Ukazuje se, že o prezidentem nenáviděná místa politických náměstků na ministerstvech není nějak zájem. Nemají o ně zájem ani strany, které raději své lidi obsazují do míst náměstků „odborných“ (ti mohou chod ministerstva reálně ovlivnit), ani adepti. Důvod je jednoduchý. Zatímco při každé výměně vládní garnitury jsou „odborní náměstci“ zákonem chráněni, nový ministr je prostě zdědí a ani náhodou se jich nemůže zbavit, političtí náměstci v tom případě neodvolatelně končí. V tomto směru je přijetí tohoto zákona významnou, ne-li rozhodující etapou ve vítězné válce byrokracie s demokracií. Čili fronty se u nás neustále upřesňují a vyjasňují: demokracie proti autokracii, oligarchii, buranokracii a byrokracii. Množiny z té posledně vyjmenované čtveřice se velmi často prolínají. Tím nechci říci, že by zákon tohoto typu neměl vůbec žádný smysl: je samozřejmě třeba vytvořit odborně zdatné a politicky neutrální úřednictvo, schopné zajišťovat chod státních úřadů, a bránit sklonům nominovaných ministrů provozovat ve svých úřadech noci dlouhých nožů. Zároveň musí mít každý ministr právo přivést si s sebou v případě potřeby vrcholový management aspoň na úrovni náměstků (bude-li cítit tu potřebu, samozřejmě). S tím, že ve vrcholně citlivých rezortech chtějí mít svůj hlas i koaliční partneři, jsou-li nějací. V zásadě však platí, že vláda je politický orgán, vykonává politickou funkci a ministerstva nejsou v první řadě od toho, aby politikům v činnosti pokud možno bránila, ale aby ji prováděla. První etapa od návratu z Nových pořádků k demokratickému normálu bude – jednou - odstranění jakobínských prvků našeho porevolučního zákonodárství (tj. těch, co je zasvinily po Velké protikorupční revoluci).

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pokáral soudce Kamila Kydalku za to, že se vyjadřoval k politickému boji v Mnichovicích, kde má chalupu. Ohrozil tím prý důstojnost soudcovské funkce. Soudce se prý obecně může zapojovat do předvolebních diskusí, ale nemělo by to vybočovat z nějakého „obvyklého průměru“. Od postihu (prozatím, pro tento případ?) upustil. Jak se určuje „obvyklý průměr“? A proč by soudce nemohl mít ta práva, která mají ostatní občané, když jejich výkon nekoliduje s jeho konkrétní profesní činností? Mají být soudci postupně vyloučeni z veřejného života?

Čelný autor ruského koutku Práva Miloš Balabán se tentokrát v Právu věnuje potížím, které mají západní imperialisté (v jejich hájemství se právě k jeho nelibosti nalézáme) s udržením jednoty G7, „exkluzivního západního klubu, který se ale může radit o budoucnosti světa již jen v omezené míře“, protože jinak by za stolem neměla chybět Čína. Podobně se v meziválečné době bylo nakonec možné bavit o budoucnosti světa jen tehdy, když za stolem sedělo např. Japonsko. Problém, byl v tom, že Japonsko právě chtělo podstatnou část světa sežrat a taky to postupně a cílevědomě, krok za krokem, dělalo. Tenkrát nemělo smysl se bavit s Japonskem o budoucnosti světa, ale s opravdovými spojenci o bezpečnosti vůči imperialistickým mocnostem tehdejší doby (Německo, Japonsko, Itálie, Rusko). Západní společenství („západní klub“) je odjakživa permanentně v situaci, kdy se musí bránit přesile v boji za své zachování a udržení. Je to jeho konstitutivní vlastnost. Instituce „napříč zeměkoulí“ (OSN) jsou jen jakési komunikační pomůcky, které mohou tu a tam zabránit nějakému konfliktu. V těžkých krizových situacích pravidelně selhávají. Mají smysl, ale jen tenkrát, když si od nich účastníci moc neslibují, a mohou fungovat jen tenkrát, když vlastně nejsou vybudovány demokraticky, protože jinak by v nich západní společenství bylo vždycky v zoufalé menšině. Odpovídá to ostatně povaze naší „civilizace“, resp. základů, na nichž stojí: „Bezbranný Bůh; bezbranný morální řád světový; bezbranná filosofie; bezbranná vzdělanost,“ napsal kdysi Emanuel Rádl. Moc s tím neuděláme, můžeme se nanejvýš snažit, abychom všichni dohromady zase až tak úplně bezbranní nebyli. Přijmout mezi sebe Čínu není k tomu ten úplně nejlepší krok, stejně jako poslouchat účelové a zlomyslné rady lidí typu pana Balabána.

Sportu nijak moc nerozumím. Stejně by mne však zajímalo, zda se vrcholový sportovní manažer může vůbec dlouhodobě a plně vyhnout problémům, které má teď pan Růžička, tj. když mu relativně bohatí lidé cpou do náručí své relativně neschopné ratolesti, on přitom potřebuje podporovat relativně schopné, kteří penězi často neoplývají, a základní problém s penězi na sport (jako úplně na všechno) je ten, že se jich vždycky nedostává. Podobně si myslím, že v našich poměrech je mírně řečeno krajně obtížné vykonávat funkci ministra financí déle než rok s tím, že by člověk nebyl pořád jednou nohou v kriminále. Není náhodou něco v nepořádku – taky, mimo jiné - s našimi ideály ctností? Systém spravedlnosti, který se zrovna teď a u nás ve spolupráci jakobínských fanatiků s vychcanými politickými pragmatiky vytváří, je něco, co jsme tu vlastně už kdysi – za totáče – měli. Na jedné straně velmi přísné normy, které nejdou dodržovat, protože společnost by přestala fungovat (až to vzbuzuje podezření, že jsou tak vymyšleny schválně). A na druhé straně benevolence zmíněných vychcaných pragmatických manažerů: fajn, když budete fungovat podle našich představ a instrukcí, samozřejmě zavřeme tu a tam očko (jistě, nesmíte to přitom přehánět). Ale běda, když se nám vzepřete. Pak vás budeme soudit podle těch nepřísnějších, neudržitelných kritérií a budete uvrženi zcela striktně podle práva tam, kde je pláč a skřípění zubů. Dovedete si představit lepší model zmanipulované společnosti? A jak by ne, je ověřen dlouhodobou praxí.

Paní Petra Procházková vyjadřuje v Babišových LN naději, že „papež František bude možná ten, kdo dokáže Putina přesvědčit, aby respektoval zákony Boží civilizovaného světa.“ To je jakási novodobá víra v zázrak všech zázraků, a je ostatně typická pro všechny pravdoláskaře s babišovskými sympatiemi: takže, když to transponujeme mezi české kopečky, třeba se podaří přesvědčit Andreje Babiše, aby respektoval... atd. Nepodaří! Když bude mít příležitost, tak si kousne, jak praví Miroslav Kalousek.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.