Komunistický svaz mládeže má v programu revoluční svržení „kapitalistického řádu“. Ministerstvo vnitra je zcela logicky hodlá zakázat. Vedení KSM chce na to přejít do ilegality a jediný problém vidí v tom, že by pak nemohlo žádat o granty. Aby státní orgány měly u nás opravdu nějakou vážnost, bude muset ministerstvo vnitra Svazu, jakmile do té ilegality opravdu přejde, dokázat, že bude mít problémů daleko, daleko víc.

Do konce roku se má rozhodnout, zda budou pánové Dalík a Večerek obviněni z pokusu o korumpování poslance Kořistky. Pokud jde o výpověď hlavního svědka, spisovatele sci-fi Sommera, vyjádřila se ostravská okresní žalobkyně Kornasová diplomaticky: „Jsou tam určité rozpory, které naznačují složitost jeho osobnosti.“ To je pěkně řečeno. Lidé, co mluví pravdu, se psychologům jevívají jako beznadějní primitivové.

Václav Klaus vyjádřil v pondělí na konferenci „Perspektivy české ekonomiky“ svou nespokojenost se státním rozpočtem. To by bylo docela v pořádku, kdyby byl jen respektovaným profesorem VŠE. Jako prezident takhle jen rozmělňuje svou autoritu v situaci, kdy hrozí, že ji brzy bude velmi potřebovat: např. pokud premiér Paroubek, opřen o stojedenáctihlasou rudou většinu v PS, vyprovokuje, třeba bezděčně, ústavní krizi.

Karel Steigerwald píše v jinak zajímavém článku v MfD: „Paroubek … má jasnou a čitelnou odpověď, která vyvrací všechny možné spekulace: S komunisty bude spolupracovat za těchto podmínek: distancují se od zločinů komunistického režimu, budou souhlasit s členstvím ČR v Evropské unii a v NATO a budou projevovat úctu k soukromému vlastnictví. Poslední (záhadnou) podmínkou je, že komunisti budou mít elementární fiskální disciplínu.“ Jenže to vůbec není pravda: to jsou podmínky, za nichž by Paroubek vzal komunisty do vlády. „Neformálně“ s nimi bude spolupracovat i bez toho.

Podle Komunistického svazu mládeže, který, jak doufám, bude rozehnán, by „moc měla být v rukou normálních lidí, a ne v rukou politických a ekonomických elit“. Kde se v těch lidech bere drzost tvrdit, že se elity neskládají z normálních lidí? Pro bolševického papaláše, i toho teprve v rozpuku, je „normálním člověkem“ oligofrenik (vzor: Pepek Vyskoč z Haškova Švejka). Protože s tím si manipulátoři mohou dělat, co chtějí, jen tak se nevzepře.

Prezident Bush přijal nového českého velvyslance a v dopise, který následně českému velvyslanectví napsal, opět ocenil spolupráci „se svým přítelem, prezidentem Václavem Klausem“. Myslím, že si z Klause dělá legraci.

Ministr Rath pracuje soustavně na likvidaci českého soudnictví tou nejnenápadnější cestou: jednak zadává sám neustále příčiny k dalším a dalším žalobám, jednak sám žaloby jako na běžícím páse rozdává (naposledy na viceprezidentku ČLK Fouskovou, která prý „zneužívá své funkce k pomlouvání exprezidenta“ (jak známá terminologie)). Pokud by jeho inflačně žalobní iniciativa vedla nakonec k tomu, že každý den přibude 500 –1000 nových žalob, bude nutné soudní moc jako takovou zrušit pro absolutní nevýkonnost. Její pravomoce pak může s klidem převzít exekutiva (ať to svěří rovnou dr. Rathovi, aby to nebylo zbytečně složité).

Petr Uhl sepisuje (v Právu) pokrok v oblasti lidských práv, jehož dosáhla Čína: prokuratura už není podřízená komunistické straně (safra!), obžalovaný už nemusí před soudem prokazovat nevinu, naopak, prokurátor prokazuje vinu (safra, safra!), ubylo prý převýchovných táborů a mimosoudního rozhodování komisí. Když se to tak vezme, je ovšem v tomto relativistickém pojetí nejpokročilejší zemí světa v oboru lidských práv Kambodža: jaký obrovitý pokrok od Pol-Pota! Kam se hrabe stará dobrá Anglie, která se ve svých dějinách nikdy nezmohla na to, aby odstranila to, že obžalovaný musí před soudem dokazovat nevinu, protože takovou zásadu nikdy nevyznávala. Hodně radosti člověka přejde, když si přečte včerejší rozhovor s čínským premiérem: obsahuje spoustu neprůstřelného nicneříkání, jehož byly v minulosti plné české noviny – ještě že nám to připomněl.

Poslanecká sněmovna schválila zvýšení porodného a tisícikorunovou podporu pro prvňáčky, ministr Škormach zvyšuje životní minimum a minimální mzdu (tu mu ale koaliční partneři poněkud zkrouhli). Nastává permanentní mikulášská nadílka, která potrvá až do červnových voleb. Po volbách si to stát zase od občanů vybere zpátky.

Do ČR přijíždí čínský premiér Wen Ťia-Pao (trasnskripci přejímám z Práva, i když nechápu, proč se nad t musí dělat háček, přestože pak následuje měkké i). Rozhovor je velmi informativní a může být dobrou školou pro optimisty typu Jiřího Pehe, který je přesvědčen, že v Číně probíhá jakýsi obrodný proces. Čínský komunismus je opravdu jiný než ten ruský: když premiér mluví o ekonomické situaci své země, hovoří věcně a skromně – jaký rozdíl od ruských komunistických tlučhubů, kteří dávali Západu při každé příležitosti najevo, jak ho převálcují (ovšemže pouze ústy). Čína nechce válcovat, chce se jen „maximálně otevřít“. Věří ve svůj hospodářský potenciál. Jakmile přijde řeč na ideologické záležitosti, skryje se čínský premiér za kouřovou clonu neproniknutelných orientálních frází, z nichž si člověk vyvodí jen to, že lidská práva v Číně mají národní specifiku, že Číňané jsou suverénní občané, protože chodí k volebním urnám, že Tchaj-wan v žádném případě nenapadnou, pokud se jim ho podaří připojit mírovou cestou, atd. atd. Rozhovor byl pořízen korespondenčním způsobem: česká strana (Právo a MfD, rozhovorování je třeba zjednodušit a racionalizovat) poslala otázky, čínská strana si je upravila a na upravené písemně odpověděla. Být panem Pehe, poněkud by mne tato technika zviklala v přesvědčení, že se Čína až tak moc proměňuje. Vrchol dokonalosti je premiérova odpověď na otázku, co si myslí o Paroubkově názoru, že by se ČR mohla stát jakousi základnou pro aktivitu čínských firem v EU: „Návrhy pana premiéra Paroubka na rozvoj čínsko-českých hospodářských vztahů jsou velmi dobré. Mezi nově přistoupivšími zeměmi má ČR výhodnou geografickou polohu, skvělou průmyslovou základnu a velké rozvojové rezervy. Podporujeme snahu čínských firem investovat v zahraničí. Dnes, kdy je světová ekonomika stále provázanější, může posílená spolupráce mezi českými a čínskými podniky nejen vhodně doplňovat výrobní a tržní struktury obou zemí, ale současně může posílit různorodost, mnohovrstevnost a mnohotvárnost bilaterální hospodářské spolupráce.“ Čili: neříkáme rovnou ne, ale zatím se nebudeme vázat, musíte se ještě hodně snažit. Paroubkova politika vstřícnosti vůči Číně je podobně nezodpovědná a dobrodružná, jako politika otevřenosti vůči KSČM. Další Marťani na obzoru!

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.