„Strany se přebíjejí vlastními volebními průzkumy,“ zní titulek v pondělním Právu. Upozorňuje na podivuhodný fenomén, který bychom po marxisticku mohli nazvat „odcizení průzkumů veřejného mínění“. Kdo a komu je odcizil, vyplyne z dalšího.

Původní funkce zveřejňování preferencí politických stran byla informovat lidi – a ovšem i sekretariáty politických stran, sedí tam taky lidé - o tom, jakou má která strana v tu chvíli politickou podporu ve veřejnosti. Od toho se bohužel nedá odfiltrovat druhotný efekt: nechtěné (buďme optimisty!) doporučení pro veřejnost, komu se dostává největší důvěryhodnosti, a koho se tedy vyplatí podporovat.

To je mohutný podnět k tomu, aby politické strany udržovaly s agenturami pro průzkum veřejného mínění, zvláště některými (všimněte si, že nikoho nejmenuji), jakési intenzivní, byť i neregistrované partnerství. Což může vést k tomu, že druhotný efekt (doporučení ohledně důvěryhodnosti stran) může převážit nad prvotním (informace o veřejné podpoře). Ideální by bylo obojí informace nějak zřetelně oddělit.

Jednou cestou by bylo změnit neregistrované partnerství v registrované. Oddělit např. formou licence agentury, které dělají průzkumy tak říkajíc z idealismu a pro vlastní potěchu, od těch, které pracují na zakázky politických stran. Pokud by strana s licencí pro to druhé předstírala to první, dopadla by na ni tvrdá pěst sankcí (např. citelný výprask pro ředitele – obávám se jen, že v Bruselu by nám to zatrhli).

Problém je, že vedení politických stran potřebují nejen ovlivňovat voliče, ale také mít informace o tom, jak se věci opravdu mají. Je zjevné, že jejich registrovaní partneři by jim kromě průzkumu určeného veřejnosti museli poskytnout i průzkumy určené stranickým papalášům – z logicky věcí plyne, že ty druhé by musely být tajné. Stupeň tajnosti by kolísal podle toho, jak by si strana opravdu stála, a obávám se, že okruh osob s právem přístupu k tajným průzkumům by se postupně zužoval, protože by vyžadoval čím dál tím silnější nervy.

Zároveň by se stala krajně nežádoucí existence agentur poskytujících průzkumy pro vlastní potěšení a nezainteresovaných na politickém zápase. Bylo by je nutno zakázat.

I pak ale zbývá problém. Jak známo, u nás se všechno vykecá, i když je oprávněných osob čím dál tím míň. To vede k tomu, že se třeba informace pro papaláše spontánně přizpůsobí informacím pro plebs (vykecání pak nezpůsobí tak velkou škodu) a nakonec se obojí liší jen tím, že jedny jsou tajné, kdežto druhé ne.

Tento stav informovanosti společnosti se dá charakterizovat poměrně obhrouble, ale myslím, že přesně: všichni nakonec vědí kulové, pouze ti, kterým je předkládáno jako přísně tajné, tomu kulovému k vlastní škodě více důvěřují.

Zkušenost praví, že výsledkem tohoto stavu informovanosti společnosti bývá nakonec revoluce. Ta může, ale nutně nemusí být sametová.

Lidovky.cz 17. května 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.