Jaroslav Plesl se v Lidových novinách vyjádřil k zrušení pořadu Bez obalu. Napsal: ...důvody k pozdvižení obočí tu jsou a premiér si za to může sám. Nejprve jeho strana do dozorčí rady ČT protlačila Paroubkova poradce, aby veřejnoprávní televize vzápětí narychlo zrušila výše zmíněný publicistický pořad, který předtím premiér kritizoval.

Člověk nemusí být zrovna vyznavačem spikleneckých teorií, aby se nad takovým sledem událostí pozastavil. Zvlášť když Paroubek, tak jako v deníku Právo, argumentuje velmi podivně. Nezdá se mu například, že od počátku září do konce října o něm autoři Bez obalu natočili deset příspěvků. „Byl jsem suverénně ,nejoblíbenějším‘ mužem pořadu. Proč asi ta mimořádná pozornost?“ ptá se premiér s evidentně nehraným údivem a dodává, že byl otřesen.

Možná ho to překvapí, ale předseda vlády má v rukou docela velkou moc nad správou věcí veřejných. Proto ta „mimořádná pozornost“. Kdyby Paroubek místo vlády řídil například restauraci či jídelnu, tak by se o něm v Bez obalu mluvilo přece jen o něco míň. Jenže tak to není. To je docela OK, jen nechápu, proč pan Plesl taky nezmínil, že se k pořadu vyjadřoval, a to velmi razantně, šéf Úřadu předsedy vlády (určitě to nedělal jen tak sám za sebe). Pak se premiérova role jeví ještě ve zřetelnějším světle. Nejde jen o "důvody k pozdvižení obočí". Jde o skandál.

Ministr Rath přišel s geniálním nápadem: nedostatek zubařů se má řešit importem ze Slovenska a Polska. Jenže každý polský i slovenský zubař si jistě umí spočítat, že přesunem do Česka se dostane z bláta do louže - zvlášť když mj. zohlední i osobu nynějšího českého ministra zdravotnictví.

Bohumil Pečinka napsal v Mladé frontě Dnes o ČSSD: „Sociální demokracie je zároveň strana s nejsilnějším mocenským instinktem. Od roku 1996 se před každými parlamentními volbami dokázala vnitřně zmobilizovat, označit svého ´třídního nepřítele…´" Z první i druhé věty patrně nedopatřením vypadla slova „stejně jako ODS“.

Ministr Rath se zjevně chystá zavést zdravotní péči jako řemen. Její součástí budou preventivní zdravotní prohlídky. Dále se lidem zabrání, aby se přejídali (osvědčenou metodou jsou potravinové lístky, tlustí by dostávali menší příděly). Vůbec by bylo nejlíp, kdyby lidé místo statutu občana, který je jim čím dál tím víc na nic, dostali statut pacienta. Chodili by v uniformách (jejich součástí by mohl být modrobíle pruhovaný erární nemocniční župan) a lékaři (zejména ti nemocniční) by se stali jejich nadřízenými. Místo dosavadního stereotypního označování („primář“, případně „asistent“, „docent“, „profesor“) by byly zavedeny vojenské hodnosti: na bílých pláštích by se pěkně vyjímaly epolety ruského typu z éry stalinismu. Pacient by se při vstupu do ordinace hlásil a mluvil by, jen kdyby byl dotázán. V nevyužitých sklepních místnostech nemocnic by byly zřízeny šatlavy s tvrdými lůžky pro ty, kteří s lékařem nedostatečně spolupracují. Taky by se dalo ušetřit na nemocničním personálu, pokud by „rajóny“ byly svěřeny přímo pacientům (tedy těm pohyblivějším). Takový model socialistického zdravotnictví určitě nemají ani ve Švédsku! Mimochodem je zajímavé, jak zdrženlivě se dosud vyjadřoval o novém ministrovi Miloš Zeman. Důvod může být dvojí: buď od něho očekává nějaké gesto loajality, nebo je to i na něho moc a počká si, zda náhodou ministrovy divoké eskapády neskončí jeho vyhazovem.

Afghánci nesměle naznačili, že by je snad Ruská federace měla odškodnit za léta, po kterou tzv. SSSR (tj. komunistické Ruské impérium) jejich zemi okupovalo. Česká republika touto cestou nešla, byli jsme celí rádi, že jsme se jich mírnou cestou zbavili, a tento postup se ukázal být realistickým. V tuto chvíli už okupují jen Karlovy Vary a to je přece jen o mnoho lepší než před rokem 1989. Ruští experti ovšem tvrdí, že vojska byla do Afghánistánu poslána na prosbu tamější legitimní vlády (totéž bychom se byli nepochybně dozvěděli, kdybychom chtěli odškodnění za srpen 1968), stát, který tam bojoval, už neexistuje (sundal si falešné fousy a prohlásil se za „Ruskou federaci“, představme si, že by Němci odmítali odškodnit např. naše různé bojovníky za svobodu s odůvodněním, že stát, který nás v letech 1939-45 okupoval, už neexistuje), a kromě toho, že neexistuje a že tak učinil legálně, navíc ještě vystavěl v Afghánistánu továrny a silnice (K. H. Frank se taky u soudu hájil tím, že zajistil zásobování Protektorátu). Čili: milí afghánští přátelé, tudy cesta nevede. Z jalové krávy tele nevydojíš. Buďte rádi, že od nich máte pokoj, ujišťuji Vás, že je to k nezaplacení.

Evropský soud pro lidská práva odmítl jako nepřijatelnou stížnost 90 sudetských Němců na konfiskaci majetku jejich (případně jejich předků) na základě Benešových dekretů. Skupina si stěžovala především na to, že ČR neuznala, že jim bylo způsobeno bezpráví, a neposkytla jim náhradu za konfiskovaný majetek. Jejich právník argumentoval tím, že poválečné konfiskace odporují Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud jejich stížnost odmítl jako nepřijatelnou, a to (soudě podle toho, jak o tom psaly české noviny) ze dvou důvodů: za prvé, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod vstoupila v platnost až po konfiskacích. Ten argument snad obstojí z formálně právního hlediska, z hlediska obecné morálky je ovšem nepřípustné postihovat občany za zločiny totalitního režimu, byť i k nastolení toho totalitního režimu přispěli (stejně přispěli Češi svou indolencí a skrytě bolševickými sklony k nastolení bolševismu v ČR). To je věc zjevná, k níž není zapotřebí žádné mezinárodní úmluvy, a byla zjevná už v roce 1945. Za druhé, stěžovatelé nevyužili všech možností: nevznesli totiž restituční nárok u českých soudů. Tento argument je nestydatý a pokrytecký – i v Štrasburku přece musejí vědět, že české restituční zákony restituce sudetoněmeckého majetku vylučují. Podle mého názoru lze otázku konfiskovaného majetku vyhnaných řešit jen politickou cestou a ne majetkovými restitucemi. To ale není v této chvíli hlavní věc. Hlavní co z tohoto rozhodnutí Soudu pro lidská práva vyplývá, je obecnější poučení, které se sudetskými Němci bezprostředně nesouvisí: pokud by se snad u nás uchytila sociálnědemokraticko-komunistická koalice a začala omezovat lidská práva, nečekejme od této potěmkinské instituce žádnou podporu. Rozhodují zcela cynicky na základě politického příkazu dne. Paroubek s Filipem se nemají čeho bát – zato občané ČR ano. Tihle nám pak nepomohou.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.