UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Pátek 13. října
Nechci nijak bagatelizovat to, z čeho jsou podezíráni p. Doležel a d., ale zdá se mi, že noviny ten případ trochu přeceňují. Je před volbami, ODS se to hodí jako argument proti ČSSD, ČSSD dělá z nouze ctnost a pokouší se na přístupu k věci dokázat svou politickou počestnost. Obojí může být na úkor věcnosti.
Strana evropských socialistů v Evropském parlamentu pozastavila členství Ficovu Smeru za to, že je ve vládní koalici se Slotovými nacionalisty. O věci se bude znovu jednat v červnu příštího roku podle toho, co se do té doby bude na Slovensku dít. Fico svádí všechno po starém osvědčeném způsobu na mezinárodní monopoly a na revanšisty, kteří ve slovenském případě ovšem nejsou němečtí, nýbrž maďarští. Při hlasování podpořila Smer jen ČSSD. Česko-slovenské souručenství funguje. Rozhodnutí evropských socialistů je docela na místě, jen se obávám, že až Paroubek uzavře tichou a později třeba otevřenou koalici s komunisty, vůbec jim to vadit nebude. To je přece něco úplně jiného. Takže Slováci nám naši dobrotu nebudou moci oplatit: snad jenom, kdyby došlo na Benešovy dekrety, a to je víc než nepravděpodobné. Ty přece žádným socialistům nevadí.
V rámci obrany útokem ve věci Doležel a spol. přišel na přetřes opět Pepa z Hongkongu: kde jinde než v Právu a kde jinde než v článku Jiřího Hanáka. Předpokládám že o záležitosti Bács, Singh, Pepa atd. budou ještě za dvě stě let zpívat kosti pana Hanáka, podobně jako kosti toho náčelníka v indiánské pohádce. Pan Hanák se taky podjal nelehkého úsilí o polidštění Jiřího Paroubka. Zatím jde o přátelské rady: „Musí to být Paroubek usměvavější, nearogantní, zkrátka konciliantnější. Jeho povolební projev jakož i časté sebevědomé plky nechť jsou mu výstrahou, jak snadno ztrácet politické body.“ Ještě pár takových pedagogických úvah a díky výřečnosti pana Hanáka se užaslé veřejnosti zjeví něco nebývalého a oslnivého: Paroubek s lidskou tváří.
Poslankyně Čurdová (tamtéž) zase píše: „O to víc jsem překvapena zjištěním, že za hlavního poradce pro otázky rodiny si pan ministr vybral člověka zaměstnaného v organizaci Občanský institut, baště křesťanských fundamentalistických názorů. K nim patří například nesouhlas s používáním jakékoli antikoncepce včetně používání kondomů v afrických oblastech postižených AIDS, nekompromisní lpění na jakési idealizované tak zvané „tradiční“ rodině, absolutní odpor k legalizaci interrupcí či registrovanému partnerství.“ Zde se tu Právo činem hlásí ke svým světlým tradicím z padesátých až osmdesátých let. Nepřátelský ministr je pranýřován za to, že si vybral člověka zaměstnaného v instituci, která je baštou buržoazně revizionistických názorů. Aby to bylo víc než pouhá denunciace, musela by paní poslankyně uvést jméno toho odporného individua, za druhé dokázat, že on, a taky Občanský institut, sdílejí ty ideové úchylky, o nichž mluví, a konečně nějakým způsobem prokázat u těch, u nichž se jí to podaří, že jsou neslučitelné s funkcí, kterou poradce vykonává (nechápu například, co je špatného na „lpění“ na idealizované tradiční rodině).
Francouzské národní shromáždění včera schválilo zákon o trestném činu popírání genocidy Arménů v Turecku. Popírači hrozí až rok vězení a pokuta 45000 eur a prosadili ho francouzští socialisté. Mám pochybnosti o tom, zda se podobné věci mají řešit zákonem. Nadšena není francouzská vláda ani Evropská komise. Příznačná je ovšem reakce experta ODS na zahraničí, europoslance Zahradila: „Musíme stát na straně Turecka, zneužívání minulosti v politice je nepřijatelné.“ Pan poslanec totiž dostal vítr z toho, že by se mohl otevřít prostor k otvírání naší minulosti (vyhnání Němců). To, pravda, nedosáhlo kvalit někdejší turecké akce (nešlo o to je vyvraždit, jen vyhnat, a aby bylo možné je vyhnat, muselo se jich pár tisíc – nebo snad desítek tisíc? – povraždit), ale taky to nebylo nic moc. Pan europoslanec ještě zapomněl odsoudit Švédskou akademii věd za udělení Nobelovy ceny známému tureckému kverulantu Orhanu Pamukovi, který se odvážil tvrdit: „Třicet tisíc Kurdů a milion Arménů byly zavražděny a nikdo kromě mě si o tom netroufá mluvit,“ V Turecku ovšem mají zákony podle vkusu pana Zahradila, takže se za to ocitl před soudem (obvinění: „urážka turectví, republiky a jejích institucí“). Zdá se ale, že ho zatím nezavřeli.
Sobota 14. října
Po jednání s představiteli KDU-ČSL prohlásil včera Václav Klaus, že nebude jmenovat vládu, která by stála na jednom přeběhlíkovi, ať na tu či onu stranu. Přijme řešení, „které je založeno na explicitní dohodě politických stran, jistého počtu politických stran, který v tuto chvíli nepředurčuji“. To, co prezident dělá, není nic protiústavního, jak se snaží veřejnosti vsugerovat Paroubek a ČSSD, prezident může jmenovat premiérem prakticky kohokoli není vázán vůbec ničím k tomu, aby jmenoval zrovna pana Paroubka, i kdyby za ním stála celá PS jako jeden muž. Jenomže… k tématu se ještě vrátíme.
ČSSD má ze skandálu kolem Doležela a spol. pořádně nahnáno, a tak asi preventivně oholí o všechny funkce expremiéra Grosse a exposlance Krause. Ohlas u veřejnosti nebude asi velký, ostatně ani vliv aféry na výsledek voleb nebude velký, v tom má Paroubek pravdu. Jeden z obžalovaných, starosta Péťa, byl před třemi měsíci operován kvůli rakovině tlustého střeva a měl v těchto dnech podstoupit chemoterapeutickou léčbu. Nepřipadá mi příliš lidské, aby byl místo toho držen ve vyšetřovací vazbě.
Ministr práce a sociálních věcí údajně přesunul jednání tripartity z úřadu vlády na svůj úřad. Státní odbory v tom vidí útok na odborářská práva a vyhrožují demonstracemi. Demonstrace se pořádají snadno, protože pohrobek ROH funguje zároveň jako turistická kancelář a organizuje zájezdy do Prahy, při nichž jedním bodem programu je demonstrace. Snad by bylo dobré, kdyby demonstranti nosili pro přehlednost taky uniformy, pak bude všechno jasné. Myslím, že c. a k. odborům velmi nevyhovuje, že pádem vlády, v níž dominovala sociální demokracie, přestaly být neoficiální součástí státní mašinerie.
Čerstvý laureát Bobříka vyčůranosti Vondra nabídl Irům tzv. pivní alianci. Češi mají s Iry společné víc než čestné umístění na evropském žebříčku kozumentů piva. My jsme přitom samozřejmě první. Smyslem aliance je zabránit zvýšení daně na pivo, které v EU prosazuje vinařská lobby. To je věc, za kterou stojí vytáhnout do boje! Tu si měl dát pan Vondra na prapor ve své volební kampani, a ne „rozoblačení“ údajného deformátora dějin a hanobitele terezínských obětí Bárty. Spojil by příjemné s užitečným, a já bych litoval, že nebydlím na Litoměřicku a nemůžu mu dát svůj hlas.
Německý Svaz vyhnanců vítá záměr rady Evropy vybudovat památník všech, kteří byli v minulém století vyhnáni ze své vlasti. Právo ve zprávičce neopomíná zdůraznit, že návrh byl odsouhlasen „těsnou většinou“ (a proto prakticky neplatí, že; nebo snad ano?) a že jeho kritikům se nelíbilo, že v projektu je vynechán holocaust. A to je opravdu povedené. Když kupř. sudetští Němci prohlásí, že v případě jejich vyhnání šlo o genocidu, spustí obhájci vyhnání ryk, že to žádná genocida nebyla (a věcně mají pravdu, šlo „jen“ o obrovskou a brutální etnickou čistku). A teď by se to najednou mělo míchat dohromady? A kromě toho: o výjimečně zrůdné povaze holocaustu v Evropě nikdo (kromě pár psychopatů) nepochybuje. Památníky holocaustu najdeme na mnoha místech v každé zemi, a je to tak v pořádku. Mnoho lidí (nejen u nás, ale u nás taky) by velmi rádo vidělo, aby se ve stínu tohoto obrovského svinstva skrylo svinstvo, které je sice menší, ale zato ho narozdíl od holocaustu máme na svědomí.
Alexandr Mitrofanov polemizuje v Právu s dopisem Václava Havla. Kdybych v Událostech dostal dopis někoho, jako je Havel, a chtěl s ním polemizovat, považoval bych za povinnost jej nejprve celý zveřejnit. V Právu platí ovšem jiné standardy. Dále: panu Mitrofanovi se nelíbí Havlovo (údajné, plný text dopisu díky Právu neznám) tvrzení, že „komunisté znásilnili tuto zemi“ a upozorňuje na volební výsledek z roku 1946. Jistě, neviňátkovský alibismus v této věci není na místě, hodně jsme k tomu znásilnění sami přispěli. Ale vymlouvat se na volby 1946 je nestydatost na druhou stranu, protože komunisté nebyli zdaleka absolutními vítězi voleb a navíc dostali hlasy na základě jiného programu, než jaký od února 1948 uskutečňovali, a k tomu, co dělali od února 1948, neměli od voličů žádný mandát. Panu Mitrofanovovi nesedí taky srovnání komunistů s hitlerovskými nacisty, s nímž prý Havel přišel. A píše: „Sám Hitler samozřejmě po válce o důvěru nežádal. Ani jeho NSDAP už nebyla. Kam se ale poděli středně velcí a malí nacističtí pohlaváři? Všichni emigrovali do Jižní Ameriky? Anebo se začali objevovat na středně vysokých a vysokých postech v demokratickém režimu? Semlelo demokratické Německo bývalé nacisty, nebo oni semleli demokracii?“ Pan Mitrofanov dnes konciliantně napůl přiznává, že demokracii nesemleli, před rokem 1989 bylo Právo (tehdy ještě Rudé) opačného názoru. Jenomže tenhle příklad nesedí: představme si, že by za blahovolné ignorance spojeneckých orgánů vznikla v roce 1946 z iniciativy „středně velkých a malých nacistických pohlavárů“ např. nějaká Deutsche Sozialistische Volkspartei, přetáhla si tvrdé jádro členstva NSDAP, jeho struktury a část majetku, a šířila ideologii toho typu, že v minulých dvanácti letech nebylo všechno jen špatné, že myšlenka (národního) socialismu neztratila platnost, se na to dobré musí navázat a že se to s kritikou minulostí tudíž nesmí přehánět. A zakrátko by měla vlastní noviny, vlastní rádio a 20% voličské podpory. Neexistuje demokracie, která by pak dokázala takový zhoubný nádor semlít. A kdo se tváří, že chce takové vykutálené společenství semlít, ať už to dělá z hlouposti, z vyčůranosti nebo ze směsi obojího, bude se s ním nakonec jen a jen paktovat a pelešit.
Rovněž v Právu klade Alexandr Kramer předsedovi ODS otázku-odpověď: „Pane předsedo, vy přece víte, že ty vaše údajné obavy z komunistické strany a z návratu předlistopadových poměrů nikdo nebere vážně – že je všichni považují za čistě účelové.“ Za prvé, klást takovéto „otázky“ v rozhovoru je už samo o sobě krajně neslušné. Za druhé, je to lež: slabá větší polovina voličstva má z komunistů a případně i z návratu do minulosti strach, dali to najevo ve volbách. A za třetí: pouhý návrat do minulosti jistě není možný. Je ale docela dobře představitelné, a já bych řekl že skoro jisté, že skrytá socialisticko-komunistická mesaliance povede k plíživé změně režimu, k proměně ČR v autoritativní stát otrocky závislý na Putinově (resp. postputinovském) Rusku.
Pondělí 16. října
Podle průzkumu STEM ztratila ČSSD ve srovnání se zářím skoro 4% veřejné podpory. ODS a zelení zůstávají zhruba na stejné úrovni, KDU-ČSL a komunisté si trochu polepšili. „Pravozelená“ koalice by ve virtuální sněmovně získala přesvědčivou většinu. Zdá se, že se čtyřměsíční silová politika a útočná arogance Paroubkovi příliš neosvědčila (klesá i na žebříčku popularity politiků, i když pořadí na žebříčku není příliš relevantní). Možná proto teď začíná ukazovat oponentům a hlavně veřejnosti „lidskou tvář“. Zároveň se stává nepravděpodobným, že by ČSSD pod jeho vedením kývla k předčasným volbám, byla by to teď od Paroubka politická sebevražda. Že by výsledky průzkumu nějak otřásly Paroubkovou pozicí v ČSSD, je nepravděpodobné, rozhodují výsledky voleb do PS, pak dlouho nic, pak ostatní volby, a výsledky průzkumů jsou jen „podpůrný ukazatel“.
„Paroubek s lidskou tváří“ se zjevil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Jde mu to ztuha, zvlášť když jeho partner v debatě Topolánek se po řadě utrpených příkoří (mj. soustavné sprosté Paroubkovy narážky na jeho osobní problémy) na novou roli předsedy ČSSD adaptoval jen s krajními potížemi (upřímně řečeno, ani se mu v tomto případě nedivím). Nabídka na vytvoření vlády velké koalice, v níž by Paroubek nebyl zastoupen a která by vládla po zkrácenou dobu dvou let, se možná bude líbit Václavu Klausovi. Je tu ale řada problémů: za prvé, pan Paroubek prokázal v bezprostřední minulosti jako vyjednavač dost velkou neserióznost. Za druhé, chtěl by se zjevně uchýlit do funkce předsedy PS, jenže Topolánek by byl sebevrah, kdyby bral funkci premiéra, kterou mu Paroubek nabízí, premiérem by musela být nějaká politicky neutrální osoba, aby ODS nebyla v situaci, že bude vládnout jen na oko, ale odpovídat bude naplno a odnese to ztrátou preferencí. A kam pak uklidit Topolánka? A konečně, velká koalice by byl typický falešný kompromis, protože Paroubkova vstřícnost ke KSČM a vůči nevybíravým manipulátorům typu dr. Ratha z něj nečiní přijatelného partnera. Topolánek v debatě řekl mj.: „Všichni si uvědomují, že váš návrat do Strakovy akademie … je ohrožením dalšího vývoje.“ To je pravda jen z poloviny, protože zdaleka ne všichni si to uvědomují. A „ohrožením dalšího vývoje“ by byla i velká koalice, jako každé polovičaté řešení. Situace je dost zvláštní: vypadá to, že Klaus se velmi obává toho, že Paroubek už má svého sto prvního poslance (a proto ho nechce za žádnou cenu jmenovat premiérem), kdežto Paroubek na tom už vehementně netrvá, protože dobře ví, že žádného sto prvního poslance nemá. A je pravda, že neúspěch při hlasování o důvěře spolu s neúspěchem ČSSD v senátních a komunálních volbách by s jeho postavením ve straně mohl otřást. Asi ne moc, protože v té straně kromě něj žádný možný lídr s jasnou představou toho času není.
Topolánek se v debatě taky ohradil proti nedávnému průzkumu STEM ohledně toho, koho si veřejnost přeje za premiéra. Ředitel Hartl se proti Topolánkově kritice ohradil. Problém je možná v tom, jak o průzkumu původně referovalo Právo (další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“). Zpráva ze 7. 10. zněla: „Názor, že by měl prezident znovu jmenovat Topolánka, jehož kabinet v úterý nezískal důvěru Sněmovny, zastává 30 procent dotázaných, zatímco 70 procent je proti. O něco více (36 %) dotázaných soudí, že by měl být pověřen některý jiný politik ODS. Ještě o něco lépe na tom je Paroubek, kterého uvedlo 38 procent. Paroubek neskrýval, že ho výsledek potěšil. „38 procent podpory, to je senzační číslo s ohledem na bubnovou palbu sdělovacích prostředků. Za 14 dní to bude ještě vyšší číslo. Lidé si vzpomínají na stabilitu za mé vlády,“ reagoval pro Právo Paroubek.“ Vzhledem k seřazení cifer (nejméně Topolánek, víc někdo jiný z ODS, ale daleko nejvíc Paroubek, načež následuje masivní Paroubkovo chvástání) čtenáři snadno unikne skutečnost, že 66% lidí je pro to, aby premiérem byl někdo z ODS, kdežto pro Paroubka je jen 38%. Kolik je pro někoho jiného z ČSSD se nedovíme, ale řekl bych, že nikdo, vždyť tam žádný jiný není.
Jiří Paroubek ztrácí podporu plebsu, ale podařilo se mu získat celebritu, totiž Karla Gotta. Ten prohlásil na Frekvenci 1, že by mu dal jako premiérovi přednost před Topolánkem. Je to zjevně výsledek Mistrovy předvolební návštěvy v Kramářově vile. Proč by Karel Gott nemohl podporovat Paroubka! Sládek už dávno není k dispozici.
Jakási zaměstnankyně British Airways má problém, protože nosila na krku křížek a byla kvůli tomu dočasně postavena mimo službu (zřejmě proto, že by to mohlo urážet jinak nábožensky orientované, přičemž, co si budeme povídat, ti jinak orientovaní asi nebudou ani buddhisté, ani vyznavači Konfucia). Je hezké, že ji zatím její zaměstnavatelé nedali, jako se to dělalo ve starém Římě, předhodit lvům. Jednou se k tomu možná dopracují. Přitom turbany, muslimské šátky a náramky je u British Arways nosit povoleno, protože prý „pro zaměstnance není praktické, aby je ukrývali pod uniformami“!!! Nemám nic proti šátkům, turbanům a náramkům, ale velmi mi vadí zbabělá diskriminace křesťanů v křesťanské Evropě. Nebo jsem měl napsat „v kdysi křesťanské“?
Dostal jsem tento dopis od Alexandra Mitrofanova: „Vážený pane Doležale, V. H. nemusí být nutně Václav Havel. A také v žádném případě není. Myslel jsem, že je jasné – když už někoho taková bizarní věc napadla – že Václav Havel nebude vystupovat jako deklarovaný zastánce pravice. Mohl jste se zeptat, než začnete šířit takto chybně pochopenou věc. S pozdravem Alexandr Mitrofanov.“ Omlouvám se tedy panu Mitrofanovovi, Právu a čtenářům Událostí, že jsem je v sobotním Co týden dal uvedl v této věci (V.H. = Václav Havel) v omyl. Nápad pana Mitrofanova, abych se ho předem zeptal, nepovažuju za dobrý už proto, že vzhledem k závěru článku („Stejně jako V.H. uvažuje pan V.K., toho času český prezident…“ atd.) by měl asi telefonátů poměrně hodně. Na meritu mých výhrad k názorům pana Mitrofanova, které v článku tlumočil, to nic nemění.
Nechci nijak bagatelizovat to, z čeho jsou podezíráni p. Doležel a d., ale zdá se mi, že noviny ten případ trochu přeceňují. Je před volbami, ODS se to hodí jako argument proti ČSSD, ČSSD dělá z nouze ctnost a pokouší se na přístupu k věci dokázat svou politickou počestnost. Obojí může být na úkor věcnosti.
Strana evropských socialistů v Evropském parlamentu pozastavila členství Ficovu Smeru za to, že je ve vládní koalici se Slotovými nacionalisty. O věci se bude znovu jednat v červnu příštího roku podle toho, co se do té doby bude na Slovensku dít. Fico svádí všechno po starém osvědčeném způsobu na mezinárodní monopoly a na revanšisty, kteří ve slovenském případě ovšem nejsou němečtí, nýbrž maďarští. Při hlasování podpořila Smer jen ČSSD. Česko-slovenské souručenství funguje. Rozhodnutí evropských socialistů je docela na místě, jen se obávám, že až Paroubek uzavře tichou a později třeba otevřenou koalici s komunisty, vůbec jim to vadit nebude. To je přece něco úplně jiného. Takže Slováci nám naši dobrotu nebudou moci oplatit: snad jenom, kdyby došlo na Benešovy dekrety, a to je víc než nepravděpodobné. Ty přece žádným socialistům nevadí.
V rámci obrany útokem ve věci Doležel a spol. přišel na přetřes opět Pepa z Hongkongu: kde jinde než v Právu a kde jinde než v článku Jiřího Hanáka. Předpokládám že o záležitosti Bács, Singh, Pepa atd. budou ještě za dvě stě let zpívat kosti pana Hanáka, podobně jako kosti toho náčelníka v indiánské pohádce. Pan Hanák se taky podjal nelehkého úsilí o polidštění Jiřího Paroubka. Zatím jde o přátelské rady: „Musí to být Paroubek usměvavější, nearogantní, zkrátka konciliantnější. Jeho povolební projev jakož i časté sebevědomé plky nechť jsou mu výstrahou, jak snadno ztrácet politické body.“ Ještě pár takových pedagogických úvah a díky výřečnosti pana Hanáka se užaslé veřejnosti zjeví něco nebývalého a oslnivého: Paroubek s lidskou tváří.
Poslankyně Čurdová (tamtéž) zase píše: „O to víc jsem překvapena zjištěním, že za hlavního poradce pro otázky rodiny si pan ministr vybral člověka zaměstnaného v organizaci Občanský institut, baště křesťanských fundamentalistických názorů. K nim patří například nesouhlas s používáním jakékoli antikoncepce včetně používání kondomů v afrických oblastech postižených AIDS, nekompromisní lpění na jakési idealizované tak zvané „tradiční“ rodině, absolutní odpor k legalizaci interrupcí či registrovanému partnerství.“ Zde se tu Právo činem hlásí ke svým světlým tradicím z padesátých až osmdesátých let. Nepřátelský ministr je pranýřován za to, že si vybral člověka zaměstnaného v instituci, která je baštou buržoazně revizionistických názorů. Aby to bylo víc než pouhá denunciace, musela by paní poslankyně uvést jméno toho odporného individua, za druhé dokázat, že on, a taky Občanský institut, sdílejí ty ideové úchylky, o nichž mluví, a konečně nějakým způsobem prokázat u těch, u nichž se jí to podaří, že jsou neslučitelné s funkcí, kterou poradce vykonává (nechápu například, co je špatného na „lpění“ na idealizované tradiční rodině).
Francouzské národní shromáždění včera schválilo zákon o trestném činu popírání genocidy Arménů v Turecku. Popírači hrozí až rok vězení a pokuta 45000 eur a prosadili ho francouzští socialisté. Mám pochybnosti o tom, zda se podobné věci mají řešit zákonem. Nadšena není francouzská vláda ani Evropská komise. Příznačná je ovšem reakce experta ODS na zahraničí, europoslance Zahradila: „Musíme stát na straně Turecka, zneužívání minulosti v politice je nepřijatelné.“ Pan poslanec totiž dostal vítr z toho, že by se mohl otevřít prostor k otvírání naší minulosti (vyhnání Němců). To, pravda, nedosáhlo kvalit někdejší turecké akce (nešlo o to je vyvraždit, jen vyhnat, a aby bylo možné je vyhnat, muselo se jich pár tisíc – nebo snad desítek tisíc? – povraždit), ale taky to nebylo nic moc. Pan europoslanec ještě zapomněl odsoudit Švédskou akademii věd za udělení Nobelovy ceny známému tureckému kverulantu Orhanu Pamukovi, který se odvážil tvrdit: „Třicet tisíc Kurdů a milion Arménů byly zavražděny a nikdo kromě mě si o tom netroufá mluvit,“ V Turecku ovšem mají zákony podle vkusu pana Zahradila, takže se za to ocitl před soudem (obvinění: „urážka turectví, republiky a jejích institucí“). Zdá se ale, že ho zatím nezavřeli.
Sobota 14. října
Po jednání s představiteli KDU-ČSL prohlásil včera Václav Klaus, že nebude jmenovat vládu, která by stála na jednom přeběhlíkovi, ať na tu či onu stranu. Přijme řešení, „které je založeno na explicitní dohodě politických stran, jistého počtu politických stran, který v tuto chvíli nepředurčuji“. To, co prezident dělá, není nic protiústavního, jak se snaží veřejnosti vsugerovat Paroubek a ČSSD, prezident může jmenovat premiérem prakticky kohokoli není vázán vůbec ničím k tomu, aby jmenoval zrovna pana Paroubka, i kdyby za ním stála celá PS jako jeden muž. Jenomže… k tématu se ještě vrátíme.
ČSSD má ze skandálu kolem Doležela a spol. pořádně nahnáno, a tak asi preventivně oholí o všechny funkce expremiéra Grosse a exposlance Krause. Ohlas u veřejnosti nebude asi velký, ostatně ani vliv aféry na výsledek voleb nebude velký, v tom má Paroubek pravdu. Jeden z obžalovaných, starosta Péťa, byl před třemi měsíci operován kvůli rakovině tlustého střeva a měl v těchto dnech podstoupit chemoterapeutickou léčbu. Nepřipadá mi příliš lidské, aby byl místo toho držen ve vyšetřovací vazbě.
Ministr práce a sociálních věcí údajně přesunul jednání tripartity z úřadu vlády na svůj úřad. Státní odbory v tom vidí útok na odborářská práva a vyhrožují demonstracemi. Demonstrace se pořádají snadno, protože pohrobek ROH funguje zároveň jako turistická kancelář a organizuje zájezdy do Prahy, při nichž jedním bodem programu je demonstrace. Snad by bylo dobré, kdyby demonstranti nosili pro přehlednost taky uniformy, pak bude všechno jasné. Myslím, že c. a k. odborům velmi nevyhovuje, že pádem vlády, v níž dominovala sociální demokracie, přestaly být neoficiální součástí státní mašinerie.
Čerstvý laureát Bobříka vyčůranosti Vondra nabídl Irům tzv. pivní alianci. Češi mají s Iry společné víc než čestné umístění na evropském žebříčku kozumentů piva. My jsme přitom samozřejmě první. Smyslem aliance je zabránit zvýšení daně na pivo, které v EU prosazuje vinařská lobby. To je věc, za kterou stojí vytáhnout do boje! Tu si měl dát pan Vondra na prapor ve své volební kampani, a ne „rozoblačení“ údajného deformátora dějin a hanobitele terezínských obětí Bárty. Spojil by příjemné s užitečným, a já bych litoval, že nebydlím na Litoměřicku a nemůžu mu dát svůj hlas.
Německý Svaz vyhnanců vítá záměr rady Evropy vybudovat památník všech, kteří byli v minulém století vyhnáni ze své vlasti. Právo ve zprávičce neopomíná zdůraznit, že návrh byl odsouhlasen „těsnou většinou“ (a proto prakticky neplatí, že; nebo snad ano?) a že jeho kritikům se nelíbilo, že v projektu je vynechán holocaust. A to je opravdu povedené. Když kupř. sudetští Němci prohlásí, že v případě jejich vyhnání šlo o genocidu, spustí obhájci vyhnání ryk, že to žádná genocida nebyla (a věcně mají pravdu, šlo „jen“ o obrovskou a brutální etnickou čistku). A teď by se to najednou mělo míchat dohromady? A kromě toho: o výjimečně zrůdné povaze holocaustu v Evropě nikdo (kromě pár psychopatů) nepochybuje. Památníky holocaustu najdeme na mnoha místech v každé zemi, a je to tak v pořádku. Mnoho lidí (nejen u nás, ale u nás taky) by velmi rádo vidělo, aby se ve stínu tohoto obrovského svinstva skrylo svinstvo, které je sice menší, ale zato ho narozdíl od holocaustu máme na svědomí.
Alexandr Mitrofanov polemizuje v Právu s dopisem Václava Havla. Kdybych v Událostech dostal dopis někoho, jako je Havel, a chtěl s ním polemizovat, považoval bych za povinnost jej nejprve celý zveřejnit. V Právu platí ovšem jiné standardy. Dále: panu Mitrofanovi se nelíbí Havlovo (údajné, plný text dopisu díky Právu neznám) tvrzení, že „komunisté znásilnili tuto zemi“ a upozorňuje na volební výsledek z roku 1946. Jistě, neviňátkovský alibismus v této věci není na místě, hodně jsme k tomu znásilnění sami přispěli. Ale vymlouvat se na volby 1946 je nestydatost na druhou stranu, protože komunisté nebyli zdaleka absolutními vítězi voleb a navíc dostali hlasy na základě jiného programu, než jaký od února 1948 uskutečňovali, a k tomu, co dělali od února 1948, neměli od voličů žádný mandát. Panu Mitrofanovovi nesedí taky srovnání komunistů s hitlerovskými nacisty, s nímž prý Havel přišel. A píše: „Sám Hitler samozřejmě po válce o důvěru nežádal. Ani jeho NSDAP už nebyla. Kam se ale poděli středně velcí a malí nacističtí pohlaváři? Všichni emigrovali do Jižní Ameriky? Anebo se začali objevovat na středně vysokých a vysokých postech v demokratickém režimu? Semlelo demokratické Německo bývalé nacisty, nebo oni semleli demokracii?“ Pan Mitrofanov dnes konciliantně napůl přiznává, že demokracii nesemleli, před rokem 1989 bylo Právo (tehdy ještě Rudé) opačného názoru. Jenomže tenhle příklad nesedí: představme si, že by za blahovolné ignorance spojeneckých orgánů vznikla v roce 1946 z iniciativy „středně velkých a malých nacistických pohlavárů“ např. nějaká Deutsche Sozialistische Volkspartei, přetáhla si tvrdé jádro členstva NSDAP, jeho struktury a část majetku, a šířila ideologii toho typu, že v minulých dvanácti letech nebylo všechno jen špatné, že myšlenka (národního) socialismu neztratila platnost, se na to dobré musí navázat a že se to s kritikou minulostí tudíž nesmí přehánět. A zakrátko by měla vlastní noviny, vlastní rádio a 20% voličské podpory. Neexistuje demokracie, která by pak dokázala takový zhoubný nádor semlít. A kdo se tváří, že chce takové vykutálené společenství semlít, ať už to dělá z hlouposti, z vyčůranosti nebo ze směsi obojího, bude se s ním nakonec jen a jen paktovat a pelešit.
Rovněž v Právu klade Alexandr Kramer předsedovi ODS otázku-odpověď: „Pane předsedo, vy přece víte, že ty vaše údajné obavy z komunistické strany a z návratu předlistopadových poměrů nikdo nebere vážně – že je všichni považují za čistě účelové.“ Za prvé, klást takovéto „otázky“ v rozhovoru je už samo o sobě krajně neslušné. Za druhé, je to lež: slabá větší polovina voličstva má z komunistů a případně i z návratu do minulosti strach, dali to najevo ve volbách. A za třetí: pouhý návrat do minulosti jistě není možný. Je ale docela dobře představitelné, a já bych řekl že skoro jisté, že skrytá socialisticko-komunistická mesaliance povede k plíživé změně režimu, k proměně ČR v autoritativní stát otrocky závislý na Putinově (resp. postputinovském) Rusku.
Pondělí 16. října
Podle průzkumu STEM ztratila ČSSD ve srovnání se zářím skoro 4% veřejné podpory. ODS a zelení zůstávají zhruba na stejné úrovni, KDU-ČSL a komunisté si trochu polepšili. „Pravozelená“ koalice by ve virtuální sněmovně získala přesvědčivou většinu. Zdá se, že se čtyřměsíční silová politika a útočná arogance Paroubkovi příliš neosvědčila (klesá i na žebříčku popularity politiků, i když pořadí na žebříčku není příliš relevantní). Možná proto teď začíná ukazovat oponentům a hlavně veřejnosti „lidskou tvář“. Zároveň se stává nepravděpodobným, že by ČSSD pod jeho vedením kývla k předčasným volbám, byla by to teď od Paroubka politická sebevražda. Že by výsledky průzkumu nějak otřásly Paroubkovou pozicí v ČSSD, je nepravděpodobné, rozhodují výsledky voleb do PS, pak dlouho nic, pak ostatní volby, a výsledky průzkumů jsou jen „podpůrný ukazatel“.
„Paroubek s lidskou tváří“ se zjevil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Jde mu to ztuha, zvlášť když jeho partner v debatě Topolánek se po řadě utrpených příkoří (mj. soustavné sprosté Paroubkovy narážky na jeho osobní problémy) na novou roli předsedy ČSSD adaptoval jen s krajními potížemi (upřímně řečeno, ani se mu v tomto případě nedivím). Nabídka na vytvoření vlády velké koalice, v níž by Paroubek nebyl zastoupen a která by vládla po zkrácenou dobu dvou let, se možná bude líbit Václavu Klausovi. Je tu ale řada problémů: za prvé, pan Paroubek prokázal v bezprostřední minulosti jako vyjednavač dost velkou neserióznost. Za druhé, chtěl by se zjevně uchýlit do funkce předsedy PS, jenže Topolánek by byl sebevrah, kdyby bral funkci premiéra, kterou mu Paroubek nabízí, premiérem by musela být nějaká politicky neutrální osoba, aby ODS nebyla v situaci, že bude vládnout jen na oko, ale odpovídat bude naplno a odnese to ztrátou preferencí. A kam pak uklidit Topolánka? A konečně, velká koalice by byl typický falešný kompromis, protože Paroubkova vstřícnost ke KSČM a vůči nevybíravým manipulátorům typu dr. Ratha z něj nečiní přijatelného partnera. Topolánek v debatě řekl mj.: „Všichni si uvědomují, že váš návrat do Strakovy akademie … je ohrožením dalšího vývoje.“ To je pravda jen z poloviny, protože zdaleka ne všichni si to uvědomují. A „ohrožením dalšího vývoje“ by byla i velká koalice, jako každé polovičaté řešení. Situace je dost zvláštní: vypadá to, že Klaus se velmi obává toho, že Paroubek už má svého sto prvního poslance (a proto ho nechce za žádnou cenu jmenovat premiérem), kdežto Paroubek na tom už vehementně netrvá, protože dobře ví, že žádného sto prvního poslance nemá. A je pravda, že neúspěch při hlasování o důvěře spolu s neúspěchem ČSSD v senátních a komunálních volbách by s jeho postavením ve straně mohl otřást. Asi ne moc, protože v té straně kromě něj žádný možný lídr s jasnou představou toho času není.
Topolánek se v debatě taky ohradil proti nedávnému průzkumu STEM ohledně toho, koho si veřejnost přeje za premiéra. Ředitel Hartl se proti Topolánkově kritice ohradil. Problém je možná v tom, jak o průzkumu původně referovalo Právo (další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“). Zpráva ze 7. 10. zněla: „Názor, že by měl prezident znovu jmenovat Topolánka, jehož kabinet v úterý nezískal důvěru Sněmovny, zastává 30 procent dotázaných, zatímco 70 procent je proti. O něco více (36 %) dotázaných soudí, že by měl být pověřen některý jiný politik ODS. Ještě o něco lépe na tom je Paroubek, kterého uvedlo 38 procent. Paroubek neskrýval, že ho výsledek potěšil. „38 procent podpory, to je senzační číslo s ohledem na bubnovou palbu sdělovacích prostředků. Za 14 dní to bude ještě vyšší číslo. Lidé si vzpomínají na stabilitu za mé vlády,“ reagoval pro Právo Paroubek.“ Vzhledem k seřazení cifer (nejméně Topolánek, víc někdo jiný z ODS, ale daleko nejvíc Paroubek, načež následuje masivní Paroubkovo chvástání) čtenáři snadno unikne skutečnost, že 66% lidí je pro to, aby premiérem byl někdo z ODS, kdežto pro Paroubka je jen 38%. Kolik je pro někoho jiného z ČSSD se nedovíme, ale řekl bych, že nikdo, vždyť tam žádný jiný není.
Jiří Paroubek ztrácí podporu plebsu, ale podařilo se mu získat celebritu, totiž Karla Gotta. Ten prohlásil na Frekvenci 1, že by mu dal jako premiérovi přednost před Topolánkem. Je to zjevně výsledek Mistrovy předvolební návštěvy v Kramářově vile. Proč by Karel Gott nemohl podporovat Paroubka! Sládek už dávno není k dispozici.
Jakási zaměstnankyně British Airways má problém, protože nosila na krku křížek a byla kvůli tomu dočasně postavena mimo službu (zřejmě proto, že by to mohlo urážet jinak nábožensky orientované, přičemž, co si budeme povídat, ti jinak orientovaní asi nebudou ani buddhisté, ani vyznavači Konfucia). Je hezké, že ji zatím její zaměstnavatelé nedali, jako se to dělalo ve starém Římě, předhodit lvům. Jednou se k tomu možná dopracují. Přitom turbany, muslimské šátky a náramky je u British Arways nosit povoleno, protože prý „pro zaměstnance není praktické, aby je ukrývali pod uniformami“!!! Nemám nic proti šátkům, turbanům a náramkům, ale velmi mi vadí zbabělá diskriminace křesťanů v křesťanské Evropě. Nebo jsem měl napsat „v kdysi křesťanské“?
Dostal jsem tento dopis od Alexandra Mitrofanova: „Vážený pane Doležale, V. H. nemusí být nutně Václav Havel. A také v žádném případě není. Myslel jsem, že je jasné – když už někoho taková bizarní věc napadla – že Václav Havel nebude vystupovat jako deklarovaný zastánce pravice. Mohl jste se zeptat, než začnete šířit takto chybně pochopenou věc. S pozdravem Alexandr Mitrofanov.“ Omlouvám se tedy panu Mitrofanovovi, Právu a čtenářům Událostí, že jsem je v sobotním Co týden dal uvedl v této věci (V.H. = Václav Havel) v omyl. Nápad pana Mitrofanova, abych se ho předem zeptal, nepovažuju za dobrý už proto, že vzhledem k závěru článku („Stejně jako V.H. uvažuje pan V.K., toho času český prezident…“ atd.) by měl asi telefonátů poměrně hodně. Na meritu mých výhrad k názorům pana Mitrofanova, které v článku tlumočil, to nic nemění.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
