UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Úterý 16. ledna
Premiér Topolánek údajně vyjednává s „některými poslanci ČSSD“ o případné podpoře své vlády. On i předseda poslaneckého klubu Tlučhoř odmítli říci, o koho jde. Není jasné, zda to není jen blafování. Pokud tato Topolánkova vláda dostane důvěru, bude to sice o trochu lepší než různé varianty velké koalice, ale vláda to bude vratká a poznamenaná tím, že se dostala k moci způsobem sice legálním, ale nepříliš čistým. Čisté řešení by bylo dosažení předčasných voleb ústavní cestou. A čisté by bylo (nebo bývalo?), kdyby svou šanci byl dostal i Paroubek, i když úspěch jeho vlády bych považoval za národní katastrofu. Slušných výsledků se nedá dosáhnout neslušným způsobem. To, čeho se dosáhne neslušným způsobem, je vždycky vratké a zranitelné.
Plány předsedy PS Vlčka jsou poněkud zvláštní. Odloží prý svou rezignaci, když se poslancům nepodaří schválit program středeční schůze s opětovnou volbou předsedy PS. Pan Vlček může ve skutečnosti rezignovat, kdy se mu zamane, schůzi, na níž Topolánkova vláda požádá o důvěru, může řídit jeden z místopředsedů – jen to musí být před tím, než by měl prezidentovi navrhnout premiéra pro třetí pokus. Vlček si to představuje tak, že pokud neprojde „převolba“ a pokud Toplánek nedostane důvěru „bude vyjednávat“ (s kým? o čem? zřejmě o vzniku další vlády) a teprve pak, dřív než by musel jmenovat dalšího premiéra, odstoupí. Vyjednávat prý hodlá „čtrnáct dní“. To už je dost volný výklad slibu, kterým se při své volbě zavázal.
„Bursík je spoluvlastníkem domu v Praze, ve kterém je kasino,“ píše v rámci protikoaliční kampaně Právo. No a? Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se v tom domě nacházel např. bordel (už tu byly takové případy, vzpomínáte si?). A něco jiného byl případ pana Vulterina, s nímž Právo Bursíka zcela nesmyslně srovnáná: Vulterin nevlastnil dům, v němž bylo kasino, ten dům, pokud se pamatuji, patřil nějaké instituci se vztahem k „Mezinárodnímu svazu studentstva“, potěmkinskému bolševickému spolku řízenému KGB. A Vulterin měl být (a taky byl?) v kasinu přímo zaměstnán. Navíc Bursíkovi patří jen osmina domu a přišel k ní v restituci. (Tento odstavec je příspěvek do rubriky Jak číst Právo).
Nová rakouská vláda (velkokoaliční) hodlá ve Vídni zřídit muzeum Habsburků. Jak to, že ještě neprotestují „Bojovníci za svobodu“?
Podle průzkumu SC&C pro Mladou frontu Dnes „veřejnost nesouhlasí s tím, jak premiér řeší manželskou krizi. U poloviny lidí tak ztrácí sympatie“. Článek v MfD je zjevně součást nové klausovsko-paroubkovské linie listu. MfD čeká ještě hodně dřiny, protože podle nejnovějšího průzkumu STEM jsou preference ODS setrvalé a v případě mimořádných voleb by trojkoalice zůstala jen těsně pod ústavní většinou. Pan Topolánek si v této soukromé věci počínal dosti nemožně, ale s jeho politickou věrohodností to nijak nesouvisí a preference strany to nijak viditelně neovlivnilo.
Tamtéž referují o politice venezuelského prezidenta Cháveze a jeho kontaktech s dalšími latinskoamerickými levičáky a islámskými fanatiky. Článek má titulek „Nepřátelé USA, spojte se“. To je příznačný a tragický omyl, typický pro evropský přístup k tomuto problému: nespojují se nepřátelé USA, ale nepřátelé Západu (tedy i nás). USA jsou jen první na ráně, protože nepřátelé dobře vědí, že pokud nejprve vyřídí USA, dostanou pak líné a dobromyslné dýchavičné evropské tlouštíky (tedy i nás, nás v první řadě) zadarmo jako prémii.
Tamtéž píše Luděk Navara o českých vyhnancích z Podkarpatské Rusi. Po připojení k Maďarsku v roce 1939 byli odtud vyhnáni a přišli o majetek, když pak po válce oblast anektovalo bolševické Rusko, dostalo se jim v nejlepším případě jen směšné náhrady. Můj soucit s těmito lidmi trochu umenšuje vědomí, že přišli po roce 1918 jako státní zaměstnanci nebo státem podporovaní kolonisté z metropole českého („československého“) miniimpéria na území, které předtím od počátku jeho existence patřilo Uherskému (Maďarskému) království. Pozemky, které tam nově usídlení „zemědělci“ dostali, musely být napřed někomu zkonfiskovány. Jak vidno, i tady platí: snadno nabyl, snadno pozbyl.
A nakonec malá ilustrace toho, jak pranepatrné jsou kompetence našeho pana prezidenta. Vláda ještě ani nedostala důvěru a už si pozval na kartáč ministra zahraničí Schwarzenberga, vicepremiéra Vondru a premiéra Topolánka, aby s nimi „jednal o prioritách a koordinaci české diplomacie“. Co znamená koordinace v pojetí pana prezidenta, si každý dokáže představit na základě toho, co předtím prováděl Špidlovi, Grossovi a ministru Svobodovi. Totiž Maul halten und weiter dienen. Něco z agresivity pana prezidenta se přitom prosadí - málokdo by měl tu odvahu a výdrž ho neustále a bez obalu posílat do háje – a tam, kde pan prezident neuspěje, vyvolá aspoň permanentní konflikt, který České republice na reputaci ve světě nepřidá.
Úterý 16. ledna (aktualita)
Poslanci ČSSD Pohanka a Melčák vystoupili na společné tiskové konferenci s Topolánkem a prohlásili, že při hlasování o důvěře odejdou z hlasovací místnosti a umožní vládě uspět. Ukázalo se tedy, že Topolánek a Tlučhoř příliš neblafovali (opravdu jednali s poslanci ČSSD, totiž s těmito dvěma). Ústupky, k nimž se vláda zavázala, se na první poslech zdají být poněkud mlhavé a vypadají spíš jako alibi pro oba „konstruktivní poslance". Paroubek tedy v sedmiměsíčním přetlačování nakonec (prozatím) podlehl. Řešení není příliš šťastné: nynější Topolánkova vláda je jistě lepší než by byla Paroubkova menšinová s komunistickou podporou nebo velkokoaliční, ale ODS se nakonec spokojila s vrabcem v hrsti. Holub na střeše by byl: předčasné volby ústavní cestou přes Paroubkovu porážku při pokusu sestavit vládu. Politika je chytání holubů na střeše. Na téhle vládě ulpí nepříliš šťastný způsob, jakým vznikla. Nedá se vyloučit, že bude mít jepičí životnost. V televizi se k situaci vyjádřil místopředseda Sobotka, mluvil o padesátých letech a politických procesech s výrazem a intonací smutného úředníka. Nemá to tu šťávu jako slavný povolební Paroubkův projev. Topolánek bude v situaci, kdy proti němu budou mít všichni jeho kritici spoustu snadných pravd. Je mi ho líto. K tématu se samozřejmě ještě vrátíme.
Středa 17. ledna
Tématem číslo jedna je stále slib (ex)poslanců ČSSD Pohanky a Melčáka, že budou tolerovat Topolánkovu vládu. Těžko říci, zda je to řešení politické krize. Spíš se řešení jen oddálí. Vláda bude mít nesmírné potíže s tím, něco kloudného prosadit (jednak je rozhádaná a jednak jí ČSSD aspoň zpočátku nic nedovolí), ale zároveň bude velmi těžké ji svrhnout (k vyjádření nedůvěry je zapotřebí většina všech zvolených poslanců, tj. 101). Budeme mít vládu, která sice nic kloudného neprosadí, ale opozice ji nedokáže odstranit. Předčasné volby vláda nejspíš nezařídí, ani kdyby chtěla (a řekl by, že se jí moc chtít nebude). Možnost, že by byly po třetím neúspěšném pokusu dát dohromady vládu s důvěrou, v pátek zjevně padne, a možnosti, které má „vládnoucí“ vláda, jsou poněkud krkolomné – viz článek 35 ústavy:
„(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže
b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,
c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,
d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.“
Navíc čím déle bude Topolánkova vláda vládnout -nevládnout, tím hlouběji klesnou její preference a ODS ztratí chuť o předčasných volbách vůbec uvažovat. Opakuji znovu, že ODS zmeškala to základní: dát Paroubkovi příležitost a dokázat mu, že si bez ní ani ruce neumyje. Dát Paroubkovi příležitost by bylo bývalo zároveň slušné (nechci používat slovo "korektní“, je příliš vykřičené) a šikovné.
ČSSD se brání útokem: nikdo mi nevymluví, že nepřiživila aféru kolem předsedy KDU-ČSL Čunka (měl údajně setřít pel nevinnosti z jakési své podřízené a zároveň se před ní kompromitovat požadováním úplatku, to je nějak moc dobrého najednou – aspoň pro ČSSD), pana Bursíka (jehož majetkové poměry jsou pro hlaváče ČSSD neprůhledné) a ministryně Kuchtové (pracuje v žoldu rakouských imperialistů a revanšistů). Předseda Paroubek označil oba poslanecké disidenty za zrádné skunky. Nezaslouží si náhodou smrt? V současné době je celá ČSSD v jednom šiku proti ztroskotancům a zaprodancům. Dá se to pochopit, musím se bohužel přiznat, že mi jejich rozhodnutí taky moc neimponuje, ale jak bude vypadat situace za šest měsíců Topolánkova vládnutí? Jednota vyprchá a pan Paroubek bude mít problémy. Pan Paroubek to totiž se svým radikálním postojem trochu přehnal (už jsem o tom myslím psal). Situace se mu vymkla z rukou.
ČSSD vzdala pokus o převolbu předsedy PS Vlčka: pochopitelně, v nynější neurovnané situaci by se mohlo stát, že by v tajné volbě o funkci přišla. Bylo by ovšem zároveň legrační, kdyby pan Vlček z nezbytí setrval ve své funkci čtyři roky a pan Paroubek byl rovněž z nezbytí po celou tu dobu pouze řadovým poslancem.
Prezident Klaus pochválil ze své prezidentské katedry německého exprezidenta Herzoga za to, že kritizoval EU, a nabídl mu, že jej poctí svou spoluprací. Jak na to vyznamenaný reagoval, není zatím známo. Nepochybně však teď u Herzogů oslavují. To se jednomu hned tak nestane, že by mu nabídl spolupráci sám český prezident!
„Vyslovením důvěry vládě v čele s Mirkem Topolánkem bychom dali průchod … asociálnímu, protilidovému a protinárodnímu prograsmu,“ hřímá v Právu pan Paroubek, ještě zjevně netuše, že už mu dva zrádci podkopali pozice. To jsou slova zvučná, hodná Václava Kopeckého a Zdeňka Nejedlého. Zná pan Paroubek jejich duchovní odkaz?
Mladá fronta Dnes přinesla v tažení proti Topolánkovi rozhovor s jeho zhrzenou chotí. Považuji exhibice paní Topolánkové za obrovskou drzost (Topolánkovic rodinné problémy nemají s politikou nic společného) a vyvolávání lynčerských nálad na základě sentimentálních klišé opsaných z červené knihovny za nestoudnost.
Čtvrtek 18. ledna
Jiří Paroubek je přesvědčen, že slabá pozice nové vlády sociální demokracii posílí. Posílení ovšem může vydržet tak šest, sedm měsíců, pak se dostaví kocovina, které bych se, být panem Paroubkem, bál. „Tento kabinet je složen z osob, nemohu ani říci osobností, ale osob, které ze tří čtvrtin nemají kvalifikaci k tomu, aby řídily ministerstva…“ Že pan Paroubek je sprosťák, už dávno víme, nemusí nás o tom znovu tak vtíravě přesvědčovat. Je tedy dost směšné, když v rozhovoru pro Právo, z něhož citujeme, dále říká (v souvislosti se svou případnou volbou na předsednické křeslo v PS): „Záleží to na kultuře jednání, která povedeme s tříkoalicí.“ Od těch „osob“ kulturu vyžaduje, sám ji zjevně nemá zapotřebí.
Taky bych, být panem Paroubkem nebo jeho blízkými, nevedl řeči o padesátých letech, on sám coby vzdělanec v kuloárech údajně citoval kardinála Richelieu: „Za zradou jsou vždycky peníze.“ Ovšem. Za zradou intelektuálských zaprodanců, kteří kdysi zostudili naše dva národní skvosty, Rukopis královédvorský a zelenohorský, byly (přirozeně německé) peníze. Za zradou popiračů rituální vraždy byly taky peníze, tentokrát židovské. Peníze imperialistů byly za zradou jejich agentů, odsouzených v padesátých letech minulého století. Aby mi bylo dobře rozuměno: nepřipodobňuji pana Pohanku a Melčáka k Masarykovi ani k obětem stalinského teroru. Připodobňuji jen – v tomto způsobu argumentace, samozřejmě, v ničem jiném - pana Paroubka k těm, kteří tenkrát stáli tak říkajíc na druhé straně barikády.
V ODS zavládla všestranná spokojenost: topolánkovci jsou spokojeni, že jejich vláda dostane důvěru, klausovci se těší, jak se v tom jejich „nemilovaný“, jak by řekl pan Musil, vnitrostranický oponent pěkně vykoupá.
Jiří Pehe vyzývá v Právu Paroubka, aby, chce-li být důsledný, zúčtoval především se Zemanem. Zapomněl jen uvést, jakou technikou. Teď je v módě polonium 210.
Jiří Paroubek pokládá zas viníka nynější situace (rovněž) prezidenta Klause. Vyčítá mu mj., že ho nepověřil druhým pokusem o vytvoření vlády. Vyčítá mu to v tomto případě právem.
MfD pokračuje ve svém tažení proti Topolánkovi článkem Bohumila Pečinky: ten nazývá nynější vládu “vládou KDU-ČSL, Strany zelených a politické skupiny Mirka Topolánka“ (na formulaci a na seřazení účastníků protistátní skupiny je vidět, za koho pan Pečinka kope), mluví o „nadreprezentaci malých stran“ a uzavírá: „Skupina kolem Mirka Topolánka si možná myslí, že pomocí zákulisních kejklů vyhrála bitvu s Jiřím Paroubkem. Dnes je na dobré cestě prohrát tu svoji – uvnitř strany i na veřejnosti.“ Správně. Pracující lid ji jednou odsoudí. Neměl pan Pečinka někdy něco společného se SSM?
Podle Jiřího Gruši, rovněž v Mladé frontě Dnes, nejsou českým problémem Benešovy dekrety, ale Benešovo pojetí diplomatické služby. To je velmi originální způsob zazdívání skutečného problému tím, že se inkriminované osobě přisoudí odpovědnost za něco, co se týká něčeho úplně jiného, má to daleko menší závažnost a kromě toho je to blbina. A to v naději, že všichni začnou hloubat o Benešově pojetí diplomatické služby a na dekrety se zatím zapomene. Jiří Gruša coby nesmlouvavý kritik Edvarda Beneše zraje pro bobříka vyčůranosti.
Na kritice Topolánka a jeho nové vlády se vyžívají komentátoři od Práva přes Mladou frontu Dnes až po Lidové noviny. Je mi to trochu podezřelé. Topolánek a jeho vláda je snadný a lákavý cíl. Nemělo by se kvůli tomu zapomínat, že opravdovým nebezpečím je Paroubek, který má nekale narudlé úmysly. A Klaus, který by s ním rád uzavřel historický kompromis, aby si udržel svou porci moci.
Aby během prvního zasedání Evropského parlamentu, jehož se zúčastní i rumunští a bulharští europoslanci, mohly být vyvěšeny jejich vlajky, bylo nutno volit provizorní opatření, během něhož se mj. i česká vlajka octla na jakémsi provizorním zařízení. Citlivě na to reagoval – no kdo jiný než europoslanec Zahradil: „Visí tam jako kus prádla. Je to nedůstojné a urážlivé.“ Je smutné že se jako zástupce ČR zviditelňuje právě tenhle člověk s manýrami maloměstského křupana.
Premiér Topolánek údajně vyjednává s „některými poslanci ČSSD“ o případné podpoře své vlády. On i předseda poslaneckého klubu Tlučhoř odmítli říci, o koho jde. Není jasné, zda to není jen blafování. Pokud tato Topolánkova vláda dostane důvěru, bude to sice o trochu lepší než různé varianty velké koalice, ale vláda to bude vratká a poznamenaná tím, že se dostala k moci způsobem sice legálním, ale nepříliš čistým. Čisté řešení by bylo dosažení předčasných voleb ústavní cestou. A čisté by bylo (nebo bývalo?), kdyby svou šanci byl dostal i Paroubek, i když úspěch jeho vlády bych považoval za národní katastrofu. Slušných výsledků se nedá dosáhnout neslušným způsobem. To, čeho se dosáhne neslušným způsobem, je vždycky vratké a zranitelné.
Plány předsedy PS Vlčka jsou poněkud zvláštní. Odloží prý svou rezignaci, když se poslancům nepodaří schválit program středeční schůze s opětovnou volbou předsedy PS. Pan Vlček může ve skutečnosti rezignovat, kdy se mu zamane, schůzi, na níž Topolánkova vláda požádá o důvěru, může řídit jeden z místopředsedů – jen to musí být před tím, než by měl prezidentovi navrhnout premiéra pro třetí pokus. Vlček si to představuje tak, že pokud neprojde „převolba“ a pokud Toplánek nedostane důvěru „bude vyjednávat“ (s kým? o čem? zřejmě o vzniku další vlády) a teprve pak, dřív než by musel jmenovat dalšího premiéra, odstoupí. Vyjednávat prý hodlá „čtrnáct dní“. To už je dost volný výklad slibu, kterým se při své volbě zavázal.
„Bursík je spoluvlastníkem domu v Praze, ve kterém je kasino,“ píše v rámci protikoaliční kampaně Právo. No a? Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby se v tom domě nacházel např. bordel (už tu byly takové případy, vzpomínáte si?). A něco jiného byl případ pana Vulterina, s nímž Právo Bursíka zcela nesmyslně srovnáná: Vulterin nevlastnil dům, v němž bylo kasino, ten dům, pokud se pamatuji, patřil nějaké instituci se vztahem k „Mezinárodnímu svazu studentstva“, potěmkinskému bolševickému spolku řízenému KGB. A Vulterin měl být (a taky byl?) v kasinu přímo zaměstnán. Navíc Bursíkovi patří jen osmina domu a přišel k ní v restituci. (Tento odstavec je příspěvek do rubriky Jak číst Právo).
Nová rakouská vláda (velkokoaliční) hodlá ve Vídni zřídit muzeum Habsburků. Jak to, že ještě neprotestují „Bojovníci za svobodu“?
Podle průzkumu SC&C pro Mladou frontu Dnes „veřejnost nesouhlasí s tím, jak premiér řeší manželskou krizi. U poloviny lidí tak ztrácí sympatie“. Článek v MfD je zjevně součást nové klausovsko-paroubkovské linie listu. MfD čeká ještě hodně dřiny, protože podle nejnovějšího průzkumu STEM jsou preference ODS setrvalé a v případě mimořádných voleb by trojkoalice zůstala jen těsně pod ústavní většinou. Pan Topolánek si v této soukromé věci počínal dosti nemožně, ale s jeho politickou věrohodností to nijak nesouvisí a preference strany to nijak viditelně neovlivnilo.
Tamtéž referují o politice venezuelského prezidenta Cháveze a jeho kontaktech s dalšími latinskoamerickými levičáky a islámskými fanatiky. Článek má titulek „Nepřátelé USA, spojte se“. To je příznačný a tragický omyl, typický pro evropský přístup k tomuto problému: nespojují se nepřátelé USA, ale nepřátelé Západu (tedy i nás). USA jsou jen první na ráně, protože nepřátelé dobře vědí, že pokud nejprve vyřídí USA, dostanou pak líné a dobromyslné dýchavičné evropské tlouštíky (tedy i nás, nás v první řadě) zadarmo jako prémii.
Tamtéž píše Luděk Navara o českých vyhnancích z Podkarpatské Rusi. Po připojení k Maďarsku v roce 1939 byli odtud vyhnáni a přišli o majetek, když pak po válce oblast anektovalo bolševické Rusko, dostalo se jim v nejlepším případě jen směšné náhrady. Můj soucit s těmito lidmi trochu umenšuje vědomí, že přišli po roce 1918 jako státní zaměstnanci nebo státem podporovaní kolonisté z metropole českého („československého“) miniimpéria na území, které předtím od počátku jeho existence patřilo Uherskému (Maďarskému) království. Pozemky, které tam nově usídlení „zemědělci“ dostali, musely být napřed někomu zkonfiskovány. Jak vidno, i tady platí: snadno nabyl, snadno pozbyl.
A nakonec malá ilustrace toho, jak pranepatrné jsou kompetence našeho pana prezidenta. Vláda ještě ani nedostala důvěru a už si pozval na kartáč ministra zahraničí Schwarzenberga, vicepremiéra Vondru a premiéra Topolánka, aby s nimi „jednal o prioritách a koordinaci české diplomacie“. Co znamená koordinace v pojetí pana prezidenta, si každý dokáže představit na základě toho, co předtím prováděl Špidlovi, Grossovi a ministru Svobodovi. Totiž Maul halten und weiter dienen. Něco z agresivity pana prezidenta se přitom prosadí - málokdo by měl tu odvahu a výdrž ho neustále a bez obalu posílat do háje – a tam, kde pan prezident neuspěje, vyvolá aspoň permanentní konflikt, který České republice na reputaci ve světě nepřidá.
Úterý 16. ledna (aktualita)
Poslanci ČSSD Pohanka a Melčák vystoupili na společné tiskové konferenci s Topolánkem a prohlásili, že při hlasování o důvěře odejdou z hlasovací místnosti a umožní vládě uspět. Ukázalo se tedy, že Topolánek a Tlučhoř příliš neblafovali (opravdu jednali s poslanci ČSSD, totiž s těmito dvěma). Ústupky, k nimž se vláda zavázala, se na první poslech zdají být poněkud mlhavé a vypadají spíš jako alibi pro oba „konstruktivní poslance". Paroubek tedy v sedmiměsíčním přetlačování nakonec (prozatím) podlehl. Řešení není příliš šťastné: nynější Topolánkova vláda je jistě lepší než by byla Paroubkova menšinová s komunistickou podporou nebo velkokoaliční, ale ODS se nakonec spokojila s vrabcem v hrsti. Holub na střeše by byl: předčasné volby ústavní cestou přes Paroubkovu porážku při pokusu sestavit vládu. Politika je chytání holubů na střeše. Na téhle vládě ulpí nepříliš šťastný způsob, jakým vznikla. Nedá se vyloučit, že bude mít jepičí životnost. V televizi se k situaci vyjádřil místopředseda Sobotka, mluvil o padesátých letech a politických procesech s výrazem a intonací smutného úředníka. Nemá to tu šťávu jako slavný povolební Paroubkův projev. Topolánek bude v situaci, kdy proti němu budou mít všichni jeho kritici spoustu snadných pravd. Je mi ho líto. K tématu se samozřejmě ještě vrátíme.
Středa 17. ledna
Tématem číslo jedna je stále slib (ex)poslanců ČSSD Pohanky a Melčáka, že budou tolerovat Topolánkovu vládu. Těžko říci, zda je to řešení politické krize. Spíš se řešení jen oddálí. Vláda bude mít nesmírné potíže s tím, něco kloudného prosadit (jednak je rozhádaná a jednak jí ČSSD aspoň zpočátku nic nedovolí), ale zároveň bude velmi těžké ji svrhnout (k vyjádření nedůvěry je zapotřebí většina všech zvolených poslanců, tj. 101). Budeme mít vládu, která sice nic kloudného neprosadí, ale opozice ji nedokáže odstranit. Předčasné volby vláda nejspíš nezařídí, ani kdyby chtěla (a řekl by, že se jí moc chtít nebude). Možnost, že by byly po třetím neúspěšném pokusu dát dohromady vládu s důvěrou, v pátek zjevně padne, a možnosti, které má „vládnoucí“ vláda, jsou poněkud krkolomné – viz článek 35 ústavy:
„(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže
b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,
c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,
d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.“
Navíc čím déle bude Topolánkova vláda vládnout -nevládnout, tím hlouběji klesnou její preference a ODS ztratí chuť o předčasných volbách vůbec uvažovat. Opakuji znovu, že ODS zmeškala to základní: dát Paroubkovi příležitost a dokázat mu, že si bez ní ani ruce neumyje. Dát Paroubkovi příležitost by bylo bývalo zároveň slušné (nechci používat slovo "korektní“, je příliš vykřičené) a šikovné.
ČSSD se brání útokem: nikdo mi nevymluví, že nepřiživila aféru kolem předsedy KDU-ČSL Čunka (měl údajně setřít pel nevinnosti z jakési své podřízené a zároveň se před ní kompromitovat požadováním úplatku, to je nějak moc dobrého najednou – aspoň pro ČSSD), pana Bursíka (jehož majetkové poměry jsou pro hlaváče ČSSD neprůhledné) a ministryně Kuchtové (pracuje v žoldu rakouských imperialistů a revanšistů). Předseda Paroubek označil oba poslanecké disidenty za zrádné skunky. Nezaslouží si náhodou smrt? V současné době je celá ČSSD v jednom šiku proti ztroskotancům a zaprodancům. Dá se to pochopit, musím se bohužel přiznat, že mi jejich rozhodnutí taky moc neimponuje, ale jak bude vypadat situace za šest měsíců Topolánkova vládnutí? Jednota vyprchá a pan Paroubek bude mít problémy. Pan Paroubek to totiž se svým radikálním postojem trochu přehnal (už jsem o tom myslím psal). Situace se mu vymkla z rukou.
ČSSD vzdala pokus o převolbu předsedy PS Vlčka: pochopitelně, v nynější neurovnané situaci by se mohlo stát, že by v tajné volbě o funkci přišla. Bylo by ovšem zároveň legrační, kdyby pan Vlček z nezbytí setrval ve své funkci čtyři roky a pan Paroubek byl rovněž z nezbytí po celou tu dobu pouze řadovým poslancem.
Prezident Klaus pochválil ze své prezidentské katedry německého exprezidenta Herzoga za to, že kritizoval EU, a nabídl mu, že jej poctí svou spoluprací. Jak na to vyznamenaný reagoval, není zatím známo. Nepochybně však teď u Herzogů oslavují. To se jednomu hned tak nestane, že by mu nabídl spolupráci sám český prezident!
„Vyslovením důvěry vládě v čele s Mirkem Topolánkem bychom dali průchod … asociálnímu, protilidovému a protinárodnímu prograsmu,“ hřímá v Právu pan Paroubek, ještě zjevně netuše, že už mu dva zrádci podkopali pozice. To jsou slova zvučná, hodná Václava Kopeckého a Zdeňka Nejedlého. Zná pan Paroubek jejich duchovní odkaz?
Mladá fronta Dnes přinesla v tažení proti Topolánkovi rozhovor s jeho zhrzenou chotí. Považuji exhibice paní Topolánkové za obrovskou drzost (Topolánkovic rodinné problémy nemají s politikou nic společného) a vyvolávání lynčerských nálad na základě sentimentálních klišé opsaných z červené knihovny za nestoudnost.
Čtvrtek 18. ledna
Jiří Paroubek je přesvědčen, že slabá pozice nové vlády sociální demokracii posílí. Posílení ovšem může vydržet tak šest, sedm měsíců, pak se dostaví kocovina, které bych se, být panem Paroubkem, bál. „Tento kabinet je složen z osob, nemohu ani říci osobností, ale osob, které ze tří čtvrtin nemají kvalifikaci k tomu, aby řídily ministerstva…“ Že pan Paroubek je sprosťák, už dávno víme, nemusí nás o tom znovu tak vtíravě přesvědčovat. Je tedy dost směšné, když v rozhovoru pro Právo, z něhož citujeme, dále říká (v souvislosti se svou případnou volbou na předsednické křeslo v PS): „Záleží to na kultuře jednání, která povedeme s tříkoalicí.“ Od těch „osob“ kulturu vyžaduje, sám ji zjevně nemá zapotřebí.
Taky bych, být panem Paroubkem nebo jeho blízkými, nevedl řeči o padesátých letech, on sám coby vzdělanec v kuloárech údajně citoval kardinála Richelieu: „Za zradou jsou vždycky peníze.“ Ovšem. Za zradou intelektuálských zaprodanců, kteří kdysi zostudili naše dva národní skvosty, Rukopis královédvorský a zelenohorský, byly (přirozeně německé) peníze. Za zradou popiračů rituální vraždy byly taky peníze, tentokrát židovské. Peníze imperialistů byly za zradou jejich agentů, odsouzených v padesátých letech minulého století. Aby mi bylo dobře rozuměno: nepřipodobňuji pana Pohanku a Melčáka k Masarykovi ani k obětem stalinského teroru. Připodobňuji jen – v tomto způsobu argumentace, samozřejmě, v ničem jiném - pana Paroubka k těm, kteří tenkrát stáli tak říkajíc na druhé straně barikády.
V ODS zavládla všestranná spokojenost: topolánkovci jsou spokojeni, že jejich vláda dostane důvěru, klausovci se těší, jak se v tom jejich „nemilovaný“, jak by řekl pan Musil, vnitrostranický oponent pěkně vykoupá.
Jiří Pehe vyzývá v Právu Paroubka, aby, chce-li být důsledný, zúčtoval především se Zemanem. Zapomněl jen uvést, jakou technikou. Teď je v módě polonium 210.
Jiří Paroubek pokládá zas viníka nynější situace (rovněž) prezidenta Klause. Vyčítá mu mj., že ho nepověřil druhým pokusem o vytvoření vlády. Vyčítá mu to v tomto případě právem.
MfD pokračuje ve svém tažení proti Topolánkovi článkem Bohumila Pečinky: ten nazývá nynější vládu “vládou KDU-ČSL, Strany zelených a politické skupiny Mirka Topolánka“ (na formulaci a na seřazení účastníků protistátní skupiny je vidět, za koho pan Pečinka kope), mluví o „nadreprezentaci malých stran“ a uzavírá: „Skupina kolem Mirka Topolánka si možná myslí, že pomocí zákulisních kejklů vyhrála bitvu s Jiřím Paroubkem. Dnes je na dobré cestě prohrát tu svoji – uvnitř strany i na veřejnosti.“ Správně. Pracující lid ji jednou odsoudí. Neměl pan Pečinka někdy něco společného se SSM?
Podle Jiřího Gruši, rovněž v Mladé frontě Dnes, nejsou českým problémem Benešovy dekrety, ale Benešovo pojetí diplomatické služby. To je velmi originální způsob zazdívání skutečného problému tím, že se inkriminované osobě přisoudí odpovědnost za něco, co se týká něčeho úplně jiného, má to daleko menší závažnost a kromě toho je to blbina. A to v naději, že všichni začnou hloubat o Benešově pojetí diplomatické služby a na dekrety se zatím zapomene. Jiří Gruša coby nesmlouvavý kritik Edvarda Beneše zraje pro bobříka vyčůranosti.
Na kritice Topolánka a jeho nové vlády se vyžívají komentátoři od Práva přes Mladou frontu Dnes až po Lidové noviny. Je mi to trochu podezřelé. Topolánek a jeho vláda je snadný a lákavý cíl. Nemělo by se kvůli tomu zapomínat, že opravdovým nebezpečím je Paroubek, který má nekale narudlé úmysly. A Klaus, který by s ním rád uzavřel historický kompromis, aby si udržel svou porci moci.
Aby během prvního zasedání Evropského parlamentu, jehož se zúčastní i rumunští a bulharští europoslanci, mohly být vyvěšeny jejich vlajky, bylo nutno volit provizorní opatření, během něhož se mj. i česká vlajka octla na jakémsi provizorním zařízení. Citlivě na to reagoval – no kdo jiný než europoslanec Zahradil: „Visí tam jako kus prádla. Je to nedůstojné a urážlivé.“ Je smutné že se jako zástupce ČR zviditelňuje právě tenhle člověk s manýrami maloměstského křupana.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
