UDÁLOSTI: Z posledních dnů
Koaliční jednání mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými spějí zjevně k dohodě (jiná věc je, zda se koalici podaří dostat v Poslanecké sněmovně důvěru). Mezi ODS a zelenými je spor o problému stavby jaderných elektráren a pokračující těžby uhlí v severních Čechách. Je zjevné, že kdyby se prosadilo stanovisko zelených, stane se ČR ještě víc závislá na dovozech z Ruska, což není ani trochu v souladu s našimi, jak se vzletně říká, „národními zájmy“.
Jinak se zdá, že ve sporu rodící se koalice (vlastně v první řadě ODS) a ČSSD se uplatní známé české „vrána vráně oči nevyklove“. Premiér Paroubek napsal do Práva: „Voliči, tak jak odevzdali hlasy, vyslali nám, politikům, určitý signál, který se dá shrnout zhruba takto: dělejte potřebné reformní změny, ale nedělejte zemětřesení. A přesně tímto směrem bude postupovat v příštích měsících sociální demokracie…“ Místopředseda ODS Nečas se domnívá, že pokud Paroubek připouští změny, je to ku prospěchu věci, i když používá příliš silné výrazy. A Zdeněk Škromach věří v nějakou „slušnou dohodu“, opoziční smlouvu dvě nebo tři. Příliš mnoho dobré vůle, než aby to vydalo na opakované volby. Jiná věc je, zda vláda, která se takhle zrodí, vydrží víc než rok nebo dva.
V již citovaném článku z Práva, který se svým lítostivým tónem poněkud odlišuje od slavného povolebního projevu, píše Jiří Paroubek mj.: „Podobná kriminalizace politického protivníka, jaké se dostalo v závěru kampaně mně, není v Evropě (tedy v té vyspělé části) běžná.“ Zároveň ovšem platí, že způsob, jakým vedl svou volební kampaň, urážel své soupeře a taky ovšem média, rovněž není ve vyspělé části Evropy běžný.
Rovněž v Právu píše poslanec Křeček o tom, že si zelení sice stěžují ohledně přepočtu hlasů na mandáty (tedy na stávající volební zákon), ale předseda Bursík zároveň taky „nalézá mnoho společného s ODS, která dlouhodobě prosazuje většinový volební systém“. To samozřejmě ještě neznamená, že zelení mají s ODS společnou právě zálibu ve většinovém systému. Argumentace pana poslance je knižní ukázkou demagogie. K demagogii nemá daleko ani to, co na téže stránce píše Alexander Mitrofanov: „Bursík sice říká, že s Jiřím Paroubkem jednat může jen těžko, protože „není možné do partnera kopat a pak s ním chtít vládnout v koalici“. Ale na jiném místě, jde-li o podobné postupy představitelů ODS vůči zeleným, má šéf SZ jiný metr, který se od červené knihovny vzdaluje a blíží se reálným politickým šachům: „Pokud bych měl brát všechny historické výroky, třeba prezidenta Klause, tak bych v životě nemohl jednat.“ Ale jedná, takže to jde, ne že ne.“ Jenže Klaus není dnes představitel ODS a Bursík s ním nejedná a ani nebude jednat o politické spolupráci (nebude k tomu mít příležitost), kdežto Paroubek se krajně nekorektním způsobem pokoušel poškodit Stranu zelených těsně před volbami.
Senát hodlá přijmout (nejspíš navrhnout, volební zákon do PS snad Senát neschvaluje, ale má zákonodárnou iniciativu, takže s ním může přijít) novelu, která zvýší počet a váhu preferenční hlasů, které může volič udělit kandidátům na poslance. Preferenční hlasy byly u nás významně využity jenom jednou, a to ve volbách 2002. Ne však k posílení „osobností“ na kandidátkách, nýbrž k tomu, aby v rámci dvoukoalice KDU-ČSL převálcovala US-DEU a vyluxovala její kandidáty (nakonec nebýt poslance Karáska, který přestoupil z klubu KDU do US-DEU, nebyla by mohla Unie svobody vytvořit ani vlastní klub). Poměrný systém znamená, že se volí strany, ne lidé, že volič dává důvěru stranám (nevím, co je na tom v zásadě špatného), a jeho obohacování většinovými prvky vede zpravidla k nežádoucím výsledkům.
Advokát Tomáš Sokol prý vytýká plukovníku Kubicemu, že obešel se svou zprávou ministra vnitra Bublana. Dovedu si představit krajní situaci, v níž by to bylo možné tolerovat, a vůbec bych si netroufl vyloučit, že Kubice v takové situaci byl. Problém vidím jen v tom, že se svou zprávou přišel čtyři dny před volbami, takže vláda už nemohla nijak reagovat. Co mu bránilo zveřejnit ji o měsíc dříve?
Premiér Paroubek vysvětloval novinářům, proč souhlasil s cestou prezidenta Klause do Bruselu: „Volby dopadly tak jak dopadly a já jsem řekl už dříve, že v takovém případě by se evropští politici měli seznámit s euroskeptickými názory vítězné strany…“ Pan Paroubek jistě ví, že Klaus není v současné době žádný mluvčí ODS a že názory dnešního vedení ODS na EU jsou umírněnější než jeho. Kdybych chtěl být jako pan Paroubek, musel bych říci, že pan Paroubek lže.
Pan Palata napsal do Lidových novin opět jeden ze svých zasvěcených článků o Maďarech na Slovensku. Pokud Strana maďarské koalice vylepuje plakáty s nápisem „Hindent bele“, nebude jim rozumět žádný Slovák, ale ani žádný Maďar, nic to neznamená (muselo by tam být „Mindent bele“, maďarská obdoba českého „do toho!“). Nebyl jsem v poslední době v Dunajské Stredě, ale zato bývám aspoň jednou za rok v Komárnu a ve Štúrovu, kde žije snad ještě víc Maďarů. Nikde jsem tam neviděl na obchodech jen maďarské nápisy (zato občas slovenské nápisy bez odpovídajícího maďarského textu). Je směšné tvrdit, že se ulice jmenují „vesměs podle velkých postav z maďarských dějin“, když nejenže to není pravda, ale celé město se jmenuje např. Štúrovo. Na komárenské budově Matice slovenskej je impozantní sousoší „slovanských věrozvěstů“ Cyrila a Metoděje. Nevím, jaký smysl mají takovéhle dezinformace – respektive jaký jiný, než vyvolávat v Česku protimaďarské nálady.
Taktéž v Lidových novinách otiskli ohrazení Adama Drdy a Petra Dudka proti recenzi jejich knížky o komunistech z pera Petra Zídka. Redakce opatřila článek Zídkovou poznámkou, to považuji zásadně za neslušné, za zneužití výhody, jakou má redaktor novin proti těm, co s ním polemizují. Zatím to praktikovali jen v Právu, teď už i v Lidových novinách. Pan Zídek se v poznámce drží své ideje, že Paroubek by byl mohl české komunisty pacifikovat a zneškodnit stejně, jako pacifikoval a zneškodnil francouzské komunisty Mitterand. To je naprosto falešná analogie, Francie za sebou neměla v té době pětačtyřicet let ruské nadvlády s komunistickou dominancí, nýbrž mnoho let demokratického vývoje.
Pražský městský soud přiřkl katedrálu svatého Víta a další objekty a pozemky na Pražském hradě, které s ní souvisí, katolické církvi. Potvrdil tak rozhodnutí prvoinstančního soudu a odmítl námitky protivné strany sporu, totiž Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových. Úřad chce ještě podat dovolání k Nejvyššímu soudu, dovolání nemá odkladný účinek. Rozhodnutí soudu je nepochybně správné, Svatovítská katedrála je katolický kostel a katolické kostely mají patřit katolické církvi. Nemají patřit státu, a tvrzení o tom, že patří „národu“ nebo „všemu lidu“, jsou prázdné fráze, které nemají žádný právní smysl. K čemu bude českým ateistům kostel? Katolická církev ujišťuje, že se rozhodnutím soudů na dosavadním přístupu návštěvníků, kteří tam nechodí na bohoslužby (k čemuž bývá kostel určen), nýbrž jako do muzea (kterým vlastně je až druhoplánově) nic nezmění, a není důvod jí nevěřit. Je skoro překvapivé, že u soudu zvítězil nakonec zdravý rozum před populistickou politickou a národoveckou demagogií, ať už ji provozovala Klausova kancelář, Zdeněk Mahler nebo Dušan Třeštík za oficiózní a státuvěrné české historiky. Proto jistě nepřekvapuje, že rozhodnutí s výjimkou předsedy KDU-ČSL Kalouska, který to má tak říkajíc v úvazku, kritizovala skoro celá česká politická generalita odleva doprava. Ještě ovšem není všech dní konec, poslední slovo bude mít Nejvyšší soud.
Nově vznikající koalice ODS, KDU-ČSL a zelených jedná o ministerských postech a jejich rozdělení. Překvapivě korektně se rozhodli, že zelení a KDU dostanou po třech ministerských funkcích přesto, že zelení disponují jen šesti poslaneckými mandáty. Věcně vzato dostali skoro stejně hlasů jako lidovci a doplatili jen na „většinovou“ deformaci zabudovanou do stávajících volebního zákona. Vládu, která takhle vznikne, lze však, i pokud se ujme úřadu, považovat jen za velmi provizorní. Je krajně nepravděpodobné, že by dostala v Poslanecké sněmovně důvěru.
Předseda ODS Topolánek prý počítá s ustavením menšinové vlády ODS, kterou by tolerovala sociální demokracie, a jejíž mandát by byl omezen na dva roky. Během té doby by byla jejím hlavním úkolem změna volebního systému voleb do PS na většinový, a pak by následovaly předčasné volby. Podobnou představu o menšinové vládě ODS, případně ODS a lidovců, má i ministr Škromach, který je teď v ČSSD přes vstřícnost. Neomezuje ji zatím ani dvěma roky a předčasnými volbami. Vyšachování zelených z vládní koalice by je vehnalo do náruče ČSSD, pro niž by se tak aktualizoval plán menšinové vlády s komunistickou podporou. A pokud by měla ODS (což by asi měla) v dohodě s ČSSD ošetřeno, že během dvou let nebude její vláda svržena, je velmi pravděpodobné, že většinový systém by vedl k komunisticko-socialistické většině v PS (jak by se např. podle propočtů, které zveřejnila Mladá fronta Dnes, bylo stalo, kdyby se podle většinového systému, navrženého kdysi ODS a ČSSD, volilo letos). Není divu, že Miloš Zeman tuto variantu Paroubkovi doporučuje. Mimochodem, Miloš Zeman, ač předtím už poněkolikáté zdůraznil, že jeho účast ve volební kampani byla poslední pomocí ČSSD, udílí dál svoje rady. Vypadá to, že je jako ten indiánský náčelník z pohádky, jeho kosti zpívaly ještě mnoho let po jeho (v tomto případě politické) smrti.
Podle výkonného výboru KSČM by velká koalice ČSSD a ODS znamenala „nekontrolovatelnou a neprůhlednou vládu byrokraticko-podnikatelských skupin spojených s těmito oběma prokapitalistickými stranami“. Co by znamenala faktická spoluvláda KSČM s ČSSD, si každý snadno spočte.
Pavel Verner píše v Právu o „novém bolševismu“. Je to prý „stejně jako fašismus… způsob myšlení a jednání. Jeho cílem je ustavit systém autoritativní vlády, v němž v jedno splývá státní správa, armáda, náboženství, ekonomika a bojovný nacionalismus. Dnešní příznaky jsou očividné. Je to nechuť k myšlence sjednocené Evropy, která by podobný systém určitě netolerovala. Je to stejná nechuť k nevládním, čili státem nekontrolovaným organizacím. Proti těmto překážkám musí apoštolové neobolševismu maskovaní konzervatismem bojovat. A podle takového boje jsou snadno rozpoznatelní.“ Zdá se, že pokračuje setrvačností v duchu Paroubkova povolebního projevu. Verner semlel dohromady jakousi ideologii, kterou snad hlásají extremisté z Národní strany, s některými Klausovými názory (kritika EU a nevládních organizací), které sice nepovažuji za správné, ale mluvit v té souvislosti o neobolševismu a fašismu považuji na dosti nechutnou demagogii. Nemohu si pomoci, je to sprosté. A je přitom zvlášť půvabné, když o bolševismu ODS hovoří ministr Škromach, který byl sám až do roku 1989 v KSČ. Na upozornění V. Bucherta, který s ním dělal rozhovor v MfD, odpověděl: „Tím víc o tom mohu hovořit, protože ty věci znám zevnitř… Každý jsme byl něčím a něco dělal.“ Zkrátka, čo bolo, bolo. A pan Škromach pokračoval: „Odehrálo se něco, co tady nebylo. Osobní nenávist, absolutní nekomunikace, snaha likvidovat protivníky i fyzické napadání.“ Když si odmyslíme, že nikdo neprokázal, že by fyzické napadení jednoho komunisty a jednoho sociálního demokrata nějak souviselo s volební kampaní a měla v něm prsty ODS, a když vezmeme v úvahu, že lví podíl na nebývalém vyostření předvolebního boje má ČSSD a v první řadě Paroubek, není důvodu, aby pan ministr mluvil v minulém čase. Zdá se, že něco z divoké předvolební kampaně obohatilo náš politický život do budoucna natrvalo. Bude daleko těžší než dříve, aby lidé zprava a zleva nacházeli nějaké styčné názorové body. Zato chuť upřít protivníkovi nos mezi očima vzrůstá měrou i u nás nebývalou.
Václav Klaus, jak se dalo očekávat, vystupoval na summitu EU dosti problematicky, i když se tentokrát přece jenom trochu držel zpátky. V diskusi o imigraci do EU však prohlásil, že socioekonomický systém v Evropě láká přistěhovalce a odrazuje Evropany od práce. Na tom je velmi mnoho pravdy, vytváří se prostředí, v němž se vyplatí pracovat a nebrat místo toho sociální dávky jen pro ty, kteří si zvykli na daleko větší bídu, než v jaké žijí Západoevropané. Člověk musí mít hmotné podněty pro to, aby pracoval, ale jenom s nimi nevystačí. Pokud se proto západní politici na Klause zlobí, zlobí se na zrcadlo, které jim ukazuje jejich vynález, „sociální stát“, ve správných dimenzích, jenže na ty nejsou zvyklí a připadají jim jako karikatura.
Lidové noviny přinášejí v příloze Věda článek „Vědci zkoumali pravdivost bible“. Přesněji řečeno zkoumali, nakolik odpovídá příběh o Davidovi a Šalamounovi tomu, co se dá horko těžko rekonstruovat jako „historická skutečnost“ té doby (přitom jsou to přirozeně většinou spekulace). Pravdivost bible nespočívá v tom: bylo to opravdu tak, jak se tam píše? Ale: je to, co po nás Písmo chce, správné, a máme to za všech okolností plnit? Bible není učebnice dějepisu, ale soupis Boží vůle.
Volby na Slovensku dopadly trochu jinak než u nás, a přece podobně. Na budoucího premiéra čeká úkol poskládat nějaký obrázek z puzzlíků, smíchaných minimálně ze třech různých krabic. Může vyjít leccos, krajní případ je polská varianta (Smer, SNS, HZDS). Bohužel nic zvlášť rozumného se nerýsuje. Vitalita premiéra Dzurindy a jeho strany je obdivuhodná: důkaz, že politika svým způsobem odvážná se v našem regionu sice moc nevyplácí, ale aspoň nemá pro ty, co ji provozují, žádné katastrofální důsledky.
Premiér Paroubek je ochoten za určitých podmínek tolerovat vládu pravostředé koalice. Podmínky jsou zatím podobné těm, které kdysi položilo Rakousko-Uhersko Srbsku a které pak vedly k první světové válce. Paroubkova pozice je však o dost slabší než postavení staré monarchie v roce 1914, a tak by je bylo možná věcnější brát jako východisko k orientálnímu smlouvání než jako ultimátum. Paroubek může v současné době blokovat ustavující schůzi Poslanecké sněmovny, pokud nedostane jen za své krásné oči post předsedy. Nevěřím ale, že by to mohl dělat půl roku. Je to konec konců otázka výdrže. Na obou stranách.
Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina (původně ČSSD, po nástupu funkce stranu z formálních důvodů opustil) kritizoval v prohlášení pro ČTK energetický program Strany zelených, zejména odmítnutí stavby dalších jaderných bloků a zákaz rozšiřování těžby uhlí. O místopředsedkyni SZ Kuchtové prohlásil, že „v minulosti nechvalně proslula jako takzvaná jihočeská matka, byla za činnost proti našim jaderným elektrárnám a tím i proti naší energetice v minulosti poměrně otevřeně placena za zdrojů plynoucích od konkurence, konkrétně z Rakouska“. Pan Pecina může mít věcně v mnoha ohledech pravdu (nikdo také nepochybuje, že je třeba hledat alternativní zdroje energie, ale zároveň je sebevražedné vydávat se rezignací na domácí zdroje a na jadernou energii do rukou Ruska), pokud však chce vést tento spravedlivý boj, nemůže to dělat z funkce ředitele významného státního úřadu, který s problematikou nemá nic společného.
Podle průzkumu agentury SC&C pro Mladou frontu Dnes jsou pro Čechy nejsympastičtějšími státy Slovensko a USA, nejnebezpečnějšími naopak Irák a USA. Výsledek nabuzuje podezření, že respondenti nebyli ve chvíli průzkumu zcela střízliví, a zdá se souznít se slavným odhadem volebních výsledků z dílny téže agentury.
Dr. Rath, který už je zase jako rybička, obviňuje v MfD opět Lékárnickou komoru z toho, že je pátou kolonou ODS. Dělá tak ve chvíli, kdy za panem doktorem a ČSSD (do doby, dokud ČSSD pana doktora neomrzí, protože už pro něho nebude dost atraktivní) je seřazený LOK, Česká lékařská komora a zprostředkovaně i VZP. Neuvěřitelné.
Britská královna slavila osmdesátiny. Nad spontánní velkolepostí oslav vyjadřovali svůj údiv podle MfD i návštěvníci z USA: „Jako Američané koukáme s otevřenou pusou na to, kolik lidí přišlo popřát královně. Nedokáži si představit, že bychom totéž udělali pro George Bushe či jiného amerického prezidenta.“ Spontánní oslavy jsou umožněny tím, že královna představuje vlast an sich, a ne nějakou konkrétní politiku. Je to hezké, když má pro někoho vlast (byť personifikovaná) tak dobrou pověst. Čeští prezidenti (a Václav Klaus zvlášť) bývají jakýsi hybridem mezi politikářem a ztělesněním vlasti. Tato střední poloha je podle slavného příměru Friedricha von Hayeka (byť byl použit pro jinou oblast lidské činnosti) horší než obě krajnosti.
Milan Kundera, jak se zdá, dospěl tak daleko, že neumožňuje překlad svých románů do češtiny. To je zatím nejdokonalejší forma amnézie, jaká kdy postihla bývalého komunistu s lidskou tváří: pan Kundera se vypořádal se svou (samozřejmě reformně) komunistickou minulostí tím, že se předělal na Francouze. Ještě by si měl nechat udělat plastiku a opatřit si falešné papíry. Pak to nebude mít chybu.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
