovkách nemohlo být napsáno už proto, že by to nebyla pravda. Ale třeba Američané – většina Američanů – opravdu věří v Boha, jakkoli si to pan Franěk nedokáže představit. Ostatně jsou možná i jiná hesla: v podtitulku listu, do nějž píše, kdysi stálo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.
Podle MfD má část (malá) poslanců ODS v souvislosti s prezidentskou volbou jakési výhrady ke Klausovi, zejména pokud jde o jeho víc než zdrženlivý postoj k nynější vládě. ODS bude mít s Klausem čím dál tím větší problém. Přitom pokud se za nynějšího prezidenta postaví i KDU-ČSL, bude mít při volbě většinu 148 hlasů (zapotřebí je minimálně 141 hlasů), a to patrně až v třetím kole, kdy hlasuje PS a Senát dohromady, protože zelení budou nejspíš proti, a tak v PS Klaus nemá šanci. Prezidentova veliká popularita však patrně bude disidentům v ODS svazovat ruce (ne nějak moc, hlasuje se tajně). Leč by se s ní do té doby ještě něco stalo, což se nezdá být moc pravděpodobné.
Portugalský soud přiřknul dítě, o něž se před časem před soudní budovou pro změnu v Česku přetahovala hysterická česká matka s portugalským otcem (český soud tehdy rozhodl ve prospěch otce) nakonec matce. V zásadě jsem přesvědčen (a už jsem o tom v Událostech psal), že dítě by mělo být odebráno matce jen ve zcela výjimečných, velmi závažných případech. Když ale vidím, jak se na veřejnosti matka zuřivě přetahuje s otcem nebo se soudními úředníky o vyděšeného a stresovaného šestiletého potomka, vzpomenu si vždycky na „Šalamounův test“. Po ty, které pobuřuje nápis na bankovkách „Věříme v Boha“, připomínám, o co jde: král Šalamoun měl podle Starého zákona rozsoudit dvě údajné matky, které se přeli o dítě. Každá tvrdila, že je její. Šalamoun tedy nařídil, aby dítě rozťali mečem a každé dali polovinu. V tu chvíli jedna z nich (matka A) prohlásila, že tedy dítě nechce, ať si ho nechá ta druhá (matka B). Soutěžní otázka zní: kterou z nich prohlásil Šalamoun za skutečnou matku dítěte? (Chtěl jsem o příklad z šerého starověku opřít svůj dojem, že matka, která se před televizními kamerami hystericky tahá o dítě, se chová jako matka B).
Kardinál Vlk se rozhodl věnovat pozornost kněžím, kteří za minulého režimu spolupracovali s StB. Chce za tím účelem zřídit komisi, v níž by společně s představiteli církve zasedli i pracovníci archivů a ministerstva vnitra. „Ne každý měl dar se stát tak říkajíc hrdinou a mnozí z nich podepsali spolupráci. Jenže metody StB byly velmi tvrdé, a proto je nyní potřeba objektivně posoudit okolnosti, za jakých byli ke spolupráci získáváni, případně jestli svou prací někomu ublížili a podobně. Proto vítám vznik této skupiny,“ řekl kardinál. To je jistě pravda, zároveň je taky pravda, že se spolupráce podepisovat neměla a že duchovní, kteří ji podepsali, mají šrám na své kvalifikaci. (Je třeba také podotknout, že protestantské církve na tom nejsou lépe, spíš naopak: zvlášť v některých menších byla situace dosti úděsná).
Ruská pravoslavná církev se bouří proti Darwinovi (je zajímavé, že Jiřího Fraňka z Práva v článku, o němž se zmiňujeme výše, trápí spíš to, že proti Darwinovi kdysi protestovali (někteří) američtí imperialisté. Darwinismus ale nevyvrací Bibli. Věda se s vírou míjí, není možná vědecká víra (jak si to představovali bolševici). Je blbost věřit, že země je kulatá (dá se to dokázat) a to, že člověk má milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo ho pronásledují, se naopak dokázat nedá (je třeba tomu věřit). Darwin je o tom, co bylo, Bible o tom, co má být.
Jeden čtenář mne upozornil, že publikace MPSV pro cizince, které jsme věnovali kritickou pozornost předevčírem, obsahuje i užitečné informace. Je dostupná na internetu. Rád to uznávám, výhrady se týkají jedné kapitoly (Vybrané informace o české společnosti), a jak jsem dodatečně zjistil, i některých dalších detailů (např.: je obvyklá česká nestydatost vydávat Franze Kafku za našince. Franz Kafka byl německý spisovatel. Pokud jde o vyhnání Němců, chápu, že ministerská publikace nemůže ani skrytě polemizovat s oficiální státní ideologií, ale snad přesto může volit morálně neutrálnější výrazy než je „organizovaný odsun“).
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.