Dostali jsme se (skoro se mi chce říci propadli jsme se) do politické situace, jaká tu od listopadu 1989 ještě nebyla. Volební lídr a budoucí předseda ČSSD jde do voleb s programem spolupráce s komunisty, zatím ovšem na nevládní úrovni. Zároveň už také tu spolupráci provozuje, aby každý viděl, co obnáší.

S komunisty se už u nás spustil kdekdo. Začali s tím protagonisté listopadové revoluce – jediné revoluce v dějinách lidstva, v níž na utváření nových poměrů družně spolupracovali „revolucionáři“ s „kontrarevoucionáři“. Říkalo se tomu tenkrát sametovost. Revolucionáři zřejmě předpokládali, že se ve vhodné chvíli komunistů zbaví. Místo toho se komunisté etablovali: za deset let už je vládní garnitura potřebovala, aby mohla společně s nimi hájit národní zájmy proti německému nepříteli. Teď hodlá premiér Paroubek vytvořit vládu, o jejímž bytí a nebytí budou rozhodovat komunistické hlasy. Komunisté nebudou sedět ve vládě a neponesou odpovědnost za její chyby. Neformálně budou přitom moci o lecčems spolurozhodovat, protože v jejich rukou bude provázek od sekery na politické guilotině, která může kdykoli s vládou skoncovat.

Komunistická strana má dlouhou tradici. V jejím duchu podporuje postátňování a monopolizaci, počínaje hospodářstvím a konče politikou. Ke své nevalné minulosti má vztah typicky český: hlásí se k ní a slabým hláskem odmítá některé „excesy“ (stalinistický teror). Tradičně je proti evropské a transatlantické spolupráci, zato šilhá po státech, k nimž ji vážou reminiscence na společnou minulost (Moskva) nebo ideologická příbuznost (Peking). Vydat se do rukou takového spojence je přinejmenším dobrodružná a nezodpovědná politika.

Spolupráce znamená chtě nechtě se od partnera tu a tam něco přiučit. Minulý týden kdosi zmlátil místopředsedu KSČM Dolejše. Řešit politické různice nakládačkou, zvlášť když jsou přitom čtyři na jednoho, nevzbuzuje v české veřejnosti z pochopitelných důvodů žádné nadšení. Paroubek věci hbitě politicky využil: mluví o „atmosféře nesnášenlivosti a honu na čarodějnice“ vyvolané ODS a „satelitními organizacemi“ (!). Je za ní prý „zášť a nenávist vůči levici, bez ohledu na to, jestli jde o ČSSD nebo KSČM“ (to je zjevná nepravda, pana Dolejše podle jeho vlastního vyjádření nezmlátili „bez ohledu na to, jestli jde o sociálního demokrata nebo komunistu“). Premiér mluví o „studené občanské válce“, v níž „patologičtí jedinci této atmosféře podléhají“ (vida, skoro je omlouvá, byli vlastně svedeni) a „fakticky konají špinavou práci za ty, kteří pro ni vystavují podmínky“. A jmenuje viníky, s tím, že seznam není zdaleka kompletní.

Je nepředstavitelné, že by podobné obvinění vznesl někdo ještě před čtyřmi-pěti lety. A Paroubek není sám. Jeho blízký spolupracovník Rath obvinil organizátory zdravotnické petice, že brutálním nátlakem (odmítáním léků a ošetření) nutili pacienty k tomu, aby se pod ni podepsali. Čili první krok ke kriminalizaci oponentů.

To vše je jen malé svědectví o tom, jak zavádějící jsou prezidentovy útěšné řeči o standardní politické situaci. Pokud by se Paroubkovi podařilo prosadit jeho koncepci, vznikne docela nová situace, která se svým způsobem dotkne kde koho, i těch, co na politiku ostentativně kašlou. Polovina veřejnosti je apatická, skupinky intelektuálů volají po zákazu KSČM. Kdo ji zakáže? Ministr Bublan? Komunisticko-socialistická většina v parlamentu?

Existuje jediný realistický způsob, jak situaci změnit. Za prvé, přesvědčit lidi, aby šli v co největším počtu volit. Nejapnými řečmi o tom, že volit je sexy, se to asi nepovede. A za druhé: volit tak, aby tu po volbách nebyl základní předpoklad k uskutečnění Paroubkova plánu: totiž komunisticko-socialistická většina v Poslanecké sněmovně. Nejde o akci proti ČSSD – ta je a jak doufám i po případném Paroubkově neúspěchu zůstane významnou součástí našeho politického systému. Jen se dostala do špatné společnosti. Bohužel se jí to stává dost často.

Mladá fronta Dnes 2. května

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.