Podle zjištění Sociologického ústavu ČAV chce česká veřejnost rozsáhlé reformy. Zdá se, že jejich podstatou mají být nižší daně a víc peněz od státu (např. do zdravotnictví). Něco podobného (málo vložíme, hodně dostaneme) se dá uskutečnit jen v pohádce, státní soukolí většinou funguje naopak: nasype se do něho hodně, vypadne kupodivu málo. Kam se poděje rozdíl, bývá pak občas otázkou „orgánů činných v trestním řízení“, ale většinou se nic nenajde. Zákon o zachování hmoty, pokud se nemýlím, v moderní fyzice už neplatí, zajímavé je, že v této oblasti se hmota spíš ztrácí, než by nabývala.

„S chladnou hlavou a se znalostí čerstvých zpráv z ulice Politických vězňů nezbývá než uznat, že KSČM je na cestě – programové i personální,“ píše Lukáš Jelínek v Právu. To ano, je na cestě k účasti na vládě, nejprve tiché, z pozadí, a po přespříštích volbách, kdo ví, třeba i otevřené. Na podstatě strany se vytvářením iluze o „reformním“ křídle nic nemění: reformy byly pro komunisty vždycky (snad až na období prvního rozkladu komunistické moci v druhé polovině šedesátých let, ale to byla docela „specifická“ situace) jen věcí taktiky.

Policie České republiky se konečně rozhoupala a stíhá někdejšího šéfa Paroubkovy kanceláře Doležela z pokusu o podvod. Jde o známý případ „pěti českých na stole“, který již delší dobu úspěšně konkuruje trojici strýc Vik, pánové Rod a Simkanič. Obvinění je skromné (ODS před časem podala trestní oznámení i na Paroubka, ministra financí Sobotku a Urbana, div ne že na ČSSD jako na organizaci). Soudě z toho, co píší noviny, hrozí tak prý panu Doleželovi vyšší trest, než jaký by dostal za korupci (a korumpovat by pochopitelně nemohl sám, v tom případě by asi byl jen prostředníkem). Takže možná si při výsleších na něco vzpomene.

Pražský Vrchní soud vyhověl stížnosti podnikatelky Barkové proti uvalení vazby. Barkové byla vyměřena horentní kauce, protože se soud chtěl pojistit, aby se nevyhnula stíhání útěkem do zahraničí. Na kauci podnikatelka očividně neměla, a tak putovala za mříže. Paní Barková se do dějin českého podnikání nepochybně nezapíše ani jako Tomáš Baťa, ani jako Viktor Kožený. Zato měla smůlu, že se znala s expremiérem Grossem a jeho ženou a zaměřila se na ni pozornost úřadů a veřejnosti zrovna v době Grossova pádu. Vůbec si nemyslím, že je čistá jako lilium, ale do toho, jak se s ní zacházelo, se promítly politické okolnosti, které by bylo dobře odfiltrovat. Což vrchní soud v této věci vlastně udělal.

V rozhovoru pro Právo prohlásil premiér Paroubek mimo jiné: „Myslím, že hovořit o povolebním uspořádání je v této chvíli předčasné. Já jsem patrně udělal chybu tím, že jsem o těchto věcech (menšinová vláda shánějící podporu „napříč spektrem“, tj. závislá na komunistické podpoře, bd) mluvil velice otevřeně, teď už to dělat nebudu.“ To je opravdu dobré: premiérovi nevadí podstata toho nemravného projektu, nýbrž jen to, že s ním hned vylezl na veřejnost a nenechal si ho až do voleb pro sebe. K tomu, že spucoval výkonného místopředsedu strany za špatné zmanipulování televizního hlasování při ústeckých Otázkách Václava Moravce, zase uvedl: „Věřím, že straničtí funkcionáři, kterých se to týkalo, pochopili, že takovéto věci se buď nemají dělat vůbec, nebo se mají dělat tak dokonale, jako je dělá ODS." Obojí je zvláštní směs cynismu a bezelstné naivity, která věří, že to přece každý musí pochopit. Alexandr Kramer, který rozhovor pořídil, premiéra několikrát upozorňoval na problematičnost jeho stanoviska, Paroubek tomu zcela upřímně nerozuměl. Průnik svérázné morálky činovníka z RaJ do systému vládnutí v ČR je dosti úděsný. Klesla česká veřejnost opravdu tak hluboko, aby to nedokázala nazřít?

A premiér zjevně přechází od slov k činům a pokouší se svůj projekt vládnutí s komunisty v zádech (už se realizuje) dodatečně zneviditelnit. Na žofínském ekonomickém fóru vyloučil spolupráci s komunisty na vládní úrovni (řekl to už stokrát a nikdo ho z toho v tuto chvíli nepodezřívá) a prohlásil, že sociální politika komunistů by vedla k hospodářské krizi. Zřejmě má dojem, že teď až do voleb komunisty dvakrát moc nepotřebuje (a hlavně nepotřebuje, aby byl s nimi moc často viděn na nějaké společné ideové platformě). A po volbách už bude všechno jinak.

Ministerstvo zahraničí přidělilo dotaci na projekt dokumentace osudů lidí, kteří spadají pod gesto premiéra Paroubka oceňující německé antifašisty. Bruno Köhler, Karl Kreibich a další budou tedy „uloženi jako databáze“ (tuto pěknou formulaci jsem přejal z jednoho dílu seriálu Star Trek). Vedoucí projektu Collegium Bohemicum Jan Šícha soudí, že by se projekt mohl stát jakýmsi protipólem berlínského Centra proti vyháněním, protože chce na rozdíl od „vyhnaneckého svazu“ prezentovat dějiny Němců v českých zemích v širších souvislostech. Širší souvislosti nepochybně znamenají, že jejich osud byl následkem příčiny, totiž zločnné politiky Třetí říše. Srozumitelně česky řečeno, můžou si za to sami. Považuji za nutné zopakovat, že tuto vyčůranou teorii mám za zvlášť nemravný alibismus a peníze, za něž bude obhajována, za vyhozené do kanálu.

Prezident Bush prý plánuje útok na Írán. Psali o tom v americkém časopise The New Yorker, článek podle zpráv z českého tisku obsahuje samé neověřené informace, zdroje neuvádí. Smysl podobných pseudozpráv (nechtěný, ovšem) je předem zabránit případné účinné obraně (např. takové, jakou byl preventivní útok izraelských stíhaček, který na počátku sedmidenní války předběhl arabskou invazi a zničil egyptské válečné letectvo). Nepochybuji o tom, že v současné době o preventivním úderu na Írán nikdo vážně neuvažuje. Není vyloučeno, že třeba zanedlouho bude jedinou možností, jak předejít obrovským ztrátám na civilním obyvatelstvu ne v USA, ale tam, kam Íránci už dnes svými raketami dosáhnou – tj. např. u nás.

S tímto tématem volně a vzdáleně souvisí plánovaná iniciativa české vlády. Lidé, žijící v „záplavových oblastech“, nemají napříště už dostávat peníze na odstranění škod způsobených povodní. Místo toho jim vláda chce nabídnout, že jejich domky vykoupí, aby si mohli pořídit nové, nebo jim poskytne „náhradní pozemky“, jak navrhuje dr. Rath (tam si zřejmě budou moci postavit stan). Chápu, že přispívat těm, kteří jsou pravidelně postihováni, pro stát představuje zátěž, ale celé to řešení mi trochu připomíná „odsun“. Fešácký, ovšem.

Ministr Rath vnutil v debatním pořadu Otázky Václava Moravce primátoru Bémovi tykání (prý spolu studovali na medicíně, každý ovšem v jiném ročníku). Bém se nesměle bránil, pak podlehl. Ministrova drzost opět slavila úspěch. Pokud si opravdu chtěl s Bémem mermomocí tykat, měl se s ním domluvit před pořadem, bylo by to slušné. Jinak familiárnost do politiky nepatří, a do debat mezi vládou a opozicí už vůbec ne. Mezi vládou a opozicí mají být korektní vztahy. Korektní vztah se v českém jazyce vyjadřuje vykáním. Tykáme si v hospodě, a to taky ještě ne s každým.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.