Zákon nepochybně obsahuje užitečná upřesnění, zejména pokud jde o užití velkého státního znaku, kde se v minulosti praxe často rozcházela se zákonným předpisem.

Proměnu doznala ovšem i „sankční ustanovení zákona“, a těch si blíže všimneme. Závazným se stalo udílení pokut za tzv. správní delikt, spočívající v tom, když právnické či podnikající fyzické osoby, které jsou k tomu zákonem zavázány, nepoužívají řádně státních symbolů a nevyvěšují v předepsané dny předepsaným způsobem státní vlajku. Pokud jde o fyzické osoby, tj. o občany (skoro se mi chtělo napsat „pracující“), byl přestupek „zneužití, úmyslného poškození nebo hrubého znevážení státního symbolu ČR“ přesunut ze zákona o přestupcích sem, do zákona o užívání státních symbolů, a zároveň byla zmastněna horní hranice pokuty (na deset tisíc Kč). Podle důvodové zprávy „jednak z důvodů inflačních, jednak z důvodu dosažení vyšší ochrany státních symbolů“.

Zdá se, že se ve stínu voleb odehrává jakýsi plíživý posun k intenzivnějšímu fangličkářství, které bylo našemu malému národu vždycky tak blízké. Především bude větší přísnost na ouřady, aby si při vyvěšování fanglí nedělaly, co je napadne. Ouřadům našinec nepřeje. Je hezké, že vláda dokáže i v tak hektické atmosféře vyšetřit čas na tyhle starosti, a zároveň si lze představit, jakým směrem se budou ubírat její iniciativy, zůstane-li nedej Pán Bůh u moci i po volbách (mluvím o socialistické vládě s komunistickou podporou, kterou tu teď máme fakticky a po volbách nám hrozí, že ji budeme mít i formálně). Ještě podstatnější je, že větší přísnost bude i na lid (tj. na nás). Vyvstává otázka, koho se vlastně zpřísnění v první řadě týká. Vláda doprovázela svůj návrh ujišťováním, že není namířen proti tzv. sportovním fandům, tj. proti těm našincům, kteří se před významnějšími mezistátními zápasy pomalují národními barvami, odějí se reprezentačními dresy, většinou se nadopují slušnou dávkou alkoholu, a ti nejkurážnější z nich, poté co český tým dosáhl úspěchu, pak vystrkují do televizních kamer holé zadnice. Jejich záměrem totiž není znevážení národního symbolu. To jistě ne. Kromě toho by bylo třeba postihnout desetitisíce lidí a na to naše represivní orgány zatím nemají. Že by nějací našinci pálili při politické demonstraci nebo po výrazné sportovní porážce státní vlajku, to se snad za dobu existence ČR ještě nestalo. Napadá mi jen jedna analogie z historie, i když nepříliš vzdálené, která by nám snad mohla pomoci problém rozlousknout.

Málokdo dnes zná jméno Miroslava Liďáka. Byl to původně loajální komunistický karikaturista, který v druhé polovině padesátých a na začátku šedesátých let kreslil ve spolupráci s jakýmsi Pavlem Hanušem (společný pseudonym Haďák) karikatury amerických imperialistů, západoněmeckých revanšistů a nejrůznějších klerikálů, jak to doba a ÚV KSČM, pardon, KSČ, žádaly. Jak se režim rozvolňoval a hroutil, proměňoval se ovšem výrazně k lepšímu i karikaturista. Jeho hvězda plně zazářila na jaře a v létě roku 1968, v předvečer ruského vpádu. Jeho obrázky patřily k vrcholům Pražského jara v tomto žánru, byly znamenité a nešťastný autor byl za ně poté ohonorován prakticky doživotním zákazem publikování (zemřel v roce 1983).

Tento Miroslav Liďák zveřejnil v roce 1963 v časopise Plamen pozoruhodnou variaci na státní znak „ČSSR“. Uvádíme ji zde a pro srovnání i předlohu Liďákova výtvoru, kterou si mladší lidé už asi nepamatují. Není zcela jasné, proč ji tehdejší předběžná cenzura pustila – možná proto, aby mohli komunisté následně vytvořit „exemplární případ“. ÚV KSČ spustil děsný kravál, karikaturista stanul před soudem, ovšem vzhledem k relativní rozloženosti režimu vyfásl nakonec pouze podmínku.

Zdá se, že zákon o užívání státních symbolů pamatuje hlavně na tyto případy: na různé kverulanty, karikaturisty, novináře, výrobce „poťouchlostí“, jak říkával tehdejší první muž Strany a prezident Antonín Novotný. Zároveň máme příležitost posoudit, oč je Paroubkova republika liberálnější a lidštější než ta Novotného. Nezapomeňme na to, až půjdeme volit!

23. dubna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.