Jiří Paroubek se omluvil „veřejnosti“ za „výrazové prostředky“, které použil ve svém projevu bezprostředně po volbách. Označil to za „chybu“, totiž za „první vážnou chybu, kterou za třináct měsíců v čele vlády udělal“. „Chybou" bylo, jak řekl později Právu, taky „užití expresívních prostředků“ při kritice některých novinářů, protože kdyby použil prostředků méně expresivních, mohlo to znamenat „stejný, ne-li větší úspěch“. Každý další článek nebo vystoupení zmíněných žurnalistů, který bude „hrubým útokem“ na jeho osobu, bude ovšem znamenat, že zváží „podání trestního oznámení“. Chyba prý „vyplývala ze špatné kalkulace, ze špatné informovanosti“ jeho poradců, kteří ho „několikrát ujistili, že ČSSSD a KSČM získaly dohromady 101 mandátů“. Na vyznění svého projevu by ovšem nic neměnil. Tento způsob omluvy si zaslouží bližší analýzy a jakéhosi objasnění, co to vlastně omluva je.

Prezident Klaus včera prohlásil, že stovku poslanců ČSSD a KSČM vnímá jinak než stovku poslanců ODS, KDU-ČSL a zelených. Vysloužil si nejen Paroubkův nesouhlas, ale i dosti zuřivou reakci komunistů. Myslím, že neprávem, jednak se Paroubek tvářil, že mu nejde o komunistickou podporu, ale o podporu „napříč spektrem“ (takže jeho odvolávání se na komunisty má nyní zvláštní přídech), a jednak KSČM je strana zcela jiného typu než KDU-ČSL nebo zelení (to, že se prezident kdysi ucházel o její podporu, vypovídá o prezidentovi, ne o ní). Formálně samozřejmě má komunistický hlas ve Sněmovně stejnou váhu jako každý jiný (toto právo prezident jistě nechtěl zpochybňovat), což souvisí s tím, že demokracie je jediný systém, který umožňuje, aby se v něm uplatňovaly strany, které jsou mu nepřátelské, za podmínky, že své nepřátelství projevují v mezích zákona. To, že komunistická strana smí existovat v demokracii, ještě vůbec neznamená, že je to strana demokratická.

Ministr Kühnl dnes podepsal smlouvu o nákupu obrněných transportérů pro Armádu ČR. Opakuji, že udělal dobře, není nejmenší důvod kontrakt, který věcně nezpochybňuje ani ODS, zdržovat kvůli formálním problémům s kompetencí (něco jiného je např., když si ministr Rath chce nastrkat na poslední chvíli do čela velkých nemocnic své lidi).

ODS, lidovci a zelení zatím pokračují v jednáních o nové vládě. ČSSD nedává najevo ani nejmenší chuť tuto vládu podpořit, což vyplynulo mj. z dnešní schůzky Topolánka s Paroubkem. Oba se nicméně domluvili na hlavních věcných problémech, které bude nutné řešit (snižování nezaměstnanosti, zadlužení veřejných rozpočtů a daňové zátěže, boj proti korupci, reforma penzijního systému, vytvoření podmínek pro vstup do evropské měnové unie a stabilizace zdravotního systému). To je až snad na snížení daňové zátěže poměrně obecné (představte si vládu, která by ve svém prohlášení napsala, že korupce je nezajímavá věc a hodlá ji ignorovat). Pokud Topolánek s vytvořením vlády neuspěje, chtěl by se o totéž pokusit Paroubek, myslí si, že je na něm řada (o tom, koho pověří, rozhoduje ovšem prezident a není vázán žádnými pravidly). Tahanice o vládu (a např. o podporu zelených) budou složité a dlouhé, předvolební napětí ovšem polevilo, pan Paroubek nasadil lidskou tvář a to se zdá svědčit o tom, že zúčastnění nakonec přece jen něco společně upečou.

Právo se zjevně probírá ze svého předvolebního angažmá, přesto mi leccos není jasné: proč se např. Pavel Verner ve svém dnešním komentáři domnívá, že zelené a KDU-ČSL pobyt v opozici zničí, kdežto komunisty posílí? Jsou snad totalitní strany odolnější než demokratické? Být v opozici je normální a pro stranu, která je poprvé v parlamentu, dokonce užitečné.

Američanům se podařilo zlikvidovat teroristu Zarkávího. Je to jistě úspěch, ale islámský radikalismus nestojí na jedincích, ale na idejích a ty si přitáhnou nové vůdce. Trochu povzbudivější je zpráva, že se prý prohlubuje rozkol mezi sunnitskými povstalci v Iráku a zahraničními teroristy. Bez vnějších zásahů profesionálních teroristů by se třeba Iráčané nakonec dokázali mezi sebou domluvit.

„Slovensko v předvolebním finiši hraje českou kartu“, tak zní titulek článku bývalého předsedy SDL Petera Weisse v Právu. Kdybych mohl na Slovensko něco vzkázat, řekl bych: proboha, neberte si z nás příklad! Zanedbejte, co se u nás děje, je to strašné a nijak vám to nepomůže.

Poměrně krátká schůzka pověřených vyjednavačů ODS a ČSSD skončila bezvýsledně. Ve skutečnosti se dalo těžko očekávat, že si po divoké volební kampani poznamenané řadou neseriózností a celkově neslušnou atmosférou protivné strany padnou kolem krku. Veřejnosti musí být divné, že se spolu vůbec ještě baví, a oni se musí snažit ji přesvědčit, že všechna ta předvolební zuřivost nebyla jen účelová komedie. Jinak se zdá, že Paroubek už vnitřně rezignoval na svůj projekt spoluvládnutí s komunisty a bude se snažit najít jiný. Jen si ještě počká, jestli se v příštích dnech Strana zelených náhodou povolebně nerozvalí. Tomu, že si počká, se nedivím, je to „pragmatické“. Poněkud úděsné je, že je to všechno pro něj jen technická otázka. Je zjevně něco jako robot, schopný realizovat jakékoli politické zadání.

ČSSD jako druhá nejsilnější strana pro sebe nárokuje funkci předsedy sněmovny. Problém je podle novin v tom, že by ji chtěla pro Paroubka, jenže ten by v okamžiku volby nesměl být ministerským předsedou a dokud nebude předseda Sněmovny zvolen, nemůže vláda podat demisi (zatím to vypadá, že ustavující schůze Sněmovny bude 27. června). Přitom si sociální demokracie zároveň nárokuje právo, aby druhým, kdo bude pověřen sestavením vlády v případě, že Topolánek neuspěje, byl právě Paroubek. V tu chvíli už ale Paroubek zřejmě bude předsedou Sněmovny. Jaký to dává smysl?

Paroubek si nechal od nově zvolených poslanců ČSSD podepsat revers, že nedají důvěru Topolánkově vládě a ani jinak neumožní, aby důvěru získala. Zdá se, že si jimi není zase až tak jistý. Zvláštní je, že volební lídr středočeské ČSSD ministr Urban přitom začíná uvažovat jaksi samostatně. Podle něho jsou ve hře různé varianty (tolerance vlády, jejíž hlavní součástí je ODS, vlády, na níž se podílí ČSSD, zelení a KDU-ČSL, velká koalice, vláda odborníků). ČSSD prý nechce podpořit jen vládu ODS, KDU a zelených a zároveň si prý nepřeje předčasné volby.

Podle Práva, přesněji řečeno podle průzkumu STEM pro Českou televizi chtějí dvě třetiny voličů změnit volební systém tak, aby bylo možné sestavit většinovou vládu. Bylo by divné, kdyby voliči nechtěli systém umožňující sestavit většinovou vládu. Sestavit většinovou vládu by například umožnil systém užívaný u nás předtím, než byl zprzněn stranami opoziční smlouvy a následným zásahem Ústavního soudu (přičemž Ústavní soud je v tom nevinně, nic jiného mu nezbývalo).

Hlavní političtí harcovníci předvolební kampaně stírají ze svých tváří válečnické barvy a odkládají bojovou maškarádu. Je to trochu jako když jeleni shazují parohy. Předseda Topolánek už v tomto vývoji dospěl tak daleko, že v Mladé frontě Dnes Paroubkovi poblahopřál ke skvělému výkonu a prohlásil dosti alibisticky, že „část policie a dalších služeb se vymkla z kontroly“. Hodlají teď snad oba braši (Topolánek a Paroubek) obětovat plukovníka Kubiceho jako oběť zápalnou na oltář svého politického smíření?

Paroubek, Nečas i Topolánek souhlasně upozorňují na to, že pokud nová vláda vznikne, nebude to hned tak. Je to ostatně logické, volby dopadly v zásadě nerozhodně a bude následovat přetlačování. Paroubek má pravdu, když říká: „Asi by nás museli vystavovat, kdybychom vydali bianco šek panu Topolánkovi po prvním jednání.“ Oblíbeným úslovím se stalo, jak na to už řada komentátorů zprava i z leva upozornila, „pro tuto chvíli“. „Pro tuto chvíli“ nepřichází v úvahu ani to, ani ono řešení, vlastně žádné řešení. Hloupé je, že najít něco přijatelného vyžaduje politickou invenci a ne jen opisovat, co tu už bylo (tolerance menšinové vlády, opoziční smlouva). Má na to vůbec někdo z hlavních aktérů dnešní politiky?

Vysloveně špatným znamením je, že už zjevně otrnulo i dr. Rathovi. Domnívá se, že by prezident neměl pověřit Topolánka sestavením vlády, pokud mu nepřinese sto jedna poslaneckých podpisů, a okomentoval to následovně: „…jsem zvědav, jestli pan prezident drží své slovo, nebo je jen takový tlachal, který něco plácne, a pak, když se mu to nehodí, tak zase začne říkat něco jiného. Takže uvidíme, jestli je pan prezident chlap držící slovo, nebo prostě tlachal.“ To je špatné znamení, zřejmě se po chvilkovém útlumu zase cítí pevný v kramflecích. Pozoruhodné je, že drzost dr. Ratha se zcela vyrovná někdejší drzosti dr. Sládka. Toho ale Zeman ministrem neudělal. Což je jakési svědectví o sešupu české politické scény.

Předseda Bursík si poměrně energicky udělal pořádek ve straně po mimořádně zmatlaném předvolebním pokuse o paroubkovský puč. Strana zelených nadále trvá na „nulové toleranci“ vůči vládnutí s komunisty. Dohodnout se s ní na vládní spolupráci však asi nebude snadné, protože její zásady vypadají, jako kdyby je vymysleli Marťané (ne ti, s nimiž chtěl vládnout Paroubek, ale ti opravdoví). Hlavní problém pro ČR dnes je, aby v budoucnu nebyla opět vydána na milost a nemilost Rusku. Proto je nutné, aby byla aspoň trochu soběstačná v oblasti energetiky. Z toho hlediska je chvályhodná snaha o hledání alternativních zdrojů energie, ale zároveň je úplně sevebražedné odmítání jaderné energie a lpění na limitech v těžbě uhlí. Tady nejde o nějaké vznešené zásady, ale o elementární potřebu v trochu důstojných podmínkách přežít v této politicky krajně nehostinné oblasti Evropy. Tedy přežít jinak, než jak jsme přežívali v letech 1945-1989.

Otevření lidického památníku vyvolalo opět jakousi (tentokrát dosti chabou) vlnu šovinismu. „Bojovníci za svobodu“ se pokoušejí mluvit do toho, kdo má být českým ministrem zahraničí. Pokud jim o to šlo, měli kandidovat ve volbách. Připadá mi to nedůstojné.

Politický spor ohledně voleb na oslavě narozenin v jedné plzeňské restauraci skončil v noci na sobotu střelbou a hromadnou rvačkou. Západoevropské úrovně jsme sice ještě nedosáhli, ale jižní Americe už dýcháme na záda.

Michal Klíma píše v Lidových novinách: „Ale vystačíme si s tvrzením, že se premiér utrhl z řetězu své ústavní funkce, neboť prý u něho převážila zloba nad rozumem? Co když naopak šlo o velmi dobře promyšlený a přesně na efekt vypočítaný proslov? Co když právě svou interpretací chtěl cíleně ovlivnit nezanedbatelnou skupinu nejen svých voličů a zároveň udržet jejich vysokou míru mobilizace? Co když se pokoušel vybičovávat atmosféru v duchu takzvaného sarajevského syndromu známého z období skandálů a pádu bývalé vlády ODS z přelomu let 1997/98? Nezapomeňme rovněž, že svůj projev přednesl ve chvíli, kdy si byl jistý, že právě ČSSD a KSČM dají dohromady poslaneckou většinu. O tom, že počítá se 101 poslanci se ostatně zmínil ve svém rozhořčeném projevu. Domníval se totiž, že právě rozhodující mandát v Jihočeském kraji připadne jeho straně. Avšak až v pozdních večerních hodinách byly připočteny hlasy Čechů žijících v cizině. A ty rozhodly, že rozdílem pouhých 338 hlasů získala mandát ODS. Paroubkův projev byl tedy ve skutečnosti triumfalistickým projevem, který měl za cíl udržet své stoupence ve varu, a tedy zdůvodnit, že mu nezbývá nic jiného než vytvořit menšinovou vládu za podpory komunistů a současně se vypořádat s problémy na ministerstvu vnitra.“ Pokud by to měla být pravda, tak pozdrav Pán Bůh. Jen 338 hlasů nás v tom případě zachránilo od puče, který Paroubek vyhlásil naštěstí trochu předčasně.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.