UDÁLOSTI: Vzniká nová Národní fronta?
Pozoruhodné je, že za podstatné momenty tohoto výkladu dějin se postavili i lidé mimo ČSSD: politický manažer a lobbista Jiří Pehe z Havlova okruhu v Právu z 9. 1. t.r. a místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) v pátečních Lidových novinách.
Jiří Pehe polemizuje mj. se mnou. Prý není pravda, že by v totalitním režimu nemohlo existovat soukromé vlastnictví (viz Hitlerovo Německo). Já jsem ovšem mluvil o totalitní diktatuře ruského typu (jde o výklad jednoho období našich dějin) a navíc o soukromém vlastnictví a svobodném podnikání (které bylo v nacistickém Německu čím dál tím víc podvazováno státním plánováním). To jen na okraj, podstatné jsou tři Peheovy teze: za prvé, pluralitní společnost nemusí nutně stát na politických stranách, ale i na „občanské společnosti“, a ta se u nás v šedesátých letech zdárně vyvíjela. Za druhé, v určitých obdobích byla vedoucí úloha strany a oficiální ideologie jen slupka, pod níž velké množství lidí vedlo vlastní, dosti pluralitní život v rámci občanské společnosti. A za třetí, jak kdysi napsal Václav Havel, za normalizace nešlo o totalitní systém, protože už neexistoval konflikt mezi dvěma na sobě nezávislými komunitami, moci a ovládaných, ale linie konfliktu vedla „de facto“ každým člověkem, protože „téměř“(!)každý byl svým způsobem obětí i oporou systému.
Pithart zase tvrdí, že za normalizace nešlo o totalitu: totalitní systém usiluje o duši člověka, chce, aby se nejen určitým způsobem navenek choval, ale myslí si, že ho převychová, za normalizace tomu už nevěřili ani sami vládcové , bylo jim jedno, co si lidé myslí, věděli, že předstírají, a byli s tím srozuměni.
Jiří Pehe si zjevně situaci v 60. letech idealizuje (bylo mu v r. 68 třináct let). Represe byly mírnější, což odpovídalo stupni únavy ruského imperiálního systému a jeho české kolonie i mezinárodní situaci. Přesto byly např. administrativní zásahy do médií na denním pořádku (Dějiny a současnost, Tvář, nakonec i Literární noviny) a nechyběly ani případy soudních represí (zdaleka nejde jen o Jana Beneše). Navíc vůbec nepochybuji o významu občanské společnosti (spolky, sdružení atd.) pro pluralitní společnost, ale ať mi pan Pehe vyjmenuje jediný fungující demokratický stát, který se obejde bez politických stran. Havlova teze je zavádějící: je sice pravda, že každý (ne „téměř každý“) by měl i v nejostřejších konfliktech zkoumat vlastní ledví, ale to ještě neznamená, že se smaže zásadní hranice mezi pronásledovanými a pronásledujícími s tím, že všichni (vlastně “téměř všichni“, asi kromě tvrdého disidentského jádra) jsme v tom namočeni.
Nesmysl je i to, co tvrdí Pithart. „Totalitní systém“ nemohl zkoumat vaši duši jinak, než že zkoumal vaše viditelné, veřejné projevy. Dělal to podle okolností důrazněji nebo méně důrazně, ale dělal to pořád. A jak chce Pithart dokázat, že komunistické špičky nevěřily vlastní ideologii? Pokud někdo něco tak brutálně prosazuje, musí tomu v zásadě věřit. Nanejvýš věřících bylo méně a jejich víra byla o něco méně pevná než v dobách bolševické slávy. Ve skutečnosti byla normalizace sametovým stalinismem a zrušení cenzury v roce 1968 neudělalo z totality demokracii, ale pouze nefungující totalitu.
Zásadní věc je, že by se mělo něco vyjasnit: vypadá to, že tu vzniká jakási široká fronta od KDU-ČSL po ČSSD, která se snaží získat komunisty pro společné tažení proti vládní koalici (jež je tím pádem sama uvnitř nahlodaná) a ODS. Kdo jen se dnes všechno snaží komunistům radit! Havel je varuje před Klausem, Zahradil před Paroubkem. Příležitostí k zásadní konfrontaci bude prezidentská volba. Bylo by záhodno, kdyby se prof. Švejnar, KDU-ČSL a zelení k „Paroubkově doktríně“ před voliteli prezidenta veřejně vyjádřili. A to tak, aby se o tom dozvěděla i veřejnost.
LN, 14.1.2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
