Nynější Topolánkova vláda vznikla za nešťastných okolností, nešťastným způsobem a v důsledku nešťastných rozhodnutí protagonistů – prezidenta a vedení ODS. Publicisté odleva doprava si o ni s rozkoší pucují boty. Je to snadný terč. Právě proto je na místě pokusit se o střízlivější, věcnější, spravedlivější pohled na situaci.

Na volebním patu z června 2006 (což je mimochodem, jak se taky v průběhu dalšího vývoj prokázalo, nejúděsnější výsledek ve volbách do PS od roku 1992 včetně) se mocně podepsala bezohledná a indolentní politika ODS v předchozím volebním období. Využili krize v ČSSD, aniž by byli spekulovali o tom, jaké to může mít důsledky pro českou politickou scénu. Povedlo se jim rozložit demokratické křídlo ČSSD. Za to na ně byl seslán bič boží v podobě Jiřího Paroubka. Ten za cenu úzké spolupráce s komunisty záhy dotáhl ztrátu, kterou měla ČSSD na ODS v preferencích. Ukázalo se, že dřívější vysoké preference ODS nebyly ani tak důsledkem promyšlené a úspěšné politiky strany, jako vnitřních problémů jejího protivníka.

Paroubek se v povolební situaci rychleji a lépe zorientoval. Poznal, že obranářská pozice je snadnější než útok, prohlásil „bez nás si ani ruce neumejou“ a pak to několikrát prakticky prokázal. ODS trvala na tom, že vyhrála volby (a tvrdošíjně odmítala nazřít, že za takové vítězství si nic nekoupí), a tak absolvovala několik potupných porážek při volbě předsedy PS i potupnou porážku při hlasování o důvěře první, menšinové Topolánkově vládě (nikdy se jí nepodařilo shromáždit ani příslovečnou „stovku“).

Přitom Topolánkův projekt trojkoaliční spolupráce byl správný: správné bylo rovněž to, že počítal se spoluprací i v tom případě, že trojkoaliční vláda nezíská důvěru: jen tak mohla ODS a občanské strany dokázat Paroubkovi, že ani on si bez ní ruce neumyje. Jenže se brzy nechal vylákat na nejistý terén handrkování s Paroubkem, koaliční partnery poslal k vodě a Kalousek se mu odvděčil pokusem o dohodu s Paroubkem. Hrozila vůbec nejhorší varianta: vládnutí ČSSD s komunisty v zádech, přičemž KDU-ČSL by jim dělala alibi. Plán naštěstí ztroskotal na zuřivém odporu členské základny lidovců. (Je zajímavé, jak má Topolánek ve vypjatých situacích, jak se říká, „víc štěstí než rozumu“.)

Po neúspěchu menšinové vlády ODS se neklid přenesl dovnitř ODS. Klaus a jeho spojenci usilovali o velkou koalici, část členstva ODS (na kongresu) o předčasné volby. Dramatický propad preferencí ČSSD učinil i Paroubka, který preference bere podobně, jako ve starém Řecku brali výroky vědem z Delf, komunikativnějším. Klaus jmenoval Topolánka bez jakéhokoli varování znovu premiérem, nepoučitelný Topolánek obnovil vyjednávání s Paroubkem, ale výkonná rada OSDS mu to tentokrát zatrhla. Snažili se Toplánkovi odpůrci dostat ho do bezvýchodné situace? Topolánek se vrátil k projektu trojkoalice (nic jiného mu nezbývalo) a dostal se do konfliktu s „klausovci“. V tu chvíli se začal od Klause výrazně emancipovat a zvolil vstřícnou politiku ke koaličním partnerům, která se stala příčinou vnitřního konfliktu v ODS. Následovala Klausova protiofenzíva, Topolánek musel slíbit, že v případě neúspěchu nové vlády (dal se očekávat) dá svou funkci k dispozici: poté by nejspíš nastoupil Klausův chráněnec Bém a realizovala by se velká koalice. Přitlačen takto ke zdi, udělal premiér to jediné, co mu zbývalo: získal pro hlasováni o důvěře dva kverulanty z ČSSD, zjevně inspirované Milošem Zemanem, a uspěl. Opozici v ČSSD nezbylo než aby svého předsedu podpořila v naději, že se vláda rychle sama odepíše. Všichni, co nad způsobem, jak Topolánek získal důvěru, ohrnují nos, by měli tyto okolnosti vzít v úvahu.

Topolánek se na své nynější málo záviděníhodné situaci nepochybně sám spolupodepsal: opustil trojkoaliční projekt a vrátil se k němu až tehdy, když mu nic jiného nezbývalo. Do jeho soukromých problémů samozřejmě nikomu nic není a zneužívat je v propagandě je svinstvo, nicméně platí technická zásada, že se zvláště ve vypjatých situacích mají řešit rychle. Dopad na veřejnost není rozhodující, ale průtahy způsobují zbytečné škody. Nicméně některé rozhodující věci se nestaly jeho vinou: To, že Klaus nejmenoval v druhém pokusu, jak by se bylo slušelo, Paroubka, nýbrž bez jakéhokoli varování znovu Topolánka, nejde na jeho konto. Kdyby se ODS podařilo Paroubkovi předvést, že si bez ní ani ruce neumyje, a kdyby preference ČSSD přitom klesaly tak, jak klesaly, stal by se Paroubek komunikativnějším a narazil by ve vlastní straně na problémy. Cesta k předčasným volbám by byla o hodně jednodušší.

Současná Topolánkova vláda je postavena na návratu k trojkoaličnímu projektu z léta. Snad se dá říci: pozdě, ale přece. Topolánek nakonec (prý pod tlakem) odmítl velkou koalici, která by znamenala v programové rovině soutěž o populističtější opatření, v institucionální rovině cynické dělení koryt. A začal se důsledně bránit (z nezbyti, nebo z přesvědčení?) proti Klausovi a spol., kteří by ho rádi dostali do beznadějné situace a pak nahradili někým, kdo by šel Hradu na ruku.

21. ledna 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.