Titulek je samozřejmě nadsázka. Reaguje na iniciativu „Vyměňte politiky“, kterou si ve vší skromnosti dovoluji považovat za absurdní pitomost. Něco jako „vyměňte Citroeny za Toyoty“, nebo „vyměňte si bavlněné kalhotky za hedvábné“. Obráží se v ní naprostá nezodpovědnost a taky totální dezorientace jisté části „národních elit“. Jejich vinu nechci démonizovat, byly tak manipulovány od „revolučního roku“ 1989.

Česká politika aspoň trochu hodná toho jména skončila únorovým pučem v r. 1948. Pak byla politika zakázána, a ti, co se nazývali politiky, byli součástí represivního aparátu, řízeného z ruské bolševické metropole. Takže v roce jedna naší svobody tu prakticky žádní lidé, kteří by měli praktické zkušenosti s demokratickou politikou, nebyli. Do popředí se dostali jurodiví intelektuálové, studenti a populární baviči.

Politická potence těchto společenských okruhů se u nás poněkud přeceňuje. Charakterizuje je často společenská vykořeněnost, sociální zranitelnost ( ohrožení „pádem k lopatě“) a zejména u těch druhých dvou dost často nedostatek zodpovědnosti. Zejména reputace bavičů ve společnosti neodpovídá jejich faktickým možnostem. Ladislav Chudík byl vynikající herec, ale spousta lidí bylo kdysi ochotno dát si od něho operovat koleno. Stejně bylo spousta lidí po listopadu 1989 ochotno vidět někoho podobného ve funkci ministra financí. A všichni se stali aktéry živého obrazu „Sametová revoluce“ (jakási obdoba panoramatického obrazu „Obrana Prahy před Švédy“ v petřínském bludišti), zaranžovaného Václavem Havlem a kol. Nebyla to politika, ale parodie na politiku, a následky neseme dodnes.

V civilizované zemi (a tou jsme - nakonec už jen s velkými výhradami – byli ještě v roce 1947) se na politice podílí statisíce lidí. Bez ambicí, že z toho vytřískají prachy a posty. Jen se snahou, aby se jim tam, kde je život postavil, žilo trochu lépe a svobodněji. Nevěnují tomu všechen svůj čas od rána do večera, třeba jen pár hodin týdně. Ale neserou na to čtyři roky (odpusťte mi to slovo), aby pak před volbami mohli, pokud mají tu možnost, hloupě a nezodpovědně kafrat do nastavených mikrofonů.

Politika se nedělá volbami. Politika se dělá prací, „prací drobnou, prací stálou“ (TGM). Z Masaryka si pro názornost vypůjčím následující příklad: „Právník, technik, medik, filosof (doplňuji bavič, bd), ten onen byl politicky činný. Jezdil po zemi a agitoval. (doplňuji: žvanil do rádia a do televize, bd). Podařilo se mu v Zlámané, v Křivé a v Malé Lhotě pro svou ideu získat 100 lidí, voličů nevoličů – stojí to za to? Jsou ti lidé skutečně získáni té jeho ideji trvale, netoliko na chvilku? (srvn. Televizní revoluce, Impuls 99, Děkujeme odejděte atp. bd). Pochybuju. Ale nepochybuju, že by týž akademik všechny ty tři Lhoty a celé byl té své ideji získal úplně a trvale, kdyby napřed byl pilně studoval a přitom všeobecně a politicky se byl vzdělával, zkoušky dobře odbyl a v oné Lhotě se usadil jako lékař a tam, příkladem a slovem jako svědomitý lékař a uvědomělý občan působil.“

Aby bylo možné vyměnit politiky, musí tu nějací lepší být. Jinak budou jen špatní nahrazeni ještě horšími. Aby tu lepší byli, musí mít politika statisícové podhoubí, z něhož může čerpat. Stručně řečeno: aby bylo možné vyměnit politiky, musí se napřed – a to pořádně, důkladně – změnit jejich voliči.

Kdosi z výše zmíněné iniciativy prohlásil: „Česká politika je jako restaurace, kde dostáváte šlichtu. Buď tam můžeme sedět s hlavou svěšenou, nebo se pokusit vyměnit vrchního, který nám tu šlichtu předkládá.“ Jenže tahle země není hostinec, člověče, do kterého jste si přišel naprat panděro. Tahle země je vaše vlast.

Lidovky.cz 12. května 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.