Věci veřejné jsou, jak známo, strana maximálně otevřená. Panuje v ní přímá demokracie a vše podstatné se odehrává na internetu, aby si to každý mohl ověřit a každý do toho mohl mluvit.

Proto je poněkud zarážející zpráva o údajné tajné vzpouře v otevřené straně, s níž dnes přišla Mladá fronta Dnes. Zpráva o tajné vzpouře má tu výhodu, že se dá jen obtížně vyvrátit. A zároveň ovšem taky tu nevýhodu, že se nedá dost dobře potvrdit. Existují spíš jakési symptomy: tu a tam se někdo (např. místopředseda Škárka, předsedkyně poslaneckého klubu Kristýna Kočí nebo poslanec Huml) podřekne, že pan Bárta řídí stranu příliš autoritativně. O něčem podobném se hovořilo v dopise Bártovy choti a místopředsedkyně PS Klasnové významným spolustraníkům, bohužel rovněž údajném.

Zpráva je, když to vezmeme formálně, ztěží uvěřitelná: jak může pan Bárta řídit stranu autoritativně, když není jejím předsedou, ba ani místopředsedou? To by svědčilo opravdu o velké vnitrostranické demokracii. Rubem je to, že údajných jedenáct poslanců, kteří „zvažují svůj odchod ze strany“ (vzpoura je, jak vidno, zatím tak říkajíc ve stádiu meditace) patří vesměs k „poslancům, kteří si nepřejí být jmenováni“ (fenoménem poslance, který si nepřeje být jmenován, jsem se před časem zabýval v politologické analýze). Svou plachost zdůvodňují obavami z pana Bárty, mají dokonce strach, že je někdo sleduje. Zároveň se prý nesměle poptávají ve zbývajících koaličních stranách: „Chcete mě?“

Jejich obavy z prozrazení jsou přece jen o něco pochopitelnější, uvážíme-li, že poslanci VV mají povinnost předem hlásit „styk“ s novináři, a dodatečně podat zprávu (doufám, že písemnou) o tom, s kým a o čem hovořili. Za totáče to platilo jen pro cesty úředníků do kapitalistické ciziny a celé hlášení se podávalo až dodatečně.

Další otázka je, co by rozkol, pokud by přešel ze stádia meditace do stádia realizace, znamenal. Základní zásadou poslanecké aritmetiky v oboru poslanců VV je, že od každého čísla musíme odečíst 2 (totiž pp. Novotného st. a Humla, kteří se vyznačují tím, že s nimi nemůže počítat koalice ani opozice). To znamená, že pokud by všech jedenáct přešlo do jiných koaličních stran, měly by TOP09 a ODS dohromady o devět hlasů více, tj. 103.

Zbylých 13 by zjevně chtělo být jako dosud zároveň v opozici i koalici, to by ale bylo vzhledem k sice chabé, ale přesto většině 103 hlasů v podstatě nemožné. Tím by se pozice strany dost změnila.

Pozoruhodné přitom je, nakolik se situace ve VV podobá situaci v Libyi. I v Libyi je plk. Kaddáfí prostým občanem bez jakékoli funkce. To má nespornou výhodu, že ho z ničeho nelze odvolat (pan Bárta má v tomto ohledu co dohánět, je ministrem, poslancem, členem rady a grémia strany). Nevýhodou je, že je velmi obtížné zbavit se takového lídra humánním způsobem.

Vzbouřenci ve VV, stejně jako v Libyi, fungují víceméně v utajení. Aby se dalo zjistit, kdo to jsou, musí napřed vyhrát.

Podobnost s Libyí není možná čistě náhodná, i tam se přece, aspoň podle plk. Kaddáfího, v širokém měřítku uplatňuje přímá demokracie. Srovnání s Věcmi veřejnými je ovšem krajně nespravedlivé: aby se dalo brát aspoň trošku vážně, musí se minimálně dodat, že v jejich případě jde velmi výrazně o Libyi s lidskou tváří.

Lidovky.cz, 23. března 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.