UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Pátek 15. prosince
Václav Klaus dal najevo svou nevoli nad způsobem, jakým Topolánek a vedení ODS pracují na vytváření nové vlády. Jeho nevrlost lze pochopit hned ze dvou důvodů: jednak se zhroutila představa skryté velké koalice, která je blízká jeho srdci, jednak Topolánek a ODS postupují chaoticky a zřejmě se v tuto chvíli (oblíbené úsloví pro posledního půl roku) upnuli spíš k naději, že při hlasování v PS získají pár přinejmenším tolerujících hlasů z klubu ČSSD, než k tomu, že vláda bez ČSSD je jedinou rychlou cestou k předčasným volbám. Vládě „s přeběhlíky“ se ustavičně vzpírá předseda KDU-ČSL Čunek, i když teď o něco méně energicky než dřív (lidovecký poslanecký klub je v této věci rozdělen). Pokud nakonec lidovci a zelení kývnou na obnovu trojkoalice (opakuji, že Topolánek si na ni vzpomněl dost pozdě), přijde to ODS tentokrát o dost dráž než v létě. Něco podobného ostatně řekl Právu plzeňský hejtman Zimmermann: postup je správný, ale „je otázka, jestli jsme ho neměli držet od počátku“. Přitom protijaderná a protiamerická politika zelených je jen o něco méně nebezpečná než by byla ta Zaorálkova, vydala by nás (ač o tom její tvůrci nejspíš nemají ani ponětí) na pospas Rusku.
Klub ČSSD jeví jakési známky eroze: Paroubek si od poslanců žádá další slib věrnosti (totiž že nepodpoří žádnou Topolánkovu vládu, v níž nebude zastoupena ČSSD), místopředseda Škromach, který odjakživa funguje jako citlivý ukazatel stability vedení ČSSD, lehce remcá (nerozumí prý tomu, proč by se poslanci měli pořád zavazovat, jak se zachovají při hlasování o důvěře: „Neustálé přesvědčování, jak jsme jednotní a jak jsme silní, je spíš ukázka určité slabosti. Síla je v tom, že si lidé věří.“). Navíc Paroubek dal najevo nejistotu, pokud jde o jeho případný třetí pokus (nechce se zabývat „ruskou ruletou“, politická krize může v únoru přerůst do marasmu) a uvažuje o předčasných volbách (cítí asi, že ODS v preferencích přece jen ztrácí, potvrdil to poslední průzkum STEM, i když „trojkoalice“ by podle něho triumfálně vyhrála). Předseda Vlček zjevně nedá na rady svého kolegy Jičínského a pana Jiřího Pehe a prohlásil, že splní slovo a před třetím pokusem se vzdá funkce. To ho ctí, byl by jedním z mála, kdo tu ještě drží slovo. Miloš Zeman celý rozkvetl a libuje si, jak mu samota a politická izolace na Vysočině jde k duhu. Na věrohodnosti mu trochu ubírá, že tak činí nikoli ve společnosti zajíců, veverek a srnek, nýbrž před studenty na olomoucké univerzitě, jimž vykládá své představy o řešení politické krize a prognózy ohledně dalšího vývoje. Domnívá se (to je třeba vzít vážně), že touha některých politiků po moci a strach (některých) poslanců o křesla nedovolí předčasné volby, nýbrž povede k jakési „splácané vládě“, která nebude realizovat žádný program a bude pouze udržovací. Něco podobného by byla bývala už právě zkrachovalá koalice ODS – ČSSD – KDU-ČSL.
Prezident naznačil možnost, že by Topolánek mohl „vrátit“ pověření sestavit vládu, načež on by jmenoval někoho jiného. Mezi ústavními experty vypukl spor, zda to vůbec Topolánek může udělat a zda by tím nevyčerpal svůj druhý pokus. Nejsem ústavní expert, ale myslím, že formulace ústavy je dosti určitá, prezident může jmenovat třeba sto premiérů, není důvodů, proč my se jmenovaný nemohl pověření vzdát (co když vážně onemocní a není schopen v úkolu pokračovat), jakmile však druhý ze jmenovaných nedostane v PS důvěru, přichází na řadu předseda PS s třetím jmenováním. Cituji znění příslušné části článku 68 Ústavy:
(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.
(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.
Jinak možná poslední vývoj událostí nebude zase až tak osudově špatný. Soudím tak podle vzteku, který zachvátil komunisty a jejich předsedu Filipa. Ten žádá přímo, aby prezident Topolánkovi jeho pověření sestavit vládu „odebral“ a druhý pokus prohlásil za zkrachovalý, „pokud nechce ztratit tvář“. Z toho si člověk může udělat názornou představu, jak by to tady vypadalo s právem, kdyby se komunisti dostali k nějakému, byť i jen skrytému podílu na moci. A to je pan Filip profesí právník!
Společnost Nomura chce žalovat dr. Marvanovou za to, že dlouhodobě poškozuje její pověst tím, že „dlouhodobě šíří lži, polopravdy a překroucená fakta“ zejména o kauze České pivo. Paní Marvanová to naposled někdy včera nebo předevčírem prohlásila v novinách za klasický tunel. Jakkoli jsme paní Marvanové v době její politické kariéry věnovali pozornost hlavně v rubrice Bobřík vyčůranosti, v téhle věci má podle našeho názoru do slova a do písmene pravdu. Tunel jako Brno.
Rakouský parlament přijal jednomyslně rezoluci vyzývající vládu k podání žaloby na ČR, pokud česká strana nepřinese nové důkazy o bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. ČR prý nedávnou kolaudací elektrárny porušila dohodu z Melku. Prezident Klaus prohlásil rezoluci za skandální a v tomto případě nezbývá než přiznat, že se nerozčiluje jen pro nic za nic. Jednak, když v demokratické zemi schválí parlament něco jednomyslně (viz rezoluce PS o Benešových dekretech z dubna 2002), signalizuje to, že něco není v pořádku. Za druhé, postoj Rakouska k atomové energii je hysterický a dává tušit, že je to sublimace nějakých jiných problémů: a je za ním mj. i podobné nepřátelství k Čechům, jaké cítí Češi k Němcům. Takové nepřátelství vždycky staví na něčem aspoň trochu reálném, vždycky je ale přehnané a opožděné a jeho důvody by měly být přesně pojmenovány. A dále: když se Rakousko snaží ČR bránit ve využívání jaderné energie, snaží se, aby ČR byla co nejzávislejší na ruských zdrojích energie, a ohrožuje (jistě nevědomky) základní bezpečnostní zájmy ČR. Za třetí: Češi (a Poláci) si mohou troufnout provokovat Němce, jsou dost silní a civilizovaní na to, aby nereagovali neadekvátně a hystericky. Tady je situace jiná. A nemohu se zbavit dojmu, že Rakušané toho mají s Čechy hodně společného víc, než si jsou schopni připustit, přestože se – rád uznávám, že také vlastní zásluhou - vyhnuli pádu do ruského impéria. Kdyby nebylo Evropské unie, skončilo by to nejspíš nějakým hodně divokým konfliktem.
Alexandr Mitrofanov vytýká dnes občanským demokratům, že „nejeden z nich má za sebou VUML“. Pan Mitrofanov patří ke komentátorům kteří mají nadstandardní vztahy k ČSSD (i když mu rád přiznávám, že k ní dokáže být i objektivní a kritický). Proto mluvit o VUML jen v souvislosti s ODS považuju tak trochu za hovor o provaze velmi, velmi blízko domu oběšencova.
Sobota 16. prosince
Podle Práva monitoruje soukromá bezpečnostní agentura, střežící objekt Rádia Svobodná Evropa, pohyb lidí do vzdálenosti cca 500 metrů od budovy mj. i digitálními kamerami a fotoaparáty. Právo z toho pochopitelně dělá vědu a různí experti mluví (už zase) o prznění naší státní suverenity. V bezprostředním okolí budovy došlo už v minulosti (ještě předtím, než se teroristické nebezpečí rozvinulo do své dnešní podoby) přinejmenším k jedné politické vraždě. Chtěl bych sám za sebe prohlásit, že ačkoli se v té oblasti pohybuju poměrně často (bydlím tam), mi toto opatření absolutně nevadí, schvaluji ho a jsem srozuměn s tím, že případně jsem a budu natáčen a fotografován.
Jiří Paroubek dnes označil chování poslance Melčáka za „ránu dýkou do zad“ (německy Dolchstoss). Pan Topolánek před časem mluvil o noci dlouhých nožů a jeho neporadce Dalík přirovnával svou roli k roli Martina Bormana (pochopitelně neměl na mysli ideologii). Proč sahají přední čeští politici tak často a tak rádi k rekvizitám z doby Třetí říše? Je to ve všem všudy a jen úplná náhoda?
KDU-ČSL se nakonec rozhodla pro účast v obnovené trojkoalici pod podmínkou, že spojí otázku důvěry s balíkem zásadních reformních návrhů. Už dříve si vymínila, že důvěra vládě nesmí stát na přeběhlících. Dnes po poradě celostátního výboru strany to (soudě podle toho, co přinesly České noviny) Čunek už nezopakoval, zato není pro exkluzivitu jednání výlučně s dvěma trojkoaličními partnery, chce o nové vládě (resp. její podpoře) jednat i s ČSSD (to, jak víme, udělal velmi pěkně už Kalousek). To bude zjevně kámen úrazu pro zelené, kteří po špatných zkušenostech z nedávné minulosti exkluzivitu vyžadují. ODS prý nabídla lidovcům šest křesel ve vládě – neměla by mít možnost koaliční partnery přehlasovat. Problém je v tom, že prý se mluvilo i o jménech a ne s předsedou Čunkem, takže na seznamu ministrů figurují i členové bývalého vedení Kalousek a Svoboda (staré vedení je k ODS podstatně vstřícnější než nové). Znovu se ukazuje, že slepit trojkoalici bude teď o hodně těžší než v létě. Topolánek se vyznačuje tím, že správná řešení co nejpozději přijímá a co nejrychleji opouští. Tím správná řešení ztrácejí na reálnosti. Pan Topolánek je pro ODS skutečné neštěstí. Poslední vývoj situace dává za pravdu exmístopředsedkyni ODS Němcové. Ta teď požaduje buď „řešení s realistickou skupinou uvnitř ČSSD“ nebo předčasné volby. To první „řešení“ je poněkud eklhaft a ODS by na ně proto zákonitě doplatila.
ČSSD navrhuje „úřednickou vládu“ do doby, než se strany dokážou dohodnout na vládě politické. O třetím pokuse uvažuje předseda Paroubek poměrně realisticky: „Vyjádřil jsem se ve čtvrtek ve zprávách, že třetí pokus vidím jako velmi obtížný úkol a že bych ho musel před jeho přijetím konzultovat s představiteli politických stran. A je nepochybné, že s každým dnem, kterým se vzdalujeme od voleb, fragmentace politických stran postupuje a přehlednost politické scény se zhoršuje. Kdo dostane ten úkol ustavit vládu ve třetím kole - a já věřím, že k tomu přeci jen nedojde - někdy v únoru, i když to budu já, nebo někdo jiný, tak tomu skutečně nezávidím.“ Problém je, že pro něho je už teď hrozba porážky v třetím pokuse hrozbou politické smrti. Připodepsal se na tom sám tím, jak i po volbách situaci neustále vyhrocoval (ve skutečnosti nevyužít pro sebe patovou situaci je sice porážka, ale žádná katastrofická).
Podle agentury STEM ODS ve srovnání s volebním výsledkem ztratila mírně, ČSSD kastroficky. Trojkoalice by teď prý zůstala v PS dva hlasy pod ústavní většinou. Upřímně řečeno, věřím víc agentuře Factum Invenio (velmi těsný výsledek).
V dnešním rozhovoru pro Právo prohlásil Martin Bursík v souvislosti s Klausovým slibem, že nejmenuje vládu založenou na podpoře přeběhlíků: „K vyjádření Václava Klause, které jste připomenul, řeknu jen tolik, že to zapadá do jeho chápání role prezidenta, ale že já tu roli chápu poněkud odlišně. Myslím, že prezident nemá z titulu svých ústavních kompetencí právo dávat si podmínky tohoto typu - že prostě musí jmenovat v podstatě jakoukoli vládu, kterou mu premiér donese.“ To je do slova a do písmene pravda. Alexandr Kramer, který rozhovor pořídil, Bursíkovi vytýká, že zelení z jednání o čtyřkoalici neodešli dobrovolně, vypudily je vlastně ČSSD a ODS tím, že je nepřizvaly k jednání o personálním obsazení vlády. Ovšem, a co je na tom špatného? Proč by zelení měli jednat o programu vlády, ve které nebudou? (ODS v této věci už podruhé zelené podtrhla). Bylo to logické a nemyslím si, že by se to nějak vázalo na Melčákovu dezerci – respektive důvod byl respektabilní a dostačující, Melčák sem, Melčák tam.
Mladá fronta Dnes uspořádala anketu „Jak se ubránit vánočnímu konzumu“. Výsledky jsou pozoruhodné. K tématu se vrátíme.
Kardinál Vlk se v LN vrací k problému agentů StB v řadách katolické církve (podotýkám, že to vůbec není jen problém katolické církve, ale i těch dalších). Píše o tom, že se katolická církev za ty, co spolupracovali, omluvila a vyzvala k pokání za tyto své hříchy. Katolíci si - hlavně zásluhou papeže Jana Pavla II. – osvojili zvláštní techniku švejkování pomocí omluv a hlášení se k hříchům, které vůbec nejsou hříchy jejich církve. S StB nespolupracovala žádná církev, ale docela konkrétní lidé (kolektivní agentství StB nevedla), kát se mají ti konkrétní lidé, co práskali, a měli by za tím účelem pokud možno někam hodně hluboko zalézt. Nejde tedy o ani tak o to, jak se církve za agentství svých duchovních před veřejností kají, ale jak se „svými“ agenty zametly a jak se od nich a od jejich agentství distancovaly. Tady mají všechny dost velké resty.
Pondělí 18. prosince
Premiér Topolánek předpokládá, že jmenný seznam ministrů bude mít do čtvrtka a o důvěru se vláda bude ucházet někdy v půli ledna. Lidovci a zelení chtějí vázat všechny reformní zákony na otázku důvěry a v případě neúspěchu vyprovokovat předčasné volby. Pokud ovšem vláda důvěru nedostane, následuje, řekl bych, ceremoniál trojího jmenování. Aby ho bylo možné obejít, bylo by zapotřebí, aby se o návrhu zákona, na nějž je vázána otázka důvěry, Poslanecká sněmovna do tří měsíců neusnesla. Dosáhnout toho by bylo krkolomné a navíc, jak mohou předem vědět, že zákon bude zamítnut, když při hlasování bude velmi často rozhodovat náhoda? Divoké návrhy tohoto druhu signalizují, že nová vláda bude nejspíš chtít vládnout s pomocí poslance Melčáka (řeči o dalších adeptech na přeběhlictví se zatím nepotvrdily a už asi nepotvrdí, poslanec Pohanka je úplně jiný případ, jeho trucování nemá s ODS nic společného a nepochybně Topolánkovu vládu podporovat ani tolerovat nebude). To je dost velké hazardérství, taková vláda bude skoro úplně bezmocná.
Jiří Paroubek se verbálně okázale distancuje od komunistů, chce si tak asi vylepšit preference. Komunisty to zatím nijak zvlášť neznervózňuje, dobře vědí, že bez nich si ani ruce neumyje.
Právo uvádí dnes na druhé straně obojaká vyjádření představitelů ODS k otázce přeběhlíků a jednoznačně odmítavá vyjádření představitelů ČSSD. Někde jim vypadla Paroubkova slova z léta t. r., která cituje MfD z 15. prosince (rovněž na druhé straně): „Já bych nehovořil o přeběhlíkovi. Já bych hovořil o člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu.“ Prosím čtenáře, aby si tento citát do dnešního Práva na stranu 2, nejpravější sloupec, spodní část (podtitulek „a jak se s nimi – tj. přeběhlíky - vypořádala ČSSD) doplnili.
Poté, co komunisté (tj. jejich předseda Filip) přišli s vykutáleným návrhem na to, aby prezident Topolánkovi jmenování premiérem odejmul a vytrestal ho tak za to, že nepřistoupil na koalici s ČSSD, přicházejí s návrhem velmi podobným, ale obecnějším. Přeběhlictví by mohl zabránit zákon, který by umožnil odejmout poslanci mandát, pokud by přestoupil „z důvodů nízkých pohnutek“. O věci by měl rozhodovat Nejvyšší správní soud. Aby byl zákon ještě dokonalejší a ještě víc v komunistickém duchu, doporučuji, aby Nejvyšší správní soud dostal zároveň pravomoc podrobit poslance právu útrpnému a aby dostačujícím důkazem bylo přiznání „přeběhlíka“.
Exministr Bartoszewski prohlásil v souvislosti s majetkovými nároky Němců vyhnaných z dnešního polského území, že by se měli obrátit na USA, Velkou Británii a nástupnické země SSSR, protože tyto tři státy rozhodly po válce o jejich osudu. To je třeba přinejmenším upřesnit, velmoci v Postupimi jen „odsun“, o němž už Polsko a CSR rozhodly (v Maďarsku byla situace složitější), dodatečně požehnaly (je přitom málo sporné, že bez tohoto dodatečného požehnání by jej ovšem dotyčné státy nemohly dovést do konce). Vyhnaní se obracejí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. To není rozumné, tlačí soud do politického rozhodnutí, protože z politických důvodů jsou majetkové restituce nemožné. Soud jim samozřejmě nevyhoví a jeho vážnost, už tak nevalná, se ještě sníží.
Lidové noviny uvádějí na str. 4 „typickou českou vesnici“ Zubrnice na Litoměřicku. V této typické české vesnici žili ovšem do roku 1945 samí Němci. Rád bych v té souvislosti upozornil, že kromě takových vesnic je v Čechách a na Moravě obrovská spousta takových, kde zase žili jenom Češi. A mnohé mizejí podobně jako ty kdysi německé. Není třeba se pořád chlubit cizím peřím, i když jsme si ho v pětačtyřicátém naškubali.
Opět se píše o smrti Jana Masaryka. Způsob, jak odešel ze světa, toho na smutné bilanci jeho politické dráhy příliš nezmění. Stejně mi jako nejpravděpodobnější připadá varianta, podle níž jej zavraždilo komando, kterému velel komunista a agent NKVD major Augustin Schramm. Dotyčný byl jednak fanatický bolševik a jednak sudetský Němec, takže neměl problémy vztáhnout ruku na národní paládium (vyvraždění carské rodiny bolševici také svěřili lotyšské jednotce, Rusy nepovažovali za zcela spolehlivé). A hlavně: za pár měsíců poté u Schrammů kdosi zazvonil, soudruh major otevřel, za dveřmi stál samopalník a udělal ze soudruha majora ementál. Pak za to ještě popravili docela nevinného člověka. A stopy byly po rusku zameteny.
Vzhledem k předvánočnímu ruchu prosím, abyste v tomto týdnu omluvili případná malá zdržení v rubrice Co týden dal. Příští číslo Událostí vyjde 27. prosince. Přeji Vám příjemné prožití Vánočních svátků.
Václav Klaus dal najevo svou nevoli nad způsobem, jakým Topolánek a vedení ODS pracují na vytváření nové vlády. Jeho nevrlost lze pochopit hned ze dvou důvodů: jednak se zhroutila představa skryté velké koalice, která je blízká jeho srdci, jednak Topolánek a ODS postupují chaoticky a zřejmě se v tuto chvíli (oblíbené úsloví pro posledního půl roku) upnuli spíš k naději, že při hlasování v PS získají pár přinejmenším tolerujících hlasů z klubu ČSSD, než k tomu, že vláda bez ČSSD je jedinou rychlou cestou k předčasným volbám. Vládě „s přeběhlíky“ se ustavičně vzpírá předseda KDU-ČSL Čunek, i když teď o něco méně energicky než dřív (lidovecký poslanecký klub je v této věci rozdělen). Pokud nakonec lidovci a zelení kývnou na obnovu trojkoalice (opakuji, že Topolánek si na ni vzpomněl dost pozdě), přijde to ODS tentokrát o dost dráž než v létě. Něco podobného ostatně řekl Právu plzeňský hejtman Zimmermann: postup je správný, ale „je otázka, jestli jsme ho neměli držet od počátku“. Přitom protijaderná a protiamerická politika zelených je jen o něco méně nebezpečná než by byla ta Zaorálkova, vydala by nás (ač o tom její tvůrci nejspíš nemají ani ponětí) na pospas Rusku.
Klub ČSSD jeví jakési známky eroze: Paroubek si od poslanců žádá další slib věrnosti (totiž že nepodpoří žádnou Topolánkovu vládu, v níž nebude zastoupena ČSSD), místopředseda Škromach, který odjakživa funguje jako citlivý ukazatel stability vedení ČSSD, lehce remcá (nerozumí prý tomu, proč by se poslanci měli pořád zavazovat, jak se zachovají při hlasování o důvěře: „Neustálé přesvědčování, jak jsme jednotní a jak jsme silní, je spíš ukázka určité slabosti. Síla je v tom, že si lidé věří.“). Navíc Paroubek dal najevo nejistotu, pokud jde o jeho případný třetí pokus (nechce se zabývat „ruskou ruletou“, politická krize může v únoru přerůst do marasmu) a uvažuje o předčasných volbách (cítí asi, že ODS v preferencích přece jen ztrácí, potvrdil to poslední průzkum STEM, i když „trojkoalice“ by podle něho triumfálně vyhrála). Předseda Vlček zjevně nedá na rady svého kolegy Jičínského a pana Jiřího Pehe a prohlásil, že splní slovo a před třetím pokusem se vzdá funkce. To ho ctí, byl by jedním z mála, kdo tu ještě drží slovo. Miloš Zeman celý rozkvetl a libuje si, jak mu samota a politická izolace na Vysočině jde k duhu. Na věrohodnosti mu trochu ubírá, že tak činí nikoli ve společnosti zajíců, veverek a srnek, nýbrž před studenty na olomoucké univerzitě, jimž vykládá své představy o řešení politické krize a prognózy ohledně dalšího vývoje. Domnívá se (to je třeba vzít vážně), že touha některých politiků po moci a strach (některých) poslanců o křesla nedovolí předčasné volby, nýbrž povede k jakési „splácané vládě“, která nebude realizovat žádný program a bude pouze udržovací. Něco podobného by byla bývala už právě zkrachovalá koalice ODS – ČSSD – KDU-ČSL.
Prezident naznačil možnost, že by Topolánek mohl „vrátit“ pověření sestavit vládu, načež on by jmenoval někoho jiného. Mezi ústavními experty vypukl spor, zda to vůbec Topolánek může udělat a zda by tím nevyčerpal svůj druhý pokus. Nejsem ústavní expert, ale myslím, že formulace ústavy je dosti určitá, prezident může jmenovat třeba sto premiérů, není důvodů, proč my se jmenovaný nemohl pověření vzdát (co když vážně onemocní a není schopen v úkolu pokračovat), jakmile však druhý ze jmenovaných nedostane v PS důvěru, přichází na řadu předseda PS s třetím jmenováním. Cituji znění příslušné části článku 68 Ústavy:
(1) Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.
(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
(3) Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
(4) Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavce 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.
Jinak možná poslední vývoj událostí nebude zase až tak osudově špatný. Soudím tak podle vzteku, který zachvátil komunisty a jejich předsedu Filipa. Ten žádá přímo, aby prezident Topolánkovi jeho pověření sestavit vládu „odebral“ a druhý pokus prohlásil za zkrachovalý, „pokud nechce ztratit tvář“. Z toho si člověk může udělat názornou představu, jak by to tady vypadalo s právem, kdyby se komunisti dostali k nějakému, byť i jen skrytému podílu na moci. A to je pan Filip profesí právník!
Společnost Nomura chce žalovat dr. Marvanovou za to, že dlouhodobě poškozuje její pověst tím, že „dlouhodobě šíří lži, polopravdy a překroucená fakta“ zejména o kauze České pivo. Paní Marvanová to naposled někdy včera nebo předevčírem prohlásila v novinách za klasický tunel. Jakkoli jsme paní Marvanové v době její politické kariéry věnovali pozornost hlavně v rubrice Bobřík vyčůranosti, v téhle věci má podle našeho názoru do slova a do písmene pravdu. Tunel jako Brno.
Rakouský parlament přijal jednomyslně rezoluci vyzývající vládu k podání žaloby na ČR, pokud česká strana nepřinese nové důkazy o bezpečnosti provozu jaderné elektrárny Temelín. ČR prý nedávnou kolaudací elektrárny porušila dohodu z Melku. Prezident Klaus prohlásil rezoluci za skandální a v tomto případě nezbývá než přiznat, že se nerozčiluje jen pro nic za nic. Jednak, když v demokratické zemi schválí parlament něco jednomyslně (viz rezoluce PS o Benešových dekretech z dubna 2002), signalizuje to, že něco není v pořádku. Za druhé, postoj Rakouska k atomové energii je hysterický a dává tušit, že je to sublimace nějakých jiných problémů: a je za ním mj. i podobné nepřátelství k Čechům, jaké cítí Češi k Němcům. Takové nepřátelství vždycky staví na něčem aspoň trochu reálném, vždycky je ale přehnané a opožděné a jeho důvody by měly být přesně pojmenovány. A dále: když se Rakousko snaží ČR bránit ve využívání jaderné energie, snaží se, aby ČR byla co nejzávislejší na ruských zdrojích energie, a ohrožuje (jistě nevědomky) základní bezpečnostní zájmy ČR. Za třetí: Češi (a Poláci) si mohou troufnout provokovat Němce, jsou dost silní a civilizovaní na to, aby nereagovali neadekvátně a hystericky. Tady je situace jiná. A nemohu se zbavit dojmu, že Rakušané toho mají s Čechy hodně společného víc, než si jsou schopni připustit, přestože se – rád uznávám, že také vlastní zásluhou - vyhnuli pádu do ruského impéria. Kdyby nebylo Evropské unie, skončilo by to nejspíš nějakým hodně divokým konfliktem.
Alexandr Mitrofanov vytýká dnes občanským demokratům, že „nejeden z nich má za sebou VUML“. Pan Mitrofanov patří ke komentátorům kteří mají nadstandardní vztahy k ČSSD (i když mu rád přiznávám, že k ní dokáže být i objektivní a kritický). Proto mluvit o VUML jen v souvislosti s ODS považuju tak trochu za hovor o provaze velmi, velmi blízko domu oběšencova.
Sobota 16. prosince
Podle Práva monitoruje soukromá bezpečnostní agentura, střežící objekt Rádia Svobodná Evropa, pohyb lidí do vzdálenosti cca 500 metrů od budovy mj. i digitálními kamerami a fotoaparáty. Právo z toho pochopitelně dělá vědu a různí experti mluví (už zase) o prznění naší státní suverenity. V bezprostředním okolí budovy došlo už v minulosti (ještě předtím, než se teroristické nebezpečí rozvinulo do své dnešní podoby) přinejmenším k jedné politické vraždě. Chtěl bych sám za sebe prohlásit, že ačkoli se v té oblasti pohybuju poměrně často (bydlím tam), mi toto opatření absolutně nevadí, schvaluji ho a jsem srozuměn s tím, že případně jsem a budu natáčen a fotografován.
Jiří Paroubek dnes označil chování poslance Melčáka za „ránu dýkou do zad“ (německy Dolchstoss). Pan Topolánek před časem mluvil o noci dlouhých nožů a jeho neporadce Dalík přirovnával svou roli k roli Martina Bormana (pochopitelně neměl na mysli ideologii). Proč sahají přední čeští politici tak často a tak rádi k rekvizitám z doby Třetí říše? Je to ve všem všudy a jen úplná náhoda?
KDU-ČSL se nakonec rozhodla pro účast v obnovené trojkoalici pod podmínkou, že spojí otázku důvěry s balíkem zásadních reformních návrhů. Už dříve si vymínila, že důvěra vládě nesmí stát na přeběhlících. Dnes po poradě celostátního výboru strany to (soudě podle toho, co přinesly České noviny) Čunek už nezopakoval, zato není pro exkluzivitu jednání výlučně s dvěma trojkoaličními partnery, chce o nové vládě (resp. její podpoře) jednat i s ČSSD (to, jak víme, udělal velmi pěkně už Kalousek). To bude zjevně kámen úrazu pro zelené, kteří po špatných zkušenostech z nedávné minulosti exkluzivitu vyžadují. ODS prý nabídla lidovcům šest křesel ve vládě – neměla by mít možnost koaliční partnery přehlasovat. Problém je v tom, že prý se mluvilo i o jménech a ne s předsedou Čunkem, takže na seznamu ministrů figurují i členové bývalého vedení Kalousek a Svoboda (staré vedení je k ODS podstatně vstřícnější než nové). Znovu se ukazuje, že slepit trojkoalici bude teď o hodně těžší než v létě. Topolánek se vyznačuje tím, že správná řešení co nejpozději přijímá a co nejrychleji opouští. Tím správná řešení ztrácejí na reálnosti. Pan Topolánek je pro ODS skutečné neštěstí. Poslední vývoj situace dává za pravdu exmístopředsedkyni ODS Němcové. Ta teď požaduje buď „řešení s realistickou skupinou uvnitř ČSSD“ nebo předčasné volby. To první „řešení“ je poněkud eklhaft a ODS by na ně proto zákonitě doplatila.
ČSSD navrhuje „úřednickou vládu“ do doby, než se strany dokážou dohodnout na vládě politické. O třetím pokuse uvažuje předseda Paroubek poměrně realisticky: „Vyjádřil jsem se ve čtvrtek ve zprávách, že třetí pokus vidím jako velmi obtížný úkol a že bych ho musel před jeho přijetím konzultovat s představiteli politických stran. A je nepochybné, že s každým dnem, kterým se vzdalujeme od voleb, fragmentace politických stran postupuje a přehlednost politické scény se zhoršuje. Kdo dostane ten úkol ustavit vládu ve třetím kole - a já věřím, že k tomu přeci jen nedojde - někdy v únoru, i když to budu já, nebo někdo jiný, tak tomu skutečně nezávidím.“ Problém je, že pro něho je už teď hrozba porážky v třetím pokuse hrozbou politické smrti. Připodepsal se na tom sám tím, jak i po volbách situaci neustále vyhrocoval (ve skutečnosti nevyužít pro sebe patovou situaci je sice porážka, ale žádná katastrofická).
Podle agentury STEM ODS ve srovnání s volebním výsledkem ztratila mírně, ČSSD kastroficky. Trojkoalice by teď prý zůstala v PS dva hlasy pod ústavní většinou. Upřímně řečeno, věřím víc agentuře Factum Invenio (velmi těsný výsledek).
V dnešním rozhovoru pro Právo prohlásil Martin Bursík v souvislosti s Klausovým slibem, že nejmenuje vládu založenou na podpoře přeběhlíků: „K vyjádření Václava Klause, které jste připomenul, řeknu jen tolik, že to zapadá do jeho chápání role prezidenta, ale že já tu roli chápu poněkud odlišně. Myslím, že prezident nemá z titulu svých ústavních kompetencí právo dávat si podmínky tohoto typu - že prostě musí jmenovat v podstatě jakoukoli vládu, kterou mu premiér donese.“ To je do slova a do písmene pravda. Alexandr Kramer, který rozhovor pořídil, Bursíkovi vytýká, že zelení z jednání o čtyřkoalici neodešli dobrovolně, vypudily je vlastně ČSSD a ODS tím, že je nepřizvaly k jednání o personálním obsazení vlády. Ovšem, a co je na tom špatného? Proč by zelení měli jednat o programu vlády, ve které nebudou? (ODS v této věci už podruhé zelené podtrhla). Bylo to logické a nemyslím si, že by se to nějak vázalo na Melčákovu dezerci – respektive důvod byl respektabilní a dostačující, Melčák sem, Melčák tam.
Mladá fronta Dnes uspořádala anketu „Jak se ubránit vánočnímu konzumu“. Výsledky jsou pozoruhodné. K tématu se vrátíme.
Kardinál Vlk se v LN vrací k problému agentů StB v řadách katolické církve (podotýkám, že to vůbec není jen problém katolické církve, ale i těch dalších). Píše o tom, že se katolická církev za ty, co spolupracovali, omluvila a vyzvala k pokání za tyto své hříchy. Katolíci si - hlavně zásluhou papeže Jana Pavla II. – osvojili zvláštní techniku švejkování pomocí omluv a hlášení se k hříchům, které vůbec nejsou hříchy jejich církve. S StB nespolupracovala žádná církev, ale docela konkrétní lidé (kolektivní agentství StB nevedla), kát se mají ti konkrétní lidé, co práskali, a měli by za tím účelem pokud možno někam hodně hluboko zalézt. Nejde tedy o ani tak o to, jak se církve za agentství svých duchovních před veřejností kají, ale jak se „svými“ agenty zametly a jak se od nich a od jejich agentství distancovaly. Tady mají všechny dost velké resty.
Pondělí 18. prosince
Premiér Topolánek předpokládá, že jmenný seznam ministrů bude mít do čtvrtka a o důvěru se vláda bude ucházet někdy v půli ledna. Lidovci a zelení chtějí vázat všechny reformní zákony na otázku důvěry a v případě neúspěchu vyprovokovat předčasné volby. Pokud ovšem vláda důvěru nedostane, následuje, řekl bych, ceremoniál trojího jmenování. Aby ho bylo možné obejít, bylo by zapotřebí, aby se o návrhu zákona, na nějž je vázána otázka důvěry, Poslanecká sněmovna do tří měsíců neusnesla. Dosáhnout toho by bylo krkolomné a navíc, jak mohou předem vědět, že zákon bude zamítnut, když při hlasování bude velmi často rozhodovat náhoda? Divoké návrhy tohoto druhu signalizují, že nová vláda bude nejspíš chtít vládnout s pomocí poslance Melčáka (řeči o dalších adeptech na přeběhlictví se zatím nepotvrdily a už asi nepotvrdí, poslanec Pohanka je úplně jiný případ, jeho trucování nemá s ODS nic společného a nepochybně Topolánkovu vládu podporovat ani tolerovat nebude). To je dost velké hazardérství, taková vláda bude skoro úplně bezmocná.
Jiří Paroubek se verbálně okázale distancuje od komunistů, chce si tak asi vylepšit preference. Komunisty to zatím nijak zvlášť neznervózňuje, dobře vědí, že bez nich si ani ruce neumyje.
Právo uvádí dnes na druhé straně obojaká vyjádření představitelů ODS k otázce přeběhlíků a jednoznačně odmítavá vyjádření představitelů ČSSD. Někde jim vypadla Paroubkova slova z léta t. r., která cituje MfD z 15. prosince (rovněž na druhé straně): „Já bych nehovořil o přeběhlíkovi. Já bych hovořil o člověku, který konstruktivně podpoří levostředový program a vládu.“ Prosím čtenáře, aby si tento citát do dnešního Práva na stranu 2, nejpravější sloupec, spodní část (podtitulek „a jak se s nimi – tj. přeběhlíky - vypořádala ČSSD) doplnili.
Poté, co komunisté (tj. jejich předseda Filip) přišli s vykutáleným návrhem na to, aby prezident Topolánkovi jmenování premiérem odejmul a vytrestal ho tak za to, že nepřistoupil na koalici s ČSSD, přicházejí s návrhem velmi podobným, ale obecnějším. Přeběhlictví by mohl zabránit zákon, který by umožnil odejmout poslanci mandát, pokud by přestoupil „z důvodů nízkých pohnutek“. O věci by měl rozhodovat Nejvyšší správní soud. Aby byl zákon ještě dokonalejší a ještě víc v komunistickém duchu, doporučuji, aby Nejvyšší správní soud dostal zároveň pravomoc podrobit poslance právu útrpnému a aby dostačujícím důkazem bylo přiznání „přeběhlíka“.
Exministr Bartoszewski prohlásil v souvislosti s majetkovými nároky Němců vyhnaných z dnešního polského území, že by se měli obrátit na USA, Velkou Británii a nástupnické země SSSR, protože tyto tři státy rozhodly po válce o jejich osudu. To je třeba přinejmenším upřesnit, velmoci v Postupimi jen „odsun“, o němž už Polsko a CSR rozhodly (v Maďarsku byla situace složitější), dodatečně požehnaly (je přitom málo sporné, že bez tohoto dodatečného požehnání by jej ovšem dotyčné státy nemohly dovést do konce). Vyhnaní se obracejí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. To není rozumné, tlačí soud do politického rozhodnutí, protože z politických důvodů jsou majetkové restituce nemožné. Soud jim samozřejmě nevyhoví a jeho vážnost, už tak nevalná, se ještě sníží.
Lidové noviny uvádějí na str. 4 „typickou českou vesnici“ Zubrnice na Litoměřicku. V této typické české vesnici žili ovšem do roku 1945 samí Němci. Rád bych v té souvislosti upozornil, že kromě takových vesnic je v Čechách a na Moravě obrovská spousta takových, kde zase žili jenom Češi. A mnohé mizejí podobně jako ty kdysi německé. Není třeba se pořád chlubit cizím peřím, i když jsme si ho v pětačtyřicátém naškubali.
Opět se píše o smrti Jana Masaryka. Způsob, jak odešel ze světa, toho na smutné bilanci jeho politické dráhy příliš nezmění. Stejně mi jako nejpravděpodobnější připadá varianta, podle níž jej zavraždilo komando, kterému velel komunista a agent NKVD major Augustin Schramm. Dotyčný byl jednak fanatický bolševik a jednak sudetský Němec, takže neměl problémy vztáhnout ruku na národní paládium (vyvraždění carské rodiny bolševici také svěřili lotyšské jednotce, Rusy nepovažovali za zcela spolehlivé). A hlavně: za pár měsíců poté u Schrammů kdosi zazvonil, soudruh major otevřel, za dveřmi stál samopalník a udělal ze soudruha majora ementál. Pak za to ještě popravili docela nevinného člověka. A stopy byly po rusku zameteny.
Vzhledem k předvánočnímu ruchu prosím, abyste v tomto týdnu omluvili případná malá zdržení v rubrice Co týden dal. Příští číslo Událostí vyjde 27. prosince. Přeji Vám příjemné prožití Vánočních svátků.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
