UDÁLOSTI: Všechny azimuty míří do Moskvy
Podle toho, co Jiří Paroubek řekl kdysi na toto téma novinářům, je „naším“ zájmem mít v Rusku partnera. Není jasné, zda tím „my“ myslí jen sociální demokraty, anebo prostě nás všechny. Vypadá to na to druhé, protože ČSSD prý supluje vládní politiku - vládní politici totiž nejsou schopní vést s vládnoucí garniturou Ruska dialog. Cesta tak podle předsedy ČSSD do určité míry nahrazuje činnost exekutivy, protože jejím cílem je získat stanoviska, které sociální demokraté nemohou od vlády, od ministerstva zahraničních věcí a od premiéra nabýt.
Jak sdělil místopředseda PS Zaorálek, bude řeč samozřejmě i o otázce amerického radaru v ČR. Stanovisko ČSSD je všeobecně, a tedy i v Moskvě známé, takže ruští partneři jsou předem náležitě nabuzeni. Součástí návštěvy mají údajné být i otázky ekonomické a hospodářské spolupráce mezi oběma zeměmi.
Cesta se tváří jako setkání vedoucích představitelů dvou spřízněných stran, ale těžko se ubránit podezření, že je to jen kamufláž, a navíc ledabylá. Slova „ČSSD supluje vládní politiku“ či „nahrazuje činnost exekutivy“ vzbuzují spíš dojem, že jde o jednání jakési české exilové vlády (zatím zahnané pouze do vnitřního exilu, poměrně fešáckého, vždyť k němu patří i solidní organizační a hmotné zázemí, dosti mohutná novinářská lobby a zastoupení v parlamentu) s představiteli ruského státu.
Nabízí se zajímavé srovnání: v roce 1867, jako odpověď na rakousko-uherské vyrovnání, uskutečnili čelní čeští politici demonstrativní pouť do Petrohradu a Moskvy. Zúčastnila se celá česká politická generalita v čele s Palackým, Riegrem a Braunerem. Jednali s ministrem Gorčakovem a přijal je i car. Stejně jako dnes Paroubek vítězoslavně hlásá, že v Kremlu už nesedí Brežněv, domníval se tenkrát, v době vlády cara-reformátora Alexandra II., Palacký (který jinak o Rusech neměl velké iluze), že z Ruska už nejde strach. Měl k tomu taky důvody: Rusové si v té době vůbec nechtěli komplikovat vztahy s dunajskou monarchií (také realisticky nahlíželi, že na nějaký konflikt nemají). Na druhé straně čeští politici nedokázali ani v Petrohradě a v Moskvě zamlčet výhrady ke způsobu, jak Rusové jednají s Poláky, a odpor ke slavjanofilskému projektu sjednocení Slovanstva pod vládou jednoho cara, pravoslaví a společného (rozuměj ruského) jazyka. František Palacký byl slušný člověk a osobnost velkého formátu.
Dnešní situace je trochu jiná: Putin a Medvěděv dobře vědí, že se nemají dvakrát čeho bát: EU je rozhádaný slepičinec, USA daleko. Takže srovnání, které by se spíš mělo nabízet, je jiná politická pouť do Moskvy, totiž ta Benešova v roce 1943. Ještě štěstí, že Paroubkova vzdorovláda je exilová jen v přeneseném slova smyslu.
Tím bych nechtěl význam výletů, které provozuje předseda nejsilnější opoziční strany, nijak bagatelizovat. V dnešním Právu píše Alexandr Mitrofanov o tom, jak „kovbojská“ politika premiéra Topolánka, spočívající v neúměrné příchylnosti k jedinému partnerovi, jde ruku v ruce s „na první pohled intelektuálnějším konáním“, „salonním čecháčkovstvím“ Václava Havla. Jsem na rozdíl od pana Mitrofanova (kterého z toho ovšem nemůže nikdo podezírat) zásadním stoupencem čecháčkovství a velmi bych doporučoval, kdyby se vztah mezi oběma tábory, které kritizuje, poněkud urovnal. Jinak zvítězí „politika mnoha azimutů“. Stejně jako v roce 1945.
LN, 27.3.2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
