Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996
23.4.2024 | Svátek má Vojtěch
UDÁLOSTI: Z posledních dnů
14.7.2006
Úterý 11. července
Předseda ODS Topolánek nabídl ČSSD účast ve vládní koalici s tím, že je nutné, aby se sociální demokraté vyjádřili, že chtějí být ve vládě nebo v opozici. Paroubek a ČSSD tuto možnost odmítli a nelze se jim divit: v takové vládě by byli vůči trojkoaliční stovce v nevýhodném postavení a navíc odříznuti od svého dosavadního komunistického spojence. Naproti tomu menšinová vláda ČSSD nebo velká koalice (varianty, které by zase spíš vyhovovaly ČSSD) jsou nevýhodné pro ODS, protože se tím zbaví svých malých souputníků, kteří pak budou v neustálém pokušení podpořit ČSSD a otevřít cestu k Paroubkovu snu – k menšinové vládě ČSSD s podporou napříč spektrem - rozuměj od komunistů. Malé strany či někteří jejich poslanci by v tomto případě dělali Paroubkovi křoví, které by maskovalo jeho faktickou spolupráci s komunisty. K řešení situace, kdy volby vlastně nerozhodly nic a všechno je na povolebním vyjednávání, je třeba značná dávka dobré vůle. Ta zatím na obou stranách chybí. Pokud budou hlavní protagonisté sporu uvažovat jen o tom, jak s druhým vyběhnout, žádné se nenajde.
Žádná velká naděje se nerýsuje ani pokud jde o volbu vedení Sněmovny. Komunistický návrh na poslance ČSSD Jičínského coby dočasného předsedu, který by rezignoval ihned po pokusu jmenovat Topolánkovu vládu (ať už by uspěl nebo ne), se ukázal být nepřijatelným pro ČSSD. Důsledek je, že ČR vlastně přestala (byť zatím jen dočasně) být parlamentní demokracií: má vládu, ale nikoli parlament. Vláda sice nemůže prosazovat nové zákony, ale může vládnout na základě těch stávajících, které si za komunistické spolupráce ještě před volbami stačila vhodně přizpůsobit.
Jiří Paroubek se – údajně nejen jako předseda ČSSD, ale i jako předseda vlády ČR – obrátil na vedení Evropské socialistické strany s tím, že ODS vedla neférovou volební kampaň, což nepříznivě poznamenalo výsledky voleb v ČR, a (opakovaně) že mu evropští sociální demokraté neposkytli dostatečnou pomoc. „Stížnost" má jednak charakter jakési denunciace, jednak je směšná (proč se předseda vlády obrací na politickou stranu). Podle ODS chce Paroubek razantním vystoupením překrýt kritiku, které byl v Bruselu a ve Štrasburku vystaven za svou podporu Ficovy koalice. Kdysi, za časů opoziční smlouvy, dělala České republice v Bruselu plánovitě podobnou ostudu Unie svobody. Paroubek ji nyní, jak se zdá, ještě přetrumfnul.
Předseda KSČM Filip podle rozsudku soudu v lustrační záležitosti prohlásil, že vědomě spolupracoval s československou vojenskou rozvědkou, ale neměl tušení, že je součástí StB. Vyjít s něčím podobným na veřejnost je možné jen díky tomu, že nemáme vůbec jasno o své minulosti. V podstatě je fuk, byla-li vojenská rozvědka součástí StB nebo ne. V každém případě to byla organizace sloužící zájmům sovětského Ruska, jehož jsme tehdy byli kolonií (že jsme kolonií, mohli i naši duševně jednodušší spoluobčané po srpnu 1968 poznat podle přítomnosti opkupačních vojsk), a spolupráce s ní byla věcně vzato vlastizrada.
Brněnští vědci z Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického vyvinuli ve spolupráci se svými zahraničními kolegy zařízení, které je schopné podle hlasu identifikovat toho, kdo hovoří. S pravděpodobností ovšem, jestli tomu dobře rozumím, jedna ku deseti tisícům. Zařízení může být podle Práva „výrazným pomocníkem v bezpečnostních složkách při usvědčení pachatele“. Jestlipak naši vědci tuší, že mají svého předchůdce, ovšem v literární oblasti: totiž v Solženicynově románu „V prvním kruhu“ (rozuměj pekla), kde vědec uvězněný v jakémsi vědeckém ústavě (parádní forma gulagu), vynalezne podobné zařízení. Když je pak nasazeno v praxi, vybere přístroj pro inkriminovaný odposlech (telefonické varování jakémusi lékaři, že ho co nevidět seberou) z podezřelých dva možné viníky. Odpovědný činitel NKVD, který má případ a nasazení techniky na starosti, si s nejednoznačností výsledku neláme hlavu: nu što, obojich zatvarim. Bude naše česká aplikace podobně benevolentní?
Novopečený slovenský premiér Fico obvinil své západoevropské socialistické kolegy, kteří ho kritizovali za koalici s nacionály a mečiarovci, z toho, že jsou pod vlivem mezinárodních obchodních monopolů. Tak už je to tu zase, zatím jen na Slovensku. Pan Fico má ovšem pevnou podporu Jiřího Paroubka.
Středa 12. července
Ústavní soud rozhodl, že prezident ČR nemá právo odvolávat z funkce soudce ani předsedy nebo místopředsedy soudů, přestože je do funkce jmenuje. Je nepřípustné, aby orgán výkonné moci takto zasahoval do moci soudní, v této věci neplatí princip „kdo jmenuje, odvolává“. Podle ÚS funkce předsedy Nejvyššího soudu nemůže být chápána jako součást výkonné moci, jak to vykládá prezident a vláda. Ústavní soud tedy zrušil část zákona o soudech a soudcích, umožňující odvolávat předsedu či místopředsedu některého ze soudů bez kárného řízení. Ústavní soud tímto rozhodnutím vyhověl jednomu z návrhů předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Ústavní soud nepochybně rozhodl v této zásadní věci naprosto správně. Tady nejde o osobní schopnosti paní doktorky Brožové vykonávat funkci předsedkyně NS, ale o zcela zásadní věc. Pokud by padla tato bariéra, mohou si s námi Klaus a Paroubek dělat, co se jim zlíbí, a nebude kam se odvolat.
ODS a ČSSD se navzájem trumfují v nabídkách: poté, co Topolánek (zdá se, že bez vědomí některých zástupců vedení ODS) učinil Paroubkovi nesmyslný návrh na to, aby se ČSSD stala členem vládní koalice (opozice by se pak redukovala na komunisty), navrhl na oplátku Paroubek Topolánkovi „vládu odborníků“, menšinovou vládu ODS tolerovanou ČSSD nebo velkou koalici. Pro poslední návrh má, jak je známo, slabost pan prezident, který si od ní slibuje znovuzvolení. Všechny tři návrhy jsou pro ODS stejně nevýhodné jako účast v koalici pro ČSSD. Soutěž v přečůrávání pokračuje.
Předseda ODS Topolánek zároveň vyzval média a veřejnost k nátlaku na Paroubkovu vládu, aby odstoupila. „Je úlohou médií, aby upozornila, že ve Strakovce pořád sedí vláda, která nemá žádný mandát, kde dokonce sedí ministři, jejichž strana není vůbec v parlamentu. Bez veřejného tlaku Jiří Paroubek neodejde.“ Je velmi pěkné, že předseda politické strany takhle bez rozpaků úkoluje média, zejména když je hecuje proti svému sokovi ve chvíli, kdy se mu nepodařilo jej přesvědčivě politicky porazit. Navíc, jakou vlastně mají média šanci? Paroubek už vyčůraně nabídl demisi, ale Klaus ji z důvodů v podstatě dobrých odmítl. Chtěl bych taky vidět, jak někdo organizuje v létě, když je půl národa na dovolené a druhé půlce je všechno fuk, masové demonstrace. A vůbec, prohlášení pana Topolánka je velmi těžké interpretovat jinak než jako výzvu k pokračování politiky jinými prostředky, navíc jako výzvu komickou a neúčinnou. Šance na protiparoubkovské demonstrace jsou zhruba stejné jako šance na protikomunistické demonstrace v posledních dnech února 1948 (srovnávám jen šance, ne další okolnosti obou situací). Ale stejně, nemohu si pomoci, to, co se u nás nyní odehrává, mi přece jen trochu připomíná parodii na únor 1948.
Zatímco mezi „pravicí“ a „levicí“ zuří nelítostný zápas, pokračuje dr. Rath nerušeně v privatizaci českého zdravotnictví do vlastních rukou. Podle své vlastní libosti odvolává a jmenuje nejrůznější činovníky - dostalo se i na pověstného poslance Kotta, jemuž záliba v alkoholu dopomohla ke slušné kariéře. Z toho je vidět, jak důležitou úlohu hraje alkohol v politice a jak beznadějná věc je abstinence. Všechno zjevně spěje k tomu, aby dr. Rath v dohledné době opatřil české zdravotnictví atributy samostatného státu. K návštěvě nemocnic budete potřebovat pas, budou mít svou vlajku a svou hymnu. Kdo bude kušnit, dostane do pasu razítko a jediným přístupným územím bude pro něj pak prosektura.
Ve Spojených státech rozhodli, že Ženevská konvence platí i pro teroristy: ministerstvo obrany USA připustilo, že osoby zadržované americkou armádou mají právo na ochranu podle ženevských konvencí. Učinilo tak poté, co Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že prezident Bush překročil své pravomoci, když nařídil vytvoření zvláštních vojenských tribunálů pro podezřelé z terorismu. Zbývá už jen maličkost: aby na Ženevské konvence přistoupili i teroristé. Zatím se k tomu příliš nemají (viz případ umučených amerických vojáků v Iráku). A do té doby, než se rozhodnou, platí obměněná forma Havlíčkova epigramu: Bože, kýž jsem teroristou…“
Německé noviny Die Tageszeitung otiskly neuctivý článek o polském prezidentovi Lechu Kaczynském. Odezva v Polsku se velmi podobá tomu, co v islámských zemích vyvolaly dánské karikatury proroka Mohameda. Prezident sám se vyjádřil: „Porušuje to všechny normy, přinejmenším v naší polské civilizaci“. Je pozoruhodné, jak se polská civilizace, aspoň v pojetí pana prezidenta, podobá té mohamedánské. Předseda vlády (shodou okolností prezidentův bratr) zase tvrdí, že „urážka hlavy státu je zločin a musí mít následky“. Škoda že to blíže nespecifikoval: vyšle Polsko do Německa dejme tomu komando, které viníky po zásluze odpraví? Už se taky těším na televizní záběry, na nichž davy rozzuřených Poláků pochodují po německých vlajkách nakreslených na asfaltu. Polská vláda – stejně jako vlády muslimských zemí – žádá po Německu omluvu, německá vláda, jako kdysi dánská, zatím odmítá („Spolková vláda se nevyjadřuje k otázkám svobody tisku“). Existuje jakási naděje, že vůči tomuto nestydatému běsnění je snad v Polsku nějaká opozice. Pokud ne, jaký je rozdíl mezi polským křesťanstvím a islámem? Život v takové zemi musí být pro svobodomyslného člověka nesnesitelným. Nynější polská vláda (podobně jako česká nebo nová slovenská) jakoby usilovala snést důkazy pro to, že poslední rozšíření EU nebylo docela uvážené.
Nový silniční zákon stanoví, že překročení padesátikilometrové rychlosti v obci je třeba pokutovat a potrestat přidělením trestných bodů. Pražští strážníci prý však v některých situacích (v noci a na přehledné komunikaci) přimhouří oko i nad sedmdesátkou. K čemu je pak takový zákon? Pokud přimhouření oka nemá podklad v zákoně, zavádí se tak fakticky libovůle a bezpráví. Chyby v zákoně nelze napravovat benevolencí dohlížejících orgánů, pokud pro tu benevolenci neexistují žádné přesné objektivní normy.
Čtvrtek 13. července
Jak vyšlo najevo, snaží se ČSSD, přesněji řečeno Paroubek a jeho podřízení (šéf jeho poradců Petržílek) usilovně a přitom velmi humpolácky o získání politiků ze Strany zelených pro svůj plán menšinové vlády, podporované ze zálohy KSČM. Technika je jednoduchá: pokud, holoubkové, nechcete úpět jako zcela zanedbatelné politické miniuskupení pod bičem opoziční nebo přímo koaliční smlouvy, koukejte se co nejrychleji spojit s námi, sneseme vám modré z nebe. Sociálnědemokratické pokusy by měly být inspirací nejen pro zelené, ale i pro ODS: v okamžiku, kdy ODS přistoupí na velkou koalici nebo opoziční smlouvu, bude pro zelené velmi těžké podobnému Paroubkovu vábení odolat – a pan Paroubek bude moci zároveň ODS vydírat zelenou hrozbou. Je opravdu ODS ochotná za cenu Klausova znovuzvolení strčit krk do tohoto chomoutu?
Zatím ovšem není ČSSD v lovu na odpadlíky příliš úspěšná. Nechce jmenovat svého kandidáta na místo předsedy sněmovny, což svědčí o tom, že víc než nanejvýš stovku hlasů dohromady nedá. A stovka na straně ČSSD by dala rázem zapomenout za pouhou 99 nebo dokonce 98 na straně ODS. Je to totiž taky neoddiskutovatelný neúspěch.
Bodový zákon je terčem kritiky, k útoku zavelel před pár dny v ČT sám premiér Paroubek. Už to samo o sobě je velmi podezřelé. Zákon by se měl asi po nějaké době trochu upravit, ale s podstatou by se hýbat nemělo, nepochybně přispěje k větší bezpečnosti na silnicích – pokud ovšem budou policie ČR a městští strážníci schopni účinně kontrolovat, jak se udržuje. Jedno ze zmírnění, které navrhuje ministerstvo vnitra, totiž zvýšení počtu bodů na 18, se už v tuto chvíli jeví jako jednoduché a racionální.
Jiří Hanák přirovnává Topolánkovu výzvu k lidovému odporu proti Paroubkovi k tomu, jak v únoru 1948 reagovala „tiskem a jednou stranou zmanipulovaná ulice“. To je pozoruhodné, bývalý komunista se nezapře. V roce 1948 takhle nereagovala žádná „ulice“, ale perfektně zorganizované komunistické bojůvky. Ulice (lépe řečeno někteří vysokoškolští studenti) se pokusili o protidemonstrace, dopadli jako sedláci u Chlumce a právě ta jejich iniciativa připomíná Topolánkovy návrhy. Topolánek je opozice, kdežto Hanákovi hoši z ČSSD jsou u válu už osm let.
Představitelé ČSSD se mohou přetrhnout vstřícností ke Klausovi a jeho vstupu do hry. Nejspíš vědí, že Klaus jako přívrženec velké koalice (myslí si, že by mu zajistila znovuzvolení do prezidentské funkce) jim půjde na ruku daleko víc než Topolánek. Což Topolánka sice šlechtí, ale zároveň staví do role outsidera, který byl nasazen v prvním kole, kde ještě o nic nešlo.
Špičky české televizní cenzury (RRTV), pánové Žák, Pospíchal a paní Kantůrková sbírali zkušenosti v komunistické Číně. Zpráva je natolik vykutálená, že se k ní ještě vrátíme.
Předseda ODS Topolánek nabídl ČSSD účast ve vládní koalici s tím, že je nutné, aby se sociální demokraté vyjádřili, že chtějí být ve vládě nebo v opozici. Paroubek a ČSSD tuto možnost odmítli a nelze se jim divit: v takové vládě by byli vůči trojkoaliční stovce v nevýhodném postavení a navíc odříznuti od svého dosavadního komunistického spojence. Naproti tomu menšinová vláda ČSSD nebo velká koalice (varianty, které by zase spíš vyhovovaly ČSSD) jsou nevýhodné pro ODS, protože se tím zbaví svých malých souputníků, kteří pak budou v neustálém pokušení podpořit ČSSD a otevřít cestu k Paroubkovu snu – k menšinové vládě ČSSD s podporou napříč spektrem - rozuměj od komunistů. Malé strany či někteří jejich poslanci by v tomto případě dělali Paroubkovi křoví, které by maskovalo jeho faktickou spolupráci s komunisty. K řešení situace, kdy volby vlastně nerozhodly nic a všechno je na povolebním vyjednávání, je třeba značná dávka dobré vůle. Ta zatím na obou stranách chybí. Pokud budou hlavní protagonisté sporu uvažovat jen o tom, jak s druhým vyběhnout, žádné se nenajde.
Žádná velká naděje se nerýsuje ani pokud jde o volbu vedení Sněmovny. Komunistický návrh na poslance ČSSD Jičínského coby dočasného předsedu, který by rezignoval ihned po pokusu jmenovat Topolánkovu vládu (ať už by uspěl nebo ne), se ukázal být nepřijatelným pro ČSSD. Důsledek je, že ČR vlastně přestala (byť zatím jen dočasně) být parlamentní demokracií: má vládu, ale nikoli parlament. Vláda sice nemůže prosazovat nové zákony, ale může vládnout na základě těch stávajících, které si za komunistické spolupráce ještě před volbami stačila vhodně přizpůsobit.
Jiří Paroubek se – údajně nejen jako předseda ČSSD, ale i jako předseda vlády ČR – obrátil na vedení Evropské socialistické strany s tím, že ODS vedla neférovou volební kampaň, což nepříznivě poznamenalo výsledky voleb v ČR, a (opakovaně) že mu evropští sociální demokraté neposkytli dostatečnou pomoc. „Stížnost" má jednak charakter jakési denunciace, jednak je směšná (proč se předseda vlády obrací na politickou stranu). Podle ODS chce Paroubek razantním vystoupením překrýt kritiku, které byl v Bruselu a ve Štrasburku vystaven za svou podporu Ficovy koalice. Kdysi, za časů opoziční smlouvy, dělala České republice v Bruselu plánovitě podobnou ostudu Unie svobody. Paroubek ji nyní, jak se zdá, ještě přetrumfnul.
Předseda KSČM Filip podle rozsudku soudu v lustrační záležitosti prohlásil, že vědomě spolupracoval s československou vojenskou rozvědkou, ale neměl tušení, že je součástí StB. Vyjít s něčím podobným na veřejnost je možné jen díky tomu, že nemáme vůbec jasno o své minulosti. V podstatě je fuk, byla-li vojenská rozvědka součástí StB nebo ne. V každém případě to byla organizace sloužící zájmům sovětského Ruska, jehož jsme tehdy byli kolonií (že jsme kolonií, mohli i naši duševně jednodušší spoluobčané po srpnu 1968 poznat podle přítomnosti opkupačních vojsk), a spolupráce s ní byla věcně vzato vlastizrada.
Brněnští vědci z Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického vyvinuli ve spolupráci se svými zahraničními kolegy zařízení, které je schopné podle hlasu identifikovat toho, kdo hovoří. S pravděpodobností ovšem, jestli tomu dobře rozumím, jedna ku deseti tisícům. Zařízení může být podle Práva „výrazným pomocníkem v bezpečnostních složkách při usvědčení pachatele“. Jestlipak naši vědci tuší, že mají svého předchůdce, ovšem v literární oblasti: totiž v Solženicynově románu „V prvním kruhu“ (rozuměj pekla), kde vědec uvězněný v jakémsi vědeckém ústavě (parádní forma gulagu), vynalezne podobné zařízení. Když je pak nasazeno v praxi, vybere přístroj pro inkriminovaný odposlech (telefonické varování jakémusi lékaři, že ho co nevidět seberou) z podezřelých dva možné viníky. Odpovědný činitel NKVD, který má případ a nasazení techniky na starosti, si s nejednoznačností výsledku neláme hlavu: nu što, obojich zatvarim. Bude naše česká aplikace podobně benevolentní?
Novopečený slovenský premiér Fico obvinil své západoevropské socialistické kolegy, kteří ho kritizovali za koalici s nacionály a mečiarovci, z toho, že jsou pod vlivem mezinárodních obchodních monopolů. Tak už je to tu zase, zatím jen na Slovensku. Pan Fico má ovšem pevnou podporu Jiřího Paroubka.
Středa 12. července
Ústavní soud rozhodl, že prezident ČR nemá právo odvolávat z funkce soudce ani předsedy nebo místopředsedy soudů, přestože je do funkce jmenuje. Je nepřípustné, aby orgán výkonné moci takto zasahoval do moci soudní, v této věci neplatí princip „kdo jmenuje, odvolává“. Podle ÚS funkce předsedy Nejvyššího soudu nemůže být chápána jako součást výkonné moci, jak to vykládá prezident a vláda. Ústavní soud tedy zrušil část zákona o soudech a soudcích, umožňující odvolávat předsedu či místopředsedu některého ze soudů bez kárného řízení. Ústavní soud tímto rozhodnutím vyhověl jednomu z návrhů předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Ústavní soud nepochybně rozhodl v této zásadní věci naprosto správně. Tady nejde o osobní schopnosti paní doktorky Brožové vykonávat funkci předsedkyně NS, ale o zcela zásadní věc. Pokud by padla tato bariéra, mohou si s námi Klaus a Paroubek dělat, co se jim zlíbí, a nebude kam se odvolat.
ODS a ČSSD se navzájem trumfují v nabídkách: poté, co Topolánek (zdá se, že bez vědomí některých zástupců vedení ODS) učinil Paroubkovi nesmyslný návrh na to, aby se ČSSD stala členem vládní koalice (opozice by se pak redukovala na komunisty), navrhl na oplátku Paroubek Topolánkovi „vládu odborníků“, menšinovou vládu ODS tolerovanou ČSSD nebo velkou koalici. Pro poslední návrh má, jak je známo, slabost pan prezident, který si od ní slibuje znovuzvolení. Všechny tři návrhy jsou pro ODS stejně nevýhodné jako účast v koalici pro ČSSD. Soutěž v přečůrávání pokračuje.
Předseda ODS Topolánek zároveň vyzval média a veřejnost k nátlaku na Paroubkovu vládu, aby odstoupila. „Je úlohou médií, aby upozornila, že ve Strakovce pořád sedí vláda, která nemá žádný mandát, kde dokonce sedí ministři, jejichž strana není vůbec v parlamentu. Bez veřejného tlaku Jiří Paroubek neodejde.“ Je velmi pěkné, že předseda politické strany takhle bez rozpaků úkoluje média, zejména když je hecuje proti svému sokovi ve chvíli, kdy se mu nepodařilo jej přesvědčivě politicky porazit. Navíc, jakou vlastně mají média šanci? Paroubek už vyčůraně nabídl demisi, ale Klaus ji z důvodů v podstatě dobrých odmítl. Chtěl bych taky vidět, jak někdo organizuje v létě, když je půl národa na dovolené a druhé půlce je všechno fuk, masové demonstrace. A vůbec, prohlášení pana Topolánka je velmi těžké interpretovat jinak než jako výzvu k pokračování politiky jinými prostředky, navíc jako výzvu komickou a neúčinnou. Šance na protiparoubkovské demonstrace jsou zhruba stejné jako šance na protikomunistické demonstrace v posledních dnech února 1948 (srovnávám jen šance, ne další okolnosti obou situací). Ale stejně, nemohu si pomoci, to, co se u nás nyní odehrává, mi přece jen trochu připomíná parodii na únor 1948.
Zatímco mezi „pravicí“ a „levicí“ zuří nelítostný zápas, pokračuje dr. Rath nerušeně v privatizaci českého zdravotnictví do vlastních rukou. Podle své vlastní libosti odvolává a jmenuje nejrůznější činovníky - dostalo se i na pověstného poslance Kotta, jemuž záliba v alkoholu dopomohla ke slušné kariéře. Z toho je vidět, jak důležitou úlohu hraje alkohol v politice a jak beznadějná věc je abstinence. Všechno zjevně spěje k tomu, aby dr. Rath v dohledné době opatřil české zdravotnictví atributy samostatného státu. K návštěvě nemocnic budete potřebovat pas, budou mít svou vlajku a svou hymnu. Kdo bude kušnit, dostane do pasu razítko a jediným přístupným územím bude pro něj pak prosektura.
Ve Spojených státech rozhodli, že Ženevská konvence platí i pro teroristy: ministerstvo obrany USA připustilo, že osoby zadržované americkou armádou mají právo na ochranu podle ženevských konvencí. Učinilo tak poté, co Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že prezident Bush překročil své pravomoci, když nařídil vytvoření zvláštních vojenských tribunálů pro podezřelé z terorismu. Zbývá už jen maličkost: aby na Ženevské konvence přistoupili i teroristé. Zatím se k tomu příliš nemají (viz případ umučených amerických vojáků v Iráku). A do té doby, než se rozhodnou, platí obměněná forma Havlíčkova epigramu: Bože, kýž jsem teroristou…“
Německé noviny Die Tageszeitung otiskly neuctivý článek o polském prezidentovi Lechu Kaczynském. Odezva v Polsku se velmi podobá tomu, co v islámských zemích vyvolaly dánské karikatury proroka Mohameda. Prezident sám se vyjádřil: „Porušuje to všechny normy, přinejmenším v naší polské civilizaci“. Je pozoruhodné, jak se polská civilizace, aspoň v pojetí pana prezidenta, podobá té mohamedánské. Předseda vlády (shodou okolností prezidentův bratr) zase tvrdí, že „urážka hlavy státu je zločin a musí mít následky“. Škoda že to blíže nespecifikoval: vyšle Polsko do Německa dejme tomu komando, které viníky po zásluze odpraví? Už se taky těším na televizní záběry, na nichž davy rozzuřených Poláků pochodují po německých vlajkách nakreslených na asfaltu. Polská vláda – stejně jako vlády muslimských zemí – žádá po Německu omluvu, německá vláda, jako kdysi dánská, zatím odmítá („Spolková vláda se nevyjadřuje k otázkám svobody tisku“). Existuje jakási naděje, že vůči tomuto nestydatému běsnění je snad v Polsku nějaká opozice. Pokud ne, jaký je rozdíl mezi polským křesťanstvím a islámem? Život v takové zemi musí být pro svobodomyslného člověka nesnesitelným. Nynější polská vláda (podobně jako česká nebo nová slovenská) jakoby usilovala snést důkazy pro to, že poslední rozšíření EU nebylo docela uvážené.
Nový silniční zákon stanoví, že překročení padesátikilometrové rychlosti v obci je třeba pokutovat a potrestat přidělením trestných bodů. Pražští strážníci prý však v některých situacích (v noci a na přehledné komunikaci) přimhouří oko i nad sedmdesátkou. K čemu je pak takový zákon? Pokud přimhouření oka nemá podklad v zákoně, zavádí se tak fakticky libovůle a bezpráví. Chyby v zákoně nelze napravovat benevolencí dohlížejících orgánů, pokud pro tu benevolenci neexistují žádné přesné objektivní normy.
Čtvrtek 13. července
Jak vyšlo najevo, snaží se ČSSD, přesněji řečeno Paroubek a jeho podřízení (šéf jeho poradců Petržílek) usilovně a přitom velmi humpolácky o získání politiků ze Strany zelených pro svůj plán menšinové vlády, podporované ze zálohy KSČM. Technika je jednoduchá: pokud, holoubkové, nechcete úpět jako zcela zanedbatelné politické miniuskupení pod bičem opoziční nebo přímo koaliční smlouvy, koukejte se co nejrychleji spojit s námi, sneseme vám modré z nebe. Sociálnědemokratické pokusy by měly být inspirací nejen pro zelené, ale i pro ODS: v okamžiku, kdy ODS přistoupí na velkou koalici nebo opoziční smlouvu, bude pro zelené velmi těžké podobnému Paroubkovu vábení odolat – a pan Paroubek bude moci zároveň ODS vydírat zelenou hrozbou. Je opravdu ODS ochotná za cenu Klausova znovuzvolení strčit krk do tohoto chomoutu?
Zatím ovšem není ČSSD v lovu na odpadlíky příliš úspěšná. Nechce jmenovat svého kandidáta na místo předsedy sněmovny, což svědčí o tom, že víc než nanejvýš stovku hlasů dohromady nedá. A stovka na straně ČSSD by dala rázem zapomenout za pouhou 99 nebo dokonce 98 na straně ODS. Je to totiž taky neoddiskutovatelný neúspěch.
Bodový zákon je terčem kritiky, k útoku zavelel před pár dny v ČT sám premiér Paroubek. Už to samo o sobě je velmi podezřelé. Zákon by se měl asi po nějaké době trochu upravit, ale s podstatou by se hýbat nemělo, nepochybně přispěje k větší bezpečnosti na silnicích – pokud ovšem budou policie ČR a městští strážníci schopni účinně kontrolovat, jak se udržuje. Jedno ze zmírnění, které navrhuje ministerstvo vnitra, totiž zvýšení počtu bodů na 18, se už v tuto chvíli jeví jako jednoduché a racionální.
Jiří Hanák přirovnává Topolánkovu výzvu k lidovému odporu proti Paroubkovi k tomu, jak v únoru 1948 reagovala „tiskem a jednou stranou zmanipulovaná ulice“. To je pozoruhodné, bývalý komunista se nezapře. V roce 1948 takhle nereagovala žádná „ulice“, ale perfektně zorganizované komunistické bojůvky. Ulice (lépe řečeno někteří vysokoškolští studenti) se pokusili o protidemonstrace, dopadli jako sedláci u Chlumce a právě ta jejich iniciativa připomíná Topolánkovy návrhy. Topolánek je opozice, kdežto Hanákovi hoši z ČSSD jsou u válu už osm let.
Představitelé ČSSD se mohou přetrhnout vstřícností ke Klausovi a jeho vstupu do hry. Nejspíš vědí, že Klaus jako přívrženec velké koalice (myslí si, že by mu zajistila znovuzvolení do prezidentské funkce) jim půjde na ruku daleko víc než Topolánek. Což Topolánka sice šlechtí, ale zároveň staví do role outsidera, který byl nasazen v prvním kole, kde ještě o nic nešlo.
Špičky české televizní cenzury (RRTV), pánové Žák, Pospíchal a paní Kantůrková sbírali zkušenosti v komunistické Číně. Zpráva je natolik vykutálená, že se k ní ještě vrátíme.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
