UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Úterý 19. září
Premiér Topolánek se prý domnívá, že pokud vláda dostane při hlasování o důvěře sto hlasů, není povinna podat demisi. Odvolává se na formulaci v ústavě, kde se praví, že vláda je povinna podat demisi, odmítne-li Sněmovna její žádost o důvěru. Tento výklad ústavy je absurdní, citované ustanovení se týká žádosti o důvěru v průběhu vládnutí. ODS by měla spíš myslet na to, jak zajistí, aby důvěru nedostala případná Paroubkova vláda. To je jediný ústavně čistý způsob, jak se může Paroubka zbavit.
Předseda zelených se zúčastnil „semináře“ Centra pro ekonomiku a politiku. Diskusi pod jednoznačným názvem „Ekonomické pravdy a mýty“ moderoval, jak je zvykem, prezident Klaus, který Bursíkovi během ní mj. řekl: „Polemizoval bych s každou vaší větou.“ Předseda zelených se podivil, že se moderátor přidává k jeho oponentům, Římanovi a publicistovi Ivanu Březinovi. Na tom není přece nic překvapivého: souvisí to s tím, jak prezident a jeho okolí chápe diskusi: totiž jako utkání v boxu, v němž rozhodčí spolu s tím, který je jeho srdci milý, řežou společného protivníka.
Patroubek honem navštívil Zemana a tlumočil veřejnosti, že má jeho podporu. Návštěvu Tlustého prý „společně charakterizovali jako vrchol zoufalství ministra financí“. Zeman se veřejně pouze zastal exministra Rusnoka – doporučil ho prý Tlustému jako svého nejschopnějšího ministra financí a schopnost by měla být odměňována, nikoli trestána (rozuměj vyloučením ze strany, kterým mu hrozí Paroubek). Zdá se, že Tlustý nejednal po dohodě s Topolánkem a Zeman rozhodně nejednal po dohodě s Paroubkem. Zeman se jistě s Paroubkem dohadovat nemusí, ale jeho iniciativa je stejně výmluvná jako ta Tlustého.
V Maďarsku došlo k největším násilnostem od změny režimu. Podnětem byl asi hodinový projev premiéra Gyurcsánye, který držel na neveřejném zasedání poslaneckého klubu MSZP v květnu tohoto roku. Projev byl pojat velmi nekonvenčně, s výrazivem připomínajícím odposlechy našich fotbalových bossů. Premiér se zjevně snažil své spolustraníky získat pro politiku razantnějších reforem; v tom rámci prohlásil, že straničtí představitelé v minulých letech (a to včetně něho samého) lhali od rána do večera a že on v tom už nehodlá pokračovat. Kdosi to vynesl, vzbudilo to pohoršení, na němž pochopitelně participuje opozice a krajní pravice (blíží se komunální volby). Až do včerejška do večera byly demonstrace (před parlamentem) pokojné, v noci se ovšem několikatisícový rozzuřený dav pokusil vniknout do budovy televize (chtěli tam přečíst prohlášení), střetl se s policií, která zásah nezvládla, zdemoloval celé přízemí budovy a její okolí včetně pomníku ruským vojákům padlým při dobývání města v roce 1945. Demonstruje se (poklidně) v celé zemi. Prezident Sólyom vyzval Gyurcsánye k tomu, aby se za své výroky omluvil a hovořil o „morální krizi“. K tématu se ještě vrátíme.
Středa 20. září
V Budapešti pokračovaly v noci nepokoje. Policie byla tentokrát už na výši situace a podařilo se jí zabránit nejhoršímu. Přesto došlo k jakýmsi devastacím části Rákócziho třídy, náměstí Lujzy Blaha(ové) a náměstí Oktogon. Demonstranti (nevím, zda se těm nočním vandalům má říkat demonstranti) se ovšem soustředili zejména na náměstí Republiky, kde sídlí sekretariát Maďarské socialistické strany. Policie i zde obstála. I zde se nabízí jakási hrozivá analogie, náměstí se totiž stalo dějištěm jednoho dosti krvavého incidentu v době maďarské revoluce v roce 1956. K čemuž se ještě vrátíme. Nepochybuji o tom, že nespokojenost části maďarské veřejnosti s vládnutím MSZP je oprávněná. Já také nejsem spokojen s vládnutím ČSSD. Mám jen jisté pochybnosti o tom, zda je dobré do těchto sporů zatahovat pouliční svoloč (jistě se to stalo bezděčně, nebyl v tom žádný záměr, jen se neřeklo jasně: o vás nestojíme; a opatrnost je v těchto případech na místě), rozmlátit jedno město, které, přiznám se, mám velmi rád, a zda by např. per analogiam stálo za to kvůli Paroubkovi zapálit budovy na Kavčích horách.
V Česku je velká sláva z toho, že naši zemi navštívil kambodžský král, který zde dospíval a umí perfektně česky. Pro Norodoma Sihamoniho byl pobyt v Praze zjevně hezkým zážitkem a rád se k němu vrací. Nemůžu říci, že by mi to nebylo sympatické, i když mám dojem, že pro jeho zemi dnes nemůžeme mnoho udělat. Nechápu jen, proč ho místopředseda Senátu Pithart chce oslovovat „pane králi“. Pan Pithart je obětí bolševických televizních pohádek. Králi se říká Vaše Veličenstvo.
Maďarské nepokoje vytvořily prostor pro seberealizaci extremistických stran. Extremistické maďarské strany tyjí z otevřených skutečných problémů, s nimiž si středoevropské národy nevědí rady. Totéž platí pro německé nacionály, kteří se probili do dalšího (východo)německého zemského parlamentu. Postkomunistické oblasti znamenají pro Evropu skutečný problém: buď se tam pozvolna prosazují podezřelí nacionalisté (Polsko, bývalá Dederonie, teď se jakýsi otazník vznáší i nad Maďarskem), nebo nacionální socialisté slovanské provenience (Slovensko, Česká republika). Demokracie tu, jak se zdá, nemá dost živné půdy k existenci. Téma je velmi závažné a ještě se k němu vrátíme.
Vatikán otevřel archivy z let 1922 až 1939 a v té souvislosti se prý bude jevit jinak i politika papeže Pia XII., který je tradičně prezentován jako kolaborant s nacisty. Toto pojetí, byť nejsa katolíkem, považuji za nesmírnou drzost. Před morálním odsudkem je třeba si položit tu elementární otázku, kterou Západu kdysi kladl sám Josef Vissarionovič Stalin: kolik měl papež divizí?
„Nemáme ještě extrémní pravici? Však se dočkáme“ zní titulek glosy Jana Jandourka v Mladé frontě dnes. Myslím si, že jednak už extrémní pravici máme, i když existuje zatím jen v rámci ODS (Zahradil, Říman etc.), a jednak, naší daleko působivější specialitou je odjakživa extrémní levice. A tu máme dnes dokonce ve dvou verzích, té filipovské a té paroubkovské.
Dnešní polská vláda trvá na kandidatuře exprezidenta Kwasniewského na místo generálního sekretáře OSN. Zároveň, pokud se dobře pamatuji, chce pana Kwasniewského zavřít za nekalé levicové pikle. Bude pan Kwasniewski v budoucnu řídit OSN z nějakého varšavského kriminálu?
Čtvrtek 21. září
Ministr Langer oznámil včera na tiskové konferenci, že obdržel od jistého novináře SMS, podle níž byly v souvislosti s vyšetřováním úniku Kubicovy zprávy do médií odposlouchávány telefony asi dvaceti politiků a novinářů. Kromě toho měly být odposlouchávány prostory Poslanecké sněmovny, ministerstva vnitra a Českého rozhlasu. Problém je v tom, že i kdyby to byla pravda, nemá ministr vnitra šanci, ty akce by šly úplně mimo něj a nemá možnost ani je ověřit, ani do nich zasáhnout. Odposlechy musí ovšem schválit soudce, v některých případech jen státní zástupce. Soudci prý odposlechy schvalují velmi ochotně (ovšem v běžných kriminálních případech, nevím, jak by tomu bylo, kdyby se jednalo o odposlech šéfa politické opozice) a jediný orgán, který má jakousi možnost kontroly, je parlamentní komise pro odposlechy (má možnost zjistit, zda k odposlechům došlo nebo ne). Tato komise však nyní zatím neexistuje – nebyla po volbách ještě ustavena. Když člověk shrne to, co si mohl přečíst dneska v novinách, má dojem, že jej policie může odposlouchávat, kdykoli ji to napadne. Věc by se měla vyjasnit. Případ Kubiceho zprávy je zpolitizován od samého počátku a je těžké se zbavit podezření, že obě strany politického sporu (ČSSD a ODS) používají podle svých okamžitých možností policii jako klacek na oponenta. Což by bylo hanebné. Zcela nelíčená zuřivost předsedy ČSSD Paroubka ve chvíli, kdy na Langrovo oznámení reagoval, dává tušit, že na celé věci asi něco bude.
Místopředseda vlády Nečas nepodpořil Topolánkův výklad ústavy, podle něhož může vládnout i se sto hlasy podpory. Není divu, výklad je úplně nesmyslný.
Právo opět demonstrovalo elementární nedostatek slušnosti, když otisklo Hanákovu odpověď na polemiku ministra Římana hned vedle té polemiky, místo aby počkalo aspoň jeden den. Hanák tam dovozuje, že za problémy s kamiony může Říman, který proti nim coby ministr dopravy nic nedělal. Říman byl ministrem dopravy v letech 1996-7. Tedy asi rok. Od roku 1998 jsou u moci sociální demokraté. Na ODS bude jejich novinářská klaka zjevně svádět všechny hříchy světa ještě v roce 2106. Stejně, jako to dělali komunisté se svými „buržoazními“ předchůdci.
Miloš Zeman si vybudoval pozici moudrého poustevníka, k němuž si jezdí pro radu politici, shodou okolností zrovna ti, s nimiž Paroubek dnes dvakrát moc počítat nemůže. Teď tam byl expředseda Kalousek, oba braši svou schůzku vydávali za setkání dvou politických mrtvol, což z jejich úst zní zvlášť důvěryhodně. Paroubek už začíná lehce zuřit a obrací se přímo proti Zemanovi, z toho se dá soudit, že expředseda ČSSD mu působí nezanedbatelné potíže. Stranu má, jak se zdá, Paroubek zatím pod kontrolou, jenže k zvrácení poměru ve sněmovně stačí jeden jediný hlas. Čeká nás ještě divoký vývoj plný zvratů.
Němci musí podle MfD přepsat dějiny. To je odvážné tvrzení, „přepisovat dějiny“ se zásadně nesmějí. V tomto případě jde sice pouze o dějiny nejvyšší německé hory Zugspitze (a sice o to, kdo ji první zdolal), ale stejně – bude to nebezpečný precedens. Měli by si napřed opatřit souhlas Historického ústavu ČAV, „Bojovníků za svobodu“ a polského prezidenta.
V Lidových novinách komentuje Eduard Freisler vojenský puč v Thajsku a v té souvislosti píše: „Například americký prezident George W. Bush se svým vývozem demokracie stejně jako třeba venezuelský vůdce Hugo Chávez se svým vnímáním dobra jen v socialismu mohou sledovat, že svět je mnohem pestřejší a že jejich politické a sociální modely na všechny země nelze uplatnit. Naštěstí.“ Na citátu zaujme jednak nonšalance, s jakou se pan Freisler staví do role rozhodčího mezi Bushem a Chavezem (jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, typický projev českého skeptika, který dobře ví, že politika je svinstvo a politici sviňáci, ať si říkají Stalin nebo Churchill), a pak to „naštěstí“: naštěstí jsou tu ještě země, které dovedou problémy řešit věcně. Tj. vojenským pučem.
Premiér Topolánek se prý domnívá, že pokud vláda dostane při hlasování o důvěře sto hlasů, není povinna podat demisi. Odvolává se na formulaci v ústavě, kde se praví, že vláda je povinna podat demisi, odmítne-li Sněmovna její žádost o důvěru. Tento výklad ústavy je absurdní, citované ustanovení se týká žádosti o důvěru v průběhu vládnutí. ODS by měla spíš myslet na to, jak zajistí, aby důvěru nedostala případná Paroubkova vláda. To je jediný ústavně čistý způsob, jak se může Paroubka zbavit.
Předseda zelených se zúčastnil „semináře“ Centra pro ekonomiku a politiku. Diskusi pod jednoznačným názvem „Ekonomické pravdy a mýty“ moderoval, jak je zvykem, prezident Klaus, který Bursíkovi během ní mj. řekl: „Polemizoval bych s každou vaší větou.“ Předseda zelených se podivil, že se moderátor přidává k jeho oponentům, Římanovi a publicistovi Ivanu Březinovi. Na tom není přece nic překvapivého: souvisí to s tím, jak prezident a jeho okolí chápe diskusi: totiž jako utkání v boxu, v němž rozhodčí spolu s tím, který je jeho srdci milý, řežou společného protivníka.
Patroubek honem navštívil Zemana a tlumočil veřejnosti, že má jeho podporu. Návštěvu Tlustého prý „společně charakterizovali jako vrchol zoufalství ministra financí“. Zeman se veřejně pouze zastal exministra Rusnoka – doporučil ho prý Tlustému jako svého nejschopnějšího ministra financí a schopnost by měla být odměňována, nikoli trestána (rozuměj vyloučením ze strany, kterým mu hrozí Paroubek). Zdá se, že Tlustý nejednal po dohodě s Topolánkem a Zeman rozhodně nejednal po dohodě s Paroubkem. Zeman se jistě s Paroubkem dohadovat nemusí, ale jeho iniciativa je stejně výmluvná jako ta Tlustého.
V Maďarsku došlo k největším násilnostem od změny režimu. Podnětem byl asi hodinový projev premiéra Gyurcsánye, který držel na neveřejném zasedání poslaneckého klubu MSZP v květnu tohoto roku. Projev byl pojat velmi nekonvenčně, s výrazivem připomínajícím odposlechy našich fotbalových bossů. Premiér se zjevně snažil své spolustraníky získat pro politiku razantnějších reforem; v tom rámci prohlásil, že straničtí představitelé v minulých letech (a to včetně něho samého) lhali od rána do večera a že on v tom už nehodlá pokračovat. Kdosi to vynesl, vzbudilo to pohoršení, na němž pochopitelně participuje opozice a krajní pravice (blíží se komunální volby). Až do včerejška do večera byly demonstrace (před parlamentem) pokojné, v noci se ovšem několikatisícový rozzuřený dav pokusil vniknout do budovy televize (chtěli tam přečíst prohlášení), střetl se s policií, která zásah nezvládla, zdemoloval celé přízemí budovy a její okolí včetně pomníku ruským vojákům padlým při dobývání města v roce 1945. Demonstruje se (poklidně) v celé zemi. Prezident Sólyom vyzval Gyurcsánye k tomu, aby se za své výroky omluvil a hovořil o „morální krizi“. K tématu se ještě vrátíme.
Středa 20. září
V Budapešti pokračovaly v noci nepokoje. Policie byla tentokrát už na výši situace a podařilo se jí zabránit nejhoršímu. Přesto došlo k jakýmsi devastacím části Rákócziho třídy, náměstí Lujzy Blaha(ové) a náměstí Oktogon. Demonstranti (nevím, zda se těm nočním vandalům má říkat demonstranti) se ovšem soustředili zejména na náměstí Republiky, kde sídlí sekretariát Maďarské socialistické strany. Policie i zde obstála. I zde se nabízí jakási hrozivá analogie, náměstí se totiž stalo dějištěm jednoho dosti krvavého incidentu v době maďarské revoluce v roce 1956. K čemuž se ještě vrátíme. Nepochybuji o tom, že nespokojenost části maďarské veřejnosti s vládnutím MSZP je oprávněná. Já také nejsem spokojen s vládnutím ČSSD. Mám jen jisté pochybnosti o tom, zda je dobré do těchto sporů zatahovat pouliční svoloč (jistě se to stalo bezděčně, nebyl v tom žádný záměr, jen se neřeklo jasně: o vás nestojíme; a opatrnost je v těchto případech na místě), rozmlátit jedno město, které, přiznám se, mám velmi rád, a zda by např. per analogiam stálo za to kvůli Paroubkovi zapálit budovy na Kavčích horách.
V Česku je velká sláva z toho, že naši zemi navštívil kambodžský král, který zde dospíval a umí perfektně česky. Pro Norodoma Sihamoniho byl pobyt v Praze zjevně hezkým zážitkem a rád se k němu vrací. Nemůžu říci, že by mi to nebylo sympatické, i když mám dojem, že pro jeho zemi dnes nemůžeme mnoho udělat. Nechápu jen, proč ho místopředseda Senátu Pithart chce oslovovat „pane králi“. Pan Pithart je obětí bolševických televizních pohádek. Králi se říká Vaše Veličenstvo.
Maďarské nepokoje vytvořily prostor pro seberealizaci extremistických stran. Extremistické maďarské strany tyjí z otevřených skutečných problémů, s nimiž si středoevropské národy nevědí rady. Totéž platí pro německé nacionály, kteří se probili do dalšího (východo)německého zemského parlamentu. Postkomunistické oblasti znamenají pro Evropu skutečný problém: buď se tam pozvolna prosazují podezřelí nacionalisté (Polsko, bývalá Dederonie, teď se jakýsi otazník vznáší i nad Maďarskem), nebo nacionální socialisté slovanské provenience (Slovensko, Česká republika). Demokracie tu, jak se zdá, nemá dost živné půdy k existenci. Téma je velmi závažné a ještě se k němu vrátíme.
Vatikán otevřel archivy z let 1922 až 1939 a v té souvislosti se prý bude jevit jinak i politika papeže Pia XII., který je tradičně prezentován jako kolaborant s nacisty. Toto pojetí, byť nejsa katolíkem, považuji za nesmírnou drzost. Před morálním odsudkem je třeba si položit tu elementární otázku, kterou Západu kdysi kladl sám Josef Vissarionovič Stalin: kolik měl papež divizí?
„Nemáme ještě extrémní pravici? Však se dočkáme“ zní titulek glosy Jana Jandourka v Mladé frontě dnes. Myslím si, že jednak už extrémní pravici máme, i když existuje zatím jen v rámci ODS (Zahradil, Říman etc.), a jednak, naší daleko působivější specialitou je odjakživa extrémní levice. A tu máme dnes dokonce ve dvou verzích, té filipovské a té paroubkovské.
Dnešní polská vláda trvá na kandidatuře exprezidenta Kwasniewského na místo generálního sekretáře OSN. Zároveň, pokud se dobře pamatuji, chce pana Kwasniewského zavřít za nekalé levicové pikle. Bude pan Kwasniewski v budoucnu řídit OSN z nějakého varšavského kriminálu?
Čtvrtek 21. září
Ministr Langer oznámil včera na tiskové konferenci, že obdržel od jistého novináře SMS, podle níž byly v souvislosti s vyšetřováním úniku Kubicovy zprávy do médií odposlouchávány telefony asi dvaceti politiků a novinářů. Kromě toho měly být odposlouchávány prostory Poslanecké sněmovny, ministerstva vnitra a Českého rozhlasu. Problém je v tom, že i kdyby to byla pravda, nemá ministr vnitra šanci, ty akce by šly úplně mimo něj a nemá možnost ani je ověřit, ani do nich zasáhnout. Odposlechy musí ovšem schválit soudce, v některých případech jen státní zástupce. Soudci prý odposlechy schvalují velmi ochotně (ovšem v běžných kriminálních případech, nevím, jak by tomu bylo, kdyby se jednalo o odposlech šéfa politické opozice) a jediný orgán, který má jakousi možnost kontroly, je parlamentní komise pro odposlechy (má možnost zjistit, zda k odposlechům došlo nebo ne). Tato komise však nyní zatím neexistuje – nebyla po volbách ještě ustavena. Když člověk shrne to, co si mohl přečíst dneska v novinách, má dojem, že jej policie může odposlouchávat, kdykoli ji to napadne. Věc by se měla vyjasnit. Případ Kubiceho zprávy je zpolitizován od samého počátku a je těžké se zbavit podezření, že obě strany politického sporu (ČSSD a ODS) používají podle svých okamžitých možností policii jako klacek na oponenta. Což by bylo hanebné. Zcela nelíčená zuřivost předsedy ČSSD Paroubka ve chvíli, kdy na Langrovo oznámení reagoval, dává tušit, že na celé věci asi něco bude.
Místopředseda vlády Nečas nepodpořil Topolánkův výklad ústavy, podle něhož může vládnout i se sto hlasy podpory. Není divu, výklad je úplně nesmyslný.
Právo opět demonstrovalo elementární nedostatek slušnosti, když otisklo Hanákovu odpověď na polemiku ministra Římana hned vedle té polemiky, místo aby počkalo aspoň jeden den. Hanák tam dovozuje, že za problémy s kamiony může Říman, který proti nim coby ministr dopravy nic nedělal. Říman byl ministrem dopravy v letech 1996-7. Tedy asi rok. Od roku 1998 jsou u moci sociální demokraté. Na ODS bude jejich novinářská klaka zjevně svádět všechny hříchy světa ještě v roce 2106. Stejně, jako to dělali komunisté se svými „buržoazními“ předchůdci.
Miloš Zeman si vybudoval pozici moudrého poustevníka, k němuž si jezdí pro radu politici, shodou okolností zrovna ti, s nimiž Paroubek dnes dvakrát moc počítat nemůže. Teď tam byl expředseda Kalousek, oba braši svou schůzku vydávali za setkání dvou politických mrtvol, což z jejich úst zní zvlášť důvěryhodně. Paroubek už začíná lehce zuřit a obrací se přímo proti Zemanovi, z toho se dá soudit, že expředseda ČSSD mu působí nezanedbatelné potíže. Stranu má, jak se zdá, Paroubek zatím pod kontrolou, jenže k zvrácení poměru ve sněmovně stačí jeden jediný hlas. Čeká nás ještě divoký vývoj plný zvratů.
Němci musí podle MfD přepsat dějiny. To je odvážné tvrzení, „přepisovat dějiny“ se zásadně nesmějí. V tomto případě jde sice pouze o dějiny nejvyšší německé hory Zugspitze (a sice o to, kdo ji první zdolal), ale stejně – bude to nebezpečný precedens. Měli by si napřed opatřit souhlas Historického ústavu ČAV, „Bojovníků za svobodu“ a polského prezidenta.
V Lidových novinách komentuje Eduard Freisler vojenský puč v Thajsku a v té souvislosti píše: „Například americký prezident George W. Bush se svým vývozem demokracie stejně jako třeba venezuelský vůdce Hugo Chávez se svým vnímáním dobra jen v socialismu mohou sledovat, že svět je mnohem pestřejší a že jejich politické a sociální modely na všechny země nelze uplatnit. Naštěstí.“ Na citátu zaujme jednak nonšalance, s jakou se pan Freisler staví do role rozhodčího mezi Bushem a Chavezem (jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, typický projev českého skeptika, který dobře ví, že politika je svinstvo a politici sviňáci, ať si říkají Stalin nebo Churchill), a pak to „naštěstí“: naštěstí jsou tu ještě země, které dovedou problémy řešit věcně. Tj. vojenským pučem.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
