UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Pátek 27. října
Poté, co byl poslanec Pohanka na základě svých dosavadních vyjádření prohlášen Jiřím Paroubkem za zrádného odpadlického smraďocha, který se na svůj odporný čin už dlouho záludně připravoval, zjevil se ve sněmovně, setkal se tete-a-tete s předsedou ČSSD a leccos si vysvětlili, takže pan poslanec zůstává nadále nezávislým, zároveň však prohlásil, že má velmi blízko k ČSSD. Pan poslanec Pohanka je typickým nikoli sto prvním, ale stým poslancem (doba se změnila, teď rozhodující roli hraje ten stý poslanec, který zajišťuje, že si protistrana ani neškrtne). Zatímco kdysi sto první poslanec mohl být jen jeden, stí (skloňuje se to tak?) poslanci mohou být dva, jeden bude sedět za krkem Paroubkovi, druhý Topolánkovi. ČSSD má, jak vidno, v této věci jako vždy náskok.
Rozpočet prošel v PS v prvním čtení dostatečnou většinou. Pro byla i ČSSD, komunisté naopak přes dřívější vstřícné signály proti. V prvním čtení však jde jen o výši příjmů, výdajů a schodku, a ty si nadiktovala ČSSD. Až půjde o to, jak toho všeho dosáhnout, bude ČSSD klást neuskutečnitelné návrhy.
ODS opět zneuctila naši národní svatyni na Vítkově. Teď se za to předseda strany horem dolem omlouvá. Proč? Národní svatyně nemají být. Stejně ji využívali v první řadě bolševici a ti „pohřbení prezidenti“, jimiž se cituplně argumentuje, byli do jednoho hnusní ruští satrapové. Slušný, civilizovaný, kulturní národ žádné svatyně nepotřebuje.
Jan Eichler píše v Právu v souvislosti s maďarskou revolucí: že „pod dojmem britsko-francouzského bombardování Egypta začali Chruščov a jeho okolí hledět na věc čistě geostrategicky: ztratí-li Moskva Egypt, nemůže si dovolit ztratit i Maďarsko.“ To je úplný nesmysl, „Chruščov a jeho okolí“ hleděli na věc čistě geostrategicky od samého počátku, rudí ruští imperialisté byli dostatečně mazaní, aby věděli, že když pustí Maďarsko, sesype se celá jejich evropská koloniální říše (tak, jak se to pak stalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let). Nevěděli jen, jak to navlíknout. Vhodnou příležitost jim neposkytla „hrubá chyba Britů a Francouzů“, ale indolentní politika Dwighta Eisenhowera, který své spojence podrazil (později toho prý litoval) a zákeřnost jugoslávského diktátora Tita, který Chruščovovi jeho ničemný plán na potlačení maďarského povstání požehnal.
K maďarské revoluci se vrací v Právu také spisovatel Pavel Kohout, nedotčený nadbytečnými vědomostmi o novodobých maďarských dějinách. Mluví o „Horthyho Šípových křížích“. Ve skutečnosti „Stranu Šípových křížů“ (původní jméno bylo Maďarská národně socialistická strana – Hungaristické hnutí) založil a vedl penzionovaný plukovník Ferenc Szálasi. Byla to opoziční strana (v Maďarsku existovala legální opozice), čas od času pronásledovaná, sám Szálasi strávil dva roky za mřížemi. Jeho hvězdná hodina přišla v říjnu 1944, kdy se Horthy neúspěšně pokusil uzavřít separátní mír s Rusy, byl Němci svržen a internován (Maďarsko od března 1944 okupovala německá armáda, protože od roku 1943 hledalo cestu, jak z války vyklouznout) a Szálasi zaujal jeho místo jako „národní vůdce“. Zavedl v zemi neobyčejně surovou a krvavou diktaturu, která naštěstí trvala jen pár měsíců, a po válce byl po zásluze oběšen. Pokud jde o Horthyho, Stalin díky tomu pokusu o separátní mír vůbec netrval na tom, aby byl souzen nebo dokonce postaven před Norimberský tribunál, a tak mohl dožít svůj život v portugalském exilu. A k těm lucernám: pan Kohout příliš podlehl propagandě, kterou v šestapadesátém možná sám pomáhal šířit: v Budapešti došlo celkem asi k dvaceti aktům pouličního lynčování poté, co příslušníci ÁVH (komunistická StB) - mimo jiné! - rozstříleli 25. února pokojnou demonstraci na Kossuthově náměstí. Na náměstí zůstalo skoro dvě stě mrtvých neozbrojených civilistů. K článku pana Kohouta, zbude-li nám čas, se ještě vrátíme.
Sobota 28. října
Výsledky senátních voleb jsou v podstatě známy. Volební účast byla něco přes 20,7 (ještě není úplně všechno spočítáno): není to nic moc, standardní bída. ODS měla kandidáty v 26 obvodech, vyhrála ve 14. ČSSD kandidovala v druhém kole v 11 obvodech, vyhrála v šesti. Z 6 kandidátů KDU-ČSL uspěli čtyři, z toho Petr Pithart o pouhých 24 hlasů. (Tenhle výsledek mne obzvlášť mrzí, tak málo chybělo…). Neformální koalice „všichni proti ODS“ pod socialisticko-komunistickou taktovkou zafungovala v pěti případech (tj. v pěti případech kandidát ODS, v prvním kole úspěšnější, v druhém neprošel). To je docela slušný Paroubkův úspěch. Komunisté se za svou věrnost nedočkali odměny, všichni tři jejich kandidáti beznadějně propadli. Výsledek z prvního kola se podařilo obrátit ještě ve Zlíně, tam však byl postiženým kandidát KDU-ČSL. Komunisty úspěšně zastoupí ČSSD. Senátorský klub ODS posílil z 37 na 41 členů, což znamená, že ODS má v Senátě nejtěsnější možnou nadpoloviční většinu. Klub ČSSD posílil ze 7 na 12 členů a ČSSD má teď s ODS i v Senátu ústavní většinu. To je významný signál pro Klause a jeho lidi. KDU-ČSL naopak ubyla - má teď 11 členů místo 13. Spolu s ODS to je 52 a to znamená, že by obě strany měly být schopné v třetím kole prezidentské volby (kdy hlasuje Senát a PS dohromady) protlačit Václava Klause do funkce prezidenta – jenže hlasování je tajné, o spolehlivosti zastupitelů KDU-ČSL víme své a ví to i Klaus. Paroubek může být s výsledkem úplně spokojen, ODS uspěla, ale není to žádný triumf, a na KDU-ČSL moc nezáleží. Výrazně ubylo chaotického smetí – Klub otevřené demokracie se např. ztenčil na šest lidí (senátní evidenci nerozumím, senátorka (vlastně exsenátorka) Rögnerová je tam vedena ve dvou klubech: to se smí?) a hodlá se sloučit s klubem SNK. Uvolněná senátorská křesla zástupců pidistran a špatně definovaných uskupení si mezi sebe rozdělily ODS (4), ČSSD (3) a KDU (1). Tyto výsledky nemohou nijak výrazně ovlivnit politickou situaci v Poslanecké sněmovně ani sílu a sebevědomí velkých stran. Nezměnilo se nic, jen Paroubek se nám zase trochu nafoukne.
Pondělí 30. října
Podle vyjádření prezidentova tajemníka Jakla pověří Klaus jednáním o příští vládě tentokrát někoho jiného z ODS než předsedu Topolánka. To vzbudilo v ODS jakýsi neklid. Místopředseda Nečas např. prohlásil: „Pověřen má být předseda Topolánek, protože nikdo jiný z ODS k tomu mandát nemá a nesměl by to ani přijmout. Já bych to osobně klasifikoval jako pokus o vnitrostranický puč.“ Podle Práva uvažuje Klaus o Tošenovském nebo o Bémovi, Tošenovský ovšem nedávno projevil veřejně nechuť vystupovat proti svému ostravskému kolegovi v předsednickém křesle. Takže by to měl být Bém. Zdá se, že v ODS existuje jakýsi neklid. Nepředpokládám, že by Jakl řekl jen tak něco, co by předem s prezidentem nekonzultoval (tak daleko jeho samostatnost nejde). Nicméně Klausovi samotnému se to říkat nechtělo, chtěl si nejspíš otestovat, co to provede. Je ODS otevřena prezidentským intervencím, nebo ji má pevně v rukou Topolánek? Tomu druhému bych se divil.
Paroubek zjevně zažehnal problém s Pohankou aspoň natolik, že nehrozí bezprostřední a dramatický rozpad levé stovky. Jakýsi úpadek železné kázně ve straně se ovšem dá vycítit, domažlická kandidátka do Senátu Rippelová hodila zjevnou distanc od svého předsedy (a pomohlo jí to, jak se zdá, k vítězství). Jiný úspěšný nový senátor ČSSD, Jaromír Jermář, prohlásil zase na rovinu, že za žádných okolností nepodpoří většinový volební systém, protože většinový systém by omezil menší strany. Má samozřejmě pravdu. Zdá se, že jednotný a tvrdý postoj své strany drží Paroubek v současné době s jistou námahou.
Předseda Senátu Sobotka jednal v Tbilisi se svou gruzínskou kolegyní a při té příležitosti nabídl, že ČR by mohla pomoci zprostředkovat komunikaci mezi Gruzií a Ruskem. ČR nemá co zprostředkovávat mezi Gruzií a Ruskem, ČR má Gruzii pomáhat, a to v současné době třeba i proti Rusku. Pan předseda zřejmě místo toho zažívá jakousi recidivu benešismu: ČR bude mostem mezi Gruzií a Ruskem. Tak daleko by snad ani prezident – obnovitel nešel.
V kubánské televizi se objevil poprvé od svého onemocnění Fidel Castro: soudě podle fotografií je kost a kůže a v televizi prý žertoval na téma, že je mrtvý. Je to morbidní spektákl a připomíná krále Claudia, který poté, co ho Hamlet propíchne otráveným rapírem, volá: braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn!
„Léta jsem tam byl pečený vařený,“ prohlásil Petr Pithart. Na vysvětlení musíme doplnit, že to neřekl o Senátu, ale o Chrudimsku.
Sdružení „Katedrálu všem“, v němž se angažuje mj. Zdeněk Mahler, rozšířilo fámu, že katolická církev coby nový majitel Chrámu svatého Víta chce z katedrály odstranit hrobku husitského krále Jiřího z Poděbrad. Proč by to dělala, v tom smyslu, jak to slovo dnes používáme, byl Jiří z Poděbrad katolík. Sdružení ovšem zároveň tolerantně připouští, že může jít o fámu. Česká biskupská konference takový úmysl přesto zděšeně dementuje. Nechápu, k čemu lidé toho typu, jací se sdružují v tom spolku, potřebují katolický kostel. To jim nestačí památník na Vítkově?
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu nechal včera ve Slaném zadržet Karla Kučeru, který kandidoval za ODS do městského zastupitelstva. Podezírají ho ze dvou pokusů o vraždu. Víc než sám fakt zadržení zaujme jeho načasování: nepochybně jen shodou podivných okolností vyvíjí tentokrát ÚOOZ aktivitu bezprostředně po skončení voleb a ne jako obvykle bezprostředně před nimi.
Poté, co byl poslanec Pohanka na základě svých dosavadních vyjádření prohlášen Jiřím Paroubkem za zrádného odpadlického smraďocha, který se na svůj odporný čin už dlouho záludně připravoval, zjevil se ve sněmovně, setkal se tete-a-tete s předsedou ČSSD a leccos si vysvětlili, takže pan poslanec zůstává nadále nezávislým, zároveň však prohlásil, že má velmi blízko k ČSSD. Pan poslanec Pohanka je typickým nikoli sto prvním, ale stým poslancem (doba se změnila, teď rozhodující roli hraje ten stý poslanec, který zajišťuje, že si protistrana ani neškrtne). Zatímco kdysi sto první poslanec mohl být jen jeden, stí (skloňuje se to tak?) poslanci mohou být dva, jeden bude sedět za krkem Paroubkovi, druhý Topolánkovi. ČSSD má, jak vidno, v této věci jako vždy náskok.
Rozpočet prošel v PS v prvním čtení dostatečnou většinou. Pro byla i ČSSD, komunisté naopak přes dřívější vstřícné signály proti. V prvním čtení však jde jen o výši příjmů, výdajů a schodku, a ty si nadiktovala ČSSD. Až půjde o to, jak toho všeho dosáhnout, bude ČSSD klást neuskutečnitelné návrhy.
ODS opět zneuctila naši národní svatyni na Vítkově. Teď se za to předseda strany horem dolem omlouvá. Proč? Národní svatyně nemají být. Stejně ji využívali v první řadě bolševici a ti „pohřbení prezidenti“, jimiž se cituplně argumentuje, byli do jednoho hnusní ruští satrapové. Slušný, civilizovaný, kulturní národ žádné svatyně nepotřebuje.
Jan Eichler píše v Právu v souvislosti s maďarskou revolucí: že „pod dojmem britsko-francouzského bombardování Egypta začali Chruščov a jeho okolí hledět na věc čistě geostrategicky: ztratí-li Moskva Egypt, nemůže si dovolit ztratit i Maďarsko.“ To je úplný nesmysl, „Chruščov a jeho okolí“ hleděli na věc čistě geostrategicky od samého počátku, rudí ruští imperialisté byli dostatečně mazaní, aby věděli, že když pustí Maďarsko, sesype se celá jejich evropská koloniální říše (tak, jak se to pak stalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let). Nevěděli jen, jak to navlíknout. Vhodnou příležitost jim neposkytla „hrubá chyba Britů a Francouzů“, ale indolentní politika Dwighta Eisenhowera, který své spojence podrazil (později toho prý litoval) a zákeřnost jugoslávského diktátora Tita, který Chruščovovi jeho ničemný plán na potlačení maďarského povstání požehnal.
K maďarské revoluci se vrací v Právu také spisovatel Pavel Kohout, nedotčený nadbytečnými vědomostmi o novodobých maďarských dějinách. Mluví o „Horthyho Šípových křížích“. Ve skutečnosti „Stranu Šípových křížů“ (původní jméno bylo Maďarská národně socialistická strana – Hungaristické hnutí) založil a vedl penzionovaný plukovník Ferenc Szálasi. Byla to opoziční strana (v Maďarsku existovala legální opozice), čas od času pronásledovaná, sám Szálasi strávil dva roky za mřížemi. Jeho hvězdná hodina přišla v říjnu 1944, kdy se Horthy neúspěšně pokusil uzavřít separátní mír s Rusy, byl Němci svržen a internován (Maďarsko od března 1944 okupovala německá armáda, protože od roku 1943 hledalo cestu, jak z války vyklouznout) a Szálasi zaujal jeho místo jako „národní vůdce“. Zavedl v zemi neobyčejně surovou a krvavou diktaturu, která naštěstí trvala jen pár měsíců, a po válce byl po zásluze oběšen. Pokud jde o Horthyho, Stalin díky tomu pokusu o separátní mír vůbec netrval na tom, aby byl souzen nebo dokonce postaven před Norimberský tribunál, a tak mohl dožít svůj život v portugalském exilu. A k těm lucernám: pan Kohout příliš podlehl propagandě, kterou v šestapadesátém možná sám pomáhal šířit: v Budapešti došlo celkem asi k dvaceti aktům pouličního lynčování poté, co příslušníci ÁVH (komunistická StB) - mimo jiné! - rozstříleli 25. února pokojnou demonstraci na Kossuthově náměstí. Na náměstí zůstalo skoro dvě stě mrtvých neozbrojených civilistů. K článku pana Kohouta, zbude-li nám čas, se ještě vrátíme.
Sobota 28. října
Výsledky senátních voleb jsou v podstatě známy. Volební účast byla něco přes 20,7 (ještě není úplně všechno spočítáno): není to nic moc, standardní bída. ODS měla kandidáty v 26 obvodech, vyhrála ve 14. ČSSD kandidovala v druhém kole v 11 obvodech, vyhrála v šesti. Z 6 kandidátů KDU-ČSL uspěli čtyři, z toho Petr Pithart o pouhých 24 hlasů. (Tenhle výsledek mne obzvlášť mrzí, tak málo chybělo…). Neformální koalice „všichni proti ODS“ pod socialisticko-komunistickou taktovkou zafungovala v pěti případech (tj. v pěti případech kandidát ODS, v prvním kole úspěšnější, v druhém neprošel). To je docela slušný Paroubkův úspěch. Komunisté se za svou věrnost nedočkali odměny, všichni tři jejich kandidáti beznadějně propadli. Výsledek z prvního kola se podařilo obrátit ještě ve Zlíně, tam však byl postiženým kandidát KDU-ČSL. Komunisty úspěšně zastoupí ČSSD. Senátorský klub ODS posílil z 37 na 41 členů, což znamená, že ODS má v Senátě nejtěsnější možnou nadpoloviční většinu. Klub ČSSD posílil ze 7 na 12 členů a ČSSD má teď s ODS i v Senátu ústavní většinu. To je významný signál pro Klause a jeho lidi. KDU-ČSL naopak ubyla - má teď 11 členů místo 13. Spolu s ODS to je 52 a to znamená, že by obě strany měly být schopné v třetím kole prezidentské volby (kdy hlasuje Senát a PS dohromady) protlačit Václava Klause do funkce prezidenta – jenže hlasování je tajné, o spolehlivosti zastupitelů KDU-ČSL víme své a ví to i Klaus. Paroubek může být s výsledkem úplně spokojen, ODS uspěla, ale není to žádný triumf, a na KDU-ČSL moc nezáleží. Výrazně ubylo chaotického smetí – Klub otevřené demokracie se např. ztenčil na šest lidí (senátní evidenci nerozumím, senátorka (vlastně exsenátorka) Rögnerová je tam vedena ve dvou klubech: to se smí?) a hodlá se sloučit s klubem SNK. Uvolněná senátorská křesla zástupců pidistran a špatně definovaných uskupení si mezi sebe rozdělily ODS (4), ČSSD (3) a KDU (1). Tyto výsledky nemohou nijak výrazně ovlivnit politickou situaci v Poslanecké sněmovně ani sílu a sebevědomí velkých stran. Nezměnilo se nic, jen Paroubek se nám zase trochu nafoukne.
Pondělí 30. října
Podle vyjádření prezidentova tajemníka Jakla pověří Klaus jednáním o příští vládě tentokrát někoho jiného z ODS než předsedu Topolánka. To vzbudilo v ODS jakýsi neklid. Místopředseda Nečas např. prohlásil: „Pověřen má být předseda Topolánek, protože nikdo jiný z ODS k tomu mandát nemá a nesměl by to ani přijmout. Já bych to osobně klasifikoval jako pokus o vnitrostranický puč.“ Podle Práva uvažuje Klaus o Tošenovském nebo o Bémovi, Tošenovský ovšem nedávno projevil veřejně nechuť vystupovat proti svému ostravskému kolegovi v předsednickém křesle. Takže by to měl být Bém. Zdá se, že v ODS existuje jakýsi neklid. Nepředpokládám, že by Jakl řekl jen tak něco, co by předem s prezidentem nekonzultoval (tak daleko jeho samostatnost nejde). Nicméně Klausovi samotnému se to říkat nechtělo, chtěl si nejspíš otestovat, co to provede. Je ODS otevřena prezidentským intervencím, nebo ji má pevně v rukou Topolánek? Tomu druhému bych se divil.
Paroubek zjevně zažehnal problém s Pohankou aspoň natolik, že nehrozí bezprostřední a dramatický rozpad levé stovky. Jakýsi úpadek železné kázně ve straně se ovšem dá vycítit, domažlická kandidátka do Senátu Rippelová hodila zjevnou distanc od svého předsedy (a pomohlo jí to, jak se zdá, k vítězství). Jiný úspěšný nový senátor ČSSD, Jaromír Jermář, prohlásil zase na rovinu, že za žádných okolností nepodpoří většinový volební systém, protože většinový systém by omezil menší strany. Má samozřejmě pravdu. Zdá se, že jednotný a tvrdý postoj své strany drží Paroubek v současné době s jistou námahou.
Předseda Senátu Sobotka jednal v Tbilisi se svou gruzínskou kolegyní a při té příležitosti nabídl, že ČR by mohla pomoci zprostředkovat komunikaci mezi Gruzií a Ruskem. ČR nemá co zprostředkovávat mezi Gruzií a Ruskem, ČR má Gruzii pomáhat, a to v současné době třeba i proti Rusku. Pan předseda zřejmě místo toho zažívá jakousi recidivu benešismu: ČR bude mostem mezi Gruzií a Ruskem. Tak daleko by snad ani prezident – obnovitel nešel.
V kubánské televizi se objevil poprvé od svého onemocnění Fidel Castro: soudě podle fotografií je kost a kůže a v televizi prý žertoval na téma, že je mrtvý. Je to morbidní spektákl a připomíná krále Claudia, který poté, co ho Hamlet propíchne otráveným rapírem, volá: braňte mne, přátelé, jsem jenom raněn!
„Léta jsem tam byl pečený vařený,“ prohlásil Petr Pithart. Na vysvětlení musíme doplnit, že to neřekl o Senátu, ale o Chrudimsku.
Sdružení „Katedrálu všem“, v němž se angažuje mj. Zdeněk Mahler, rozšířilo fámu, že katolická církev coby nový majitel Chrámu svatého Víta chce z katedrály odstranit hrobku husitského krále Jiřího z Poděbrad. Proč by to dělala, v tom smyslu, jak to slovo dnes používáme, byl Jiří z Poděbrad katolík. Sdružení ovšem zároveň tolerantně připouští, že může jít o fámu. Česká biskupská konference takový úmysl přesto zděšeně dementuje. Nechápu, k čemu lidé toho typu, jací se sdružují v tom spolku, potřebují katolický kostel. To jim nestačí památník na Vítkově?
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu nechal včera ve Slaném zadržet Karla Kučeru, který kandidoval za ODS do městského zastupitelstva. Podezírají ho ze dvou pokusů o vraždu. Víc než sám fakt zadržení zaujme jeho načasování: nepochybně jen shodou podivných okolností vyvíjí tentokrát ÚOOZ aktivitu bezprostředně po skončení voleb a ne jako obvykle bezprostředně před nimi.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
