UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Úterý 2. ledna
Saddám Husajn byl oběšen. Exekuce byla podle zpráv z tisku něco mezi popravou a lynčem, vypadá to, že ještě nejdůstojněji se choval popravovaný (a pár přítomných soudních úředníků, kteří se zoufale a nepříliš úspěšně snažili přimět „katy“ k slušnějšímu chování). Darebáka mi líto není. Nebylo jej možné nechat naživu (byl by to důkaz bezmoci Západu i nového iráckého režimu), jeho popravou si nikdo příliš nepomohl. Američané (a jejich spojenci) museli v Iráku zasáhnout, jenže se pořád znovu ukazuje, že import demokracie do této země je obtížná a hodně dlouhodobá věc. Technika této operace není dobře vymyšlena, uspěchali to.
Prezident Klaus ve svém novoročním projevu hovořil mj. o tom, že Česko se nachází ve studené občanské válce. Ze všech stran ho okřikli, že v té válce jsou politici, ne náš pracující lid. Čeští novináři už zase kolektivně přistoupili na dělení „oni“ (zhovadilí páni, kteří za všechno můžou) a „my“ (bodrý český lid). Dovedu si představit, k čemu je dobrý populismus politikům, ale nevím, jak prospěje novinářům. Ve skutečnosti je česká politika jen věrným výrazem celkového stavu národa. Česká společnost je nabita nenávistí z nevykoupených vin minulosti, toho, co jsme provedli jiným a ovšem taky toho, co jiní provedli nám. I Klaus má na této latentní nenávisti velký podíl viny, tím, jakými lidmi se obklopil, jaké lidi oslovil a čím je oslovil. To, že si zatím ještě na ulici nevrážíme na potkání kudly do břicha, není ten pravý důvod ke spokojenosti. Ostatně, pokud jde o nenávist, nejsme v tom ve střední Evropě žádná výjimka. K tématu se vrátíme.
Jinak si prezident nenápadně přihříval své polívčičky (velká koalice, emancipační zášť vůči Evropě), předestřel posluchačům obvyklé pokrytecké finty (není prý žádný monarcha a netahá za nitky) a vcelku ničím nepřekvapil. Vlastně ano, jedno příjemné překvapení tu přece jen bylo: projev byl velmi stručný. Tato tradice by se mohla zachovat a pokud možno ještě rozvinout. Václav Klaus už dávno dokázal, že se od něho nic převratně nového nedovíme.
Na Nový rok se taky ujal úřadu nový sto první poslanec Poslanecké sněmovny Miloš Melčák. Zveřejnil ultimátum, v němž klade Topolánkovi podmínky, za nichž by jeho vládu snad mohl tolerovat: žádné poplatky ve zdravotnictví, žádné rušení pastelkovného a pohřebného (českému voliči by to mohlo být jedno, pastelkovného si už neužije a pohřebného se nedožije), žádné škrty v sociální oblasti.
Podle Jiřího Paroubka nejde teď primárně o to, udělat radost Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, ale aby nadále neklesala životní úroveň. Nevím jen, zda by se nám nemohlo v budoucnu rentovat, kdybychom teď tu a tam zmíněným institucím nějakou tu radost udělali, a zda naopak udržování (přesněji řečeno zvyšování) životní úrovně neskončí nakonec pádem do černé díry.
Topolánek nepřímo kritizoval Béma za dlouholetou koaliční spolupráci na pražské radnici, která prý vedení pražské ODS „ekonomicky“ motivuje k prosazování podobného uspořádání na celostátní úrovni, Bém žádá omluvu. Věc by se mohla řešit soubojem na pistole nebo na kordy (druhé by byla větší legrace) za chladného mlhavého rána v oboře u letohrádku Hvězda. TV Nova by to přenášela v přímém přenosu. Na regionální radě sice Bém předpokládá kritiku personálního složení vlády a slabé pozice ODS v ní, ale nikoli snad nějakou „revoluci“. Tu, soudě podle toho, co prohlásil pražský místopředseda Janeček, lze očekávat na výkonné radě. Podaří se ODS (a Klausovi) donutit Topolánka, aby se vzdal svého úkolu? Pak, když shrneme vše, co se dělo od voleb, získá strana ve veřejnosti pověst sdružení nenapravitelných vrtáků a její preference se pohnou směrem, který může Paroubka přimět, aby se nebál předčasných voleb.
Ministryní kultury ČR za KDU-ČSL má být známá emancipovaná režisérka Třeštíková, která má podle vlastních slov ke KDU-ČSL daleko. To je další pozoruhodná inovace procesu vytváření vlády. Paní Třeštíková bude jednat výlučně podle svého vědomí a svědomí, profesor Cepl by z ní měl radost. Bude ve vládě ne za lidovce, ale za osobnosti.
„Musíme hledět dopředu,“ žadoní v Právu úpěnlivě německý ministr zahraničí Steinmeier. Němci mají tu zkušenost, že když se sousedi Německa dívají dozadu, skončí to tím, že jim Německo musí něco vysolit, aby jim zacpalo ústa. Když se o pohled zpátky pokusí Němci, zdvihne se v jejich východním sousedství nenávistný ryk. Dívejme se tedy dopředu, aspoň bude klid.
Primátor a první místopředseda ODS Bém zachází s možností předčasných voleb s elegancí karetního kouzelníka (upozorňuji, že mezi karetním kouzelníkem a falešným hráčem je plynulý přechod): „samozřejmě nejčistším řešením by byly předčasné volby, ale ani na nich se s našimi politickými partnery neumíme dohodnout,“ říká, taktéž v Právu. Vůbec se nemusíte s nikým dohadovat, stačí, když Topolánek nedostane důvěru a pak ve třetím pokuse dokážete Paroubkovi, že si bez vás ani ruce neumyje.
Sňatků homosexuálů je už přes 200, hlásá titulek v Mladé frontě Dnes. Jakýchpak sňatků? To, co upravuje zákon, je úřední akt u přepážky na magistrátě, kde dotyčným zapíšou do lejster registrované partnerství.
Středa 3. ledna
U příležitosti lánského společného oběda s premiérem Topolánkem prohlásil prezident Klaus, že je „smířen s tím, že Česko nemá prezidentský systém, a že hlava státu nemá tudíž právo diktovat premiérovi, kdo v kabinetu má usednout“. Pokud tomu lze věřit, je třeba panu prezidentovi pogratulovat, jak daleko se mu podařilo za čtyři roky výkonu funkce prokousat.
Prezidentského oběda se nakonec zúčastnila i premiérova choť. Projevila tak sebezapření, které by bylo na místě ještě daleko víc před pár měsíci, když se rozhodla kandidovat za obskurní pastranu europoslankyně Bobošíkové. Kdyby teď byla do Lán nepřišla, byl by to každý slušný a rozumný člověk pochopil. Žádný slušný a rozumný člověk nemohl pochopit její kandidaturu za ono nechutné panoptikum.
Premiér Topolánek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, v němž k problému konfliktu s Klausem ohledně jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí (Klause se mezitím vehementně zastal – no kdo jiný než europoslanec Zahradil!) mj. prohlásil: „Já jsem to nazval národní obrozeneckou obsesí. My Češi si v sobě neseme určitý pocit, že našimi nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant. A tahle národně obrozenecká obsese se promítla jak do názoru Jana Zahradila, tak Václava Klause.“ Klobouk dolů, něco takového jsem od vysokého činovníka ODS ještě neslyšel. Jinak byl Topolánek vůči Michaele Jílkové zbytečně nervózní a agresivní, paní Jílkovou ke třeba brát s nadhledem a humorem (nervozita by byla pochopitelná např. při rozhovorech s Alexanderem Kranmerem nebo Renatou Kalenskou). Je třeba dětinsky nehorázné vytýkat Topolánkovi, že s Klausem nekonzultoval složení vlády, aby mu ukázal, kdo je tu předsedou vlády. Topolánek nekonzultoval vládu s Klausem, protože mu ústava nic podobného neukládá, a kdyby tak učinil, zbytečně formou precedentu rozšíří nepsané prezidentské pravomoci.
Někteří lidovečtí funkcionáři vyjádřili pochybnost nad nominací paní Třeštíkové do funkce ministryně kultury, protože dotyčná předem a bez obalu prohlásila, že s KDU-ČSL nemá nic společného. Pokud má ministerstvo kultury nějaký smysl, mělo by mít hodně omezené pravomoci a spravovat by ho měl nějaký ekonom, který není upnutý k žádné profesionální lobby. Paní Třeštíková reprezentuje oficiózní mainstream postkomunistické kultury a má zjevně jeho podporu tak mohutnou, že jí pan Čunek neodolal. Je to ostatně normální: skutečná kultura ještě nikdy nevznikla z ministerské podpory.
Jiří Proubek je připraven na to, že dostane třetí a poslední pokus sestavit vládu a získat pro ni důvěru. Předtím je ovšem ještě ochoten ke kompromisu s ODS, který by ODS umožnil udržet si předsednictví vlády. Tak, jako nynější koaliční partneři toho teď chtěli na ODS daleko víc než v létě, bude toho Paroubek poté chtít daleko víc, než loni na podzim, a už tenkrát toho chtěl víc než dost. Rýsuje se ostatně už ideální konstelace v oboru zahraniční politiky: ministrem zahraničí se (pak) stane ovšem Zaorálek, a na místo „zmocněnce pro euroústavu“ se už teď tlačí Zahradil. Oba pánově jsou svými schopnostmi a svým IQ kongeniální a budou se znamenitě doplňovat: Zaorálek nás totálně rozhádá s Američany, Zahradil s EU. A nezbude nám, než uskutečnit náš dávný sen – stát se globální velmocí. Díky našim demokratickým tradicím na to nepochybně máme.
Poté, co se (prý) premiér Topolánek omluvil prvnímu místopředsedovi Bémovi, pražská ODS s jakousi výhradou podpořila jeho chystanou vládu. Inkriminovaný výrok zněl: „Postoj špiček pražské ODS není motivován politicky, ale ekonomicky. Dlouholetá spolupráce s Paroubkem na pražské radnici a velmi podivné praktiky ji vedou i k prosazování podobného modelu na celostátní úrovni.“ Kdyby si byl pan Topolánek odpustil prázdnou zmínku o podivných praktikách, měl by úplně pravdu a mohl by to držet. Pražská ODS zároveň poněkud výhružně prohlásila, že Topolánek „přebírá podpisem trojkoaliční smlouvy plnou zodpovědnost za vládní projekt“. Pro Boha živého, to je snad samozřejmé, ne?
Mám strašnou chuť napsat další zprávu o novinkách z Boratova Kazachstánu, ale vypadalo by to, že za něj považuji jen nynější Polsko, což není pravda (naše vlast do něho patří stejným právem). Takže jen suše konstatuji: polští projektanti dálnice z Lodže do Vratislavy ji projektovali z obou směrů a v místě setkání zjistili, že se obě trasy míjejí o pět a půl kilometru (což by bylo, řekl bych, strašně moc i v tom případě, že by šlo o tunel). Zavést policejní hodinu pro puberťáky a uniformy pro gymnazisty je ovšem jednodušší, tam podobný zádrhel nehrozí.
Čtvrtek 4. ledna
Předseda ODS Topolánek se svým kolegům omluvil za tvrdá slova v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Pokud jde o to, co řekl o Klausovi a Zahradilovi ve vztahu k nominaci Karla Schwarzenberga, měl ovšem pravdu do slova a písmene a omlouvat se neměl. Mezitím Topolánka kritizovala i středočeská organizace ODS (zjevně především kvůli tomu, že z vládní sestavy vypadl Vlastimil Tlustý). Stejně jako pražská organizace i „Středočeši“ poněkud pokrytecky zdůrazňují, že vládu nepodtrhnou. K podpoře vlády se hlasováním uvázal i poslanecký klub ODS, ovšem poslankyně Páralová (na niž nevybylo ministerstvo práce a sociálních věcí, ačkoli se tou problematikou v ODS trvale zabývala) se zdržela hlasování. Stačí, aby to udělala i při hlasování o důvěře, a nejen že bude po vládě (vláda má tak jako tak malou šanci, Melčák se buď polekal nebo chce koalici vydírat příliš průhledně a moc přitom tlačí na pilu), ale koalice, přesněji řečeno ODS, prokáže opět svou slabost. Což je pro ni smrtící.
V této vřavě prohlásil premiér do rádia, že čeká s poslankyní Talmanovou dítě, ale vzít si ji nechce. Přitom si počínal jako neobratně zatloukající delikvent na policii, který se za neustálého vykrucování a sakrování nakonec přizná. Proč se o tom s médii baví, vždyť do toho vlastně nikomu nic není a je nepředstavitelné, že by taková soukromá věc mohla nějakým způsobem ovlivnit jeho politiku (k spanilosti jeho osobní image to ovšem příliš nepřispívá). A pokud jde o osud jeho vlády: když Topolánek uspěje, nebude to žádné velké terno (vláda bude víc než slabá a asi i dost nejednotná), když prohraje, rýsuje se ještě větší katastrofa v podobě prezidentem podporované velké koalice. Navíc v ODS zvítězí „Klausova“ frakce, což bude mít pro stranu do budoucnosti neblahé následky. Politika ODS od počátku povolebních tahanic je defétistická: pořád ještě mají šanci dopřát Paroubkovi třetí šanci, nechat ho padnout a dopracovat se tak k předčasným volbám. Jenže si věří čím dál tím méně.
A ještě k premiérovi: pokud nedostane důvěru, zdá se, že v ODS skončí. Možná to bude trochu škoda: ten člověk se aspoň o něco snažil. Pokud po něm přijde nějaký spolutvůrce velké koalice, po čase to bude vidět ještě lépe než teď uprostřed vřavy.
Představa menšinového vládnutí s podporou komunistů nedělá ovšem velkou radost ani Paroubkovi. Proto předložil veřejnosti a prezidentovi následující plán: když Vlček podá demisi a bude znovuzvolen ještě během druhého pokusu (tj. před hlasováním o Topolánkově vládě), zaváže se navrhnout premiérem toho, koho mu „dodá“ ODS. Podmínkou je, že sestava a program nové vlády musí být k dispozici sedm kalendářních dní po Topolánkově případném neúspěchu při hlasování o důvěře. Kdyby na to ODS přistoupila (Klausovi se návrh údajně líbí), měl by Paroubek pod kontrolou situaci už během druhého Topolánkova pokusu (ODS by byla zavázána přispět tak či onak k Vlčkovu znovuzvolení), třetí vláda a její program by se sestavovaly zároveň s vládním prohlášením druhého Topolánkova kabinetu a z druhého pokusu by se stala fraška. Navíc by Paroubek měl příležitost skřípnout ODS daleko víc než když s ní jednal před časem a mohl by na ní chtít minimálně tytéž resorty jako nynější koaliční partneři. (V koalici by se nejspíš octli i lidovci.) Paroubkův návrh se líbí i Čunkovi, riziko třetího pokusu je prý v tom, že může trvat měsíce. Jaképak měsíce, pokud dostane příležitost Paroubek a neuspěje, může se k předčasným volbám dospět poměrně rychle.
V článku pro Právo napsal předseda ČSSD Paroubek mj.: „Stejně jednoznačně z toho ale vyplývá, že koalice svůj ekonomický program buď nemyslí vážně, nebo cynicky počítá s tím, že to, co příjmově slabších 90 procent občanů od Topolánka s Bursíkem dostane, utratí druhou rukou v lékárně, v nemocnici, v DPH…“ To je pozoruhodné: pan Paroubek už do koalice nepočítá Čunka. Asi ví proč.
Vyhazovač striptýzového baru kdesi v Plzni usmrtil fackou neukázněného hosta. Jak vidno, může si dr. Rath gratulovat, že se dr. Macek zatím nedopracoval k takové dokonalosti.
Saddám Husajn byl oběšen. Exekuce byla podle zpráv z tisku něco mezi popravou a lynčem, vypadá to, že ještě nejdůstojněji se choval popravovaný (a pár přítomných soudních úředníků, kteří se zoufale a nepříliš úspěšně snažili přimět „katy“ k slušnějšímu chování). Darebáka mi líto není. Nebylo jej možné nechat naživu (byl by to důkaz bezmoci Západu i nového iráckého režimu), jeho popravou si nikdo příliš nepomohl. Američané (a jejich spojenci) museli v Iráku zasáhnout, jenže se pořád znovu ukazuje, že import demokracie do této země je obtížná a hodně dlouhodobá věc. Technika této operace není dobře vymyšlena, uspěchali to.
Prezident Klaus ve svém novoročním projevu hovořil mj. o tom, že Česko se nachází ve studené občanské válce. Ze všech stran ho okřikli, že v té válce jsou politici, ne náš pracující lid. Čeští novináři už zase kolektivně přistoupili na dělení „oni“ (zhovadilí páni, kteří za všechno můžou) a „my“ (bodrý český lid). Dovedu si představit, k čemu je dobrý populismus politikům, ale nevím, jak prospěje novinářům. Ve skutečnosti je česká politika jen věrným výrazem celkového stavu národa. Česká společnost je nabita nenávistí z nevykoupených vin minulosti, toho, co jsme provedli jiným a ovšem taky toho, co jiní provedli nám. I Klaus má na této latentní nenávisti velký podíl viny, tím, jakými lidmi se obklopil, jaké lidi oslovil a čím je oslovil. To, že si zatím ještě na ulici nevrážíme na potkání kudly do břicha, není ten pravý důvod ke spokojenosti. Ostatně, pokud jde o nenávist, nejsme v tom ve střední Evropě žádná výjimka. K tématu se vrátíme.
Jinak si prezident nenápadně přihříval své polívčičky (velká koalice, emancipační zášť vůči Evropě), předestřel posluchačům obvyklé pokrytecké finty (není prý žádný monarcha a netahá za nitky) a vcelku ničím nepřekvapil. Vlastně ano, jedno příjemné překvapení tu přece jen bylo: projev byl velmi stručný. Tato tradice by se mohla zachovat a pokud možno ještě rozvinout. Václav Klaus už dávno dokázal, že se od něho nic převratně nového nedovíme.
Na Nový rok se taky ujal úřadu nový sto první poslanec Poslanecké sněmovny Miloš Melčák. Zveřejnil ultimátum, v němž klade Topolánkovi podmínky, za nichž by jeho vládu snad mohl tolerovat: žádné poplatky ve zdravotnictví, žádné rušení pastelkovného a pohřebného (českému voliči by to mohlo být jedno, pastelkovného si už neužije a pohřebného se nedožije), žádné škrty v sociální oblasti.
Podle Jiřího Paroubka nejde teď primárně o to, udělat radost Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, ale aby nadále neklesala životní úroveň. Nevím jen, zda by se nám nemohlo v budoucnu rentovat, kdybychom teď tu a tam zmíněným institucím nějakou tu radost udělali, a zda naopak udržování (přesněji řečeno zvyšování) životní úrovně neskončí nakonec pádem do černé díry.
Topolánek nepřímo kritizoval Béma za dlouholetou koaliční spolupráci na pražské radnici, která prý vedení pražské ODS „ekonomicky“ motivuje k prosazování podobného uspořádání na celostátní úrovni, Bém žádá omluvu. Věc by se mohla řešit soubojem na pistole nebo na kordy (druhé by byla větší legrace) za chladného mlhavého rána v oboře u letohrádku Hvězda. TV Nova by to přenášela v přímém přenosu. Na regionální radě sice Bém předpokládá kritiku personálního složení vlády a slabé pozice ODS v ní, ale nikoli snad nějakou „revoluci“. Tu, soudě podle toho, co prohlásil pražský místopředseda Janeček, lze očekávat na výkonné radě. Podaří se ODS (a Klausovi) donutit Topolánka, aby se vzdal svého úkolu? Pak, když shrneme vše, co se dělo od voleb, získá strana ve veřejnosti pověst sdružení nenapravitelných vrtáků a její preference se pohnou směrem, který může Paroubka přimět, aby se nebál předčasných voleb.
Ministryní kultury ČR za KDU-ČSL má být známá emancipovaná režisérka Třeštíková, která má podle vlastních slov ke KDU-ČSL daleko. To je další pozoruhodná inovace procesu vytváření vlády. Paní Třeštíková bude jednat výlučně podle svého vědomí a svědomí, profesor Cepl by z ní měl radost. Bude ve vládě ne za lidovce, ale za osobnosti.
„Musíme hledět dopředu,“ žadoní v Právu úpěnlivě německý ministr zahraničí Steinmeier. Němci mají tu zkušenost, že když se sousedi Německa dívají dozadu, skončí to tím, že jim Německo musí něco vysolit, aby jim zacpalo ústa. Když se o pohled zpátky pokusí Němci, zdvihne se v jejich východním sousedství nenávistný ryk. Dívejme se tedy dopředu, aspoň bude klid.
Primátor a první místopředseda ODS Bém zachází s možností předčasných voleb s elegancí karetního kouzelníka (upozorňuji, že mezi karetním kouzelníkem a falešným hráčem je plynulý přechod): „samozřejmě nejčistším řešením by byly předčasné volby, ale ani na nich se s našimi politickými partnery neumíme dohodnout,“ říká, taktéž v Právu. Vůbec se nemusíte s nikým dohadovat, stačí, když Topolánek nedostane důvěru a pak ve třetím pokuse dokážete Paroubkovi, že si bez vás ani ruce neumyje.
Sňatků homosexuálů je už přes 200, hlásá titulek v Mladé frontě Dnes. Jakýchpak sňatků? To, co upravuje zákon, je úřední akt u přepážky na magistrátě, kde dotyčným zapíšou do lejster registrované partnerství.
Středa 3. ledna
U příležitosti lánského společného oběda s premiérem Topolánkem prohlásil prezident Klaus, že je „smířen s tím, že Česko nemá prezidentský systém, a že hlava státu nemá tudíž právo diktovat premiérovi, kdo v kabinetu má usednout“. Pokud tomu lze věřit, je třeba panu prezidentovi pogratulovat, jak daleko se mu podařilo za čtyři roky výkonu funkce prokousat.
Prezidentského oběda se nakonec zúčastnila i premiérova choť. Projevila tak sebezapření, které by bylo na místě ještě daleko víc před pár měsíci, když se rozhodla kandidovat za obskurní pastranu europoslankyně Bobošíkové. Kdyby teď byla do Lán nepřišla, byl by to každý slušný a rozumný člověk pochopil. Žádný slušný a rozumný člověk nemohl pochopit její kandidaturu za ono nechutné panoptikum.
Premiér Topolánek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, v němž k problému konfliktu s Klausem ohledně jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí (Klause se mezitím vehementně zastal – no kdo jiný než europoslanec Zahradil!) mj. prohlásil: „Já jsem to nazval národní obrozeneckou obsesí. My Češi si v sobě neseme určitý pocit, že našimi nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant. A tahle národně obrozenecká obsese se promítla jak do názoru Jana Zahradila, tak Václava Klause.“ Klobouk dolů, něco takového jsem od vysokého činovníka ODS ještě neslyšel. Jinak byl Topolánek vůči Michaele Jílkové zbytečně nervózní a agresivní, paní Jílkovou ke třeba brát s nadhledem a humorem (nervozita by byla pochopitelná např. při rozhovorech s Alexanderem Kranmerem nebo Renatou Kalenskou). Je třeba dětinsky nehorázné vytýkat Topolánkovi, že s Klausem nekonzultoval složení vlády, aby mu ukázal, kdo je tu předsedou vlády. Topolánek nekonzultoval vládu s Klausem, protože mu ústava nic podobného neukládá, a kdyby tak učinil, zbytečně formou precedentu rozšíří nepsané prezidentské pravomoci.
Někteří lidovečtí funkcionáři vyjádřili pochybnost nad nominací paní Třeštíkové do funkce ministryně kultury, protože dotyčná předem a bez obalu prohlásila, že s KDU-ČSL nemá nic společného. Pokud má ministerstvo kultury nějaký smysl, mělo by mít hodně omezené pravomoci a spravovat by ho měl nějaký ekonom, který není upnutý k žádné profesionální lobby. Paní Třeštíková reprezentuje oficiózní mainstream postkomunistické kultury a má zjevně jeho podporu tak mohutnou, že jí pan Čunek neodolal. Je to ostatně normální: skutečná kultura ještě nikdy nevznikla z ministerské podpory.
Jiří Proubek je připraven na to, že dostane třetí a poslední pokus sestavit vládu a získat pro ni důvěru. Předtím je ovšem ještě ochoten ke kompromisu s ODS, který by ODS umožnil udržet si předsednictví vlády. Tak, jako nynější koaliční partneři toho teď chtěli na ODS daleko víc než v létě, bude toho Paroubek poté chtít daleko víc, než loni na podzim, a už tenkrát toho chtěl víc než dost. Rýsuje se ostatně už ideální konstelace v oboru zahraniční politiky: ministrem zahraničí se (pak) stane ovšem Zaorálek, a na místo „zmocněnce pro euroústavu“ se už teď tlačí Zahradil. Oba pánově jsou svými schopnostmi a svým IQ kongeniální a budou se znamenitě doplňovat: Zaorálek nás totálně rozhádá s Američany, Zahradil s EU. A nezbude nám, než uskutečnit náš dávný sen – stát se globální velmocí. Díky našim demokratickým tradicím na to nepochybně máme.
Poté, co se (prý) premiér Topolánek omluvil prvnímu místopředsedovi Bémovi, pražská ODS s jakousi výhradou podpořila jeho chystanou vládu. Inkriminovaný výrok zněl: „Postoj špiček pražské ODS není motivován politicky, ale ekonomicky. Dlouholetá spolupráce s Paroubkem na pražské radnici a velmi podivné praktiky ji vedou i k prosazování podobného modelu na celostátní úrovni.“ Kdyby si byl pan Topolánek odpustil prázdnou zmínku o podivných praktikách, měl by úplně pravdu a mohl by to držet. Pražská ODS zároveň poněkud výhružně prohlásila, že Topolánek „přebírá podpisem trojkoaliční smlouvy plnou zodpovědnost za vládní projekt“. Pro Boha živého, to je snad samozřejmé, ne?
Mám strašnou chuť napsat další zprávu o novinkách z Boratova Kazachstánu, ale vypadalo by to, že za něj považuji jen nynější Polsko, což není pravda (naše vlast do něho patří stejným právem). Takže jen suše konstatuji: polští projektanti dálnice z Lodže do Vratislavy ji projektovali z obou směrů a v místě setkání zjistili, že se obě trasy míjejí o pět a půl kilometru (což by bylo, řekl bych, strašně moc i v tom případě, že by šlo o tunel). Zavést policejní hodinu pro puberťáky a uniformy pro gymnazisty je ovšem jednodušší, tam podobný zádrhel nehrozí.
Čtvrtek 4. ledna
Předseda ODS Topolánek se svým kolegům omluvil za tvrdá slova v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Pokud jde o to, co řekl o Klausovi a Zahradilovi ve vztahu k nominaci Karla Schwarzenberga, měl ovšem pravdu do slova a písmene a omlouvat se neměl. Mezitím Topolánka kritizovala i středočeská organizace ODS (zjevně především kvůli tomu, že z vládní sestavy vypadl Vlastimil Tlustý). Stejně jako pražská organizace i „Středočeši“ poněkud pokrytecky zdůrazňují, že vládu nepodtrhnou. K podpoře vlády se hlasováním uvázal i poslanecký klub ODS, ovšem poslankyně Páralová (na niž nevybylo ministerstvo práce a sociálních věcí, ačkoli se tou problematikou v ODS trvale zabývala) se zdržela hlasování. Stačí, aby to udělala i při hlasování o důvěře, a nejen že bude po vládě (vláda má tak jako tak malou šanci, Melčák se buď polekal nebo chce koalici vydírat příliš průhledně a moc přitom tlačí na pilu), ale koalice, přesněji řečeno ODS, prokáže opět svou slabost. Což je pro ni smrtící.
V této vřavě prohlásil premiér do rádia, že čeká s poslankyní Talmanovou dítě, ale vzít si ji nechce. Přitom si počínal jako neobratně zatloukající delikvent na policii, který se za neustálého vykrucování a sakrování nakonec přizná. Proč se o tom s médii baví, vždyť do toho vlastně nikomu nic není a je nepředstavitelné, že by taková soukromá věc mohla nějakým způsobem ovlivnit jeho politiku (k spanilosti jeho osobní image to ovšem příliš nepřispívá). A pokud jde o osud jeho vlády: když Topolánek uspěje, nebude to žádné velké terno (vláda bude víc než slabá a asi i dost nejednotná), když prohraje, rýsuje se ještě větší katastrofa v podobě prezidentem podporované velké koalice. Navíc v ODS zvítězí „Klausova“ frakce, což bude mít pro stranu do budoucnosti neblahé následky. Politika ODS od počátku povolebních tahanic je defétistická: pořád ještě mají šanci dopřát Paroubkovi třetí šanci, nechat ho padnout a dopracovat se tak k předčasným volbám. Jenže si věří čím dál tím méně.
A ještě k premiérovi: pokud nedostane důvěru, zdá se, že v ODS skončí. Možná to bude trochu škoda: ten člověk se aspoň o něco snažil. Pokud po něm přijde nějaký spolutvůrce velké koalice, po čase to bude vidět ještě lépe než teď uprostřed vřavy.
Představa menšinového vládnutí s podporou komunistů nedělá ovšem velkou radost ani Paroubkovi. Proto předložil veřejnosti a prezidentovi následující plán: když Vlček podá demisi a bude znovuzvolen ještě během druhého pokusu (tj. před hlasováním o Topolánkově vládě), zaváže se navrhnout premiérem toho, koho mu „dodá“ ODS. Podmínkou je, že sestava a program nové vlády musí být k dispozici sedm kalendářních dní po Topolánkově případném neúspěchu při hlasování o důvěře. Kdyby na to ODS přistoupila (Klausovi se návrh údajně líbí), měl by Paroubek pod kontrolou situaci už během druhého Topolánkova pokusu (ODS by byla zavázána přispět tak či onak k Vlčkovu znovuzvolení), třetí vláda a její program by se sestavovaly zároveň s vládním prohlášením druhého Topolánkova kabinetu a z druhého pokusu by se stala fraška. Navíc by Paroubek měl příležitost skřípnout ODS daleko víc než když s ní jednal před časem a mohl by na ní chtít minimálně tytéž resorty jako nynější koaliční partneři. (V koalici by se nejspíš octli i lidovci.) Paroubkův návrh se líbí i Čunkovi, riziko třetího pokusu je prý v tom, že může trvat měsíce. Jaképak měsíce, pokud dostane příležitost Paroubek a neuspěje, může se k předčasným volbám dospět poměrně rychle.
V článku pro Právo napsal předseda ČSSD Paroubek mj.: „Stejně jednoznačně z toho ale vyplývá, že koalice svůj ekonomický program buď nemyslí vážně, nebo cynicky počítá s tím, že to, co příjmově slabších 90 procent občanů od Topolánka s Bursíkem dostane, utratí druhou rukou v lékárně, v nemocnici, v DPH…“ To je pozoruhodné: pan Paroubek už do koalice nepočítá Čunka. Asi ví proč.
Vyhazovač striptýzového baru kdesi v Plzni usmrtil fackou neukázněného hosta. Jak vidno, může si dr. Rath gratulovat, že se dr. Macek zatím nedopracoval k takové dokonalosti.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
