Úterý 25. července
Včera (a zjevně i dnes) pokračovala jednání mezi koalicí a ČSSD o programových záležitostech. Nezúčastnil se jich předseda ČSSD Paroubek, z toho je vidět, jaký význam jim on a jeho strana přikládá. (Na druhé straně má předseda ČSSD pravdu, když nabídku ODS vytvořit programové prohlášení vlády z předvolebního desatera ČSSD označil za marketingový tah: něco jiného je předvolební propaganda a něco jiného vládní program – u nás bohužel obvykle něco zcela radikálně jiného.) Ohledně volby předsedy PS prohlásil místopředseda ČSSD Škromach, že teď záleží na představitelích ODS, jak rychle spěchají do vlády, a že to vypadá, jakoby moc nespěchali. Nechápu, proč by měla ODS spěchat do vlády, jejíž příští životnost je zatím, realisticky vzato, třicetidenní. V Právu si libují, jak vicepremiér Havel „rozcupoval“ koaliční smlouvu: prohlásil o ní totiž, že vypadá, jako by ji autoři „vytvořili v hospodě po dvanáctém pivu“. Člověk by řekl, že rozcupovat něco znamená podrobit to drtivé analýze. Podle tohoto pojetí někoho „rozcupujete“, když ho prohlásíte za smradlavého skunka.

Mezitím Paroubek ohlásil, že ČSSD nominuje do příští volby předsedy PS Lubomíra Zaorálka. To je velmi znepokojivé: vypadá to, že už „utrhl“ aspoň jednoho odpadlíka z koalice.

Zdá se, že je u nás na silnicích postižitelná nejen příliš rychlá, ale taky příliš pomalá jízda, pokud narušuje plynulost provozu. Nu což, něco na tom je. Jenže u pomalé jízdy podle šéfa dopravní policie Bambase není dána žádná hranice, za kterou by automaticky padl trest. Záleží na individuálním rozhodnutí každého policisty. Na individuálním rozhodnutí policisty by mělo záležet co nejméně.

Středa 26. července
V novinách se ještě hodně píše o návrhu trojkoalice přijmout jako programové prohlášení vlády deset základních programových bodů ČSSD. Návrh v této podobě opravdu bohužel není seriózní, deset bodů se může nanejvýš stát východiskem k jednání o vládním prohlášení, které by mělo být – a pravidelně bývá – daleko propracovanější a obšírnější. Paroubek navrhuje na předsedu PS Zaorálka s tím, že nyní, když ČSSD splnila podmínku trojkoalice a jedná s ní o programu, už Zaorálkovu zvolení nestojí nic v cestě. Trojkoalice ovšem Zaorálka volit nechce (žádá předtím dohodu o rozpočtu), a tak ČSSD nejspíš svého kandidáta znovu stáhne – jde jen o taktický tah, sto prvý podporovatel asi zatím není k dispozici. Paroubek v současné době funguje jako negativista a odmítač. Tím udržuje stočlennou trojkoalici v jednotě. Není vyloučeno, že Topolánkovi to vyhovuje, zatím mu neběží třicetidenní lhůta, během níž musí požádat o důvěru. Strany se nejsou schopny domluvit přirozeně ani o obsazení dalších funkcí ve sněmovně (předsedové výborů). Na námitce, že to bude možné teprve tenkrát, až bude známo, kdo obsadí premiérské křeslo, něco je. Řešení krize je zatím v nedohlednu.

Okresní soud v Semilech odmítl majetkové nároky Ernsta Harracha, synovce Johanna Nepomuka Harracha, jemuž byl majetek zabaven na základě Benešových dekretů, pohříchu už jako mrtvému (zemřel několik dní po konci války v zajateckém táboře). Olupování mrtvol považovali naši zaostalí předkové za mimořádně ohavný zločin. Soud v Semilech prý (podle Práva) usoudil, že by bylo nesprávné, kdyby dospěl k jinému názoru v téže věci než krajský soud. Solidarita je hezká věc, musíme držet pohromadě. I když jde o olupování mrtvol.

Přední české listy vzpomínají, a to zhruba ve stejném duchu, významného výročí: před padesáti lety znárodnil egyptský prezident Násir britským a francouzským imperialistům Suezský průplav. Podle Práva to znamenalo pro „západní metropole“ „další tvrdou ránu jejich mocenským i koloniálním ambicím“. Nu což, aspoň jsou důslední, stejně o tom psali, když se to stalo. Rovněž podle Lidových novin „invaze vedla k celosvětovému odsouzení agresorů“ a „skončila éra vlivu koloniálních velmocí“. Ve skutečnosti „znárodnil“ je jako vždycky a všude synonymum pro „ukradl“. Krádež umožnil svým ohavně podraznickým jednáním americký prezident Eisenhower, který nechal své spojence ve štychu a na pospas plešatému tlučhubovi z Kremlu (mám na mysli Nikitu Chruščova). Kdyby Američané nebyli dali od Suezu ruce pryč, Chruščov by se byl po svém zvyku podělal (viz podzim 1962 a rakety na Kubě). Eisenhower byl posledním americkým politikem, který kráčel ve stopách Franklina Roosevelta a snažil se výsledků druhé světové války využít hlavně proti svým západním spojencům. Byl nechtěným duchovním otcem francouzského emancipačního úsilí, které nese své otrávené plody dodnes, a svým způsobem přispěl i ke krvavému potlačení maďarské revoluce, které se odehrálo ve stínu „suezské krize“. Pro spravedlnost třeba dodat, že počínaje Johnem Kennedym Američané tuto nízkou politiku opustili.

Zato je třeba pochválit Lidové noviny, neboť jako jediný český list přinesly překlad článku z Tageszeitung, díky němuž nynější polská vládní garnitura vyvádí jako mohamedáni po zveřejnění karikatur proroka. Uveřejnili to jako „dokument“ a ještě navíc přinesli rozhovor s autorem článku. Budou nyní ve Varšavě pochodovat tisíce stoupenců PiS po českých vlajkách, namalovaných na ulici?

A do třetice Lidové noviny: na první stránce mne zaujal titulek článku Petra Pitharta „Odstupte, prezidente Husáku“. Nejprve jsem ucítil zlomyslnou radost, jakou cítí starý člověk, když zjistí, že zatímco sám se těší relativně dobrému zdraví, u jeho vrstevníka již propukla Alzheimrova choroba a vrací se v blouznění do doby své minulé slávy. Při bližším ohledání textu jsem zjistil, že nejde o dr. Gustáva Husáka, ale o policejního prezidenta. Text je zásadní a statečný: pouští se do hlavního policejního fackovacího panáka (standardní povaha, již má funkce policejního prezidenta od samého počátku) poté, co udělal opravdovou hloupost a strašidelným způsobem porušil silniční zákon hned v prvních dnech jeho platnosti: „Všechno, co souvisí s právem, spravedlností a rovností v České republice, je setrváváním Vladislava Husáka ve funkci po jeho stodevadesátce více než zpochybněno.“ A kde se v Petru Pithartovi najednou bere tak obrovská odvaha, že si troufne i na prezidenta, byť jen policejního? Vysvětlení je jednoduché, na podzim jsou senátní volby, které se týkají i jeho křesla. Chtěl bych panu policejnímu prezidentovi vzkázat: tím, co jste provedl, jste mne nijak zvlášť nenadchl, ale proboha, ať Vás ani nenapadne odstupovat kvůli Petru Pithartovi! Jen se obávám, že takový vzkaz je přebytečný.

Před soudem stojí exministr Mlynář. Absolutně nerozumím tomu, proč a zač je souzen. Pokusil se založit instituci v rozporu se zákonem a když byl na to upozorněn, okamžitě to odtroubil. Nikomu nevznikla žádná škoda. Přesto mu hrozí tři roky vězení. Zdá se, že české soudy mají v současné době nouzi o práci.

Čtvrtek 27. července
Při izraelském bombardování jižního Libanonu přišli o život čtyři příslušníci pozorovatelských sil OSN. Generální tajemník OSN Annan označil izraelský útok za záměrný. K čemu jsou pozorovatelé OSN v jižním Libanonu? Za jejich nečinné přítomnosti si oblast pro sebe privatizovali teroristé z Hizballáhu a ostřelují odtud třetinu Izraele. Vojáci OSN to „pozorují“ a zároveň (jistě nechtěně, ale fakticky) slouží jako živé štíty pro teroristy. K čemu jsou vojáci, kteří proti teroristům nebujují, ale jenom je pozorují, všude se pletou a brání skutečným vojákům (tj. izraelským), aby se s teroristy, kteří Izrael ohrožují, mohli vypořádat? A k čemu je celá OSN, která, jak se zdá, dbá především na tom, aby se ve světě nikde nenarušila křehká rovnováha mezi farmáři a čuňaty? OSN byla kdysi založena napůl jako sen o soužití beránků s vlky po Hitlerově porážce, zčásti jako mocenský nástroj, sloužící tomu, aby si Roosevelt se Stalinem rozdělili svět. Rooseveltova politika neodpovídala tradicím americké demokracie a Spojené státy na ni dodnes tvrdě doplácejí. Při vší úctě k největší světové demokratické velmoci, dělá si tam vůbec někdo starosti s tímto poválečným kiksem a snaží se z toho vyvodit důsledky? Pompézní oslavy výročí konce druhé světové války problém jen zametají pod koberec. OSN, kterou kdysi Američané pomáhali zakládat, se obrací čím dál tím víc proti nim (a taky proti nám, ovšem). Přitom nebýt jejich (finanční) podpory a jejich účasti, stala by se šaškárnou ještě větší než nebožka Společnost národů. Není čas ponechat OSN jejímu osudu?

Primátor Bém prý věří, že pokud se trojkoalici nepodaří přesvědčit ČSSD o podpoře nebo toleranci, mohl by jí k dosažení důvěry pomoci nějaký „konstruktivní poslanec“ ČSSD. Dá se prý věřit, že se nějaký najde. Tím pan Bém vlastně naznačuje, že se o to ODS (vlastně Topolánek) pokouší. Když si odmyslíme, že za současné situace je podobný pokus na 99,9% odsouzen k nezdaru, měl by smysl jen tenkrát, kdyby se o něm předem nežvanilo v médiích. Vystoupení pana primátora tak věcně vzato připomíná výrok : „Prosím prosím, Topolánek se furt pokouší někoho ČSSD přetáhnout“, jen je děláno trochu elegantněji. ČSSD oznámila, že do příští volby předsedy PS navrhuje opět Zaorálka, kterého ovšem stáhne, když nebude mít podporu koalice. Koalice navrhne znovu Kasala. Je předem jasné, že volba znovu skončí neúspěšně. Paroubek prohlašuje za ústupek, že hodlá při vyjednávání o předsedech výborů ODS přepustit výbor pro obranu a bezpečnost a že je ochoten navrhnout za předsedu PS někoho jiného než Zaorálka. Ústupek to je, ale mikroskopický. V současné době je jedno, který představitel ČSSD bude nominován za předsedu PS, protože celé vedení strany se skládá ze samých malých Paroubků (po čase to asi některé z nich přejde, jenže to už bude pozdě). A nejde o to, kdo bude předsedou kterého výboru, ale jak budou rozděleny funkce mezi exekutivu a legislativu. Paroubkova ústupčivost je symetrická k té koaliční (pokrytecký návrh vzít za vládní prohlášení velkohubé předvolební sliby ČSSD).

Na okraj komentáře poslance Jičínského v právu poznamenávám pouze, že poslanci mají poslancovat a komentátoři komentovat a že kombinace komentátora a poslance (v Právu takových bylo víc, viz blahoslavený Pavel Dostál, ale najdou se i na druhé straně barikády) je nejdivočejší kočkopes, jakého si lze představit. A varuji čtenáře: než začnete nějaký článek číst, koukněte se, zda ho nepodepsal poslanec. Pokud ano, neztrácejte s ním čas, je to zbytečné. (Stejnou nedůvěru je třeba mít ke komentátorům, kteří mají politické ambice a dělají více či méně zamaskovanou lobby politickým stranám).

Nositelka Nobelovy ceny Betty Williamsová prohlásila prý za jásotu několika stovek dětských posluchačů z australského Brisbane: „Momentálně bych ráda zabila George W. Bushe.“ Vykutálená babička Mary světového mírového hnutí a její dětské publikum připomínají vzdáleně, ale nutkavě palestinské děti, jásající před televizními kamerami nad jedenáctým zářím 2001. Samozřejmě s uvážením toho, že dítě tak docela neodpovídá za zrůdné nápady, které mu implantuje dospělá a formálně zcela odpovědná osoba. Je té babizně opravdu jedno, co jí slina na jazyk přinese? Zdá se, že semínka islámského fanatismu (pokud jde o formu, nikoli o obsah) padají v západním světě na úrodnou půdu. Nechci být jako paní Williamsová, nepřeji jí za její hunsné žvásty a duševní prznění dětí smrt. Ale pětadvacet na holou, ty by si nepochybně zasloužila.

Protože další číslo Událostí (a tedy i další vydání rubriky Řekli napsali) vyjde až po prázdninách, dovoluji si teď ocitovat zde z článku Roberta Čásenského v MfD pasáž, ve které se mi zalíbilo: „Nad těmito diskusemi však stojí jeden argument, který je klíčový. Před časem jsme vstoupili do NATO a stali se spojenci USA.

Jako takoví požíváme ochrany západního světa při případném napadení. Ale spojenectví, jako každé partnerství, s sebou nepřináší jen výhody, ale i závazky. Naše armáda se asi hned tak nestane rozhodující silou, která by pomohla Západu vyhrát některou z válek. Ale svůj podíl na společné obraně můžeme naplnit právě tím, že schválíme umístění základny na našem území.

Pro politiky to bude těžká chvíle, budou se muset postavit proti většinovému mínění obyvatel. Historie však zná mnoho příkladů, kdy „názor lidu“ nebyl rozhodně ten prozíravý.

Jsou chvíle - a v otázkách bezpečnostní a zahraniční politiky to bývá časté - kdy politik musí prosadit to, co považuje za správné pro budoucnost země, i navzdory momentálně převládajícímu mínění veřejnosti. A riskovat tak třeba i porážku ve volbách.

Nezbytnou výbavou skutečného politika je totiž také odvaha a ochota přijmout odpovědnost i za nepopulární kroky. Referendum s předem očekávatelným výsledkem by příliš odvážné nebylo. Odvážné a odpovědné bude říci: Ano, jsme součástí Západu a spojenci USA, a proto, pokud budeme požádáni, odsouhlasíme umístění americké základny v Česku.“

Václav Klaus prý (podle Lidových novin) uvažuje o tom, že by inicioval, zjevně po dohodě s Paroubkem, vznik úřednické vlády, která by připravila mimořádné volby, alem ještě předtím mu dopomohla ke znovuzvolení. Proto by musela volby připravovat nikoli půl roku, jak by dal rozum, ale dva a půl roku. V jejím čele by mohl stát Vladimír Doluhý, který kdysi pobavil českou veřejnost panickým úprkem z ministerského křesla pár měsíců před tím, než začala opravdová vládní krize. Tento plán spojuje nepříjemné pro Topolánka s užitečným pro Klause a v ODS prý naráží na tvrdý odpor. Problém je v tom, že si ODS měla svůj vztah s expředsedou zásadním způsobem upravit v prvních měsících po jeho odchodu. Z vyčůranosti to neudělala a teď je na to ta nejméně příhodná chvíle: rozuměj nejméně příhodná chvíle pro ODS.

Vážení čtenáři, tím končím šestý ročník Událostí. Během redakčních prázdnin do nich přibude, jak doufám, německá, polská a zvláštní česká příloha. Zároveň se pokusím, jak jsem slíbil, dát k dispozici jakousi stručnou havlíčkovskou monografii. Přeji Vám příjemné prožití zbytku léta.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.