V souvislosti s předvolebními aktivitami ČSSD proběhlo v posledních dnech několik násilností a odsouzeníhodných aktivit odpůrců strany. Nevím, zda se mi je podaří seřadit chronologicky, na chronologii nezáleží.

Nejprve se na mítinku strany ve Slaném objevil student s transparentem „Jmenuji se Paroubek a brzy budu první zastřelený prezident v ČR“. Pak v Brně dostal první místopředseda ČSSD na mítinku pěstí od jakéhosi kořaly. Následně někdo v noci podpálil propagační stánek ČSSD v Plzni. Čtveřici násilných aktů uzavírá litrová láhev s utopenci (česká forma Molotovova koktailu), vržená údajně směrem k pódiu na předvolebním shromáždění v Kladně.

ČSSD reagovala tím, že ukončila s ohledem na bezpečnost svých lidí i sympatizantů veřejné mítinky a hodlá přenést své aktivity mezi pracující do závodů a mezi pracující inteligenci do škol.

Ty čtyři ataky mají řadu společných rysů. Především jsou to nepochybně věci, které se dít nemají. Za druhé jsou to věci, které se tu a tam zejména v jižnějších, temperamentnějších zemích dějí (do zubů dostal tuším např. Silvio Berlusconi) a ČSSD je mohutně nafukuje. A konečně jsou to věci, které by ještě ve volební kampani z roku 1996 byly u nás nepředstavitelné.

Strategie Paroubkovy ČSSD je dosti zvláštní a nepochybně promyšlená: Paroubek je velmi obratný politik s velkým citem pro tu sortu voličů, kterou dovede oslovit (jednodušší lidé, kterým vyhovuje hrubší způsob jednání), a zároveň sametově řečeno tak trochu excentrik. Podobných politiků bylo v první polovině minulého století několik, všichni se dopracovali velkých úspěchů, i když časově více či méně omezených. Navázal na pojetí politiky, s níž začala ODS po sarajevském atentátu (politika jako pokračování třídního boje, resp. války jinými prostředky) a dovedl ji takřka k dokonalosti. Hrubost a agresivitu vystřídá v okamžiku, kdy politický protivník, nebo ještě spíš třeba jen přihlížející, který už to nemůže vydržet, neudrží nervy na uzdě, bolestínským skučením, které má udělat dojem na lid. Oblíbená argumentace jsou příměry s nástupem nacismu v Německu. Je stejná „atmosféra“, padají příměry jako NSDAP, SA, podněcování nenávisti, netolerance(to poslední od paroubkovců opravdu sedí). Implicite se naznačuje, že viníci jsou „pravice“ a „pracvicová média“.

Přenesení aktivit do závodů je věc z ústavního hlediska problematická a měla by být Ústavním soudem prozkoumána (k tomu je zapotřebí nějakého podnětu zvenčí), i když se to do voleb nestihne.

Pokud jde o příměry s nástupem nacismu v Německu, mělo by se s nimi zacházet opatrně. Mají svůj rub: někoho může napadnout, že požár stánku v Plzni je tak trochu legrační česká obdoba požáru Reichstagu a kořala z Brna česká obdoba Marina Van der Lubbeho (naštěstí pana Sobotku nezapálil, nýbrž jenom bacil).

Ať tak, či tak, je nutné zdůraznit, že prapor třídní nenávisti třímá už dlouho Paroubkova ČSSD, a že pokud Paroubek volby vyhraje, bude dělat to jediné, co umí: pokračovat v boji s „třídním nepřítelem“, dokud tu nějaký třídní nepřítel bude. A až nebude, tak si ho prostě vymyslí, protože v boji s třídním nepřítelem se snadněji a jednodušeji vládne. Známe to ostatně z minulosti.

Lidovky.cz 7. května 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.