Situace Nečasovy vlády není nic moc. Stačí, když "rebelové" prosadí za podpory opozice do "konsolidačního balíčku" takové pozměňovací návrhy, které ho tak říkajíc zprasí. Jde především o změny navrhovaných sazeb DPH, na ničem jiném by se nespíš opozice s rebely neshodla. V závěrečném hlasování, které bude zároveň hlasováním o důvěře vládě, by se pak vládní koalice mohla snadno octnout v situaci, kdy zabránit znehodnocení balíčku by zároveň znamenalo potopit vlastní vládu. Takové riziko otvírá cestu různých kompromisů, širokou v tomto případě až přespříliš.

Velkému pokušení jsou vystaveni koaliční partneři ODS, zejména TOP 09. Pokud vláda padne, je velmi nepravděpodobné, že by mohla nová vzniknout bez jejich součinnosti. Zároveň TOP 09 není formálně vzato nic do toho, kdo bude po víkendovém kongresu předsedou ODS. Nemusí do nové vlády vstoupit, stačí ovšem, když umožní její vznik a bude ji pak podporovat případ od případu. To je model "opoziční smlouvy", obhajitelnější než té z roku 1998, protože ODS má blíž k TOP 09 než k ČSSD. TOP 09 by tak získala možnost tlačit na vládu a dobýt některé výhody plynoucí z vládnutí bez toho, že by za vládnutí nesla formální zodpovědnost. Vytváří se jakýsi prostor pro aplikaci toho, co bývala tradiční lidovecká politika. Samozřejmě, aby bylo možno takový projekt uskutečnit, je zapotřebí, aby se na něm nějak (přímou účastí na vládě či podporou z "opozice") podílely minimálně i Věci veřejné. To samo o sobě není nepředstavitelné.

Taková politika ovšem jen prodlouží současnou agonii vládnutí, učiní vládní garnituru ještě bezmocnější a ještě méně důvěryhodnou. Zvýší nedůvěru veřejnosti v polistopadové politické uspořádání i v demokracii všeobecně.

Pozice vlády je slabá, daňový balíček lze kritizovat z mnoha stran. Pavel Páral minulý čtvrtek v Mladé frontě Dnes napsal: "…přes veškerý kritický přístup k destrukční politice rebelů z ODS a k celkové situaci v této pomalu, ale neodvratně se štěpící straně nelze pominout skutečnost, že s hlubokými strukturálními reformami, které by šetřily státní peníze a dopadaly tam, kde mají, tedy především na náklady se správou státu a s veřejnými službami, se mělo začít mnohem dříve a s mnohem větší razancí." A Daniel Kaiser v Lidových novinách týž den: "Od premiéra byla kardinální chyba spojovat osud vlády s tak sporným zákonem a vzbouřencům uvnitř vlastní strany, kteří se podle různých náznaků chystali začít s vydíráním tak jako tak, darovat tento vznešený motiv. Mezitím jsme ale v situaci, kdy tuhle chybu premiér už neodestojí a kdy by naopak byla chyba před lidmi kolem Petra Tluchoře a Marka Šnajdra kapitulovat."

Nezbývá vládě než držet ztracené pozice? Především, cesta "tupých škrtů" (termín jsem si nevymyslil) je řešení jednoduché a málo atraktivní. Jistě, bolí (ne zase až tak, jak se tvrdí). Ale držet se dá a má. Dělat tu a tam úkroky stranou znamená posílat signály o vlastní nedůvěryhodnosti.

Navíc nejde jen o konsolidační balíček, to je jen pars pro toto, ani jen o osobu premiéra, ani jen o osud této vlády. Rozhodování se děje v době, kdy se nabízí spousta variant, vesměs nedůvěryhodných: návrat ke klausovským kořenům, negativistická kritika z řad opozice, spousta podezřelých mesiášů.

Polistopadová demokracie je v dosud nejhlubší krizi a svodů je až moc. Hrozí snížení úrovně občanských svobod i změny v orientaci české zahraniční politiky. Situace vlády je svízelná a loajalita koaličních partnerů je vystavena velké zkoušce. Zkoušce je vystavena schopnost vlády trvat na svém. Velká jsou i rizika: např. předčasné volby, rozštěpení či rozpad ODS.

V politice se občas vyskytne situace, kdy neexistuje žádné z pragmatického hlediska příliš výhodné řešení. Ani v politice, ani v lidském životě všeobecně však neexistuje situace, kdy by neexistovalo řešení slušné.

Existují jakési historické paralely, jistě, z dob daleko vypjatějších, než je ta naše dnešní, přesto jsou docela poučné.

Na podzim roku 1968 bránila stávající československá vládnoucí garnitura "nedozírným následkům". Aby zachránili "výdobytky Pražského jara" a zabránili tomu, aby se dostali do rozhodujících pozic ti horší, než jsou oni sami, obětovali její představitelé postupně řadu svých kolegů a řadu věcí, které považovali za méně podstatné. V tom procesu se postupně stávali stejně špatnými jako ti, kterým chtěli bránit, a nedozírné následky se stejně dostavily.

Na podzim v roce 1938, po Mnichově, prohlásil kdosi: Británie volila mezi možností zachovat si čest nebo zachránit mír. Čest ztratila, ale mír nezachránila.

Shrnuto a podtrženo: Nečasově vládě není co závidět.

LN, 29.10.2012