UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Úterý 26. září
Paroubek si nadiktoval podmínky, za kterých je sociální demokracie ochotná uvažovat o podpoře návrhu rozpočtu, s nímž přichází ODS. Podobají se (už zase) rakousko-uherskému ultimátu Srbsku z léta 1914. Paroubkovy napoleonské způsoby nejen v této věci (ve skutečnosti způsob, jak využívá teroristické hrozby k soustavným útokům na vládu, není nic jiného) jsou odpudivé tak, že na to podle posledního průzkumu STEM reaguje i veřejnost: Paroubkovi a jeho věrnému souputníku Sobotkovi (pozoruhodná dvojice! Jeden nedokáže být loajální za žádných okolností k nikomu, druhý je loajální za všech okolností ke každému; je těžké si představit šťastnější kombinaci) klesla popularita o víc než deset procent. Průzkumy popularity politiků mají své zvláštnosti ( ještě se k tomu vrátíme), ale v tomto případě odrážejí cosi reálného.
Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se v pondělí sešli se zástupci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, podle slov předsedy RRTV Žáka (pan Žák má víc než blízko k ČSSD), „aby konzultovali komunikaci mezi radami a novou sněmovnou“. Hašek se totiž prý má stát předsedou sněmovní mediální komise. Nicméně ještě jím není a navíc není vůbec jasné, proč má komunikaci mezi radami a sněmovnou domlouvat ČSSD a její předseda Paroubek. Rady měly tento způsob „komunikace“ odmítnout, vzniká podezření, že se tam pekl jakýsi „New Deal“ ve vztahu ČSSD a „veřejnoprávních“ elektronických médií. Navíc sociální demokracii ještě tenhle stát (a tedy i veřejnoprávní média) nepatří a nedá se vyloučit, že jí ani patřit nebude. Není to ani nejsilnější parlamentní strana. Otázka, jak je možné, že na takové jednání přistoupili předsedové rad a hlavně předseda RTV Žák, je víceméně řečnická. ČSSD začíná v České republice hospodařit jako ve svém, ačkoli k tomu (ještě) nemá žádný mandát.
Případ Jana Beneše má jakousi repliku. Mladý řimbaba vytáhl z auta osmasedmdesátiletého penzistu, který malinko narazil do jeho bouráku a poškrabal mu lak, a na místě ho zmlátil tak, že jej museli odvézt do nemocnice. Protože stařík není známý spisovatel a neměl u sebe pistoli, dostal nakládačku a pes po něm neštěkne. Odborníci jednání rabiáta vědecky vysvětlují: “Když je člověk unavený a dostane se do stresové situace, je větší pravděpodobnost, že se projeví agresivně“, „Tempo, kterému jsme v dnešní době každodenně vystaveni, způsobuje, že jsme předrážděni. Po člověku se chce mnoho věcí, které nemůže zvládnout. Žije v neustálém napětí a strachu. Proto ve vypjaté situaci zareaguje neadekvátně.“ Myslím, že označovat zmlácení skoro osmdesátiletého člověka za „neadekvátní reakci“ vyžaduje jistou otrlost, že za incident nemůže „tempo, kterému jsme vystaveni“, ale nějaké docela konkrétní prase, a že chovat se slušně ke starým lidem není nic, co bychom „nemohli zvládnout“. Ostatně, jak se člověk může divit, že jednání pana Paroubka pořád ještě u nás spoustě lidí imponuje! Chová se ještě fous slušněji než lidé jako ten, co si „vybil své napětí“ na starém člověku, o němž předem věděl, že se nedokáže bránit.
Podle Paroubka vláda ohrozila bezpečnost země, když v době zvýšeného ohrožení odvolala šéfa civilní rozvědky Randáka. Destabilizovala tím celý zpravodajský systém ČR. Nejde prý jen o nekompetentnost a diletantství, ale o přímé ohrožení bezpečnosti ČR. Zároveň se Paroubek zaklíná, že vláda má „plnou podporu ČSD v boji proti terorismu“. To je ovšem jen pokrytecký žvást. Jsou určité situace v životě země, kdy by se politik měl chovat i ke svým protivníkům loajálně. Politik, který pro takové situace nemá cit, je potenciální zemský škůdce.
„Jisté je především to,“ píše v Právu Jan Eichler, „že žádný, ale opravdu žádný jejich čin (tj. čin teroristů, bd) nelze ničím ospravedlnit. Nanejvýš lze usilovat o pochopení jejich logiky a záměrů a snažit se o jejich eliminaci.“ Tu je velmi šťastně jaksi v kostce podána v kostce ideologie mnichovanství: logiku stížností na národnostní poměry v ČSR bylo možné pochopit a snažit se o eliminaci nespravedlností: jenže ne v roce 1938 a ne v situaci, kdy stěžovatelem byl Adolf Hitler. Povinností Chamberlaina a Daladiera bylo tehdy nepochopit a nesnažit se.
Pákistánský prezident Mušaraf tvrdí ve svých Pamětech, které vyšly právě teď, že v roce 2002 plánovala Al-Kajdá únos několika letadel ČSA, jimiž chtěla demolovat londýnské letiště Heathrow. Hlavním motivem pro ně prý byla „nedbalá bezpečnostní opatření“ na ruzyňském letišti a v ČSA. Jsem přesvědčený, že pokud je informace o nynějších chystaných teroristických útocích v Praze podložená (jako že asi je), důvod je tentýž.
Pokud ovšem u nás opravdu k něčemu dojde, je třeba vzít v úvahu to, co dnes velmi pěkně napsal do MfD Roman Joch: „…státní bezpečnostní aparát není téměř nikdy schopen předejít prvnímu úderu. Ten je téměř vždy úspěšný. Prozíravost a spravedlnost státu se měří jeho schopností předejít druhému, třetímu, čtvrtému, sedmnáctému úderu.“
Rusové hodlají dodávat zemní plyn z velkého naleziště v Barentsově moři nikoli do USA, jak se původně předpokládalo, ale do Evropy. Slíbil to prezident Putin během své návštěvy Francie. Podle expertů, o nichž hovoří ve svém článku Petra Procházková, „vstřícnost Kremlu vůči Evropě se stane nakonec vážnou příčinou rozkolu mezi USA a Ruskam“. Řekl bych, že rozkol, o nějž Rusům (i v tomto případě) jde, je rozkol mezi Evropou a USA. Už je na něj pěkně zaděláno.
Středa 27. září
Že Topolánkova vláda nemá v nadcházejícím hlasování šanci dostat důvěru, je víc než jasné. Už jen při pomyšlení na nechutné chvástavé řeči, které pak povede Jiří Paroubek (ale nejen na ně) se mi dělá nanic, a jistě nejsem sám. To ovšem není žádný argument. Je nicméně zjevné, že přesto, že Topolánek důvěru nedostane, velmi záleží na tom, jak budou hlasovat lidovci a zelení. Není vůbec jedno, zda dají Topolánkově vládě důvěru přímou, nebo tzv. umírněnou (tj. nezúčastní se hlasování). Zvláště KDU-ČSL působí v poslední době dojmem, jako by chtěla skládat reparát z kalouskismu a jako by svému expředsedovi nezazlívala akci samu, nýbrž jen nedbalé provedení. Ostatně jak by ne, když do Kalousokova veletoče bylo namočeno v podstatě celé vedení a zřejmě i celý poslanecký klub partaje. Lidovci a zelení mají proč se na Topolánka zlobit: zachoval se k nim jednak nemravně a jednak nesmírně hloupě. Neměli by však zapomínat, že nejde o Topolánka (ten tak jako tak nemá šanci), ale o Paroubkův neřestný komplot s komunisty. Neúčastí na hlasování Topolánkovi neuškodí (tomu už uškodit nelze), ale Paroubkovi pomohou. Snad by s ohledem na to mohli s jakýmsi státoprávním ohražením dát Topolánkovi důvěru. Když to neudělají, nemůže se jim (zejména zeleným, ti zatím jako jediná česká parlamentní strana neloví bobříka vyčůranosti) nikdo divit. Ale bude to chyba.
Kromě hlasování o důvěře se schyluje k hlasování o rozpočtu. To zjevně pro ČSSD není tak významná otázka (když bude vláda svržena, proč jí nepožehnat rozpočet). Taky se zdá, že Paroubek, velmi citlivý na veřejné mínění, zaregistroval, že jeho arogantní politický styl lidi přece jen trochu odpuzuje, a rád z něj sleví tam, kde ho to nic nestojí. Zásadní otázkou se stalo, zda privatizovat kus ČEZu, nebo kus pražského letiště. Rád to přenechám odborníkům, jako laikovi mi to připadá trochu směšné. Jiří Paroubek mi ve vztahu k veřejnému mínění připomíná amerického senátora, o němž píše John Kennedy v Profilech odvahy: ten v zájmu svého znovuzvolení hlasoval vždy jen pro návrhy, u nichž bylo zjevné, že získají většinu. Jak Kennedy poznamenává, je povzbudivé, že tento recept se neosvědčil. Jenže to bylo v USA.
Topolánkova vláda chce mj. předložit změnu volebního zákona do PS. Počet poslanců je prý třeba snížit na 199 a zároveň zákon upravit tak, aby vrátil menším stranám spravedlivé zastoupení a garantoval vítězné straně stabilní vládní podporu. Obávám se, že uspokojit poslední dva požadavky najednou bude dosti svízelné. Přitom na eliminaci patových situací by úplně stačilo naopak zvýšit počet poslanců na 249 a vrátit se k původnímu algoritmu přidělování mandátů, který platil před rokem 2002.
V parlamentu ČR probíhají populistické hrátky ohledně imunity. Existují v tuto chvíli dva návrhy, jak ji omezit: buď by platila jen po dobu výkonu mandátu, nebo by byla zrušena úplně s výjimkou imunity za hlasování a projevy ve sněmovně. Imunita je prý v demokratickém státě přežitkem. Jistě. My jsme ale postkomunistický stát a tváří v tvář vyhlídce, že se k moci prokouše Paroubek a komunisté, je třeba na současném vymezení imunity trvat. Stejně to pak možná nebude nic platné.
Podle českého statistického úřadu si dnes průměrný Čech žije o třetinu lépe než za komunismu. Problém je, pokud se nemýlím, v tom, že ve srovnání s dobou komunistů průměrných Čechů poněkud ubylo.
Českými médii zmítá další pseudopřípad: čeští učenci objevili hrob Reinharda Heydricha. Nyní vzniká spor o to, zda si Heydrich hrob zaslouží nebo ne. Považuji Reinharda Heydricha za mimořádně ohavného válečného zločince. Zároveň mi zůstává rozum stát nad tím, co veřejně prohlásil vojenský historik Eduard Stehlík: „Popel zavražděných lidí nacisté sypali do řek a Heydrich by měl mít důstojný hrob?“ Je pan Stehlík přívrženec sypání popelu zemřelých do řek? Myslí si, že někteří lidé by měli mít hrob nedůstojný? Na hrob má nárok každý, zločinec nezločinec. On si to Pán Bůh nakonec přebere a není naším úkolem mu fušovat do řemesla – tedy aspoň sypáním popela do řek, které u nás zavedl Klement Gottwald. Je příznačné, že českým historikům se to líbí. Vypovídá to hodně o českých historicích.
Ke včerejší zprávě o setkání předsedy ČSSD Paroubka s představiteli mediálních rad je třeba doplnit, že pan Paroubek se sešel nikoli s celými mediálními radami, nýbrž jen s těmi členy, kteří byli dosazeni ČSSD. To je v podstatě ještě větší drzost: pan Paroubek si začíná pěstovat v radách svou mediálně dozorčí kliku.
Chválit českého politika je činnost nesmírně riskantní a politický komentátor by se jí měl pokud možno vystříhat. Občas se ovšem neudrží a propadne trestuhodné naivitě, což se stalo mně, když jsem utrousil několik nepromyšlených vlídných slov na adresu Petry Buzkové. Paní Buzková mne hravě usvědčila z indolence rozhovorem, který poskytla Mladé frontě Dnes. Šmajchluje se v něm bez zábran k nynějšímu lídru ČSSD Paroubkovi a kroutí se přitom jako žížala: má sice s komunisty problém, ale na druhé straně nebude vyčítat ČSSD, když se s nimi spustí. Pan Paroubek je kus profesionála a je mnohem slušnější než pan Zeman (to druhé je z hlediska paní Buzkové sice pochopitelné, ale poněkud subjektivní – pan Paroubek se totiž nikdy nevěnoval jejímu sexuálnímu životu s takovou náruživostí jako pan Zeman). Paní Buzková se svým rozhovorem dostala do širšího výběru kandidátů na příštího bobříka vyčůranosti. Můj poklesek je snad omluvitelný tím, že bych strašně rád našel v ČSSD někoho, kdo se chová aspoň trochu normálně. Hledám, hledám, ale pořád se mi to nějak nedaří. Prominenti ČSSD se chovají tváří v tvář Paroubkovi podobně jako kdysi za první republiky a za protektorátu čeští komunisté vůči Gottwaldovi a jeho řídícímu orgánu Stalinovi. Byli mezi nimi tenkrát i lidé aspoň relativně inteligentní, ale když vůdce zařval, schovali si svou inteligenci rychle do kalhot. ČSSD je v tomto ohledu bohužel strana výrazně komunistického typu.
Evropa (a Německo jako masochistický předvoj Evropy) si sama generuje další konflikt s islamisty. Podnětem je inscenace Mozartova Idomenea v Německé opeře v Berlíně. K věci se ještě vrátíme.
Paroubek si nadiktoval podmínky, za kterých je sociální demokracie ochotná uvažovat o podpoře návrhu rozpočtu, s nímž přichází ODS. Podobají se (už zase) rakousko-uherskému ultimátu Srbsku z léta 1914. Paroubkovy napoleonské způsoby nejen v této věci (ve skutečnosti způsob, jak využívá teroristické hrozby k soustavným útokům na vládu, není nic jiného) jsou odpudivé tak, že na to podle posledního průzkumu STEM reaguje i veřejnost: Paroubkovi a jeho věrnému souputníku Sobotkovi (pozoruhodná dvojice! Jeden nedokáže být loajální za žádných okolností k nikomu, druhý je loajální za všech okolností ke každému; je těžké si představit šťastnější kombinaci) klesla popularita o víc než deset procent. Průzkumy popularity politiků mají své zvláštnosti ( ještě se k tomu vrátíme), ale v tomto případě odrážejí cosi reálného.
Paroubek a předseda poslaneckého klubu Hašek se v pondělí sešli se zástupci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, podle slov předsedy RRTV Žáka (pan Žák má víc než blízko k ČSSD), „aby konzultovali komunikaci mezi radami a novou sněmovnou“. Hašek se totiž prý má stát předsedou sněmovní mediální komise. Nicméně ještě jím není a navíc není vůbec jasné, proč má komunikaci mezi radami a sněmovnou domlouvat ČSSD a její předseda Paroubek. Rady měly tento způsob „komunikace“ odmítnout, vzniká podezření, že se tam pekl jakýsi „New Deal“ ve vztahu ČSSD a „veřejnoprávních“ elektronických médií. Navíc sociální demokracii ještě tenhle stát (a tedy i veřejnoprávní média) nepatří a nedá se vyloučit, že jí ani patřit nebude. Není to ani nejsilnější parlamentní strana. Otázka, jak je možné, že na takové jednání přistoupili předsedové rad a hlavně předseda RTV Žák, je víceméně řečnická. ČSSD začíná v České republice hospodařit jako ve svém, ačkoli k tomu (ještě) nemá žádný mandát.
Případ Jana Beneše má jakousi repliku. Mladý řimbaba vytáhl z auta osmasedmdesátiletého penzistu, který malinko narazil do jeho bouráku a poškrabal mu lak, a na místě ho zmlátil tak, že jej museli odvézt do nemocnice. Protože stařík není známý spisovatel a neměl u sebe pistoli, dostal nakládačku a pes po něm neštěkne. Odborníci jednání rabiáta vědecky vysvětlují: “Když je člověk unavený a dostane se do stresové situace, je větší pravděpodobnost, že se projeví agresivně“, „Tempo, kterému jsme v dnešní době každodenně vystaveni, způsobuje, že jsme předrážděni. Po člověku se chce mnoho věcí, které nemůže zvládnout. Žije v neustálém napětí a strachu. Proto ve vypjaté situaci zareaguje neadekvátně.“ Myslím, že označovat zmlácení skoro osmdesátiletého člověka za „neadekvátní reakci“ vyžaduje jistou otrlost, že za incident nemůže „tempo, kterému jsme vystaveni“, ale nějaké docela konkrétní prase, a že chovat se slušně ke starým lidem není nic, co bychom „nemohli zvládnout“. Ostatně, jak se člověk může divit, že jednání pana Paroubka pořád ještě u nás spoustě lidí imponuje! Chová se ještě fous slušněji než lidé jako ten, co si „vybil své napětí“ na starém člověku, o němž předem věděl, že se nedokáže bránit.
Podle Paroubka vláda ohrozila bezpečnost země, když v době zvýšeného ohrožení odvolala šéfa civilní rozvědky Randáka. Destabilizovala tím celý zpravodajský systém ČR. Nejde prý jen o nekompetentnost a diletantství, ale o přímé ohrožení bezpečnosti ČR. Zároveň se Paroubek zaklíná, že vláda má „plnou podporu ČSD v boji proti terorismu“. To je ovšem jen pokrytecký žvást. Jsou určité situace v životě země, kdy by se politik měl chovat i ke svým protivníkům loajálně. Politik, který pro takové situace nemá cit, je potenciální zemský škůdce.
„Jisté je především to,“ píše v Právu Jan Eichler, „že žádný, ale opravdu žádný jejich čin (tj. čin teroristů, bd) nelze ničím ospravedlnit. Nanejvýš lze usilovat o pochopení jejich logiky a záměrů a snažit se o jejich eliminaci.“ Tu je velmi šťastně jaksi v kostce podána v kostce ideologie mnichovanství: logiku stížností na národnostní poměry v ČSR bylo možné pochopit a snažit se o eliminaci nespravedlností: jenže ne v roce 1938 a ne v situaci, kdy stěžovatelem byl Adolf Hitler. Povinností Chamberlaina a Daladiera bylo tehdy nepochopit a nesnažit se.
Pákistánský prezident Mušaraf tvrdí ve svých Pamětech, které vyšly právě teď, že v roce 2002 plánovala Al-Kajdá únos několika letadel ČSA, jimiž chtěla demolovat londýnské letiště Heathrow. Hlavním motivem pro ně prý byla „nedbalá bezpečnostní opatření“ na ruzyňském letišti a v ČSA. Jsem přesvědčený, že pokud je informace o nynějších chystaných teroristických útocích v Praze podložená (jako že asi je), důvod je tentýž.
Pokud ovšem u nás opravdu k něčemu dojde, je třeba vzít v úvahu to, co dnes velmi pěkně napsal do MfD Roman Joch: „…státní bezpečnostní aparát není téměř nikdy schopen předejít prvnímu úderu. Ten je téměř vždy úspěšný. Prozíravost a spravedlnost státu se měří jeho schopností předejít druhému, třetímu, čtvrtému, sedmnáctému úderu.“
Rusové hodlají dodávat zemní plyn z velkého naleziště v Barentsově moři nikoli do USA, jak se původně předpokládalo, ale do Evropy. Slíbil to prezident Putin během své návštěvy Francie. Podle expertů, o nichž hovoří ve svém článku Petra Procházková, „vstřícnost Kremlu vůči Evropě se stane nakonec vážnou příčinou rozkolu mezi USA a Ruskam“. Řekl bych, že rozkol, o nějž Rusům (i v tomto případě) jde, je rozkol mezi Evropou a USA. Už je na něj pěkně zaděláno.
Středa 27. září
Že Topolánkova vláda nemá v nadcházejícím hlasování šanci dostat důvěru, je víc než jasné. Už jen při pomyšlení na nechutné chvástavé řeči, které pak povede Jiří Paroubek (ale nejen na ně) se mi dělá nanic, a jistě nejsem sám. To ovšem není žádný argument. Je nicméně zjevné, že přesto, že Topolánek důvěru nedostane, velmi záleží na tom, jak budou hlasovat lidovci a zelení. Není vůbec jedno, zda dají Topolánkově vládě důvěru přímou, nebo tzv. umírněnou (tj. nezúčastní se hlasování). Zvláště KDU-ČSL působí v poslední době dojmem, jako by chtěla skládat reparát z kalouskismu a jako by svému expředsedovi nezazlívala akci samu, nýbrž jen nedbalé provedení. Ostatně jak by ne, když do Kalousokova veletoče bylo namočeno v podstatě celé vedení a zřejmě i celý poslanecký klub partaje. Lidovci a zelení mají proč se na Topolánka zlobit: zachoval se k nim jednak nemravně a jednak nesmírně hloupě. Neměli by však zapomínat, že nejde o Topolánka (ten tak jako tak nemá šanci), ale o Paroubkův neřestný komplot s komunisty. Neúčastí na hlasování Topolánkovi neuškodí (tomu už uškodit nelze), ale Paroubkovi pomohou. Snad by s ohledem na to mohli s jakýmsi státoprávním ohražením dát Topolánkovi důvěru. Když to neudělají, nemůže se jim (zejména zeleným, ti zatím jako jediná česká parlamentní strana neloví bobříka vyčůranosti) nikdo divit. Ale bude to chyba.
Kromě hlasování o důvěře se schyluje k hlasování o rozpočtu. To zjevně pro ČSSD není tak významná otázka (když bude vláda svržena, proč jí nepožehnat rozpočet). Taky se zdá, že Paroubek, velmi citlivý na veřejné mínění, zaregistroval, že jeho arogantní politický styl lidi přece jen trochu odpuzuje, a rád z něj sleví tam, kde ho to nic nestojí. Zásadní otázkou se stalo, zda privatizovat kus ČEZu, nebo kus pražského letiště. Rád to přenechám odborníkům, jako laikovi mi to připadá trochu směšné. Jiří Paroubek mi ve vztahu k veřejnému mínění připomíná amerického senátora, o němž píše John Kennedy v Profilech odvahy: ten v zájmu svého znovuzvolení hlasoval vždy jen pro návrhy, u nichž bylo zjevné, že získají většinu. Jak Kennedy poznamenává, je povzbudivé, že tento recept se neosvědčil. Jenže to bylo v USA.
Topolánkova vláda chce mj. předložit změnu volebního zákona do PS. Počet poslanců je prý třeba snížit na 199 a zároveň zákon upravit tak, aby vrátil menším stranám spravedlivé zastoupení a garantoval vítězné straně stabilní vládní podporu. Obávám se, že uspokojit poslední dva požadavky najednou bude dosti svízelné. Přitom na eliminaci patových situací by úplně stačilo naopak zvýšit počet poslanců na 249 a vrátit se k původnímu algoritmu přidělování mandátů, který platil před rokem 2002.
V parlamentu ČR probíhají populistické hrátky ohledně imunity. Existují v tuto chvíli dva návrhy, jak ji omezit: buď by platila jen po dobu výkonu mandátu, nebo by byla zrušena úplně s výjimkou imunity za hlasování a projevy ve sněmovně. Imunita je prý v demokratickém státě přežitkem. Jistě. My jsme ale postkomunistický stát a tváří v tvář vyhlídce, že se k moci prokouše Paroubek a komunisté, je třeba na současném vymezení imunity trvat. Stejně to pak možná nebude nic platné.
Podle českého statistického úřadu si dnes průměrný Čech žije o třetinu lépe než za komunismu. Problém je, pokud se nemýlím, v tom, že ve srovnání s dobou komunistů průměrných Čechů poněkud ubylo.
Českými médii zmítá další pseudopřípad: čeští učenci objevili hrob Reinharda Heydricha. Nyní vzniká spor o to, zda si Heydrich hrob zaslouží nebo ne. Považuji Reinharda Heydricha za mimořádně ohavného válečného zločince. Zároveň mi zůstává rozum stát nad tím, co veřejně prohlásil vojenský historik Eduard Stehlík: „Popel zavražděných lidí nacisté sypali do řek a Heydrich by měl mít důstojný hrob?“ Je pan Stehlík přívrženec sypání popelu zemřelých do řek? Myslí si, že někteří lidé by měli mít hrob nedůstojný? Na hrob má nárok každý, zločinec nezločinec. On si to Pán Bůh nakonec přebere a není naším úkolem mu fušovat do řemesla – tedy aspoň sypáním popela do řek, které u nás zavedl Klement Gottwald. Je příznačné, že českým historikům se to líbí. Vypovídá to hodně o českých historicích.
Ke včerejší zprávě o setkání předsedy ČSSD Paroubka s představiteli mediálních rad je třeba doplnit, že pan Paroubek se sešel nikoli s celými mediálními radami, nýbrž jen s těmi členy, kteří byli dosazeni ČSSD. To je v podstatě ještě větší drzost: pan Paroubek si začíná pěstovat v radách svou mediálně dozorčí kliku.
Chválit českého politika je činnost nesmírně riskantní a politický komentátor by se jí měl pokud možno vystříhat. Občas se ovšem neudrží a propadne trestuhodné naivitě, což se stalo mně, když jsem utrousil několik nepromyšlených vlídných slov na adresu Petry Buzkové. Paní Buzková mne hravě usvědčila z indolence rozhovorem, který poskytla Mladé frontě Dnes. Šmajchluje se v něm bez zábran k nynějšímu lídru ČSSD Paroubkovi a kroutí se přitom jako žížala: má sice s komunisty problém, ale na druhé straně nebude vyčítat ČSSD, když se s nimi spustí. Pan Paroubek je kus profesionála a je mnohem slušnější než pan Zeman (to druhé je z hlediska paní Buzkové sice pochopitelné, ale poněkud subjektivní – pan Paroubek se totiž nikdy nevěnoval jejímu sexuálnímu životu s takovou náruživostí jako pan Zeman). Paní Buzková se svým rozhovorem dostala do širšího výběru kandidátů na příštího bobříka vyčůranosti. Můj poklesek je snad omluvitelný tím, že bych strašně rád našel v ČSSD někoho, kdo se chová aspoň trochu normálně. Hledám, hledám, ale pořád se mi to nějak nedaří. Prominenti ČSSD se chovají tváří v tvář Paroubkovi podobně jako kdysi za první republiky a za protektorátu čeští komunisté vůči Gottwaldovi a jeho řídícímu orgánu Stalinovi. Byli mezi nimi tenkrát i lidé aspoň relativně inteligentní, ale když vůdce zařval, schovali si svou inteligenci rychle do kalhot. ČSSD je v tomto ohledu bohužel strana výrazně komunistického typu.
Evropa (a Německo jako masochistický předvoj Evropy) si sama generuje další konflikt s islamisty. Podnětem je inscenace Mozartova Idomenea v Německé opeře v Berlíně. K věci se ještě vrátíme.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
