19.4.2024 | Svátek má Rostislav


UDÁLOSTI: Z posledních dnů

17.1.2006

Václav Klaus v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil: „Jasně jsem dal najevo při svém dvojím jmenování vlád, že s menšinovou vládou s touto podporou (KSČM) se smířit nehodlám. Tečka.“ Prezident nejmenuje vládu, ale nejprve premiéra a pak na jeho návrh ministry. Pokud vláda nedostane důvěru, proces se opakuje. Pokud ani ta vláda neuspěje, jmenuje prezident premiéra na návrh předsedy Sněmovny. Vysvětluji si to tak, že pak musí jmenovat toho, koho mu předseda Sněmovny navrhne. Bez ohledu na to, bude-li se opírat o komunisty nebo ne. Nedělá mi to žádnou radost, ale je tomu tak, po třetí je prezident bezmocný. Paroubek ovšem se hned vzápětí nechal slyšet, že „Pan prezident musí zvažovat trošku lépe, co vypustí z úst“. Pan Paroubek by si měl zase uvědomit, že Česká republika není podnik Restaurace a Jídelny, který mu dala do správy normalizační loutková vláda pod kuratelou ruských tanků. A zvažovat trochu lépe, co vypustí ze svých nevymáchaných úst. A voliči by měli na základě této Paroubkovy sebeprezentace trochu lépe zvažovat, komu dají v červnových volbách do PS svůj hlas.

Podobně hulvátským a arogantním způsobem pojednal včera Paroubek se svým podřízeným Rathem krajské hejtmany: mluvili s nimi, jako mluvívali ekonomičtí náměstci RAJ za totáče s pingly v nějaké třetí cenovce. Krajští hejtmani jsou ovšem volení představitelé krajských samospráv. Pana Paroubka a pana Ratha zatím nevolil nikdo (a doufám, že ani nebude).

Jiří Pernes píše v Lidových novinách v souvislost s případem nacionalistického „památníku“ v Letech: „Příslušníci romské komunity ovšem zase nemohou žít s vědomím (a být v těchto postojích utvrzováni), že vzhledem ke své odlišnosti a tragické minulosti svého etnika mohou žít s většími právy a menšími povinnostmi než ti ostatní.“ Chápu, co pana Pernese k tomuto závěru vede, mně se jako daleko větší a vlastně jediný problém na romské straně jeví to, že tato komunita je absolutně neschopná vybrat si nějaké reprezentativní vedení, je natolik beztvará, že s ní stát vlastně není schopný nijak komunikovat. Jak se jí dá pomoci, nevím.

Mluvčí ČT Krafl reaguje tamtéž na článek Radima Špačka, který proti zvyklostem zavedeným v LN zmínil „zrušení“ pořadu Bez obalu jako příklad mocenského zásahu vedení ČT. Píše: „Česká televize není schopna, vzhledem k omezenému počtu vysílacích hodin, zaměstnávat všechny zájemce o práci.“ Je legrační, že přitom přednostně eliminuje ty, k nimž má halasné výhrady premiér a na něž ji upozorní ředitel jeho úřadu.

Ministr Škromach pokračuje v předvolebním populistickém ohňostroji: chce na konferenci strany předložit několik návrhů na daňové úlevy a na prodloužení dovolené pro rodiče s nezletilými dětmi. Trend, vyplývající z Krausova pádu (a předtím z pádu poslance Doležala) a ze Škromachových (a předtím Kalouskových a předtím Paroubkových) slibů je tedy jasný: pokud bude volební kampaň trvat dostatečně dlouho, budou na jejím konci všichni poslanci v kriminále a občané ČR nebudou muset platit žádné daně.

Washingtonské setkání prezidenta Bushe a kancléřky Merkelové proběhlo ve velmi přátelském duchu. Přesto se zdá, že současná vláda (a ani žádná následující, třeba taková, v níž zasedne CDU/CSU s FDP) už nikdy nebude mít sílu zvrátit dva osudové kroky Gerharda Schrödera: uvolnění vazeb s USA a výrazné nakročení směrem k Rusku. Tím Německo přestává být pro malé středoevropské země zcela vypočitatelným sousedem. Přes maximální vstřícnost ve věci vyhnání Němců a Benešových dekretů. Ve skutečnosti by bylo daleko lepší, kdyby na kritickém postoji k obojímu trvali (měli by pravdu), a přitom zůstali solidární s Amerikou a nepaktovali se s Putinem.

Ministerstvo vnitra se zabývá rasovým, lépe řečeno etnickým, což je ovšem podobné, původem hraběte Hugo Salma, který zemřel před šedesáti lety, a jeho kádrovým profilem. Jde o to, zda na něj lze aplikovat Benešovy dekrety, protože pokud ne, museli by jeho dědici dostat zpátky nemalý majetek. Ústavní soud před časem rozhodl ve vlekoucím se procesu v Salmův prospěch aspoň v tom smyslu, že se spor vrátil opět na začátek. Nyní jde o „prozatímní doklad o zachování československého občanství“ z roku 1946, jímž se prý Salmovi dědici, jak objektivně píše Právo s použitím tradičního kojzarovského výraziva, „ohánějí“. Proti dědicům nacistického zločince stojí naštěstí pevná fronta „pamětníků, historiků a bojovníků za svobodu“. „Historici“ nyní usilují dokázat, že osvědčení je jednak prošlé, protože bylo vystaveno osmnáct dní po Salmově smrti a mrtví, jak známo, žádné občanství mít nemůžou, a jednak padělané. Je to morbidní a odporné divadlo. Závidím lidem, kteří se v této zemi narodí za dvě stě let a pro něž tyhle záležitosti budou už jen nechutná, ale naštěstí velmi vzdálená historie.

Rigův advokát sdělil Právu, že spolu s Rigem sešli nedlouho před inkriminovanou cestou do Ghany navštívili poslance Krausem a požádali ho o zastání v Rigově trestním stíhání. Kraus tedy musel vědět, že Rigo je trestně stíhán, a když tvrdí opak, je svízelné to vysvětlit jinak, než že lže. Paroubek právníkovo sdělení okomentoval: „Pokud vím, tak je to advokát toho zločince“. Podle tohoto pojetí je ten, kdo obhajuje zločince, podezřelé individuum. Obhajovat zločince je zločin. Zločinci by neměli mít obhájce, a pokud ano, pak takové, jako byli ti, co obhajovali Horákovou a spol. a dožadovali se pro své mandanty nejvyšších trestů. To je pro budoucnost velmi nadějné pojetí práva.

V novinách teď probíhá jakási soutěž humanistické krásy: jeden publicista přes druhého usiluje se co nejvíc vyprofilovat na odsouzení iniciativy Národní strany s „památníkem“ pro Lety. Tím všichni ti mamlasové dělají zadarmo nechtěnou, leč účinnou reklamu té ohavné pidistraně. Případ s památníkem mělo řešit místní oddělení policie ČR v Letech (pokud tam je), nebo to, pod něž Lety spadají.

Paroubek se nezúčastnil tiskovky po jednáni s hejtmany. Nechal to na Rathovi. Ze zpráv je zjevné, že s nimi jednali jako s regionálními funkcionáři opoziční strany (jeden hejtman je ovšem KDU-ČSL, tedy strany, která dosud z neznámých důvodů setrvává ve vládní koalici) a ne jako s volenými představiteli regionální samosprávy. Paroubek jim navíc (z jiné tiskovky) vzkázal, aby nebyli tak cimfrlich, že prý on není (to v odpověď na to, že se jim nelíbilo, když je Rath obvinil ze zlodějny). Ve skutečnosti je Paroubek cimfrlich až až – jakmile se v médiích objeví kritické slovo na adresu jeho nebo jeho partaje, už má plnou pusu „štvanic“, stěžuje si (prostřednictvím, svých podřízených, ovšem) kde to jen jde a hrozí tiskovým zákonem jako řemen.

Vysloužilí politici Ruml, Macek a Gross se sešli v otázkách Václava Moravce a shodli se na tom, že hlavní aktéři politiky vůbec nezhrubli, „jak se o tom někdy hovoří“. To je útěšná nepravda. Zeman byl větší hulvát než Klaus a Paroubek je větší hulvát než Zeman. Tím, jak se blížíme k vládě rudé koalice (vlastně v ní už jsme), politika taky hrubne. Je to sice jen symptom úpadku demokracie, ale symptom výrazný. Nevykládejte nám útěšné pohádky, zastíráte tím nebezpečí, do něhož se tahle země řítí.

Sociální demokracie (vlastně by asi bylo lepší říkat Jiří Paroubek) se rozhodla vyškrtnout poslance Oldřicha Němce ze 14. nevolitelného místa liberecké kandidátky za to, že označil Krausovo vysvětlení jeho ghanské akce a toho, co s ní souviselo, za nedůvěryhodnou pohádku. O motivech pana poslance, který nejspíš nepatří v klubu ČSSD mezi nejznámější a nejaktivnější, lze aspekulovat, potíž je v tom, že má pravdu. Paroubek zdůvodňuje vyřazení Němce tím, že je před volbami a „skončila legrace“ („Legrace skončila, Pragováci“, psalo před jedenácti lety Právo o signatářích Smíření 95) a že Němec o kauze nic neví. Zkoušeli ho z ní? A co podstatného nevěděl? Není to něco, co neví ani veřejnost, a neměl by jí to tedy Paroubek nebo Kraus sdělit? Poslanec Němec se ještě nerozhodl, co bude dělat a zda se odvolá k ÚVV nebo ke sjezdu strany. Pokud si to nechá líbit, dá tím najevo, že poslanci ČSSD snesou od Paroubka všechno a Paroubek si k nim může všechno dovolit. Pak se ovšem neměl do té věci vůbec pouštět.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.